Čekala nás noční dvanáctihodinová jízda do Potosí. Z Argentiny jsme měli jen ty nejlepší zážitky co se dopravních prostředků týče. To se ovšem mělo radikálně změnit. Některé změny jsme celkem logicky očekávali (absence toalety, air-conditions), ale Bolívie nás přeci jen překvapila. Hned s nástupem do autobusu nás udeřil do nosu strašný smrad (že by se Bolívijci nemyli?). Bohužel jedno z epicenter sedělo hned před námi. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Že se v celé Bolívii vyskytuje jen několik stovek kilometrů asfaltové silnice, by mi ani tolik nevadilo, kdyby ty jejich polňačky tolik neprášili. Po několika minutách jízdy se totiž prach ze silnice přesunul dovnitř autobusu (tzv. prach-condition), a to přesto, že všechna okna byla zavřená. Vítejte v Bolívii!!

2.8. 2002

Do Potosí jsme přijeli těsně po východu slunce. Jsme ve 4080m n.m. a je to znát, pomalu se šineme do kopce. Nakonec jsme se ubytovali v malém hotýlku v prvním patře. Jak stoupáme do schodů, tak se Kája praštil do hlavy a zaklel. Okamžitě se otevřeli dvířka pokojíku a v něm stojí Radek, Čech, co jede z Chille do Brazílie na kole. Jen si dáme batohy na pokoj a vyrážíme na společnou snídani. Radek dnes pokračuje dál a tak se ho vyptáváme, co už viděl a co se mu líbilo nejvíc. 

Potosí je podle mě nejkrásnější město Bolívie. Krásné domy, upravené uličky, spousta studentů, levný internet, příjemní lidé. Snad nejvíc se mi líbilo náměstí s kašnou a lavičkami, proseděli jsme na něm několik hodin. Jen tak jsme odpočívali na sluníčku a pozorovali okolní indiánky, jak prodávají zmrzlinu a jiné pochutiny. Těžko říct, proč je pohled na bolijské ženy tak úchvatný. Nejsou nijak mimořádně krásné, alespoň ne podle evropských měřítek. Spíše naopak-drtivá většina i mladých žen je tlustá a neforemná, tlusté nožky čouhají z bohatých naducaných sukní. Ale z těch vrásčitých tváří vyzařuje zvláštní hrdost, sounáležitost s ostatními. Bolívijci jsou velmi hodní lidé, ale zároveň nevtíraví, nesnaží se za každou cenu prodat něco turistovi. Dvojí ceny neexistují-každému měří stejně. Z těchto důvodů je smlouvání téměř zanedbatelné-pokud však nakupujete větší zboží, máte šanci na určitou slevu.

Trápení s larvami mouchy XY

Během pobytu v Amazonii nakladla moucha XY vajíčka do mé kůže. Na první pohled obyčejné štípance začínaly postupně měnit svou podobu. Prvním příznakem je ostrá bodavá bolest, periodicky se opakující zhruba každé 2-4 hodiny. Při návštěvě lékaře byla bolest diagnostikována jako alergická reakce, ovšem předepsaný lék (Hirtax) bolest nesnížil. Abych byla schopná pokračovat dle plánu tj.chodit s plnou výbavou po polopoušti v národním parku Sachama (Bolívie) a Lauca (Chille), nadopovala jsem se prášky přivezenými z Čech (dithiaden, claritine). S vědomím, že léčím pouze následky a ne příčinu jsem protrpěla 5 dní, částečně nadopovaná, částečně bolavá, částečně smířená s osudem. Jedinou útěchou mi bylo, že jsem nedostala horečku. Během této doby se z pěti inkriminovaných štípanců stali hrozivé sopky, které za další dva dny začaly hnisat. Nasadila jsem antibiotika a vyrazili jsme do civilizace. Následoval další lékař a tentokrát neúprosná diagnóza – uvnitř “sopek” rostou larvy mouchy. V této fázi je ovšem velký problém je vyndat ven, je lepší počkat, až dorostou, a pak je spolu s hnisem vytlačit ven. Proti infekci jsem dostala účinnější antibiotika a radu, že mám rány udržovat v čistotě a pravidelně vymačkávat hnis. Jedenáctý den po prvních příznacích jsme konečně uviděli ocásek larvy, jak se vrtí v mojí kůži. V kráteru sopky byl vidět solidní tunel a v něm nezvaný host. Jakmile jsme se ovšem kůže dotkli, tak se larva okamžitě zavrtala do masa. Bylo jasné, že živou ji ven nedostaneme. Inspirováni návodem v Lonely Planet jsme na sopku naložili tučnou vrstvu mastičky a doufali, že se larva udusí. A opravdu! Neuplynulo ani pět minut a ocásek se hrnul 5mm vrstvou mastičky ven na vzduch. Bylo jasné, že se jí náš léčebný postup nezamlouvá. Dali jsme jí nášup a čekali. Larva sice úplně neumřela, ale do smíchu ji evidentně nebylo. Přesto trvalo ještě tři dny, než se nám podařilo je vyndat (celkem 5 štípanců, v každém jedna larva). Bylo to přesně po 14 dnech od prvních příznaků. Jakmile byly larvy venku, bolesti ustaly jako mávnutím kouzelného proutku a já se mohla po 14 dnech konečně pořádně vyspat.