V Praze jsme nastupovali do letadla v kraťasech, ale po 20 hodinách letu, když jsme vystupovali z letadla, jsme si připadali jako největší exoti. Všichni cestující ve frontě před celní kontrolou na letišti v Buenos Aires byli navlečení v kalhotách a kabátech s kloboukem na hlavě. Poprvé se dostáváme během našeho léta na jižní polokouli, kde vládne regulérní zima. Kamarád Pachi, který nás čekal na letišti, nám v několika emailech stále připomínal, abychom byli na to připraveni, že v Jižní Americe je v červenci zima. A přesto nebyli jsme.
Z letiště jedeme městským autobusem, protože taxi stojí
několikrát více a my nespěcháme. Na to, abychom se dostali do Bolívie ležící
skoro 2 000 km
na sever, máme ještě spoustu času. Skoro hodinovou jízdu Pachi využívá k tomu,
aby nám podal první zprávy o současné ekonomické situaci v Argentině. V
evropských novinách se píše, jak je nyní nebezpečná doba na turistiku v
Argentině, která je v ekonomické krizi, ale přeci jenom nic není tak vážné, jak
vypadají nafouklé titulky v našich novinách. Skoro deset let se dařilo místní
vládě předstírat, že kurz argentinského pesa vůči americkému dolaru v poměru
1:1, je pro Argentinu výhodný. Ovšem na přelomu roku 2001 a 2002 bylo zadlužení
státu už tak hluboké, že pravda musela jít ven. Banky zablokovaly všechny účty
a tak začala postupná devalvace pesa. V dubnu r. 2002 jste mohli za dolar dostat
už dvě pesa a během července skoro už čtyři. Lidé vyšli do ulic a začaly
pravidelné demonstrace, během kterých se vysypalo několik pouličních výloh,
především těch, které patřily bankovním institucím. Před prezidentským palácem
se pravidelně v pondělí, středu a čtvrtek scházeli lidé, kteří si říkali
„caseroleros“ (kastrolníci) a hlukem kuchyňského nádobí si chtěli vydobýt u místního
prezidenta své požadavky za lepší ekonomickou situaci. Dnes je proto většina
bank oplechovaných a každý den se u nich tvoří několikametrové fronty lidí,
kteří si jdou pro svých sto dolarů, maximální částku k výběru týdně.
Pachi nám ještě vysvětloval, že Argentina se skládá z
několika provincií a každá si nechala natisknout své provinční bankovky. Pokud
ovšem takové se ocitnou ve vaší peněžence a vy se posunete při svých cestách
jinam, tam pak už s nimi nezaplatíte. Je třeba dbát na to, aby vám vždy vrátili
nazpět v hlavní měně. Výměna dolarů na ulici se také nemusí vyplatit. Mezi
lidmi se vyskytuje mnoho padělků. Hned na to nám Pachi ukazuje falešné peníze,
které si schovává do své malé sbírky.
Starý autobus nás vysazuje asi po dvouhodinové jízdě v
centru města na Plaza de Mayo před prezidentským palácem, Casa Rosada. Jméno je
opravdu přesné, celý palác je natřen na růžovo. V podzemí se vyskytuje muzeum,
které vystavuje osobní věci prvních argentinských prezidentů včetně drožek,
kterými se na konci 19. století proháněli městem.
Hledáme bolívijskou ambasádu, abychom si co nejrychleji
zajistili turistická víza do Bolívie. Vstupujeme do nenápadného domu plného
různých kanceláří. Ve třetím patře otevíráme dveře a vcházíme do velké čekárny
jako u doktora, kde nesedí pacienti, ale spoustu bolívijských indiánů, kteří
jsou mnohem tmavší a v průměru o trochu nižší než Argentinci. Asi po dvou
hodinách čekání přicházíme na řadu a říkáme oficírovi, že chceme víza do
Bolívie. Odpovědí je nám: „No problem, přijďte si zítra kolem poledního a zaplaťte
dvacet dolarů.“ Málem jsme šel do kolen, když jsem si představil, že kvůli tak
jednoduché operaci, vlepení kolků do pasu a zaplacení dvaceti dolarů, bychom
měli ztratit další půlden tady v té díře. „Chceme víza ještě dnes“, řekl jsem.
A odpovědí mi bylo: „OK, no problem, počkejte si půl hodiny a zaplaťte o dva
dolary víc“. Dali jsme mu tedy ten impulz, aby nám kolky do pasu vlepil ještě
dnes a za chvíli jsme kráčeli pryč.
První nutnost máme tedy za sebou a Pachi nás vede k sobě
domu. Musíme na metro, které nás doveze na vlakové nádraží, odtud pak ještě půl
hodiny na periférii města. Cestou projíždíme okolo velké reklamy na právě
probíhající muzikál „Tanguera“ (Tanečnice). Musím říct, že jsme neprohloupili.
Za dvacet pesos to stálo za to. Muzikál byl naprosto dokonalý a tanečníci
dávali do tance celou svou duši. Jak mi Pachi na začátku prosince psal, Tangera
vyhrála hlavní cenu a soubor přijede i do Evropy. Více na www.tanguera.com.
Tango bylo původně tancem chudé společenské spodiny, ale ve 20. století tanec
pronikl až do těch nejvyšších vrstev. Dnes se tango tančí za pěkného počasí na
několika místech Buenos Aires. Třeba v malebné čtvrti La Boca. Ale o té až příště
...