Jihoamerické Altiplano - Obrazy z Argentiny a Bolívie
Národní park v severní Argentině nám posloužil jako skvělá aklimatizační přestávka na cestě z Buenos Aires do Bolívie. Ve výšce kolem 3000 m jsme strávili dva krásné dny. Autobus, který byl na pokraji svého života, nás po několika dlouhých a čím dál tím víc chladnějších hodinách dovezl ze Salty na „rectu Tin Tin“.
Byla černočerná tma, řidič zastavil a ještě jednou se zeptal, jestli
v těchto hodinách chceme opravdu vystoupit uprostřed suché polopouštní
krajiny národního parku Los Cardones. S úsměvem na rtech jsme přikývli na
souhlas, protože jsme tak trochu tušili, že nás ráno čeká něco moc krásného.
S batohy na zádech jsme šli za svitu měsíce tak dlouho, až jsme přestali
slyšet hluk motorů ze silnice. Mezi trnitými křovisky jsme postavili stan a do
rána jsme se probudili ještě asi čtyřikrát. Kamenitá zem a děsivá zima nebyly
zrovna ty nejpříjemnější podmínky na spaní. Ráno byla však veškerá únava pryč.
Veškerý prostor plný obrovských kaktusů se začal postupně zbarvovat do teplých
barev vycházejícího slunce. Stovky kaktusů z dálky připomínaly chlupaté
rozvětvené kůly. Teď už nám neběhal mráz po zádech z té děsivé zimy, ale
z té fantastické krajiny kolem nás. Národní park Los Cardones nás přivítal
v argentinské části jihoamerického altiplana.
Když budete pokračovat
stále na sever do Bolívie, projedete krajinou banditů Butche Cassidyho a
Sundance Kida, minete krásné koloniálním město Potosí, které patří mezi nejvýše
položená města na světě, až se dostanete do mrazivého města Uyuni. Abyste
prožili jedny ze svých nejkrásnějších dnů ve svém životě, pronajmete si za pár
desítek dolarů džíp a vydáte se směrem do jihozápadního cípu Bolívie.
Když přijíždíme na Salar de
Uyuni, nevěříme svým vlastním očím. Od obzoru k obzoru se táhne nekonečná
bílá plocha před několika deseti tisíci lety vyschlého slaného jezera. Tehdy
v bezodtokém jezeře se koncentrovala sůl vyluhovaná sezónními dešti
z okolních vulkánů. Dnes je vrstva soli na některých místech až 250 m hluboká a jako největší
salar na světě tvoří velmi bohatou zásobu soli, kterou místní dělníci těží.
Každé ráno vyráží několik lidí s lopatami a rumpáči do práce a za
spalujícího vysokohorského sluníčka sůl nejprve nasekají, odvezou na korbě
nákladního auta do vesnice, namelou ve starám mlýnu na prach, vysusší ji ve
velké kovové vaně nad ohněm a nakonec sůl naplní po kilech do sáčků. Vše
probíhá ručně. I samotné sáčkování, kde nás překvapilo ruční zavaření
igelitového sáčku na rozžhavené kovové tyčince.
Ostrov rybářů – Isla de los Pescadores
Uprostřed vyschlého jezera
Uyuni se ještě setkáte s dalším zázrakem. Z bílé plochy salaru se
najednou vynořuje ostrov plný pětimetrových kaktusů. Na tomto nehostinném místě
se přecijenom zachoval kus života v podobě těchto vysoce přizpůsobivých
rostlin, které dokáží přežít jen na ranní rose. Procházíme tímto „lesem“ až na
samotný vrchol, odkud je nezapomenutelný výhled na všechny strany.
Sol de Manana
Je 5 hodin ráno, tma jako
v pytli, děsná kosa a my nastupujeme do ještě chladnějšího džípu. Zkoušíme
nastartovat, ale auto je mrtvý. Akumulátor mele z posledního, takže musíme
propojit kabely s džípem vedle nás, který naštěstí ještě neodjel. Asi po
hodině jízdy, během které stále otíráme okna jak zamrzají, dorážíme těsně před
východem slunce na místo plné kouře. Jsme na gejzírovém poli Sol de Manana. Desítky bahenních hrnců vře a
klokotá, horká vodní pára syčí z děr ze země a my pozorujeme se zatajeným
dechem celé toto divadlo během východu slunce. Rukavice strkáme do kapes a
spouště našich fotoaparátů střílejí jednu fotku za druhou. Za chvíli už prsty
ani necítíme. Tajemná atmosféra však za chvíli skončí a proto na všechny velké
i malé bolesti skoro nemyslíme. Mezi bahenními hrnci opatrně našlapujeme,
abychom se nepropadli do vroucích kotlů, vyměňujeme foťák za mikrofon a celé
toto pekelné divadlo nahráváme, abychom měli na co vzpomínat. Asi po hodině
naše představení končí, řidič na nás z posledních sil křičí, ať už se
konečně vrátíme, že musíme spěchat dál. Vůbec se nám nechce.
Barevná Laguny
Laguna Colorada se nám
představuje v plné kráse během jednoho odpoledne a dalšího rána. Jezero je
sytě rudé. Barva jezera je dána planktonem a řasami, kterým se velmi daří
v těchto vodách bohatých na sodík a hořčík. Výhledy na jezero umocňují
tucty plameňáků, kteří se vznešeně prochází v mělkých vodách a hledají
potravu. Kdybychom tu byli v prosinci nebo lednu, v jihoamerickém
létě, plameňáků by tu nebyly tucty ale tisíce. Většina z nich těď tráví
zimní období v nižších polohách než 4 500 m n.m. Kontrastem
proti rudé barvě jezera jsou nánosy sněhobílého boraxu, sodné soli kyseliny
tetraborité, kterého jsou v těchto místech největší ložiska na světě.
Posledním jezerem, které na nás
velmi zapůsobilo, byla Laguna Verde. Ticho okolní krajiny rušil akorát silný
vítr, který nám hučel v uších a vytvářel malé vlnky na břehu jezera. Za
jezerem se vypíná do výšky vulkán Licancábur, krásná sopka, na které bohužel
v červenci roku 2003 skončil svůj život fotograf a horolezec Zbyněk Žoha.
Cementerio de Trenes
Poslední zastávkou na naší 4denní
cestě po jihozápadním Altiplanu byl železniční hřbitov. Asi 1 km od města Uyuni se nachází
dvě slepé koleje, na kterých dnes odpočívají vysloužilé parní lokomotivy a
nákladní vagóny z přelomu 19.
a 20. století. V té době sloužily k transportu
převážně ledku na pobřeží nedalekého Pacifiku. Dnes slouží již jen pro obdiv
turistů. Místní obchodníci chtěli z místa udelat železniční muzeum, ale
party zlodějů postupně lokomotivy rozebírají a z krásných lokomotiv se
postupně stávají trosky. Přesto celé místo působí velice magicky a
v myšlenkách vás opravdu dokáže dostat o nějakých sto let zpátky.