23.7.2002
Konečně
v Argentině! Po dlouhém roce těšení nastává toužebně očekávaný okamžik.
Stojíme s batohy v letištní hale Buenos Aires a před sebou máme
krásných 8 týdnů v jižní Americe. Na letišti na nás čeká náš nový kamarád
a průvodce Patchi. Hned na autobusové zastávce nám dává první lekce
z velice aktuálního předmětu “jak se nenechat napálit v Argentině”.
Tak například: Kromě celostátní měny (peso), si každá provincie v Argentině
vydává svou vlastní měnu, za kterou si ovšem v jiné části Argentiny nelze
nic koupit. Takže když dostáváte nazpět, požadujte vždy pesa. Což o to, to není
zas tak těžké. Ale…Kromě pravých mincí kolují Argentinou i různě zdařilé padělky-dají
se sice celkem lehce rozeznat (Patchi nám ukazuje různé exempláře), ale je
třeba tomu věnovat pozornost.
Celé
dopoledne jsme strávili obstaráváním víza do Bolívie, naší hlavní
letošní destinace. S mírnou korupcí se nám to podařilo na první pokus.
V přeplněné čekárně na ambasádě jsme strávili více než 2 hodiny, abychom
na závěr vyfasovali za 20+5 USD na hlavu (5 USD je příplatek za expresní
vyřízení, tj. ještě dnes) vízum na 30 dní. Jak jsme později zjistili, tak
například v Santiagu de Chille za stejný obnos dostanete vízum na 90 dní.
Výsledný efekt je ovšem stejný-na hranicích s Bolívií dostanou všichni
stejné razítko “30dní”, protože razítko “90 dní” mají jen v La Pazu a
možná i v Potosí. S prodloužením víza na 90 dní (tj. otisknutí razítka
“90dní”) ovšem není žádný problém a nezáleží na tom, zda jste na začátku
koloběhu obdrželi vízum na 30 nebo 90 dní. My jsme to absolvovali v La
Pazu, dopoledne jsme hodili své pasy na úřad a odpoledne si je vyzvedli,
tentokrát zdarma, bez fronty, čekan a bez expresního příplatku J
Ačkoli
Argentina v současné době prožívá ekonomickou krizi (viz článek na
turistice.cz), na první pohled není nic moc poznat. Ulice jsou moderní a
uklizené, lidé upravení a ti, co mají práci i celkem evropsky uspěchaní. Do očí
bijí snad jen plechy a prkny opevněná bankovní okna (aby je lidi vzteky nemohli
vysklít) a dlouhé fronty zoufalců, kteří před nimi čekají a doufají, že třeba
dnes, zrovna teď, vláda rozhodne o uvolnění peněz ze zablokovaných účtů…Náš
kamarád Patchi pochází z relativně bohaté rodiny, má tři sestry a všichni
včetně něj a jejich maminky mají práci.
24.7.2002
Ráno
nám Buenos Aires ukazuje svoji odvrácenou tvář. Naplánovali jsme si návštěvu
čtvrtě Boca – Caminitos, plnou malých barevných baráčků. Chtěli jsme
vidět tančit tango, užít si klidnou pouliční zábavu. Jenže uplakané počasí na
nás vyplazuje nos, vytrvale prší celý den. Co se dá dělat, jeden drží igelit
nad foťákem, druhý se snaží i tak něco vyfotit. Koupili jsme si multimediální
CD “Argentina ve třetím tisíciletí”, bohužel některé části nefungují. Špatně
vypálené, nebo podvod?
Odpoledne
procházíme centrem BS, chceme vidět “caseroleros” tj hrnčáře. Jsou to
lidé, kteří chodí pravidelně v pondělí, středu a pátek demonstrovat před
prezidentský palác a parlament. V rukou mají hrnce a pokličky a těmi mlátí
do země, aby byli slyšet, tj. aby si jich a jejich problémů konečně někdo
všiml. Budovy mají kolem sebe zátarasy a jsou strážené policisty. Demonstrace
trvá zhruba hodinu, pak se všichni rozejdou, pravděpodobně stoupnout do fronty
před některou z bank. Zhruba v 16 hod odjíždíme luxusním autobusem “semi
cama” =polopostel do Iquazu. Cesta trvá 16 hodin a v ceně jízdenky je
zahrnutá i svačina (4 sandwiche) a večeře (teplá miska těstovin s masem,
houska se šunkou a vejcem, puding, slané tyčky) a samoobslužný automat na kafe
a limonádu. Autobus je téměř plný a my jsme jediní cizinci. A pak že je
Argentina v krizi!!
25.7.2002
První
turisti, na které jsme natrefili, byli tři kluci z Čech. Stejně jako my jeli
do Národního parku Iquazu, podívat se na legendární vodopády. Leží na
hranici Brazílie a Argentiny. Pro jejich návštěvu jsme si nemohli vybrat horší
termín, je totiž sobota a navíc v této části Argentiny právě vrcholí zimní
prázdniny. Celá oblast je doslova obležená turisty, především argentinskými
rodinkami s dětmi. Vodopády nabízí několik atrakcí, z nichž některé
(jízda mašinkou, jízda loďkou na ostrov) jsou zahrnuty do vstupného (9
pesos=cca 75Kč). Další nabídka je již dosti komerční, např. desetiminutová
jízda na loďce pod vodopád (250Kč), třicetiminutová jízda nahoře nad vodopády
v loďce (200Kč), zhruba čtyřhodinové “safari” s jízdou v džípu a
loďce (600Kč). Vodopády jsou velmi rozsáhlé, nejdřív jsme se šli podívat ze
shora, jak masa vody padá dolu. Prvních 30 minut ještě jakžtakž svítilo
sluníčko, ale pak začalo pršet a obloha zůstala zatažená po zbytek naší
návštěvy. Pokračovali jsme pěšky horním a posléze i dolním okruhem kolem dokola
a skrz vodopády, tlačili se s ostatními na chodníčku a snažili se vyfotit
vodopády co nejhezčí, tj. hezčí než se nám ve skutečnosti jevili, když nám na
rameno dýchaly desítky vodopádových nadšenců. Naplánovali jsme si, že pojedeme
poslední inzerovanou lodí na ostrov mezi brazilskou a argentinskou stranou
vodopádů. Ačkoli jsme dorazili skoro hodinu před odjezdem, dozvěděli jsme se,
že dnes již žádná nepojede, protože za prvé prší a voda stoupá a za druhé je na
ostrově již hodně turistů, které je nutné převést zpět. No, nevím. Připadalo mi
to spíš jako důmyslný marketingový tah-loďka na ostrov, která je v ceně
vstupného, nemůže jet z výše uvedených důvodů; ale projet se na komerční
lodičce pod vodopády samozřejmě možné je. Kája se nakonec nechal zlákat a za
250Kč se nechal vysprchovat od hlavy k patě.
Nočním
busem pokračujeme do městečka Resistencia.
26.7.2002
Do
Resistencie jsme dorazili v 7,35. Tím pádem nám o 5 minut ujel spoj do vesnice
Capitan Solari. Další jede za pět hodin, které trávíme v centru města
nákupy jídla a Internetem. V 16 hodin jsme vysazeni v malé, blátivé
vesničce a vyrážíme pěšky do národního parku Chaco. O fungování parku se
starají dobrovolníci, natírají cedule, upravují cestičky, informují příchozí
turisty. Natěšení vyrážíme hned na obhlídku. Chtěli jsme vidět pštrosa,
plameňáky, divočinu. Po několika minutách je nám jasné, že jsme na špatné
adrese – viděli jsme jen obrovské tunely vysekané do neprostupných travin (aby
se turistům dobře chodilo a neztratili se), a obrovské cedule s latinskými
jmény stromů. Trochu zklamaní vaříme večeři a snažíme se zpříjemnit si večer
pitím maté s mladými Argentinci.
27.7.2002
Hurá,
dnes konečně svítí sluníčko! Poprvé je v Argentině opravdu hezké počasí.
Po snídani vyrážíme na další výlet, po prašné cestě jdeme asi 5km. Nakonec
přicházíme na podobně zabezpečený okruh kolem dvou lagun. Viděli jsme jen pár
hus, ale se sluníčkem všechno vypadá mnohem lépe. Spokojeni vyrážíme na
zpáteční cestu. Balíme a jedeme zpět do Resistencie-tady už žádná jiná atrakce
není. Nočním busem jedem do Salty. Přestože prodej lístků je organizován přes
počítač, byly naše sedadla prodána dvakrát a samozřejmě byla zasedlá. Měla jsem
tendenci to nějak řešit, ale Argentinci sedí klidně dál a naše vysvětlování je
ani trošku nezajímá...Takže jsme si sedli jinam s tím, že pokud nás někdo
přijde vyhodit, tak se taky ani nehneme. Ať si to ten poslední, na koho již
místo nezbude, vyřeší s řidičem jak umí!
28.7.2002
Salta je moderní a poměrně velké město. Jedna z ulic
vedoucí na náměstí je lemována mnoha cestovními agenturami, které nabízí
zorganizování výletu do přilehlých vesniček. Dalo by se tu strávit mnoho
příjemných dní, jen mít tu peněženku trošku víc napěchovanou dolary. Každý
výlet stojí cca 30 USD na osobu a den (zahrnuta je ovšem pouze doprava,
průvodce a oběd). Rozhodujeme se, že to zkusíme sami. Prohlídka města s 15-20kg
batohem není úplně nejpříjemnější. Široko daleko jsme jediní takto vyšinutí. Po
výborném obědu – milanéze (obrovská houska, opečené tenké maso, volské oko,
hlávkový salát, rajče, kečup a hořčice) vyrážíme na kopec nad městem. Tak dlouho jsem se prohýbala pod těžkým
batohem, až mi ho jeden galantní Argentinec vzal a vynesl nahoru J Spolu se třemi
kamarády, studenty z Buenos Aires cestoval týden kolem Salty a za dva dny
se již vrací zpátky do města. Jako všichni správní Argentinci vyrazili na výlet
s termoskou teplé vody a dalšími proprietami k přípravě nezbytného
maté. Teď, když je zimní období, se pije maté teplé, ale v létě se zalévá
pomerančovým džusem nebo mlékem. Nádobka s připraveným maté koluje ve
skupince, každý si usrkne a podá dalšímu. Maté je prostě společenský nápoj,
není možné pít ho sám – hygiena, nehygiena.
Nočním
busem odjíždíme směr Cachi a po necelých 4 hodinách jízdy se necháváme vysadit
uprostřed pouště.
29.7.2002
Národním
parkem Los Cardones prochází velmi
dobrá asfaltová silnice. Je to taková silnice uprostřed ničeho, napravo i
nalevo od ní jen samá poušť a kaktusy. Když nás v noci, rozespalé,
vysadili z autobusu, byli jsme schopní jen poodejít kus od silnice a
postavit stan. Vzhledem k nadmořské výšce (3000m.n.m.) nás trápí jednak
bolest hlavy z převýšení a jednak ukrutná zima ve stanu. Oblékla jsem si
na sebe úplně všechno a stejně jsem klepala kosu. Proč já jsem si nevzala žádné
rukavice!!?
Ráno
se ploužím kolem stanu a toužebně očekávám sluníčko. A opravdu, sotva se na nás
usmálo, odkládáme postupně jednu vrstvu za druhou, až nakonec zbudou jen
kalhoty a tričko. Teď je v poušti příjemně. Pokračujeme pořád dál od
silnice, kaktusů přibývá a jsou i větší. V dálce vidím postavičku-že by
nějaký turista? Z turisty se vyklubal stařík-domorodec, který míří
k silnici na autobus. Autobus zde jezdí jen jednou denně. Stařík tvrdí,
že jeho vesnice je vzdálená asi hodinu
cesty, a že je u ní i voda. To nás uklidňuje-naše zásoby vody jsou totiž u
konce. Po hodině, nebo dvou opravdu nacházíme několik opuštěných hliněných
baráčků a jednoho štěkajícího psa. Voda nikde. Musíme se rozhodnout, pokračovat
dál, nebo se vrátit? Nakonec vítězí kompromis. Unavenější část družstva (tj.
já) hlídá batohy, a druhá část družstva (tj. Kája) jde na obhlídku. Za chvilku
se vrací – vodu sice nenašel, ale zato viděl krásný červený skály. Ty prostě
musím vidět i já. Batohy necháváme ukryté v dolíku a s jednou
prázdnou lahví vyrážíme na obhlídku společně. Z kopečka plného kaktusů je
opravdu krásný výhled. Krajina se mění, je víc kopcovitá, víc travnatá a
v pozadí jsou rudé skály. Asi za dvacet minut jsme uviděli první loužičku
a po další chvíli již regulérní potok!! Hurá, můžeme zůstat! Neubráním se a
hned si nabírám několik loků, i když vím, že bych měla vodu vysterilizovat. To
by ale trvalo hodinu a já mám takovou žízeň. A navíc, tady přece nemá od čeho
být špinavá!! Jdeme dál - a světe div
se-vidíme velký růžový dům se solárními panely. Tady, uprostřed ničeho. Bydlí
v něm ranger-správce parku. Dostáváme od něj mandarinky, opravdu pitnou
vodu, brožuru o národním parku a nabídku, že nás sveze do Salty, protože tam za
chvíli odjíždí. S díky odmítáme a vyrážíme stopovat směr Cachi.
Cachi je malá, hezká vesnička, která žije turismem.
V dobře fungující turistické kanceláři jsme se dozvěděli, kolik kde stojí
ubytování, a když jsme si vybrali to nejlevnější (5pesos=45Kč/osoba), tak nám
přidělili i číslo pokoje. To je teda chytře
zařízeno! Před večeří jsme ještě vylezli na nejbližší kopeček a při západu
slunce probírali dnešní krásný den. Byli jsme totiž poprvé v životě
v poušti J
Přichází také první příznaky vysoké nadmořské výšky – mírná
bolest hlavy. Zaháníme ji celkem bez problémů.
30.7.2002
Dnešní
den jsme věnovali prohlídce Cachi. Začínáme na náměstí, kde stojí kostel
a archeologické muzeum. Muzeum je docela pěkné, a nakonec nám ochotný
zaměstnanec ukázal i depozitář. Byl tak nadšený naším zájmem, že asi úplně
nepostřehl, že jeho španělština je pro nás přeci jen příliš náročná.
Pokračujeme tzv. historickým okruhem – jsou to vlastně dohromady dvě uličky.
Pokračujeme procházkou kolem řeky a nakonec se znovu vracíme na náměstí.
Zjišťujeme jak zde jezdí spoje do Salty, tj. buď je možné jet regulérním
autobusem (jezdí jen ráno) a nebo využít služby remises, tj. něco jako taxi.
Cena je stejná. Rozdíl je v tom, že bus jede v pevnou hodinu, kdežto
remises vyjíždí mezi 18-20hodinou, podle toho, kdy se zcela naplní. Jdeme se
podívat ještě na vyhlídku a na hřbitov a pak se snažíme telefonicky domluvit
v Saltě výlet na zítřek. Potíž je v tom, že do Salty dojedeme až
pozdě v noci a to už budou cestovky zavřené. A navíc-chceme usmlouvat
nějakou lepší cenu. Nakonec jsme do Salty dojeli těsně před půlnocí a navíc se
ukázalo, že na zítřek žádnou nabídku nemají. Alespoň nám ochotná paní
z cestovky obvolala levné hotýlky (všude bylo plno). Naše telefonicky
domluvené ubytování bylo hodně daleko od centra a navíc v jakési rodině.
Když jsme konečně našli správné číslo popisné, stáli jsme před vilkou
v bohaté čtvrti. Zarazilo nás to. Tohle je ten rodinný hotýlek? Nikde
žádná cedule, nic co by tomu nasvědčovalo. Jedna hodina v noci, na zádech
těžké batohy, co teď? Zvoníme. Přichází otevřít starší paní, naštěstí jsme tady
správně.
31.7.
2002
Ráno
podnikáme ještě jeden zoufalý pokus jak si zajistit výlet na dnešek-voláme do
jiné cestovky. Slibují, že pro nás přijedou do 15 minut. Když nepřijeli do
hodiny je nám jasné, že odjeli bez nás.
Kája to špatně nese, chtěl vidět viadukty vlaku, co jezdí v nadmořské
výšce 4000m n.m z Argentiny do Chille. Co se dá dělat, další den tu
nechceme strávit. Odjíždíme směr Bolívie. Prakticky celý den sedíme
v některém z autobusů směr Salta-Jujuy-La Quiaca. La Quiaca je
ošklivá, špinavá hraniční vesnice. Ulice jsou vymetené a všechny cenově
přijatelné hotely plné. Zrovna když se rozhodujeme, co dělat dál, u nás staví
džíp a nabízí odvoz do nedaleké vesničky Yavi. Jeho kámoš tam má prý
hotýlek. Bereme to. Hotýlek je opravdu nezvykle hezký, jsme ubytovaní za
10Pesos/osoba (cca 80Kč), samostatná krásná koupelna a malé elektrické
topení!!! Ve společenské místnosti je moderní věž a poměrně bohatá zásoba CD.
1.8.2002
Ráno
trávíme obhlídkou vesnice, tj. kostel, baráčky splácané z hlíny, okolní
skály. Naší neodbytnou průvodkyní se stává fena Eugenie- německý ovčák. Patří
majiteli našeho hotýlku, ale nás dva si zřejmě zamilovala. Bohužel nám svojí
náklonnost dává znát dost nepříjemným způsobem - prvotní náznaky rafnutí se
mění v celkem realistické kousance. Zajímavé je, že když jsme se
procházeli po kopcích a skalách, tak byla miloučká, ale běda, když jsme se
chtěli někde zastavit! Myslím, že jí prostě nebavilo čekat, až si něco
prohlídneme. A tak si vyžadovala naši pozornost svým osobitým způsobem.
Odpoledne
definitivně odjíždíme z Argentiny do naší vysněné Bolívie. A svým způsobem
teprve tady naše cesta začíná….
|