Obyvatelé jsou neustále udržováni ve strachu a nejistotě –
např. i velká města velikosti Brna se na noc halí do černočerné tmy, neboť
veřejné osvětlení je sice vybudováno, ale elektřina je určena jen pro vyvolené.
Všichni ostatní si musí pořídit drahý čínský generátor a vyrábět si vlastní
elektřinu. Palivo do generátoru, tedy benzín, je rozdělováno přídělovým
systémem. Po vyčerpání kvóty na dotovaný benzín si zbytek paliva musí Barmánec
koupit za astronomickou cenu na černém trhu. V autobuse je zakázáno
zatahovat nainstalované záclonky, které mají chránit cestující proti ostrému
slunci. Důvod? Policisté prý musí mít možnost kontrolovat chování cestujících.
Porušení zákazu (tedy zatažení záclonky) se trestá několikaletým vězením pro
řidiče autobusu.
Zdá se Vám to absurdní? Mě taky. Barmánci se přesto
nevzdávají - potají si doma ladí rádio Svobodná Asie a sní o lepší budoucnosti.
Snad se jednou také dočkají demokracie a dodržování lidských práv.
Komediantská
skupina, která je ostře sledována vojenskou juntou
Pokud navštívíte Mandalay, nezapomeňte se zastavit u
komediální skupiny Moustache Brother (Vousatí bratři). Dva ze členů skupiny
byly v roce 1996 zatčeni za několik politicky orientovaných vtipů, které pronesli na večírku opoziční strany
NDL. Během několika málo dní byli odsouzeni na sedm let, které měli strávit
v likvidačním pracovním táboře. Na základě zahraniční vlny protestů byli
nakonec přeloženi do obyčejného vězení, kde si většinu svého trestu odseděli. Vtipy
reagovali na běžné starosti Barmánců, jako je např.nedostatek elektřiny či
korupce vládních představitelů.
Slavná stúpa
Schwedagon v Yangonu v podvečerní mlze
Mezi nejznámější barmské stupy patří bezesporu překrásně upravený
Shwedagon paya v Yangonu. Téměř sto metrů vysoká pozlacená kopule patří
mezi dominanty města a je dobře viditelná i z letadla. Samotný komplex
Schwedagon přitom obsahuje několik desítek chrámů, které dohromady tvoří
podmanivý celek. Podle pověsti je zde uschováno osm vlasů Buddhy, které měl sám
Buddha darovat dvou bratrům – obchodníkům, aby je opatrovali a uschovali
v Barmě.
Iniciační festival
s malými mníšky, kteří se chystaí vstoupit do kláštera
Slavnost Noviciace,
tedy slavnostní přijímání malých chlapců do kláštera, připomíná osud Buddhy, historické
postavy prince Sidharty Gautamy. Ten pocházel z bohaté královské rodiny, žil v přepychu
a po mnoho let neznal co je to nemoc, stáří či chudoba. Jednoho dne se ale
problémy okolního světa donesly až k němu, opustil svou manželku a syna i
veškeré své bohatství a odešel z paláce hledat duševní cestu. Protože to však byl
princ, odjížděl z paláce v sedle koně, bohatě nalíčen a oblečen do
překrásného obleku odpovídají jeho postavení. Proto i dnes malí chlapci odjíždí
od rodiny na koni, nalíčeni a oblečeni do překrásných, téměř ženských šatů a na
hlavě mají korunu – symbol královského roku. Připomínají si tak odchod Sidharty
Gautamy od světských tužeb a trápení k duchovní cestě.
Slavnostní průvod projde celou vesnici
První část slavnosti
tvoří slavnostní průvod vesnicí. Vepředu jdou rodiče noviců, kteří nesou dary
pro své syny: oblečení pro novice, misku žebračku, deštník a vějíř. Za nimi
jdou krásně oblečené (prý) nejkrásnější a neprovdané ženy ve vesnici, které
nesou různé obětiny. Za nimi jedou novicové – malí sedmileté kluci na koních a
úplně poslední jedou malé holčičky s rodiči na povozu taženým voly. Slavnost je
sice zamýšlena hlavně pro chlapce, ale aby to holčičkám nebylo líto, je i pro
ně připraven slavnostní program, na jehož konci jsou jim předány první
náušničky.
Iniciace malých mníšků, před vstupem do kláštera musí
podstoupit oholení hlavy
Na konci celodenní slavnosti
dochází k samotnému vstupu do kláštera. Tato ceremonie, která je pro cizince
asi nejzajímavější, se ale neodehrává ve vesnici před zraky celého publika, ale
v soukromí kláštera. Chlapci jsou žiletkou oholeny vlasy, otec ho umyje a pak
je novic doslova převlečen do mnišského roucha. Sám se totiž do několika pruhů
látky ještě obléci neumí. Nakonec dostane misku žebračku, do které bude nyní
každé ráno dostávat jídlo od vesničanů. Od této chvíle se chlapec stává novicem
a minimálně po sedm následujících dní bude žít mnišským způsobem života.
Jezero Inle je slavné kvůli svým zajímavým rybářům,
kteří umí pádlovat nohama
Jezero
Inle je proslavené rybáři, kteří pádlují pomocí nohy, aby ruce měly volné
k lovení ryb. Základním předpokladem pro tento druh pádlování je
samozřejmě bezvadná rovnováha. Loďka je úzká a sebemenší zaváhání by ji mohlo
převrátit. Rybáři rovněž ochotně ukazují, jakým způsobem chytají ryby. Oblíbené
je lovení ryb pomocí bambusových košů, což jsou vlastně důmyslné rybí pasti.
Další možností je nahazování velké kruhové sítě. Tak či tak je jasné, že rybář
opravdu potřebuje k takovému stylu rybaření obě ruce volné.
Plovoucí vesnice Inle
Na jezero Inle nevyjíždí každý den pouze rybáři či turisté.
Po celé jeho ploše je totiž vystavěno několik desítek tzv. plovoucích vesnic,
které jsou zcela soběstačné. Kromě obytných domů zde naleznete i obchody, školy
pro děti, tržiště či chrámy. Zeleninu jako jsou brambory, hrášek, rajčata,
fazole a další a další druhy si pak vesničané pěstují na svých plovoucích
zahradách.
Říká se jim Žirafí ženy
Ženy kmene Padaung jsou známe jako tzv. žirafí ženy. Každá
dívce jsou dle tradice od 15- ti do 25- ti let věku postupně vkládány na krk
kovové obruče. Tíha kovu tlačí na hrudník a tím se jakoby opticky prodlužuje
krk. Následkem jsou ochabnuté krční svaly a deformace těla. Ženy si proto ani
v dospělém věku obruče nemohou sejmout, neboť by jim hrozilo zlomení vazu.
Celý kovový arsenál dospělé ženy prý váží 45kg
Mniška v oblasti kolem Bagánu
V žádné jiné zemi jižní a jihovýchodní Asie jsme
neviděli více mnišek – tedy příslušníků asketického života ženského pohlaví.
Paradoxem je, že v této tak hluboce buddhistické zemi nikdo
z dotázaných nezná Dalajlámu….
Z nákupu na ranním tržišti
Muži i ženy se běžně oblékají do tzv. lundží, což je široký,
různě barevný pruh látky, který je obmotán kolem těla a důmyslně upevněn bez
použití špendlíků, provázků či jakýchkoli jiných pomůcek. Existují dva základní
způsoby, kterým se lundží váže: muži si dvěma rychlými pohyby vytvoří jakýsi
„uzel“ uprostřed břicha. Naproti tomu ženy si zastrkávají lundží elegantněji
k boku. Na první pohled proto ženské lundží vypadá stejně jako třeba
zavinovací sukně.
Posezení u čaje
Takhle nějak vypadá hospoda v Barmě. Pod slovem hospoda
však musíme rozumět nikoli místo, kde se nalévá alkohol, ale místo, kde se
setkávají lidé, kde se klábosí, pije čaj a večer se za hluku zapnutého
generátoru sleduje nějaký ten fotbalový zápas v televizi. Miniaturní plastové
stolky a ještě menší židličky v nás vyvolávají asociace na dětská léta –
tady ale na nich sedí dospělí a nikomu to nepřipadá divné.
Žena z kmene Shan, krojové oblečení je na vesnicích
velice běžné
V okolí městečka Hsipaw žijí příslušníci kmene Shan.
Ženy se oblékají do tradičního oblečení i když jdou třeba pracovat na pole.
Hned nás upoutalo výrazné pruhované lundží, které bylo uvázáno nikoli do pasu
jako obyčejně, ale bylo připevněnou provázkem až nad prsa. Červeným tkalounem
byl pak opticky zvýrazněn útlý pas. Na boky si ženy navlékly obruče (pro
obyčejný den jsou z umělé hmoty, na slavnostní den prý ze stříbra). Oblečení
doplňuje krátká barevná halenka s dlouhými rukávy. Úplně nejzajímavější je však
speciální pokrývka hlavy, kterou tvoří bílá látka s barevným pruhem
látky, který je ozdoben starými mincemi z minulého i předminulého století.
Při jízdě autobusem vám na zastávce nabízí mnoho žen
různé věci k jídlu
Silnice v Barmě bývají rozbité a přesuny z jednoho
města do druhého dlouhé. Autobus proto staví jen na několik minut, během
kterých si cestující mohou maximálně dojít na WC. Občerstvení na dlouhé cestě
pak zajišťují všudypřítomné prodavačky ovoce, křupek, oříšků, pití či různých
smažených dobrot. Čilé obchodnice ihned po zastavení autobusu přiskočí a
okénkem nabízejí cestujícím výběr ze svého zboží.
Prodavačka doutníků, které roluje přímo na ulici
Běžnou směs na barmská cigára tvoří tabák, hnědý cukr, med a
šťáva z ovoce zvaného Tamarind. Ženy balí směs výše uvedených ingrediencí do
speciálního zeleného listu. Konečné výrobky šikovné ruce pečlivě svazují do
menších či větších balíčků, které se pak prodávají po jednotlivých balení na
vesnickém trhu. Zajímavá je i výroba „filtru“ cigarety, který tvoří usušené
slupky z kukuřice. Cenu za konečný výrobek snadno usmlouváte na 20 haléřů
za kus.
Jedno z nejzajímavějších míst v Barmě - komplex chrámu
v Baganu
Bagan patří bezesporu mezi nejkrásnější místa JV Asie. Na
ploše více jak 40 km2 se do dnešní doby zachovalo přes 2000 chrámů,
stup a pagod nejrůznějších tvarů a velikostí. V době největšího rozkvětu,
tedy v době 11-13 století, se zde nacházelo více jak dvojnásobné množství
náboženských svatostánků. Pro svou ojedinělost byl původně Bagan zapsán do
seznamu světového dědictví UNESCO. Kvůli necitlivé rekonstrukci vedené proti
dochovaným historickým pramenům však bylo ze seznamu vyškrtnuto. Přesto je
návštěva Baganu velkým zážitkem!
Typický barmský make-up, rozetřená moučka ze santálového
dřeva
Ženy se líčí tradičním pudrem ze santalového dřeva. Na
každém rohu se proto prodávají malé dřevěné špalíčky a speciální „třecí“
kameny, na nichž z dřevěného špalíku vyrábí pomocí vody jakési blátíčko,
které si žena následně nanese na tváře a čelo. Po zaschnutí zůstávají na kůži
bílé kruhy či šmouhy, které (prý) chladí a chrání před žhavým sluncem.
Typický barmský mnich s papírovým slunečníkem
Mnich patří v Barmě mezi nejváženější osoby. Je zvykem,
že do kláštera vstupuje každý muž několikrát za život, i když často jen na
krátkou dobu. Kolem 7-mého roku věku se malý chlapec stává novicem, seznamuje
se asketickým životem a Buddhovým učením. Po několika dnech, týdnech či
měsících se však většinou vrací ke své rodině. Podruhé vstupuje do kláštera již
dospělý muž a stává se mnichem. V takovém případě se musí stejně jako
kdysi novic podřídit přísnému životnímu rytmu a systému pravidel. Mezi jedno ze
základních pravidel patří, že mnich může vlastnit pouze několik věci: mnišské
roucho, misku na jídlo, deštník a vějíř.
Výroba zlatých plíšků
Věřící mohou svou víru projevovat například i tím, že
nalepují na zlaté sochy či jiné náboženské symboly úzké proužky zlata.
Základním předpokladem samozřejmě je, že takový proužek zlata je relativně
levný a tedy dostupný pro širokou veřejnost. Při návštěvě jedné z mnoha
dílen v Mandalay můžete sledovat, jak ze 12 gramů zlata po 6h
tlučení vznikne 1725 zlatých plíšků.
Text a foto: Petra Bielinová a Karel Wolf (karel.wolf@centrum.cz)
|