V chilských národních parcích panují již dlouhou dobu přísné zákony na ochranu zvířat. Netušil jsem jaký je to propastný rozdíl mezi Bolívií a Chile na tak malém území, které je rozděleno hranicemi. Asi 10 km od chilských hranic v bolívijské Sajamě spatříte jen velice zřídka divokou formu domestikované alpaky - vikuni. Místní pytláci se na vikuně dlouhou dobu zaměřovali a přísnější ochrana divoké zvěře je znatelná teprve jen v posledních letech. Za to v Chile o pár desítek km na západ si vikuně užívají slastného života. Během pár dní jsme tu viděli několik menších stád, které se bezstarostně pásly na místních bažinatých pastvinách “bofedales”, které se zokládají mezi mnoha větvemi řeky Lauky. Vikuně byly až neuvěřitelně klidné a my jsme k nim mohli přistoupit třeba na 10 metrů. Byly zde fantastické podmínky pro fotografování.

Večer se začlo tak rychle ochlazovat, jak rychle zapadalo sluníčko. Přestalo být příjemně a na nás začaly přibývat další vrstvy našeho termoprádla. Pak padla noc a my jsme byli už daleko od dvouproudé highway z La Pazu do Ariky. Jen kužely světel jednotlivých kamiónu byly vidět. V Chile je zakázáno stanovat  ve všech národních parcích, proto jsme razbalovali stan až po setmění. Večeře se nám vařila velice špatně, začal foukat vítr a zima byla i v rukavicích. Ve spacáku jsme si připadali jako mumie. Byli jsme zabaleni až po uši a já jsem na sobě napočítal pět vrstev na nohou a pět na těle. Ráno jsme se probudili s promrzlým tělem asi hodinu před východem slunce a jakmile bylo venku trochu světla, s radostí jsme vyskočili ze studených spacáků a začli balit.

Mířili jsme do krásné vesničky Parinacota a cestou jsme potkali další stádečko vikuní. Jejich zlatavá srst se v ranním vycházejícím slunci leskla ještě více než včera během dne. Parinacota byla už ráno v plném proudu každodenních příprav. Místní obyvatelé si připravovali své stánky s pleteným zbožím a vyčkávali první autobus s turisty přijíždějícími především z Chile než z Bolívie. Vedle náměstí se bělostně leskne maličký kostelík, který uvnitř na svých stěnách skrývá neobyčejně zajímavé fresky. Dovnitř se dostanete, jen když najdete místního správce, který vám za malý poplatek odemkne. Na kraji Parinacoty můžete také kontaktovat místní rangery NP Lauca. Vybudovali zde skvělé informační centrum CONAF, které nabízí i místa k přespání (ovšem za nekřesťanský peníz).

V podvěčer jsme ještě stihli zvednout kotvy a přesunout se asi o 50 km na západ a o jeden výškový km níže, abychom mohli zítra ráno pozorovat posledního zástupce bezhrbých jihoamerických velbloudů - lamu guanako. Ta totiž žije od pobřeží do maximálně 3000 mnm. Opět jsme přespali ve stanu. Teď jsme však byli o několik metrů níže, takže nebyla vůbec zima a navíc jsme byli už mimo NP. Ráno jsme vyhlédli na okolní svahy hor, které byly pokryty různými kaktusy a všelijakými typy pichlavých keříků. Ovšem lamy guanako nikde. Asi po hodině, co jsme se prodírali vyprahlou krajinou polopouštních velehor a začali komentovat naše končící zásoby pitné vody, se najednou na protějším svahu objevilo malé stádečko. Byli jsme štěstím bez sebe, i přesto že nás na poměrně velkou vzdálenost vycítili a dali se na úprk. Byli mnohem více plaché než včerejší vikuně. Asi měly jiné zkušenosti. Dali jsme se za nimi, ale těchto pár guanak bylo už dávno pryč. Šli jsme za nimi tak dlouho, až nás příroda upozornila, že bychom se měli obrátit. Jak? Vydařeně se mi totiž zapíchl kaktus do boty a jak jsem stoupal do kopce, tak se přenesl výše a zabodl se mi do kolena. Tím to nekončilo. Instinktivně jsem chtěl nepříjemnou věc odstranit rukou, aniž bych se na to podíval. A to byla chyba. Kaktus měl na své vyčnívající straně maličké trníčky se zpětnými háčky, které se při dotyku krásně zabodnou a pak rychle zlomí. Během krátké chvíle jsem byl na kolenou a řval bolestí. Trvalo mi dlouho než jsem se vzpamatoval z bolesti a začal racionálně uvažovat, jak se příšerného kaktusu v noze (a teď i v ruce) zbavit. Noha byla za chvíli v pohodě, ale z ruky se mi trníčky vytáhnout nedařilo. Asi až za týden vyhnily a mě bylo dopřáno úlevy. Bylo opravdu vidět, že v tuhle chvíli nám okolní příroda začala naznačovat, že bychom se měli už vracet. Šli jsme tedy přímou cestou k silnici. A teď nakonec to přIšlo. Z ničeho nic se asi dvacet metrů od nás objevila jedna samotná lama guanako. Byla na návětrné straně, a proto stála klidně a nás si všímala jen minimálně. Teprve teď jsme si všimli jak se liší od vikuně. Guanaky mají hnědavější srst, jsou větší a hlavu mají na bocích černavou. Byli jsme úplně rozzáření radostí a nálada se nám zvedla o 100% po takovémhle blízkém setkání. Konečně jsme poznali všechny zástupce všech jihoamerických velbloudů. Teď jsme teprve mohli jet dále.

Na silnici, kde široko daleko nebylo žádné obydlí, jsme seděli do té doby než nás vzal autobus, který si to směřoval z Ariky do La Pazu. Zaplatili jsme přiměřené jízdné a jeli vstříc dalším krásám Jižní Ameriky.