23.7.2002

Konečně v Argentině! Po dlouhém roce těšení nastává toužebně očekávaný okamžik. Stojíme s batohy v letištní hale Buenos Aires a před sebou máme krásných 8 týdnů v jižní Americe. Na letišti na nás čeká náš nový kamarád a průvodce Patchi. Hned na autobusové zastávce nám dává první lekce z velice aktuálního předmětu “jak se nenechat napálit v Argentině”. Tak například: Kromě celostátní měny (peso), si každá provincie v Argentině vydává svou vlastní měnu, za kterou si ovšem v jiné části Argentiny nelze nic koupit. Takže když dostáváte nazpět, požadujte vždy pesa. Což o to, to není zas tak těžké. Ale…Kromě pravých mincí kolují Argentinou i různě zdařilé padělky-dají se sice celkem lehce rozeznat (Patchi nám ukazuje různé exempláře), ale je třeba tomu věnovat pozornost.

Celé dopoledne jsme strávili obstaráváním víza do Bolívie, naší hlavní letošní destinace. S mírnou korupcí se nám to podařilo na první pokus. V přeplněné čekárně na ambasádě jsme strávili více než 2 hodiny, abychom na závěr vyfasovali za 20+5 USD na hlavu (5 USD je příplatek za expresní vyřízení, tj. ještě dnes) vízum na 30 dní. Jak jsme později zjistili, tak například v Santiagu de Chille za stejný obnos dostanete vízum na 90 dní. Výsledný efekt je ovšem stejný-na hranicích s Bolívií dostanou všichni stejné razítko “30dní”, protože razítko “90 dní” mají jen v La Pazu a možná i v Potosí. S prodloužením víza na 90 dní (tj. otisknutí razítka “90dní”) ovšem není žádný problém a nezáleží na tom, zda jste na začátku koloběhu obdrželi vízum na 30 nebo 90 dní. My jsme to absolvovali v La Pazu, dopoledne jsme hodili své pasy na úřad a odpoledne si je vyzvedli, tentokrát zdarma, bez fronty, čekan a bez expresního příplatku J

Ačkoli Argentina v současné době prožívá ekonomickou krizi (viz článek na turistice.cz), na první pohled není nic moc poznat. Ulice jsou moderní a uklizené, lidé upravení a ti, co mají práci i celkem evropsky uspěchaní. Do očí bijí snad jen plechy a prkny opevněná bankovní okna (aby je lidi vzteky nemohli vysklít) a dlouhé fronty zoufalců, kteří před nimi čekají a doufají, že třeba dnes, zrovna teď, vláda rozhodne o uvolnění peněz ze zablokovaných účtů…Náš kamarád Patchi pochází z relativně bohaté rodiny, má tři sestry a všichni včetně něj a jejich maminky mají práci.

24.7.2002

Ráno nám Buenos Aires ukazuje svoji odvrácenou tvář. Naplánovali jsme si návštěvu čtvrtě Boca – Caminitos, plnou malých barevných baráčků. Chtěli jsme vidět tančit tango, užít si klidnou pouliční zábavu. Jenže uplakané počasí na nás vyplazuje nos, vytrvale prší celý den. Co se dá dělat, jeden drží igelit nad foťákem, druhý se snaží i tak něco vyfotit. Koupili jsme si multimediální CD “Argentina ve třetím tisíciletí”, bohužel některé části nefungují. Špatně vypálené, nebo podvod?

Odpoledne procházíme centrem BS, chceme vidět “caseroleros” tj hrnčáře. Jsou to lidé, kteří chodí pravidelně v pondělí, středu a pátek demonstrovat před prezidentský palác a parlament. V rukou mají hrnce a pokličky a těmi mlátí do země, aby byli slyšet, tj. aby si jich a jejich problémů konečně někdo všiml. Budovy mají kolem sebe zátarasy a jsou strážené policisty. Demonstrace trvá zhruba hodinu, pak se všichni rozejdou, pravděpodobně stoupnout do fronty před některou z  bank. Zhruba v 16 hod odjíždíme luxusním autobusem “semi cama” =polopostel do Iquazu. Cesta trvá 16 hodin a v ceně jízdenky je zahrnutá i svačina (4 sandwiche) a večeře (teplá miska těstovin s masem, houska se šunkou a vejcem, puding, slané tyčky) a samoobslužný automat na kafe a limonádu. Autobus je téměř plný a my jsme jediní cizinci. A pak že je Argentina v krizi!!

25.7.2002

První turisti, na které jsme natrefili, byli tři kluci z Čech. Stejně jako my jeli do Národního parku Iquazu, podívat se na legendární vodopády. Leží na hranici Brazílie a Argentiny. Pro jejich návštěvu jsme si nemohli vybrat horší termín, je totiž sobota a navíc v této části Argentiny právě vrcholí zimní prázdniny. Celá oblast je doslova obležená turisty, především argentinskými rodinkami s dětmi. Vodopády nabízí několik atrakcí, z nichž některé (jízda mašinkou, jízda loďkou na ostrov) jsou zahrnuty do vstupného (9 pesos=cca 75Kč). Další nabídka je již dosti komerční, např. desetiminutová jízda na loďce pod vodopád (250Kč), třicetiminutová jízda nahoře nad vodopády v loďce (200Kč), zhruba čtyřhodinové “safari” s jízdou v džípu a loďce (600Kč). Vodopády jsou velmi rozsáhlé, nejdřív jsme se šli podívat ze shora, jak masa vody padá dolu. Prvních 30 minut ještě jakžtakž svítilo sluníčko, ale pak začalo pršet a obloha zůstala zatažená po zbytek naší návštěvy. Pokračovali jsme pěšky horním a posléze i dolním okruhem kolem dokola a skrz vodopády, tlačili se s ostatními na chodníčku a snažili se vyfotit vodopády co nejhezčí, tj. hezčí než se nám ve skutečnosti jevili, když nám na rameno dýchaly desítky vodopádových nadšenců. Naplánovali jsme si, že pojedeme poslední inzerovanou lodí na ostrov mezi brazilskou a argentinskou stranou vodopádů. Ačkoli jsme dorazili skoro hodinu před odjezdem, dozvěděli jsme se, že dnes již žádná nepojede, protože za prvé prší a voda stoupá a za druhé je na ostrově již hodně turistů, které je nutné převést zpět. No, nevím. Připadalo mi to spíš jako důmyslný marketingový tah-loďka na ostrov, která je v ceně vstupného, nemůže jet z výše uvedených důvodů; ale projet se na komerční lodičce pod vodopády samozřejmě možné je. Kája se nakonec nechal zlákat a za 250Kč se nechal vysprchovat od hlavy k patě.

Nočním busem pokračujeme do městečka Resistencia.

26.7.2002

Do Resistencie jsme dorazili v 7,35. Tím pádem nám o 5 minut ujel spoj do vesnice Capitan Solari. Další jede za pět hodin, které trávíme v centru města nákupy jídla a Internetem. V 16 hodin jsme vysazeni v malé, blátivé vesničce a vyrážíme pěšky do národního parku Chaco. O fungování parku se starají dobrovolníci, natírají cedule, upravují cestičky, informují příchozí turisty. Natěšení vyrážíme hned na obhlídku. Chtěli jsme vidět pštrosa, plameňáky, divočinu. Po několika minutách je nám jasné, že jsme na špatné adrese – viděli jsme jen obrovské tunely vysekané do neprostupných travin (aby se turistům dobře chodilo a neztratili se), a obrovské cedule s latinskými jmény stromů. Trochu zklamaní vaříme večeři a snažíme se zpříjemnit si večer pitím maté s mladými Argentinci.

27.7.2002

Hurá, dnes konečně svítí sluníčko! Poprvé je v Argentině opravdu hezké počasí. Po snídani vyrážíme na další výlet, po prašné cestě jdeme asi 5km. Nakonec přicházíme na podobně zabezpečený okruh kolem dvou lagun. Viděli jsme jen pár hus, ale se sluníčkem všechno vypadá mnohem lépe. Spokojeni vyrážíme na zpáteční cestu. Balíme a jedeme zpět do Resistencie-tady už žádná jiná atrakce není. Nočním busem jedem do Salty. Přestože prodej lístků je organizován přes počítač, byly naše sedadla prodána dvakrát a samozřejmě byla zasedlá. Měla jsem tendenci to nějak řešit, ale Argentinci sedí klidně dál a naše vysvětlování je ani trošku nezajímá...Takže jsme si sedli jinam s tím, že pokud nás někdo přijde vyhodit, tak se taky ani nehneme. Ať si to ten poslední, na koho již místo nezbude, vyřeší s řidičem jak umí!

28.7.2002

Salta je moderní a poměrně velké město. Jedna z  ulic vedoucí na náměstí je lemována mnoha cestovními agenturami, které nabízí zorganizování výletu do přilehlých vesniček. Dalo by se tu strávit mnoho příjemných dní, jen mít tu peněženku trošku víc napěchovanou dolary. Každý výlet stojí cca 30 USD na osobu a den (zahrnuta je ovšem pouze doprava, průvodce a oběd). Rozhodujeme se, že to zkusíme sami. Prohlídka města s 15-20kg batohem není úplně nejpříjemnější. Široko daleko jsme jediní takto vyšinutí. Po výborném obědu – milanéze (obrovská houska, opečené tenké maso, volské oko, hlávkový salát, rajče, kečup a hořčice) vyrážíme na kopec nad městem.  Tak dlouho jsem se prohýbala pod těžkým batohem, až mi ho jeden galantní Argentinec vzal a vynesl nahoru J Spolu se třemi kamarády, studenty z Buenos Aires cestoval týden kolem Salty a za dva dny se již vrací zpátky do města. Jako všichni správní Argentinci vyrazili na výlet s termoskou teplé vody a dalšími proprietami k přípravě nezbytného maté. Teď, když je zimní období, se pije maté teplé, ale v létě se zalévá pomerančovým džusem nebo mlékem. Nádobka s připraveným maté koluje ve skupince, každý si usrkne a podá dalšímu. Maté je prostě společenský nápoj, není možné pít ho sám – hygiena, nehygiena.

Nočním busem odjíždíme směr Cachi a po necelých 4 hodinách jízdy se necháváme vysadit uprostřed pouště.

29.7.2002

Národním parkem Los Cardones prochází velmi dobrá asfaltová silnice. Je to taková silnice uprostřed ničeho, napravo i nalevo od ní jen samá poušť a kaktusy. Když nás v noci, rozespalé, vysadili z autobusu, byli jsme schopní jen poodejít kus od silnice a postavit stan. Vzhledem k nadmořské výšce (3000m.n.m.) nás trápí jednak bolest hlavy z převýšení a jednak ukrutná zima ve stanu. Oblékla jsem si na sebe úplně všechno a stejně jsem klepala kosu. Proč já jsem si nevzala žádné rukavice!!?

Ráno se ploužím kolem stanu a toužebně očekávám sluníčko. A opravdu, sotva se na nás usmálo, odkládáme postupně jednu vrstvu za druhou, až nakonec zbudou jen kalhoty a tričko. Teď je v poušti příjemně. Pokračujeme pořád dál od silnice, kaktusů přibývá a jsou i větší. V dálce vidím postavičku-že by nějaký turista? Z turisty se vyklubal stařík-domorodec, který míří k silnici na autobus. Autobus zde jezdí jen jednou denně. Stařík tvrdí, že  jeho vesnice je vzdálená asi hodinu cesty, a že je u ní i voda. To nás uklidňuje-naše zásoby vody jsou totiž u konce. Po hodině, nebo dvou opravdu nacházíme několik opuštěných hliněných baráčků a jednoho štěkajícího psa. Voda nikde. Musíme se rozhodnout, pokračovat dál, nebo se vrátit? Nakonec vítězí kompromis. Unavenější část družstva (tj. já) hlídá batohy, a druhá část družstva (tj. Kája) jde na obhlídku. Za chvilku se vrací – vodu sice nenašel, ale zato viděl krásný červený skály. Ty prostě musím vidět i já. Batohy necháváme ukryté v dolíku a s jednou prázdnou lahví vyrážíme na obhlídku společně. Z kopečka plného kaktusů je opravdu krásný výhled. Krajina se mění, je víc kopcovitá, víc travnatá a v pozadí jsou rudé skály. Asi za dvacet minut jsme uviděli první loužičku a po další chvíli již regulérní potok!! Hurá, můžeme zůstat! Neubráním se a hned si nabírám několik loků, i když vím, že bych měla vodu vysterilizovat. To by ale trvalo hodinu a já mám takovou žízeň. A navíc, tady přece nemá od čeho být špinavá!! Jdeme dál -  a světe div se-vidíme velký růžový dům se solárními panely. Tady, uprostřed ničeho. Bydlí v něm ranger-správce parku. Dostáváme od něj mandarinky, opravdu pitnou vodu, brožuru o národním parku a nabídku, že nás sveze do Salty, protože tam za chvíli odjíždí. S díky odmítáme a vyrážíme stopovat směr Cachi.

Cachi je malá, hezká vesnička, která žije turismem. V dobře fungující turistické kanceláři jsme se dozvěděli, kolik kde stojí ubytování, a když jsme si vybrali to nejlevnější (5pesos=45Kč/osoba), tak nám přidělili  i číslo pokoje. To je teda chytře zařízeno! Před večeří jsme ještě vylezli na nejbližší kopeček a při západu slunce probírali dnešní krásný den. Byli jsme totiž poprvé v životě v poušti J

Přichází také první příznaky vysoké nadmořské výšky – mírná bolest hlavy. Zaháníme ji celkem bez problémů.

30.7.2002

Dnešní den jsme věnovali prohlídce Cachi. Začínáme na náměstí, kde stojí kostel a archeologické muzeum. Muzeum je docela pěkné, a nakonec nám ochotný zaměstnanec ukázal i depozitář. Byl tak nadšený naším zájmem, že asi úplně nepostřehl, že jeho španělština je pro nás přeci jen příliš náročná. Pokračujeme tzv. historickým okruhem – jsou to vlastně dohromady dvě uličky. Pokračujeme procházkou kolem řeky a nakonec se znovu vracíme na náměstí. Zjišťujeme jak zde jezdí spoje do Salty, tj. buď je možné jet regulérním autobusem (jezdí jen ráno) a nebo využít služby remises, tj. něco jako taxi. Cena je stejná. Rozdíl je v tom, že bus jede v pevnou hodinu, kdežto remises vyjíždí mezi 18-20hodinou, podle toho, kdy se zcela naplní. Jdeme se podívat ještě na vyhlídku a na hřbitov a pak se snažíme telefonicky domluvit v Saltě výlet na zítřek. Potíž je v tom, že do Salty dojedeme až pozdě v noci a to už budou cestovky zavřené. A navíc-chceme usmlouvat nějakou lepší cenu. Nakonec jsme do Salty dojeli těsně před půlnocí a navíc se ukázalo, že na zítřek žádnou nabídku nemají. Alespoň nám ochotná paní z cestovky obvolala levné hotýlky (všude bylo plno). Naše telefonicky domluvené ubytování bylo hodně daleko od centra a navíc v jakési rodině. Když jsme konečně našli správné číslo popisné, stáli jsme před vilkou v bohaté čtvrti. Zarazilo nás to. Tohle je ten rodinný hotýlek? Nikde žádná cedule, nic co by tomu nasvědčovalo. Jedna hodina v noci, na zádech těžké batohy, co teď? Zvoníme. Přichází otevřít starší paní, naštěstí jsme tady správně.

31.7. 2002

Ráno podnikáme ještě jeden zoufalý pokus jak si zajistit výlet na dnešek-voláme do jiné cestovky. Slibují, že pro nás přijedou do 15 minut. Když nepřijeli do hodiny  je nám jasné, že odjeli bez nás. Kája to špatně nese, chtěl vidět viadukty vlaku, co jezdí v nadmořské výšce 4000m n.m z Argentiny do Chille. Co se dá dělat, další den tu nechceme strávit. Odjíždíme směr Bolívie. Prakticky celý den sedíme v některém z autobusů směr Salta-Jujuy-La Quiaca. La Quiaca je ošklivá, špinavá hraniční vesnice. Ulice jsou vymetené a všechny cenově přijatelné hotely plné. Zrovna když se rozhodujeme, co dělat dál, u nás staví džíp a nabízí odvoz do nedaleké vesničky Yavi. Jeho kámoš tam má prý hotýlek. Bereme to. Hotýlek je opravdu nezvykle hezký, jsme ubytovaní za 10Pesos/osoba (cca 80Kč), samostatná krásná koupelna a malé elektrické topení!!! Ve společenské místnosti je moderní věž a poměrně bohatá zásoba CD.

1.8.2002

Ráno trávíme obhlídkou vesnice, tj. kostel, baráčky splácané z hlíny, okolní skály. Naší neodbytnou průvodkyní se stává fena Eugenie- německý ovčák. Patří majiteli našeho hotýlku, ale nás dva si zřejmě zamilovala. Bohužel nám svojí náklonnost dává znát dost nepříjemným způsobem - prvotní náznaky rafnutí se mění v celkem realistické kousance. Zajímavé je, že když jsme se procházeli po kopcích a skalách, tak byla miloučká, ale běda, když jsme se chtěli někde zastavit! Myslím, že jí prostě nebavilo čekat, až si něco prohlídneme. A tak si vyžadovala naši pozornost svým osobitým způsobem.

Odpoledne definitivně odjíždíme z Argentiny do naší vysněné Bolívie. A svým způsobem teprve tady naše cesta začíná….