Už
překročením hranic jsme hned poznali, že jsme v jiném světě. Městečko samo
o sobě bylo mnohem hezčí, než na argentinské straně. Asi hlavně proto, že bylo
všude tolik lidí, indiánských žen s dlouhými vlasy zapletenými do copů,
oblečených do barevných sukních a zástěr. Na hlavách měly buď slaměné
klobouky s barevnou mašlí nebo tmavé buřinky. A těch dobrot, co tu měli
k mání! Vyrážíme na trh a hned si dáváme Api (tmavě červená teplá
tekutina, něco jako hustý rozvařený kompot) a placku podobnou langoši.
Pokračujeme dále k salteňas (lečo zabalené do placky a osmažené do
křupava)a empanadas (podobné jako
salteňas, ale náplň je z brambor a vajíčka). Na cestu do autobusu jsme si
nakoupili pečivo a ovčí sýr (Kajá ho nakonec odmítl, neměl důvěru v jeho
aromatickou vůni J )
Čekala
nás noční dvanáctihodinová jízda do Potosí. Z Argentiny jsme měli jen ty
nejlepší zážitky co se dopravních prostředků týče. To se ovšem mělo radikálně
změnit. Některé změny jsme celkem logicky očekávali (absence toalety,
air-conditions), ale Bolívie nás přeci jen překvapila. Hned s nástupem do
autobusu nás udeřil do nosu strašný smrad (že by se Bolívijci nemyli?). Bohužel
jedno z epicenter sedělo hned před námi. Ale to nejhorší mělo teprve
přijít. Že se v celé Bolívii vyskytuje jen několik stovek kilometrů
asfaltové silnice, by mi ani tolik nevadilo, kdyby ty jejich polňačky tolik
neprášili. Po několika minutách jízdy se totiž prach ze silnice přesunul
dovnitř autobusu (tzv. prach-condition), a to přesto, že všechna okna byla
zavřená. Vítejte v Bolívii!!
2.8.
2002
Do
Potosí jsme přijeli těsně po východu slunce. Jsme ve 4080m n.m. a je to
znát, pomalu se šineme do kopce. Nakonec jsme se ubytovali v malém hotýlku
v prvním patře. Jak stoupáme do schodů, tak se Kája praštil do hlavy a
zaklel. Okamžitě se otevřeli dvířka pokojíku a v něm stojí Radek, Čech, co
jede z Chille do Brazílie na kole. Jen si dáme batohy na pokoj a vyrážíme
na společnou snídani. Radek dnes pokračuje dál a tak se ho vyptáváme, co už
viděl a co se mu líbilo nejvíc.
Potosí
je podle mě nejkrásnější město Bolívie. Krásné domy, upravené uličky, spousta
studentů, levný internet, příjemní lidé. Snad nejvíc se mi líbilo náměstí
s kašnou a lavičkami, proseděli jsme na něm několik hodin. Jen tak jsme
odpočívali na sluníčku a pozorovali okolní indiánky, jak prodávají zmrzlinu a
jiné pochutiny. Těžko říct, proč je pohled na bolijské ženy tak úchvatný.
Nejsou nijak mimořádně krásné, alespoň ne podle evropských měřítek. Spíše
naopak-drtivá většina i mladých žen je tlustá a neforemná, tlusté nožky čouhají
z bohatých naducaných sukní. Ale z těch vrásčitých tváří vyzařuje zvláštní
hrdost, sounáležitost s ostatními. Bolívijci jsou velmi hodní lidé, ale
zároveň nevtíraví, nesnaží se za každou cenu prodat něco turistovi. Dvojí ceny
neexistují-každému měří stejně. Z těchto důvodů je smlouvání téměř
zanedbatelné-pokud však nakupujete větší zboží, máte šanci na určitou slevu.
Trápení s larvami mouchy XY
Během
pobytu v Amazonii nakladla moucha XY vajíčka do mé kůže. Na první pohled
obyčejné štípance začínaly postupně měnit svou podobu. Prvním příznakem je
ostrá bodavá bolest, periodicky se opakující zhruba každé 2-4 hodiny. Při
návštěvě lékaře byla bolest diagnostikována jako alergická reakce, ovšem
předepsaný lék (Hirtax) bolest nesnížil. Abych byla schopná pokračovat dle
plánu tj.chodit s plnou výbavou po polopoušti v národním parku
Sachama (Bolívie) a Lauca (Chille), nadopovala jsem se prášky přivezenými
z Čech (dithiaden, claritine). S vědomím, že léčím pouze následky a
ne příčinu jsem protrpěla 5 dní, částečně nadopovaná, částečně bolavá, částečně
smířená s osudem. Jedinou útěchou mi bylo, že jsem nedostala horečku.
Během této doby se z pěti inkriminovaných štípanců stali hrozivé sopky,
které za další dva dny začaly hnisat. Nasadila jsem antibiotika a vyrazili jsme
do civilizace. Následoval další lékař a tentokrát neúprosná diagnóza – uvnitř
“sopek” rostou larvy mouchy. V této fázi je ovšem velký problém je vyndat
ven, je lepší počkat, až dorostou, a pak je spolu s hnisem vytlačit ven.
Proti infekci jsem dostala účinnější antibiotika a radu, že mám rány udržovat v čistotě
a pravidelně vymačkávat hnis. Jedenáctý den po prvních příznacích jsme konečně
uviděli ocásek larvy, jak se vrtí v mojí kůži. V kráteru sopky byl
vidět solidní tunel a v něm nezvaný host. Jakmile jsme se ovšem kůže
dotkli, tak se larva okamžitě zavrtala do masa. Bylo jasné, že živou ji ven
nedostaneme. Inspirováni návodem v Lonely Planet jsme na sopku naložili
tučnou vrstvu mastičky a doufali, že se larva udusí. A opravdu! Neuplynulo ani
pět minut a ocásek se hrnul 5mm vrstvou mastičky ven na vzduch. Bylo jasné, že
se jí náš léčebný postup nezamlouvá. Dali jsme jí nášup a čekali. Larva sice
úplně neumřela, ale do smíchu ji evidentně nebylo. Přesto trvalo ještě tři dny,
než se nám podařilo je vyndat (celkem 5 štípanců, v každém jedna larva).
Bylo to přesně po 14 dnech od prvních příznaků. Jakmile byly larvy venku,
bolesti ustaly jako mávnutím kouzelného proutku a já se mohla po 14 dnech
konečně pořádně vyspat.