Výchozím místem pro návštěvu tajemného města Humberstone je pobřežní městečko Iquique na severu Chile. Noční autobus nás vysadil na maličkém autobusovém nádraží uprostřed noci. Kromě pachu rybiny nás nevítalo vůbec nic - dokonce zde nebyl ani jeden jediný taxikář a tak nezbývalo, než zmobilizovat poslední zbytky sil a po celodenní jízdě autobusem se konečně přesunout do namátkou vybraného hotýlku v blízkosti nádraží.

K Humberstone je z Iquique zhruba 45 minut jízdy. Široko daleko kolem sebe vidíme jen nehostinnou vyprahlou krajinu. Nacházíme se v samém centru jednoho z největších přírodních nalezišť dusíkatých hnojiv na světě tzv. ledku solného (caliche). Ledek byl svého času nepostradatelnou surovinou pro výrobu zemědělského hnojiva. Ložiska ledku vznikala postupně přirozeným rozkládáním zbytků mořských řas a živočichů, která byla na pobřeží vyvržena mořskými bouřemi. Vzhledem k tomu, že v této oblasti prakticky vůbec neprší, nebyly soli odplavovány, ale postupně se usazovaly do mnoha vrstev. Nánosy se přirozeně zvětšovaly až do konce 19. století, kdy se ledek začal těžit a zpracovávat. Chilské zásoby ledku představovaly v této době nepostradatelné nerostné bohatství a není divu, že Chile mohlo směle diktovat ceny.

Vytěžený ledek, jehož vrstvy byly silné i několik metrů, byl nejprve přepraven železnicí do továrny. Následně byly naplaveniny rozdrceny na malé kousky, zahřívány, louhovány a opět zahřívány. Nežádoucí příměsi byly odděleny a zbyla jen voda nasycená dusičnanem sodným. Pomocí soustavy baněk a kádí byl dusičnan pročištěn a nakonec zkrystalizován. Místo k vybudování továrny přitom nebylo zvoleno náhodně – zdejší pro člověka nehostinné podnebí paradoxně vytváří dokonalé klima pro odbourávání vlhkosti, kterou ledek zadržuje. Stačilo jen nechat působit na výslednou surovinu žhavé chilské slunce.

Konečně jsme tady! Uprostřed ničeho v horké a vysušené krajině na nás čeká pozůstatek kdysi slavného firemního městečka Humberstone. Rovinaté pláně vysušené krajiny narušuje jen menší navršená kupa zeminy – přirozený odpad vzniklý při drcení naplaveniny, rezavé pozůstatky továrních hal a několik desítek obytných budov uspořádaných do úhledného a účelného městečka.  

Továrna na zpracování ledku a související budovy byly vybudovány na konci 19.století. Důvodem pro založení městečka uprostřed nehostinné pouště byla rozsáhlá ložiska nepostradatelného ledku, který se v blízkém okolí těžil, v továrně zpracovával a následně lodní dopravou z přístavu Iquique vyvážel do celého světa. Majitelé továrny se rozhodli vybudovat pro své dělníky takové zázemí, aby zde mohli spokojeně žít i se svými rodinami. Původní těžební společnost "La Palma", která se později přejmenovala na "Humberstone", zde postavila nejen "řadové rodinné domky", ale například i plavecký bazén, školu, divadlo, hřiště na basketbal či na tenis, menší hotel, kostel, obchod s potravinami či knihovnu. Lékařská péče byla v místní nemocnici poskytována zdarma a zahrnovala kromě chirurgie, krevní laboratoře a porodního sálu také zubařskou ordinaci. Věřím že například plavecký bazén musel být vzhledem k horkému a suchému podnebí mezi dělníky oblíben, stejně jako pravidelná divadelní představení. Péče o dělníky a jejich rodinné příslušníky se však těžební společnosti určitě vyplatil. Ostatně důvody péče o zaměstnance se nijak dramaticky nezměnil ani v jednadvacátém století. I dnes se velké firmy snaží obohatit soukromý život svých zaměstnanců o jakési bonusy (poukázky do fitcentra, lístky do divadla, firemní večírky apod.) a to jen proto, aby u svých zaměstnanců podporovala pocit spokojenosti a sounáležitosti s konkrétní firmou.

Přesto nebylo příjemné žít na poušti – a to nejen kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám, ale i kvůli naprosté izolovanosti od zbytku světa. Z dnešního pohledu se firemní městečko může jevit dokonce jako určité sociální vězení. Dělníci totiž nedostávali za svou práci mzdu, ale jen možnost „zdarma“ bydlet v relativně prostorném firemním domku, využívat dostupné lékařské péči či sportovního vyžití, posílat své děti do vybudované školy a za speciální firemní poukázky „nakupovat“ jídlo, oblečení, boty či další služby, jako je třeba kadeřník. Možná to na svou dobu nebylo tak málo, ale na druhou stranu, mohl vlastně takový dělník odejít? Myslím, že by to pro něj a jeho rodinu nebylo vůbec jednoduché. A kromě toho – kde jinde by si mohl dovolit opatřit své rodině tří až čtyř pokojový dům s vlastní koupelnou a dvorkem?

Nic však není věčné – a tak se stalo to, co se jednou stát muselo. Ve druhé polovině 20. století byl do té doby nepostradatelný ledek, coby surovina na výrobu hnojiva, nahrazen jinými levnějšími sloučeninami. Evropa si konečně odechla – už nebyla závislá na dovozu z Chile. Sláva Humberstone upadala a město bylo odsouzeno k zániku. Dělníci byli hromadně propuštěni a kdysi vzkvétající městečko bylo ze dne na den opuštěno. Několik desítek let byly budovy ponechány svému osudu, vybavení bylo rozkradeno a budovy podlehli korozi. Budovy chátraly až do roku 1990, kdy se Chile rozhodlo celý areál zrekonstruovat a dosáhnout zapsání do seznamu světových památek UNESCO. Tato snaha byla v roce 2005 korunována úspěchem.

Text: Petra Bielinová, foto: Karel Wolf

Vyšlo v časopise SKY magazín (leden/únor 08)