Město La Paz
se nám stalo skvělou hlavní křižovatkou, z kterého vyjíždíme na všechny strany
na různě dlouhé výlety. Pokaždé si v našem hotelu necháváme malé zavazadlo s
nepotřebnými věcmi, které si za pár dní zase vyzvedneme. Teď nás čeká dlouhá
cesta do Amazonie, abychom konečně ochutnali svět primárních lesů a divokých
zvířat. Naprosto jasně si teď vzpomínám, jak jsme kdysi četli zprávy od jiných
cestovatelů o cestě do Rurrenabaque. Celosvětově je opravdu považována za
nejnebezpečnější silnici, ale to člověk nepochopí do té doby, než se po ní
sveze. I my jsme k tomu přistupovali laksně a nepřikládali tomu tak velký
význam. Prostě to tak je a když tam dolů jezdí tolik autobusů s mnoha místními
obyvateli, tak my pojedeme s nimi. Proč by se mělo něco přihodit právě nám ...
Došli jsme na severní předměstí La Pazu, kde se kumulují
autobusy a veškerá jiná doprava mířící na sever - do Amazonie. Působí zde
několik malých cestovních kanceláří a je vždy doporučováno zakoupit si místenku
do Autobusu minimálně den předem. Obešli jsme několik prodejců zjistili ceny a
automaticky bez jakéhokoliv přemýšlení jsme koupili ty nejlevnější lístky -
šetřili jsme přeci vždycky. Pán za přepážkou byl k nám velice milý - dal nám
slevu 5 boliviánů a doporučil dvě sedadla nalevo, kde je lepší výhled do
krajiny. K tomu nám pak poradil, abychom přišli minimálně o půl hodiny předem,
aby měli dost času s uspořádáním zavazadel. Ovšem to jsme netušili, co nás
doopravdy čeká.
Druhý den ráno, jsme se vecpali s našimi batohy do micra -
městské hromadné dopravy, které si to šinulo do čtvrtě Villa Fátima. Tam už
stálo několik odkašlávajících stařičkých autobusů a kolem pobíhalo spousta
lidí. Bylo půl jedenácté a za třicet minut se měly dát všechny do pohybu. Když
jsme našli ten náš, tak jsme se byli překvapeni, většina cestujících už byla na
svých místech a na střeše, nejobvyklejším místě pro zavazadla bylo už plno. Tak
obrovský náklad jsme na střeše autobusu ještě neviděli. Byl to metrový náklad
pokrytý plachtou a převázaný lanem, který se táhnul odpředu až dozadu. Ani
kousek střechy nevyšel nazmar. To museli přivazovat nějací artisti, ne? Nic na
plat, batohy museli přijít dovnitř autobusu na zadní sedadla, aspoň budeme mít
svoje věci během těch 20 hodin jízdy na dohled. Dávno uběhla doba odjezdu ale
řidič a jeho pomocník stále přinášel další a další pytle do autobusu. I dva
silní chlapi s tím měli problémy. To byly snad stokilové pytle s masem. S malým
zpožděním konečně odjíždíme. Příjemná asfaltka se vine mezi severní Kordilery,
které se tyčí i přes 6 000 m.n.m.
Jejich zasněžené vršky se krásně lesknou v horském sluníčku.
Ve výšce asi 4
500 m.n.m. se cesta výrazně lomí a konečně začínáme
klesat. Najednou však stavíme. Před námi stojí kolona vozidel. Všichni musíme
projít policejní kontrolou a prokázat, že nevezeme s sebou žádné propriety na
výrobu kokainu a jiných zakázaných látek. Vedle silnice stojí obrovský billboard,
který vypisuje, co všechno je zakázané do nižších oblastí dovážet. Vedle mnoha
chemikálií (kyselina sírová, éter, hypermangan draselný, bikarbonát sodný,
petrolej, kyselina chlorovodíková, aceton, amoniak, atd ... ) je zmíněn také
toaletní papír, umělohmotné hrníčky nebo trychtýř. V před deseti lety tohle
byla cesta, po které proudilo obrovské množství kokainu do celého světa. Lidé v
podhůří Yungas, kde se pěstuje koka, mají život velmi těžký a proto není divu,
že mnoha lidem přineslo zpracování kokainu zajímavý peníz. Dnes jsou ovšem
kontroly velice důsledné a doufejme, že téhle drogy se tu produkuje čím dál tím
méně. Před pár lety dokonce vyhlásila místní vláda, aby všichni zemědělci
zničili všechna svá políčka s kokou a začali pěstovat něco jiného. Za každý
zrušený hektar pole s kokou by dostali několik tisíc dolarů. Jenomže koka v
Bolívii zakázaná není a spotřeba jejích lístků žvýkáním je mezi vesničany po
celé Bolívii obrovská. Často se proto stávalo, že zemědělci opustili své pole,
dostali spoustu peněž, přešli kopec a tam si založili další kokové pole. Vládě
se pěstování této rostliny nepodařilo dostat pod kontrolu. Vždyť žvýkání
kokových lístků je zvyk starý jako celá Bolívie.
Policejní kontrolou jsme prošli bez problémů a mohli jsme
sjet zase pár kilometrů skopce. Tam nás čekala druhá kontrola, tentokrát
technická. Při té jsme však začali tušit, že něco není v pořádku. V autobusu
začala houstnout atmosféra. Na základě poznámky místního kontrolora o
přetíženém autobuse, začali naši spolucestující jeden na druhého pokřikovat, že
na cestě můžeme mít opravdu velké problémy. Nakonec se žádné snižování nákladu
nedělo, jenom přišla místní fotografka, udělala několik fotografií vnitřku
autobusu a cestujících a za celkového napjetí se autobus dal do pohybu. Kdo ví,
jestli se řidiči podařilo dopravní inspektory nějak uplatit nebo co vlastně.
Před námi se otevřelo velké údolí a naše cesta se začala
vinout po pravém svahu. Silnice už dávno vymizela. Teď jsme se už jen houpali
po kamenité stezce, která se postupně začala zařezávat do prudkých skal. Jeli
jsme krokem a cesta byla stále prudší a prudší. Teprve nyní jsme si postupně
začali uvědomovat proč se této cestě říká „cesta smrti“ nebo „nejnebezpečnější
cesta na světě“. Z cesty se opravdu pomalu ale jistě stávala skalní římsa.
Stometrové skalní stěny směřovaly na pravé straně do nebes a kilometrové
propasti se ztrácely kdesi v mlze na pravoboku. Silnice se v některých místech
zužovala až na 3,5 m.
V krku se mi vytvořil velký knedlík a přestal jsem mluvit. Hlava se mi
odkrvovala a špatně se mi dýchalo. „Tohle je hodně špatný sen,“ říkal jsem si.
Petra v žádném případě nechtěla otevřít okénko natož z něho vyhlédnout. Tak
jsme si vyměnili místa a já vykouknul ven. Byli jsme zrovna před prudkou
levotočivou zatáčkou, kde jsme museli přejet koryto malého potůčku. Přední
náprava projela po cestě v pořádku, ale v tak prudké zatáčce opisovala zadní
kola úplně jiný poloměr ... V jednu chvíli jsem opravdu viděl, že vnější kolo
na zadní nápravě se točí naprázdno nad hlubokou propastí. Myslel jsem, že snad
omdlím a přepadl mě neskutečný strach. Takový živočišný, jako když je myš
kočkou zahnána do rohu a už nemůže nikam uniknout. Celá situace se začala měnit
v tragikomedii, protože cestující, co seděli okolo, si nás stále dobírali.
Smáli se nám a často říkali: „Jooo, tady spadl před měsícem autobus, pamatuješ?
Podívej, jak je to tady pročísnutý. Tam dole, kam už nedohlídneš, tam je
hromada šrotu. A ten tam zůstane na věky.“ „Mno, nechtěl bych tam spadnout ...“
doplňuje dostatečně nahlas jeho soused, abychom to taky pořádně slyšeli. „Vidíš
ten křížek tady u silnice? A tady další! Těch tedy je.“ Slyšíme zase odjinud.
Leze nám mráz po zádech a snažíme se dostat do nálady ostatních. Měli bychom v
takové chvíli spíš obdivovat ty krásné hory a nemyslet na nic špatného. To se
však lehce řekne.
Najednou stavíme. Z autobusu vylézá pomocník řidiče a do
zrcátka ukazuje kam až může couvat. Zajíždíme do malé kapsy na silnici, aby
proti nám mohl projet další autobus a za ním náklaďák. Na korbě sedí několik
Bolívijců a přes hlavy mají přetáhnutou velkou plachtu, ze které ještě skapává
zbytek vody. Za chvíli se zase dáváme do pomalého pohybu vpřed. Teď právě
přichází ten vodopád, o kterém se před chvílí zmiňovali naši spolucestující.
Řidič zapíná stěrače a na všechna okna stříkají proudy vody, které padají ze
skály. Další mrazení v zádech přichází tehdy, když řidič brzdí a jedeme skoro
krokem. Cesta v podobě skalní římsy se neuvěřitelně zařezává do skalního masivu
a my musíme podjet mírně vystupující převis nad cestu. Autobus je však tak
vysoký, že musí jít o centimetry. Doufáme, že řidič tuto cestu nejede poprvé,
že ví co dělá. Projeli jsme. To bylo o chlup. Následovalo ještě mnoho
takovýchto situací a prudkých zatáček a konečně po pár hodinách jízdy se cesta
trochu uklidnila. Autobus jel rychleji, čímž jsme my uvnitř více nadskakovali
na výmolech silnice, ale strmý sráz nekončil. Nedokážu si představit, jak to tu
může vypadat během deštivého období, kdy prší i několik dní za sebou a doprava je
stále neutuchající. Především ta obchodní. Do nížiny se dováží například sůl a
výdobytky velkoměst, nahoru na altiplano pak zase tropické ovoce.
Během těch posledních několika hodin, co jsme na cestě, jsme
museli odložit už většinu vrstev, které nás nahoře chránily proti chladnému
počasí. Tady dole nás už obtěžuje i to jediné slabé triko. Leje z nás jako z
konve a lidé nosí místo deštníků slunečníky. Přichází noc a před námi se
rozkládá obrovská rovina s nekončícím horizontem. Čeká nás ještě cesta přes
celou noc, než dorazíme do Rurre.
Druhý den ráno se už modlíme, ať jsou tyto kilometry
poslední. Natřásání autobusu nahoru a dolu se vůbec nepodobá kolébání, které by
nás mohlo uspat. Celou noc jsme jen tak slabě podřimovali. Nastává blažený
okamžik, po dvaceti hodinách jízdy autobusové nádraží. Vystupujeme a a náladu
máme pod psa. Přesto se na nás vrhají naháněči, kteří se nám podbízejí se svými
nabídkami výletů do džungle nebo do pamp. Mrzutě je ignorujeme a hledáme si
skrovné ubytování. Zbytek dopoledne pak odpočíváme po této děsivé cestě.
V hotelu narážíme na chlápka, který se s námi dává do řeči a
ptá se nás jaká byla cesta. Vypráví o tom, jak jeho rodina naštěstí nemusela
tuto cestu ještě absolvovat. On jí jel jen dvakrát. Existuje sice do La Pazu i doprava letecká, ale
na tu místní lidé nemají peníze, aby si jí mohli dovolit. Letadlo je skoro 10x
dražší než velký autobus. Určitě je ale i 10x bezpečnější! Stojí přibližně
50USD. A když nám k tomu dodal, že té silnici se říká nejnebezpečnější silnice
na světě proto, že skoro každých 14 dní tam zahučí jeden autobus nebo náklaďák
dolu do údolí, měli jsme jasno v tom, jak pojedeme nazpět. Těch 50USD za to
přeci jenom stojí.
Návrat z Amazonie
Dole v teplu jsme strávili 10 fantastických dní. Na
přistávací krásně zelenou runway se sneslo vojenské letadlo, které zajišťuje
hromadnější přesuny cestujících. Pojem totiž až 40 lidí a létá dvakrát denně.
Druhým letadlem, které slouží k dopravě turistů, je malá cesna, která je jen
pro 8-10 lidí. Usedli jsme tedy do vojenského letadla a čekali až se rozeřvou
motory. Ještě předtím prošla letuška uličkou, zkontrolovala všechny cestující,
jestli jsou řádně připoutáni a všem rozdala malý balíček. Trochu nás to
rozesmálo, když se z balíčku vysypaly vatové tampóny proti hluku. Po hodině
mírně třesoucího letu, kdy měl každý vycpané uši vatou, jsme přistáli o čtyři
kilometry výše na lapazském vojenském letišti. Hlava z převýšení nás už tolik
nebolela. Aklimatizace z minulých několika týdnů byla stále ještě dobrá.
Nejhorší se stalo
skutečností
Ihned po příjezdu do centra jsme usedli k internetu, abychom
mohli našim blízkým sdělit naše ještě čerstvé zážitky, které jsme si s sebou
přivezli. Po hodině emailů jsme se podívali na české zpravodajské servery a
zjistili dvě nepříjemné zprávy. Na Prahu přišla stoletá voda a tuto noc spadl v
Bolívii na cestě z Rurre do La
Pazu autobus se 45 cestujícími. Bilance zatím hovořily o 6
přeživších cestujících, v autobuse nebyl žádný turista. Rychle jsme běželi ke
stánku s novinami, ale zpráva byla ještě tak čerstvá, že v novinách bude až
příští den, ani na internetových bolívijských zpravodajských serverech jsme
nenašli nějakou zprávu. Připadalo nám to jako zlý sen, a nebo hodně špatný
vtip. Druhý den však bylo jasno. Několik obrázků nás dostávalo na kolena.
Autobus na fotografii v hloubce asi dvou set metrů nebyl k rozpoznání, všechny
oběti byli pokryti bahnem. To byla také jedna z mnoha příčin této katastrofy.
Řidič jednak neměl k sobě pomocníka a celých těch 20 hodin musel odkroutit sám,
předchozí noc se řádně nevyspal a hýřil ještě se svými kamarády v baru. Nechal
autobus přetížit nákladem a úmyslně se pak vyhnul silniční kontrole. Jel
objížďkou a tak nabral časové zpoždění, které ho nutilo ke stále rychlé jízdě.
Když pak v zatáčce v noci narazil do menšího kamene, pravděpodobně byl v
polospánku, lekl se a strhnul volantem autobus do propasti. Tak zněl
pravděpodobný scénář této smutné nehody.
Jak tedy do Amazonie?
Nejlepší je si určitě připlatit a letět letadlem, nebo malým
mikrobusem, který není tak široký jako velké autobusy a se šířkou silnice
nemají takové problémy. Cestu jet třeba na dvakrát s přestupem v horském
městečku Coroico. A určitě si před jízdou promluvit s řidičem, aby se člověk
ujistil, že má vše pod kontrolou, že je střízlivý a že má druhého řidiče jako
parťáka. Druhá cesta vede obrovskou oklikou přes Santa Cruz a Trinidad, ale to
je výlet tak na týden. A třetí cesta pak je pěšky z vesničky Apolo v
Kordilérách. Podle vyprávění je to jistě jeden z nejkrásnějších treků v Bolívii,
kdy během týdne sestoupíte o čtyři kilometry níž a v mlžných lesích džungle
můžete mít štěstí a potkat třeba jaguára, barevné papoušky nebo tapíra.
Jak jsme se stali obětí larev jihoamerických much?
MUDr. Z. Manďáková říká: "Larvy patří mouchám, které se
řadí mezi střečky, jihoamerická podčeleď Cuterebrinae. Jsou příbuzní kožním
střečkům skotu u nás. Larvy ve 3. stadiu vývoje dosahují až velikosti 1 cm, ale ty, které napadly
vás byly ve 2. stadiu. Přenos: moucha nalepí vajíčka na nějaký jiný hmyz, např.
komáry. Při kontaktu tohoto hmyzu s teplou lidskou kůží se z vajíček uvolní
larvy, které se zavrtají do lidské kůže. Vývoj v člověku trvá asi 6 týdnů. V
kožních lézích musí být přístup vzduchu pro larvy (vřídek s narušeným
povrchem). Pokud je vřídek natřen jakoukoliv mastí, larvy nemohou dýchat a
zahynou." My jsme je takto zahubili po 14 dnech vývoje a poté se nám je
podařilo vymáčknout z tunélkovitého vředu.
Ptáci biosférické
rezervace - biologické stanice BENI
Jabiru mycteria
Phalacrocorax brasilianus
Anhinga anhinga
Casmerodius albus
ardea cocoi
Egretta caerulea
Tigrisoma lineatum
Eurypyga helias
Aramides cajanea
Neochen jubata
Busarelus nigricollis
Harpyhaliaetus solitarius
Ophistocomus hoazin
Mitu tuberosa
Galbula dea
Ceryle torquata
Chloroceryle amazona
Pteroglossus castanotis
Pyrocephalus rubinus
Paroaria coronata
Paroaria gularis
Savci biosférické
rezervace - biologické stanice BENI
Saimiri sciureus boliviensis
Alouatta seniculus
Cebus apella
Inia geoffrensis
Hydrochaeris hydrochaeris
ARGENTINA - lagunas
Carpincho y Yacare
Guaranina - Bumelia obtusifolia
Guaviyu - Eugenia pungens
Lapacho negro - Tabebuia ipe
Urunday - Astronium balansae
Quebracho blanco - Aspidosferma quebracho blanco
Guayacan - Caesalpinia paraguayensis
Quebracho colorado - Schinopsis balansae
Guay aibi - Patagonula americana
Ibira pita - Buprechtia brachisepala
Itin - Prosofis kuntzei
Espina corona - Gleditschia amorphoides
Algarrobo blanco - Prosopis alba gris
|