Když se spolu s rodiči loučil na břehu jednoho z fjordů na jihu Norska, nevěděl, zda se s nimi ještě shledá… Retrospektivní vyznání Lumíra Drápala k úvodu plavby kajakem podél norského pobřeží naznačuje, že si pro poznávání nových míst a ujasnění životních hodnot a cílů opět nezvolil nejsnadnější cestu. Kdo jej nezná, řekl by, že je to naivní blázen, který se bezhlavě vrhá do neznámých nebezpečí. Opak je pravdou, pod maskou bezstarostného a stále usměvavého pohodáře s kloboukem se ukrývá cílevědomý muž, který přesně ví, do čeho jde a zná své hranice.
Pak je
nutné o to víc ocenit jeho rozhodnutí vydat se na nebezpečnou cestu
z jihu Norska až na jeho sever k polárnímu kruhu napříč zrádnými
proudy proměnlivých fjordů sám na mořském kajaku se stanem a pouze nejnutnějšími
věcmi k přežití. Čím těžší je cesta, tím pravdivěji a poctivěji reflektuje
poutník neposkvrněnou realitu viděné skutečnosti, o čemž se můžeme
přesvědčit na jeho promítání.
Tisk
Zpět
