Když jsme po několikaměsíčním putování Asií vstoupili do Barmy, připadali jsme si jako v jiném světě. Vojenská chunta drží obyvatele pevně v rukou. Za sebemenší chybu se může místní domorodec dostat za mříže. Například řidiči autobusu nesmí mít stažené rolety proti slunci, aby mohli policajti vidět dovnitř.
Barma je okouzlující země, která je sevřena do komunistických kleští. Třpytivé zlaté pagody jsou na každém rohu, ale nejzajímavější je běžný život usměvavých Barmánců. Barma je krásná ve své prostotě.
Po příjezdu k legendárnímu jezeru Inle jsem si říkala, do jaké turistické pasti jsme to zase nalétli: hotel vedle hotelu, bílá kůže všude kam se člověk podívá a šíleně předražené jídlo v turistických restauracích. Kdyby mi někdo tvrdil, že celodenní výlet na jezeru budu považovat za jeden z nejhezčích zážitků za posledních sedm měsíců, nevěřila bych.
Při návštěvě Barmy si člověk uvědomí, kam až může vést neomezená státní šikana občana. Kontrola soukromí a mnoho nesmyslných příkazů a zákazů komplikují život běžných Barmánců, a zároveň nás – cizince nutí k zamyšlení. A v našem případě i k otázkám, čeho všeho jsme (naštěstí) zůstali ušetřeni.
Nebýt turistou, mohla bych po Barmě cestovat levně. V autobuse bych platila správné ceny a do všech budhistických pagod bych mohla jít zdarma. Spát bych mohla v levných přístřeškách podél cest a nemusela bych od sebe odhánět stovky prodejců nejrůznějších suvenýrů. Ale možná, že nebýt turistou, nemohla bych si dovolit ani návštěvu okresního města.
Budhistická tradice v Barmě opravdu žije. Zástupy mnichů v temně červeném rouchu každodenně brouzdají ulicemi, aby od věřících vybrali svou dávku jídla. Není divu, že mniši jsou vnímáni jako neoddělitelná součást společnosti. Mezi mužské povinnosti lze proto zařadit i krátký pobyt v klášteru.
Politická satira v totalitním státě je vždy riskantní záležitost. Na pár vtípků na každodenní problémy lze tvrdě doplatit. Dva komedianti ze skupiny Moustache Brothers byli v roce 1996 odsouzeni k sedmi letům nepodmíněně.