Když budete pokračovat stále na sever do Bolívie, projedete krajinou banditů Butche Cassidyho a Sundance Kida, minete krásné koloniálním město Potosí, které patří mezi nejvýše položená města na světě, až se dostanete do mrazivého města Uyuni. Abyste prožili jedny ze svých nejkrásnějších dnů ve svém životě, pronajmete si za pár desítek dolarů džíp a vydáte se směrem do jihozápadního cípu Bolívie.

Když přijíždíme na Salar de Uyuni, nevěříme svým vlastním očím. Od obzoru k obzoru se táhne nekonečná bílá plocha před několika deseti tisíci lety vyschlého slaného jezera. Tehdy v bezodtokém jezeře se koncentrovala sůl vyluhovaná sezónními dešti z okolních vulkánů. Dnes je vrstva soli na některých místech až 250 m hluboká a jako největší salar na světě tvoří velmi bohatou zásobu soli, kterou místní dělníci těží. Každé ráno vyráží několik lidí s lopatami a rumpáči do práce a za spalujícího vysokohorského sluníčka sůl nejprve nasekají, odvezou na korbě nákladního auta do vesnice, namelou ve starám mlýnu na prach, vysusší ji ve velké kovové vaně nad ohněm a nakonec sůl naplní po kilech do sáčků. Vše probíhá ručně. I samotné sáčkování, kde nás překvapilo ruční zavaření igelitového sáčku na rozžhavené kovové tyčince.

Ostrov rybářů – Isla de los Pescadores

Uprostřed vyschlého jezera Uyuni se ještě setkáte s dalším zázrakem. Z bílé plochy salaru se najednou vynořuje ostrov plný pětimetrových kaktusů. Na tomto nehostinném místě se přecijenom zachoval kus života v podobě těchto vysoce přizpůsobivých rostlin, které dokáží přežít jen na ranní rose. Procházíme tímto „lesem“ až na samotný vrchol, odkud je nezapomenutelný výhled na všechny strany.

Sol de Manana

Je 5 hodin ráno, tma jako v pytli, děsná kosa a my nastupujeme do ještě chladnějšího džípu. Zkoušíme nastartovat, ale auto je mrtvý. Akumulátor mele z posledního, takže musíme propojit kabely s džípem vedle nás, který naštěstí ještě neodjel. Asi po hodině jízdy, během které stále otíráme okna jak zamrzají, dorážíme těsně před východem slunce na místo plné kouře. Jsme na gejzírovém poli Sol de Manana. Desítky bahenních hrnců vře a klokotá, horká vodní pára syčí z děr ze země a my pozorujeme se zatajeným dechem celé toto divadlo během východu slunce. Rukavice strkáme do kapes a spouště našich fotoaparátů střílejí jednu fotku za druhou. Za chvíli už prsty ani necítíme. Tajemná atmosféra však za chvíli skončí a proto na všechny velké i malé bolesti skoro nemyslíme. Mezi bahenními hrnci opatrně našlapujeme, abychom se nepropadli do vroucích kotlů, vyměňujeme foťák za mikrofon a celé toto pekelné divadlo nahráváme, abychom měli na co vzpomínat. Asi po hodině naše představení končí, řidič na nás z posledních sil křičí, ať už se konečně vrátíme, že musíme spěchat dál. Vůbec se nám nechce.

Barevná Laguny

Laguna Colorada se nám představuje v plné kráse během jednoho odpoledne a dalšího rána. Jezero je sytě rudé. Barva jezera je dána planktonem a řasami, kterým se velmi daří v těchto vodách bohatých na sodík a hořčík. Výhledy na jezero umocňují tucty plameňáků, kteří se vznešeně prochází v mělkých vodách a hledají potravu. Kdybychom tu byli v prosinci nebo lednu, v jihoamerickém létě, plameňáků by tu nebyly tucty ale tisíce. Většina z nich těď tráví zimní období v nižších polohách než 4 500 m n.m. Kontrastem proti rudé barvě jezera jsou nánosy sněhobílého boraxu, sodné soli kyseliny tetraborité, kterého jsou v těchto místech největší ložiska na světě.

Posledním jezerem, které na nás velmi zapůsobilo, byla Laguna Verde. Ticho okolní krajiny rušil akorát silný vítr, který nám hučel v uších a vytvářel malé vlnky na břehu jezera. Za jezerem se vypíná do výšky vulkán Licancábur, krásná sopka, na které bohužel v červenci roku 2003 skončil svůj život fotograf a horolezec Zbyněk Žoha.

Cementerio de Trenes

Poslední zastávkou na naší 4denní cestě po jihozápadním Altiplanu byl železniční hřbitov. Asi 1 km od města Uyuni se nachází dvě slepé koleje, na kterých dnes odpočívají vysloužilé parní lokomotivy a nákladní vagóny z přelomu 19. a 20. století. V té době sloužily k transportu převážně ledku na pobřeží nedalekého Pacifiku. Dnes slouží již jen pro obdiv turistů. Místní obchodníci chtěli z místa udelat železniční muzeum, ale party zlodějů postupně lokomotivy rozebírají a z krásných lokomotiv se postupně stávají trosky. Přesto celé místo působí velice magicky a v myšlenkách vás opravdu dokáže dostat o nějakých sto let zpátky.