Také zažíváte na cestě silné pocity štěstí? Vylévají se vám cestovatelské endorfiny do krve? Za posledního půl roku v Indii a Nepálu si zřetelně vzpomínám na dva okamžiky, kdy jsem měl obrovskou vnitřní radost z cestování a těšil jsem se na další zážitky, které nás čekají. Podělte se s ostatními, jak a kde prožíváte silné pocity radosti při cestování.
Rád cestuji vlakem. Určitě to není kvůli špinavé podlaze, tu a tam poškozené sedačce, netekoucí vodě na WC, ne zcela průhledným oknům a podobně; je to kvůli lidem, kteří se mnou ve vlaku cestují. I z okénka auta je vidět jakási krajina, z vlaku ovšem nevídám billboardy při trati. Možná se na ně zapomnělo. A tak místo z okénka dívám se na lidi. Chovají se podobně jako já. Mnozí z nich při příchodu do kupé slušně pozdraví a ptají se, zda je tu volno, a to i když vidí, že sedím sám pouze na jednom z osmi sedadel. Když si pak sednou, poté, co si pověsili kabát na věšák, mlčky sedí a jsou rádi, že stihli doběhnout včas na nádraží a nyní jsou ve správném vlaku, jedouce správným směrem.
Ti, co cestují na delší vzdálenosti, asi přemýšlí, co budou dělat během cesty a pro případ, že by snad mohli usnout a přejet svoji cílovou stanici, natáhnou si budík. Až někdy zaslechnete ve vlaku zvonění, může to být zrovna z mé velké kabely. Jezdí se mnou tam a tam, jednou se špinavým prádlem, podruhé s nažehlenými košilemi a trenýrkami. V neděli večer v ní bývá i leccos k snědku.
Kabely odkládáme na poličky nad hlavou. Pod kabelou na věšáku visí kabát, bunda, sako, jak kdy a co kdo má a na co má. Potom už jen sedadlo, a to je buď prázdné nebo obsazené osobou. A kvůli ní rád cestuji vlakem.
Stačí aby pán nebo paní v modré uniformě při otevření dveří řekl Dobrý den, jízdenky prosím, a každý řádný cestující hledá po kapsách lístek, aby ho předložil ke kontrole. S uspokojením si alespoň já říkám, že je dobře, že se v mém případě počítač ve výdejně lístků na mém nádraží nespletl, a tak mohu dál cestovat bez problémů. Průvodčí odešel a i když se ještě párkrát ukáže, na mně již lístky nebude chtít. Je ovšem možné, že se průvodčí vystřídají, a pak budu muset s lístkem zase ven.
Zase klidný jsem však až tehdy, když vlak, do něhož jsem nastoupil, projede první známou stanici. Pak se mohu věnovat třeba četbě. To v autě nelze, alespoň mně to činí potíže a když řídím, je čtení, kromě dopravních značek vodorovných i svislých a těch vzpomínaných billboardů, zcela vyloučené.
Někdy se v kupé sejdou posluchači různých hudebních žánrů, ale co konkrétně poslouchají, jsem se zatím nedozvěděl. Majíce na uších sluchátka, nic dalšího nevnímají, ale ani neruší ostatní cestující, což je dobře.
Nedávno jsem oživl - to když slečna v rohu u okna přestala hovořit o ničem s kamarádkou naproti, vzala odloženou kytaru ze sedadla a začala zpívat. Ty nejkrásnější písničky od Nedvědů přišly ze Strahova k nám do kupé, a zcela zdarma. Pak se přiblížilo město, kde dívka asi hrává jiným posluchačům, nebo alespoň jednomu. Co možná? Určitě. A pak se vezmou, budou mít děti, možná bude i období, kdy bude kytara viset na stěně a jen vzpomínat. Tak, jako dneska moje.
Na své si ve vlaku přijde i čich. Bude-li to libá vůně či ne, rozhoduje samotný zdroj, člověk. Vedle tělesných odérů přijde i voňavá slečna, většinou s doprovodem. To mi ale nevadí. Jsem spokojeně ženat a mám už velké děti. Ani to se vám v autě nemůže stát, abyste se mohli bez problémů zasnít a zavzpomínat při zavřených víčkách na dobu, když byli kluci malí.
Náhle se otevřou dveře a vich šikmooké maminky, očividně z daleké země a každá s dítětem. Přijely až z Mongolska, aby u nás vyráběly boty v Třebíči i pro naše nohy. Nejlíp česky mluvila asi čtyřletá panenka. I ona zazpívala, co se naučila v mateřské škole s ostatními českými dětmi. Na vlastní oči a uši jsem se přesvědčil, že všechny děti jsou stejné, ač mají pleť a oči jiné, než zrovna my.
Ano, v autě je cesta pohodlná a rychlejší. Zastávky si plánujete sami, můžete i změnit směr a když si doma zapomenete třeba svetr, můžete se pro něj i vrátit. Vlak se jen tak otočit nemůže. Přesto zbývá hodně důvodů, proč vlakem cestuji rád. Mám rád lidi a v železničním vagóně k nim mám blíž.
Reagovat
Zpět
