Na letišti na nás čekala Agnes (32) – skautská kamarádka, kterou Kája splašil po Internetu. Neměli jsme nejmenší představu jak bude vypadat, ale stejně jako minulý rok v Mexiku jsme neměli problém se najít – jen jsme se vynořili z odbavovací haly, tak se k nám nadšeně hlásila. Byli jsme jediní běloši široko daleko.
Jáva je ostrov plný kontrastů, vůní a exotických božstev. Setkání s dělníky, kteří v nelidských podmínkách dobývají síru holýma rukama patří mezi ta, na která se nedá zapomenout.
Jsme poprvé na indonéské pevnině. Poprvé v asijské části. Tisíce maličkých lidí okolo nás. Dopravní uzly v hlavním městě Jakartě jsou absolutně přeplněné. Hodiny čekání v zácpách. Jen motorkáři mají zelenou, ty se vejdou všude. Proto jich je tu tolik. Byl bych teď vděčný za výměnu našeho auta za skútr. Musel bych si ale uvázat šátek okolo úst, zplodiny místní dopravy jsou cítit všude.
Původně jsem chtěla indonéský výraz wayang přeložit jako divadlo, aby každý hned věděl, o čem bude řeč. Ale když vzpomínám na představení, které jsme v Indonésii shlédli, myslím, že úplně nejvýstižnější je český výraz podívaná, a to bezpochyby podívaná vydařená a nevšední.