Naše začátky

Jelikož chceme na odjet na ostrov Sulawesi, snažíme se sehnat lístek na loď společnosti Pelni. Za jeden lístek ekonomické třídy jsme vydali 230 tisíc rupií. Koupě to však nebyla jednoduchá. První odpověď na žádost o dva lístky zněla totiž: “Sorry, plno.” Byli jsme však dobře informováni od našich přátel, že loď Pelni není nikdy plná, tak jsme trvali na svém, přihodili pár tisíc navrch a lístky byly v kapse. Zpočátku se nám cena za lístky zdála velká, ale to jsme ještě nevěděli, že pojedeme čtyři dny. Každý den budeme mít jednu zastávku, abychom nabrali zásoby (a cestující :-). Naše loď kapal Kambuna přijela do přístavu jen o dvě hodiny později. Ve velké hale “čekárně” se nám podařilo najít skautskou družinu, která měla stejnou cestu jako my. Okamžitě jsme se připojili, protože jsme v nich našli jistou ochranu před stovkami vlezlých Indonésanů, kteří si s námi chtějí buď popovídat nebo nás okrást.

Nastupujeme na loď ...

... a držíme se stále skautů, procházíme neskutečnou spletí všech možných schodišť, chodeb a velkých nocleháren. Připadáme si jako v Titaniku, nekončící cesta a stále stoupáme po schodech nahoru. Vycházíme na nejvyšší otevřenou palubu, není tam tolik smradu jako v přeplněných noclehárnách a je tam také méně lidí. Skládáme batohy na palubu a klajmujeme místo vlastními karimatkami, abychom o něj nepřišli. Za chvíli přichází muž a začíná koloběh písniček, kupte si tohle a tohle, nebo bambusovou rohožku na spaní. “Nebo co chcete? Já vám to přinesu.” Odmítáme všechno, jak se dá, protože při prvních nákupech se cizinec vždycky nechá ošidit, a jde jen o to, o kolik. Nejvíc vzpomínám na chlápka, který přede mnou zpíval: “Kup si POP MIE, olalá, POP MIE, olalá.” Ale i jeho jsme odmítli s úsměvem, že děkujeme a instantní nudle v polystyrénovém kelímku nechceme, olalá :-) Později však začínáme litovat naší chyby. Po půlnoci loď odráží od břehů Jávy. Okolo druhé ranní život na lodi ustává a my konečně usínáme.

První raníček na lodi

V pět ráno nás lodní amplióny budí muslimským budíčkem. Téměř polovina všech lidí na palubě se zvedá a pomalým krokem se šine k lodní mešitě, kde muslimové započínají každý nový den. Znovu usínám. Ráno okolo sedmé hodiny mě budí jeden malý skautík, se kterým jsem se včera večer bavil, že je čas vyzvednout si v druhém patře snídani, jinak prý možná nezbude. Bleskově vstávám, protože cítím, jak mi kručí v žaludku. Jsem taky navíc rád, že je ochoten mě dovést tam, kam budu chodit třikrát denně a já teď nemám sebemenší potuchy, kde ta kuchyň je. Fronta na snídani už nebyla, a tak jsem měl štěstí, že něco zbylo. Kráčím po palubě za mým průvodcem a bojím se, abych to jediné jídlo nerozmetal po palubě. Ke vší soustředěnosti zapomínám sledovat cestu, jak se chodí od kuchyně zpět. Během cesty na mě všichni pokřikují “Hallo mister” a někomu ulítne i “Hallo missis”. Tisíce očí mě pronásleduje a prohlíží od hlavy až k patě. Čistou rýži jsme s Petrou hladově snědli a na závěr si dali malý kousek vaječné omelety v čili omáčce jako zákusek. Tác jsme podle vzoru našich sousedů odhodili pár metrů od sebe na palubu.

Vyučování

Po snídani začalo naše učitelské řemeslo. Postupně přicházeli mladí i staří v malých skupinkách a začínali s námi konverzaci velice jednoduše: “Hallo mister, I can practise my english with you?” Životem v Indonésii ještě neposkvrnění se s nimi rádi a se zábavou bavíme a učíme je novým slovíčkům, na které se ptají třeba takto: “Excuse me, what is this speaking english?” ... Míněno: “Jak se toto řekne v angličtině?” Po hodině absolutně nudné konverzace zíváme a Indonésan svou indonéskou angličtinou říká: “May be I disturbing you, you like sleeping?” Dostávám příležitost, jak ho slušně poslat pryč. Uléhám a dělám jako že se mi chce spát. Pak okamžitě beru knížku Lonely Planet a zarytě čtu. Snažím se nedívat se nikomu do očí, abych na sebe neupozornil. Nastává doba oběda, muslimové zase řvou do ampliónu a na rýži se stoji skoro půlhodinová fronta. Fronta je nejenom dlouhá ale i široká, takže když jsem se dostal dovnitř davu, tak mě každý dloubal loktem pod žebra, štípal mě po těle, šahal na ruce a smál se mi, jak jsem o víc než hlavu větší. K okénku s jídlem to bylo ještě hodně dlouho, fronta se mnou se ale už přesunula z paluby do podpalubí. Tam však nebyl takový větřík, jako na palubě, tak se všichni do jednoho začali nesnesitelně potit. Měl jsem pocit, že jsem více mokrý právě od potu prťavých Indonésanů okolo mě. Když se loď více zakymácela, já se však pohodlně vzepřel o strop. Konečně jsme na řadě, říkám si, z dálky již vidím tu kopičku suché rýže. Dostávám tác s rýží, vařeným zelím a rybí hlavou usmaženou v žlutém palmovém oleji. Ryba mi páchne. Petra, když rybu vidí, tak jásá, že ji dlouho neměla, ale poté, co k ní přivoní, tak urychleně mění názor. Koukáme okolo sebe, jak ostatní obědvají. Vidíme, jak někteří jedí jenom suchou rýži a rybu vrhají do koše, nebo přímo přes palubu. Jiní do podpalubí pro lodní stravu vůbec nechodí a vytahují vlastní jídlo z velkých tašek, které napovídají, že jsou opravdu vybaveni na několik dní plavby. V jednu chvíli ale spatřujeme, jak někteří lidé si dlabou ony již jednou zmiňované instantní nudle Pop Mie. Vzpomínám na včerejšího domorodce, který mě nabízel tak výhodnou koupi. Smutně koukáme na ten náš chudý oběd, tak smutně, že nám naše sousedka podstrkuje plechovku s kondenzovaným čokoládovým mlékem a pár suchých buchtiček. Já čokoládu miluji, takže jsme nezaváhali ani vteřinu a poděkovali.

Během odpolední procházky po palubě vidím zase jak někdo srká pop mie a zvědavě se vyptávám, jestli se to dá na lodi koupit, ještě před příjezdem do dalšího přístavu. Naviguje mě do malého bufíku, kde instantní nudle podávají již zalité horkou vodou. Ta se prý jinak dá získat v lodní kuchyni zdarma. I přes to, že cena nudlí je třikrát dražší než na pevnině, kupuji dva balíčky a těším se, jakou novinku oznámím Petře. Petru mezitím, co jsem byl pryč, obklopilo spoustu dětí a mládenců a stále se na něco zvědavě vyptávali. Občas jsem si myslel, že otázky pokládají jenom proto, aby se mohli na jedinou bělošku na lodi do sytosti vynadívat.

V přístavu

Před půlnocí přirážíme ke břehu východní Jávy v Surrabaye, na břehu se kumuluje obrovská masa lidí, kteří dostali lodní lístek pravděpodobně stejným způsobem jako my a chtějí se tak dostat na Sulawesi nebo Borneo, kam loď pokračuje. K lodi se v přístavu přisunují dvoje obrovské schodiště, podobně jako když přistává letadlo. Ještě než se otevřou vrata do lodi, cestující v lodi vytvářejí úzký koridor, kudy ihned po otevření vrat vbíhá z venku asi dvacet mužů v zelených kombinézách hlava nehlava jako dobře cvičené komando. Jsou to nosiči, kteří hledají cestující s velkým nákladem, aby jim mohli za nějaký ten tisíc rupií odnést náklad. Nejprve se vystupuje, pak nastupuje (bohužel v poměru tak 1:3). Loď se plní k prasknutí. Na naší horní palubě není ani místo na cestičku. Po třech hodinách loď odráží od břehu a cestující přemáhá spánek. Příběhy z lodi se cyklicky opakují po celou dobu plavby. Nedokážu si teď představit, že bych se měl plout třeba celý týden směrem na Irian Jayu.