Rezervační mašinérie je na každém nádraží maličko jiná v tom smyslu, že někde se tlačí ve frontě všichni najednou, a jinde mají cizinci různá privilegia, např. oddělenou klimatizovanou čekárnu. Na druhou stranu někde vyžadují od cizince platbu v dolarech nebo jiné západní měně, a rupkama umožní platit pouze proti předložení potvrzení o výměně peněz. Vždy se však musí vyplnit rezervační formulář včetně našich domácích adres.

Čeká nás 24 hodin ve vlaku z Džalgaónu do Dillí. Vyšly na nás bohužel lehátka proti směru jízdy, a tak na nás nefouká vítr během jízdy vlaku. Lehátko bylo ulepené a špinavé - prostě jsme nenastoupili tam, kde vlak začínal svou trasu a tak jsme sdědili lehátka již použitá. Já ležím opět nahoře, Karel uprostřed. Nejvíce oblíbená jsou lehátka dole - ještě se nám nestalo, že by někdo byl ochoten si s námi lehátka vyměnit. Větráky, které se nám během noční jízdy zdály O.K. ve dne ke spokojenému pocitu ani zdaleka nestačí. Tak se svorně potíme s ostatními Indy.

V kupé je s námi jedna rodina. Jeden muž v turbanu a tři ženy různého věku. Objenáváme si k obědu thálí jako ostatní. Zřízenec přinesl všechny tácy složené dohromady a položil je na sedačku. Každý tác je ale ponořen do omáček spodního tácu, takže je od toho špinavá jak sedačka tak každý, kdo vezme tác do rukou. Mastné omáčky tečou na podlahu, na boty. Indická rodinka ale byla připravená. Vyndali staré noviny a každý člen vyfasoval k oblepenému tácu i noviny na podložení. Naštěstí jsme dostali jednu stránku novin i my a pečlivě ji opatrujeme a šetříme na večeři.

Cesta vlakem byla přesto celkem snesitelná, dokud se do vlaku nenahrnuly stovky lidí bez lístků. Jeli na nějakou modlitbu a toto byl zřejmě poslední možný spoj. Do obyčejných vozů se nevešli, a tak se nacpali i do našich lůžkových vagónů. Prostě byli všude. Sedali si k nám na lehátka, a byli velmi naštvaní, když jsme je odmítali pustit k sobě. Zasedli v několika řadách cestu na WC a již nebylo možné vlakem projít. Ti, kteří se do vlaku již nevešli ze vzteku házeli kameny do oken vagonu. Jeden se naštěstí odrazil od mříží oken pryč ven. Cestující okamžitě začali stahovat plechové okenice. Pochopili jsme, proč jsou okénka zamřížovaná (aby nelezli lidé do vlaku oknem) a proč nejsou skleněná (aby se nemusely uklízet střepy). Nezvaní hosté skandovali ve vlaku nějaká hesla a byli velmi hluční a agresivní. Byli jsme opravdu rádi, když asi po třech hodinách konečně vystoupili.

Policie, která před tímto incidentem často s pistolí a puškou procházela vlakem, nijak nezasáhla a teprve když nebezpečí pominulo opět procházeli vlakem a dopodrobna šacovali naše zavazadla a muže dokonce i prohmatávali. Co hledali, nevíme.

Text: Petra Bielinová (petra.bielinova@gmail.com)