Cesta do Zanskaru
Prašná cesta, která vede z Kargilu do Padumu je velmi špatná, plná výmolů a velkých kamenů, na které si člověk vyzkouší svou cestovatelskou výdrž. Jízda autobusem trvá přes 15 hodin, ale dá se zvládnout během jednoho dne. Zlé jazyky o ní říkají, že je to nejhorší cesta v Indii. Mnohem lepší variantou je přijít pěšky z Lamayuru, z Darchy, nebo Markha valley. My jsme dorazili do vesničky Zangla po osmi dlouhých dnech z Lamayuru. Ramena nás bolela od batohů, které nás tížily při přechodech horských sedel ve výšce 4 až 5 tisíc metrů nad mořem. Celí vyčerpaní jsme si již po setmění postavili stan a bez večeře rychle usnuli. Ráno jsem šla do blízké vesnice pro vodu a cestou jsem potkala místního učitele Tundupa Tseringa. Právě si na zahradě zatápěl pod obrovským kotlem, a hned mi ukazoval, co v něm vaří. Potkat v Indii učitele je velká příležitost něco se dozvědět o místním životě. Učitel umí anglicky, je vzdělaný a stejně jako všichni ostatní se rád baví s cizinci.
Školství v Zanskaru
Tundup Tsering je čtyřicetiletý vesnický učitel. Měl štěstí a podařilo se mu získat vládou placené místo učitele v Zanskaru. Učí první stupeň základní školy v blízké vesnici Pishu. Bohužel je jediným učitelem, a proto všechny děti ve věku od 6-ti do 11-ti let chodí do jedné jediné třídy. Zatímco se učitel věnuje prvnáčkům či druhákům, ostatní děti čekají, až na ně přijde řada. Přitom se školáci během prvního stupně musí naučit kromě jiných přemětů čtyři jazyky: ladačtinu (mateřský jazyk), hindí (oficiální jazyk Indie), urdu (jazyk státu Džamú a Kašmír) a angličtinu. Další školní vzdělávání již probíhá pouze v angličtině, ve které se rovněž skládají závěrečné zkoušky.
Co nejlepší vzdělání pro mé děti
Tundup dostává od státu 7000 rupií měsíčně, což je celkem slušný plat, a rodinu by z něj jistě uživil. Velmi dobře si ovšem uvědomuje, jaké malé jsou možnosti vesnického školství, a proto své děti poslal do školy v Lehu. Již od pěti let žijí jeho děti v Lehu. Možnosti návštěv jsou vzhledem k finanční situaci rodiny velmi omezené, neboť jen školné, pobyt a strava dvou dětí stojí ročně 32.000 rupií. Děti přijíždí za rodiči a třetím, nejmladším sourozencem pouze na 15-ti denní letní prázdniny. Během zimních tříměsíčních prázdnin pak rodiče chodí Čadar - pětidenní trek po zamrzlé řece Zanskar, aby mohli navštívit své děti. Poslat děti na školu do Lehu si zdaleka nemůže dovolit každá rodina. I Tundup musel kromě svého platu najít další zdroj obživy pro svou rodinu. Vlastní několik políček, krávu a dzo. Ráno vstává v 5:30 a jde se svou ženou pracovat na pole. Zhruba v 7:30 se vrací domů, převlékne se a jede autobusem do vesnice Pishu. Od 10h do 16h učí děti ve škole. A večer opět vyráží na políčko. Pole a zvířata mu pomáhají se uživit, ale zároveň ho svazují a připoutávají k této vesničce. Přitom školní komisaři ho mohou každé dva roky umístit na práci do jiné vesnice v Zanskaru. Pak by jeho žena zůstala na péči o pole, zvířata i nejmladší dítě úplně sama.
Ječmen - naše zlato
Ječmen je nejběžnější plodinou, která se v Zanskaru pěstuje. Zlatavá políčka ječmene se střídají s místním hrachem. Hrách se po sklizni usuší a v zimě zpestřuje polévku thukpa. Z ječmene se vyrábí pražená mouka tsampa a také místní pivo chang, které připomíná náš burčák. Další možností je z piva a ječmene vydestilovat silně alkoholický nápoj arak. Destilace se provádí ve velké, asi dvacetilitrové nádobě. Pod obrovským hrncem se zatopí a horní otvor se ucpe menším hrncem se studenou vodou. Chang se vaří a odpařuje, na studeném hrnci zkapalní a změní se v arak. Tundup spotřebuje na jeden litr pálenky asi tři až čtyři litry changu. Arak je velmi silně koncentrovaný alkohol, a prý se pije nařezený vodou. Myslím si, že Tundup ho nepije vůbec, a to co vypálí, tak se snaží prodat. Největšími odběrateli jsou Nepálci, kteří pracují na vybudování silnice podél řeky Zanskar, spojující Padum a hlavní dopravní tepnu do Lehu. Místní vesničané doufají, že v roce 2010 bude silnice dokončena.
Elektrifikace Zanskaru
V celém Ladakhu jsme se dosud setkali s velkými problémy co se týče elektrické energie. V Lehu v našem guest housu téměř pořád svítíme svíčkami. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že malá vesnička Zangla s 500-ty obyvateli má vlastní vodní elektrárnu! Každá rodina má povoleny dvě žárovky, za které platí 50 rupií měsíčně. Elektřina funguje od 19h po celou noc. No, a protože se platí za žárovku a nikoli za spotřebu, svítí světlo celou noc. Vypínače se tu totiž nepoužívají. Vesničané rovněž využívají vládou podporovaný program solární elektrické energie. V zimě, kdy mrazy dosahují až mínus 40 stupňů Celsia, řeka zamrzne a vodní elektrárna proto nefunguje.
Host do domu, bůh do domu
Získat pozvání do ladacké rodiny není zdaleka tak těžké, jako se stát hostem neznámých lidí v České republice. Stačí jen zvědavě okukovat co se kde děje, chvíli se bavit s rodinou, nebo nabídnout svou pomoc při sklizni obilí. S úsměvem na tváři a minimální znalostí ladačtiny prožijete společně krásný den, na který budete dlouho vzpomínat.
Text: Petra Bielinová (petra.bielinova@gmail.com) |