V červenci
a srpnu nezapomeňte na pozorování pářících se velryb a po zbytek roku si
užívejte lahodné ceviche z mořských plodů.
Půvabná
Cuenca
Uprostřed andských velikánů ve
výšce 2530 metrů
nad mořem naleznete bezesporu nejhezčí ekvádorské město Cuenca. Příjemné téměř
evropsky mírné klima umožňuje dlouhé pěší procházky po městě, které se pyšní
historickými budovami koloniálního stylu, mnoha kostely, úzkými pečlivě
dlážděnými uličkami i luxusními restauracemi. Ekonomická stabilita města je
cítit na každém kroku. Brzy budete stejně jako já pochybovat, zda se opravdu
nacházíte v srdci jižní Ameriky. Tiché dlážděné ulice plní terénní vozy
známých zahraničních značek, které si ani v České republice nemůže dovolit
víc jak dvě třetiny obyvatelstva. Jaký propastný rozdíl musí být mezi bohatými
a chudými tady!
S prohlídkou města rozhodně
nespěchejte. Vychutnejte si příjemnou atmosféru náměstí Park Calderón, usaďte
se na lavičku s kornoutem lahodné zmrzliny a sledujte čilý ruch mesticů,
indiánů i ekvádorských zbohatlíků. Navštivte vyzdobené katolické kostely a
projděte se kolem řeky Tomebamba, na jejíchž březích při troše štěstí
zahlédnete ekvádorské ženy prát či sušit prádlo. Ať budete kdekoli, budou váš
pohled neustále přitahovat obří modré kopule Nové katedrály z 19. století.
Právě díky svému historickému jádru byla Cuenca v roce 1999 zařazena na
seznam UNESCO. V popisu lokality se na stránkách UNESCO píše: „ Cuenca
názorně ilustruje začlenění principů renesančního urbanismu v Americe.“
Zřejmě byla toho roku renesance v kurzu, protože ve stejný rok byla na
seznam Světového dědictví zapsána i česká Litomyšl a ve zdůvodnění hrají roli
renesanční arkády zdejšího zámku.
Panamský
klobouk
Nedávno si kamarád postesknul, že
byl v Panamě, ale bohužel si nepřivezl proslavený panamský klobouk známý
jako „panamák“. Není divu, to by totiž musel zajet do Ekvádoru, nejlépe do
okolí městečka Montecristi. Původ nesprávného pojmenování „panamák“ musíme
hledat v historii, tedy přesněji v 19. století. Španělští obchodníci
velmi dobře odhadli kvalitu a široké možnosti využití tradičních indiánských
klobouků vyráběných z palmy toquilly. Brzy začali klobouky velmi úspěšně exportovat
do celého světa. Mezi největší odběratele zpočátku patřili dělníci, kteří pod
tropickým sluncem v Panamě stavili Panamský průplav. A název oblíbeného
klobouku „panamák“ byl na světě.
Vlhké podnebí pacifického oceánu
v kombinaci s vysokou nadmořskou výškou vytváří ideální podmínky pro
pěstování palmy „toquilla“ (Carludovica palmata), jejíž vějířovité listy jsou základní surovinou pro
výrobu světoznámých klobouků. Je sice pravda, že se palmu pokoušeli pěstovat i
v jiných státech latinské Ameriky, ale nikde jinde se nepodařilo dosáhnout
požadované kvality. Výroba klobouků přitom není technicky nijak náročná, klade
však velký důraz na jemnou ruční práci. Vějířovité palmové listy se musí
nejprve tlouct, vařit, bělit a nakonec sušit po tři dny na slunci.
Z palmového listu se pak oddělí jednotlivé pramínky, které se samovolně
srolují do dlouhých pásků. Ty se pak používají k ručnímu vázání klobouků.
Vzhledem k tomu, že na pobřeží je podnebí příliš horké, a ženám pletoucím
klobouky by se potily ruce, přesouvá se výroba klobouků do horských vesniček
v okolí města Cuenca. Postarší i mladé indiánské ženy vysedávají na
zápraží svých usedlostí, povídají si a pečlivě vážou klobouky. Pilným ženám se
podaří zhotovit pouze jeden klobouk denně. Za svou časově náročnou práci
dostanou od překupníků, kteří sváží jejich práci do měst k dalšímu zpracování,
pouze dva nebo tři dolary. Ve městě upletený klobouk prochází konečnou výrobou:
koncové pramínky jsou zastřiženy do požadovaného tvaru, klobouk je nabarven,
vylisován a vyžehlen. Pak už stačí jen přidat ozdobnou pentli a dílo je hotovo.
Není divu, že ceny za
nejkvalitnější klobouky začínají na několika stovkách dolarů – a je po nich
velká poptávka! Na výsledné ceně se odráží především jemnost jednotlivých
vláken, ze kterých je klobouk uvázán. Říká se, že přes ty nejjemnější klobouky
nesmí prosvitnout ani paprsek slunce. Taková díla se pak mohou obchodníci v Ekvádoru
směle prodávat za stovky dolarů. V Evropě nebo Americe jsou za ně movití
kupci ochotní zaplatit i dvakrát nebo třikrát více. Není divu, že evropské ceny
za nejkvalitnější panamáky „superfino“ začínají na tisíci amerických dolarech.
Hory
a doly národního parku Cajas
Ačkoliv je NP Cajas od Cuency
vzdálen jen 30 km,
nachází se skoro o dva kilometry výše než samotné město. Rozdílné nadmořské
výšce pak odpovídá i naprosto jiné počasí. Svítí-li v Cuence slunce,
připravte si do NP Cajas nepromokavé oblečení – a naopak. Národním parkem
prochází frekventovaná silnice s hustou autobusovou dopravou. Od našeho
hoteliéra Ernesta jsme dostali orientační mapu, několik tipů na výlet a dobrou
radu, jak se vyhnout vstupnímu poplatku: „Až projedete kolem policejní
kontroly, začněte si stopovat čas. Přesně za sedm minut uvidíte po levé straně
ceduli s nápisem la ruta de Cucheros – Burines. Tam začíná značená cesta
národním parkem, tak ať vás tam autobus vysadí“.
Byli jsme pevně rozhodnutí
udělat to přesně tak, jak nám Ernesto poradil. Jakmile jsme spatřili policejní
stanici, začali jsme sledovat hodinky. Ještě jsme ale nedojeli ani
k avízované ceduli, a už nám klepe na rameno postarší Ekvádorec: „Yo soy
guardaparque, já jsem hlídač parku a ty musíš jet až k jezeru Toreadorra,
kde Ti prodám vstupní permit. Stojí deset dolarů. Tady nesmíš vystupovat!“.
Nejde nám ani tak o těch deset dolarů vstupného jako o starou známou hru kdo
z koho. Křičím na řidiče, aby zastavil: „Bacha! Vystupuju! Bacha ahora!
Vystupuji hned!“ Děda se však nedá odradit: „Ne, nezastavuj, musí jet až nahoru
ke kase!“ Řidič se chvíli cuká, ale nakonec ustupuje – nakonec jemu jsme jízdné
zaplatili a tak nám podle místního zvyku staví tam, kde jsme si řekli. Přímo u
cedule. Rychle vyskakujeme z autobusu a mizíme ve vyprahlé pustině vysokohorského
párama. Strážce parku jen pokrčil rameny a jel dál. Svojí povinnost splnil, ale
přeci se s námi nebude honit po kopcích!
Autobus nás zavezl na nejvyšší
bod parku a my máme před sebou zhruba osmihodinovou chůzi mírně zvlněnou
krajinou. Připadáme si jako v jiném světě. Ještě před třiceti minutami
jsme seděli na lavičce uprostřed třetího největšího ekvádorského města, a nyní
se nacházíme v rozlehlé neobydlené krajině poseté travnatými trsy horských
travin. Mezi šedivými chomáči se rozvíjí krásná žlutočervená poupata drobných
květin a tu a tam v pravidelných intervalech vyčuhují stromovité bromélie
s vysokými stvoly květenství. Oficiální plánek národního parku je spíše
jen jakýsi orientační plánek a samotné značení rozhodně nedosahuje kvalit a
četnosti českého klubu turistů, ale přesto držíme směr poměrně snadno. Stačí
jít stále mírně z kopce, kolem jezírka doleva a pak sledovat malý potůček,
který mizí v hlubokém údolí. Po několika hodinách chůze se krajina opět
mění. Přicházíme k jezeru, jehož svahy jsou porostlé typickými stromy
„quenua“. Drobné pokroucené stromy s rezatou kůrou připomínají tajemný
pohádkový les. Mlžný opar a několikadenní déšť, který předcházel naší výpravě,
učinili z návštěvy trpasličího lesíka opravdové dobrodružství – zhruba
kilometrový úsek zdoláváme více jak hodinu. Když zarostlý lesík konečně
opouštíme, jsme zablácení až za ušima. Pak už stačí jen seskákat skalnatým
kaňonem a dopravit se na stopa k silnici. Musím říct, že i jednodenní návštěva
národního parku Cajas nás obohatila o nové zážitky.
Ingapirca
– nejdůležitější incké rozvaliny v Ekvádoru
Incké rozvaliny Ingapirca samozřejmě
nedosahují rozlohy ani proslulosti světoznámého Machu Picchu v Peru, ale
za návštěvu rozhodně stojí. V dávných dobách incké civilizace existovala mezi
jednotlivými inckými městy frekventovaná pěší stezka, která se táhla
z hlavního města inckého království Cuzka až do nejsevernější incké državy
v Quitu. Zprávy z jednoho města do druhého přenášeli štafetovým
způsobem indiánští běžci, kteří čas od času využili pohostinnosti jakési odpočinkové
osady. Takovým osadám se říkalo „tambo“ a Ingapirca byla jednou z nich.
V nadmořské výšce 3 230 m n.m. se dodnes nachází
menší, ale dobře zachovalý chrám Slunce. Oválná stavba je postavena na stejném
principu jako proslavené incké chrámy v Peru. Všechny dochované zdi jsou
ukázkou precizní kamenické práce. Mohutné kamenné bloky jsou vrstveny na sebe bez
použití malty či jiného pojiva. Zdi vlastně drží pohromadě jen díky přesné kombinaci
mnohoúhelných kamenných kvádrů. Přesnost inckých kameníků je opravdu dokonalá:
mezi stavebními kameny není sebemenší štěrbina.
Ve vnitřních obvodových zdech
hlavní svatyně jsou postaveny jakési trojúhelníkovité vikýře, u kterých nám
průvodce vysvětluje dokonalou akustiku celého objektu: „Stačí když si jeden
z vás stoupne čelem k výklenku na levém konci svatyně, a druhý
k výklenku vpravo. Když pak jeden z vás zašeptá směrem k výklenku
nějaké jméno, uslyší jej jen ten, který stojí u druhého výklenku.
V samotné svatyni však šepot slyšet není“. Aby nám dokázal svá slova,
ihned nám tento „zázrak“ ukazuje v praxi. Dříve byl jednoduchý akustický trik
využíván kněžími k získání vlivu nad věřícími. Dnes mu stejně ochotně
podléhají stovky turistů denně.
Quito
– postrach cestovatelů
Quito, hlavní a největší město
Ekvádoru, je se svými 1,4 miliony obyvatel typickým hlavním městem Jižní
Ameriky se všemi jeho krásami i nešvary. Španělská koloniální architektura
plynule navazuje na modernu prezentovanou moderními skleněnými věžáky
kancelářských budov. Seženete tu prakticky
cokoli, a brzy naleznete i místa, která si s moderní Evropou nijak
nezadají. Potřebujete-li zařídit výlet nebo letenky na Galapágy, jste na
správném místě. Avšak po setmění je vhodné zdržovat se v hotelu či jeho
těsné blízkosti a do odlehlých míst používat i za denního světla taxíky. Čert
nikdy nespí. A když už vás i policisté napomínají, abyste si drželi batoh na
břichu a nikoli na zádech, asi na tom něco bude.
Pomyslnou třešničkou na dortu
byla varovná cedulka v našem hotelu od „zkušenějšího“ cestovatele, který
přišel o své dolary na bankovním účtu. Jeho konto bylo „vyluxováno“ ihned poté,
co si vybral dolary z pouličního bankomatu. Na zašlém papíru bylo napsáno:
„Cuidado, do not take money from the ATM
de Banco Guayaquil in Amazonas and Veintimilla streets – La Mariscal“. (Pozor!
Nevybírejte peníze z bankomatu banky Guayaquil na ulici Amazona a
Veitimilla ve čtvrti Mariscal.) Zpráva byla doplněná o další ručně psanou
poznámku: „This is true, it is also in
Banco Pacifico. Cards are being cloned from the ATM + accounts are emptied very
quickly afterwards. Take care.“ (Je to pravda, a stává se to taky v Bance
Pacificko. Platební karta je zkopírovaná a Váš účet je brzy vyprázdněn. Dejte
si pozor.)
Dejte si pozor, to je sice dobrá rada, ale jak to udělat, když si
opravdu nutně potřebujete opatřit dva tisíce dolarů na výlet na Galapágy? Obrátili
jsme se na recepční v našem hotelu s žádostí o pomoc: „Bankomaty
nejsou bezpečné, a je pravda, ze turisté jsou často okradeni. A nejen turisté.
Já používám bankomaty banky Pichincha, které jsou bezpečné.“ Vsadili jsme na
Pichinchu a vyhráli.
Půlka
světa – La Mitad
del Mundo
Takzvaný střed světa, který
Ekvádorem prochází, přitahuje nejen geografy, ale také turisty ze všech koutů
světa. Návštěvnost a popularitu „pupku světa“ nijak nezmenšila ani obecně známá
skutečnost, že skutečný rovník leží o 240m severněji, než zmíněná kýčovitá
vesnička. Chybné zaměření rovníku pochází z poloviny osmnáctého století, kdy
francouzská geografická expedice v čele s Charles-Marie de La Condamine prováděla v této
oblasti rozsáhlá měření. Ke skutečnému rovníku proto v dnešní době zavítá
málokdo, zatímco k mohutnému pomníku uprostřed umělé vesničky téměř každý.
Kromě obligátní fotky s levou nohou na jižní polokouli a pravou nohou na
severní polokouli, si můžete za příslušný finanční odnos odnést některý
z laciných rádoby suvenýrů a ve stánku s pohlednicemi dostanete i
speciální razítku do cestovního pasu. Vítejte na rovníku!
Se
zlodějem v patách
Korunu všem strašidelným
historkám o Ekvádoru nasadil hbitý kapsář, který využil naší chvilkové
nepozornosti a bleskurychle nás připravil o mobilní telefon. A to i přes to, že
jsem se před pár dny neprozřetelně svěřoval jinému cestovateli, že NÁM se NIC
TAKOVÉHO stát nemůže. Pokud si to myslíte i vy, pak věřte, že každému, byť i
sebe zkušenějšímu cestovateli, jednoho dne ochabne pud sebezáchovy, a že se to
prostě stane.
Zloději si nás vyhlédli již na nechvalně
proslulém autobusovém nádraží v Quitu „terminal terrestre“. Do autobusu směřujícího
do Otavala, nastoupila celá partička. Dva zloději se posadili hned za nás, a
ostatní se roztrousili po celém autobuse. Snědý muž s kšiltovkou, který
seděl přímo za námi, trpělivě vyčkával celou hodinu jízdy, až nakonec přeci jen
využil naší chvilkové nepozornosti a přitáhl si po zemi pod naším sedadlem malý
příruční batůžek, rozepnul dva zipy a vyndal co se dalo. Nebyl však dostatečně
obratný, batohem škubnul a my jsme si toho všimli. Okamžitě jsme batoh
prohledali, zjistili rozsah škod a začali krádež vyšetřovat.
Zloději byli na variantu
dopadení připraveni, nasadili andělské obličejíky, a sami navrhovali, ať je
klidně prohledáme, že nám nic neukradli. A prý ať se pořádně podíváme pod naší
sedačku, že nám určitě věci z batohu jen „vypadly“. Pod sedadlem (jejich)
jsme však našli jen „vypadlé“ naše sluneční brýle. Mobil byl ztracen
v nenávratnu, pravděpodobně u dalších kompliců v zadní části autobusu.
Zajímavá scéna se odehrála v zápětí, když jsem zloděje prohledával a
v jeho batůžku jsem našel jeho levný mobilní telefon Alcatel. Ten jsem si
vzal a zloději navrhnul, že mu jej vyměním za ten můj. Kupodivu se bránil jen málo
a po půlhodině jízdy klidně vystoupil z autobusu. Večer nám dokonce na
svůj mobil zavolal, představil se jako zloděj z autobusu, který má můj
mobil a navrhl mi jeho prodej za 300 amerických dolarů. Do takového rizika jsme
však nešli a raději mobil oželeli.
Slavné
trhy Otavala
Třicetitisícové město Otavalo
leží dvě hodiny jízdy autobusem na sever od Quita v nadmořské výšce cca 2 500 m.n.m. Okolí města
je ze všech stran lemováno členitou hornatou krajinou, které dominuje několik
sopek – Cayambe (5 790
m.n.m.), Imbabura (4 609 m.n.m.),
Cotacachi (4 939 m.n.m.)
a Fuya (4 263 m.n.m.).
Bohužel v době naší návštěvy byly všechny sopečné vrcholky zahalené
v mracích, stejně jako Cotopaxí a další sopky více na jihu země.
V Otavalu probíhá každou
sobotu slavný turistický trh zaměřený na prodej různých suvenýrů a indiánských
výrobků ze všech koutů země. Největší nápor zažívají tržiště v dopoledních
hodinách. Nejenom turisté z celého světa, ale především indiáni
z okolních vesniček se pravidelně stahují do centra města, aby prodali své
výrobky či vypěstované produkty.
Turistickému trhu předchází
tradiční trh se zvířaty. Už v pět hodin ráno přijíždí první nákladní auta
na volné prostranství v severní části města. Hned vedle frekventované
„Panamericany“ bučí krávy, kvičí prasata,
dupou koně a piští veškeré drobné zvířectvo, které indiáni chovají doma. Místní
hospodáři se totiž se zvířaty moc nemazlí. Byli jsme svědky jak bez okolků
nechávají seskakovat krávy a koně z metrových nákladních plošin
automobilů.
Kolem sedmé hodiny ranní je na
travnatém plácku největší frmol, lidé nakupují o sto šest, ale pokud si
přebírají dolarové bankovky od kupujícího, tak mají vždy dost času zkontrolovat
jejich pravost. V Ekvádoru se totiž vyskytuje velké množství padělaných
bankovek, a proto se pozorně kontrolují i jednodolarovky. Postupně se naučíte rozeznávat
alespoň několik základních bezpečnostních znakům, které lze na bankovce snadno
zkontrolovat. Cestovateli může ulehčit rozeznávání pravých bankovek od
falešných také speciální fix, který mění barvu podle toho, zdali píše na
bankovku pravou, nebo padělanou. Ekvádorští obchodníci však již přišli na to,
že nejspolehlivější ochranou je prevence a proto téměř nikde nepřijímají
bankovky v hodnotě 50 nebo 100 dolarů. Všechny bankomaty v zemi vydávají maximálně
dvacetidolarovou, aby případná falešná bankovka „tolik nebolela“.
V deset hodin dopoledne se
dobytčí trh rozpouští a všichni se přesunují na turistický trh do centra
Otavala, kde se prodávají rukodělné výrobky nejenom z okolí města, ale
téměř z celé země. Indiánky oblečené ve svých tradičních krojích na turisty
čekají s otevřenou náručí a tak možná i vy podlehnete exotickým oděvům,
malovaným obrázkům, vonným tyčinkám, dřevěným soškám, barevným rohožím či
tapisériím, svetrům z lamí vlny a dalším často docela praktickým věcem.
Připravte se na prima hru, která se ve formě zábavného smlouvání odehrává mezi
nakupujícím a prodávajícím. Kvůli slavnému trhu se sem sjíždějí i výrobci
slaměných klobouků z pacifického pobřeží. Dobře vědí, že se jim dlouhá
cesta s několika desítkami klobouků vyplatí. Ani já jsem neodolal a pořídil
jsem si za šest dolarů jeden z nejlevnějších klobouků z palmy
toquilla. Nezapomeňte na volné místo v batohu, bude se hodit!
Výlet do Ekvádoru uspokojí
opravdu každého. Přírodovědec vyrazí na Galapágy, horolezec na některou
z mnoha aktivních sopek, milovníci vodních sportů k moři a potřeštění
cestovatelé do amazonské džungle. Nejlepší je namíchat si vyvážený koktejl a
zkusit od každého kousek.
Text: Petra Bielinová, foto: Karel Wolf Článek byl publikován v časopise TravelFocus I/2008 (www.travelfocus.cz)
|