Nejsilnější okamžiky jsme prožívali při návštěvách
velkých buddhistických modliteb, tzv. pudži. Desítky a někdy i stovky mnichů
různého věku sedí bok po boku v několika řadách, před sebou mají rozloženy
svaté texty a hlubokým mručivým polohlasem sborově recitují jednotlivé
odstavce. Po půlhodině je přestávka a následuje prostá snídaně, která se skládá
z tsampy (namletý pražený ječmen) a slaného čaje okořeněného hrudkou jačího
másla. I nám hostům sedícím v přítmí zadní části kláštera je tato pochoutka nabídnuta.
Cítíme, že to nebude naše nejlepší volba, a ze slušnosti ochutnáváme a s
nejhlubším sebezapřením do sebe naléváme malý kalíšek horké tekutiny, které u
nás vyvolává silné dávicí reakce. Snažíme se slané pochoutce přijít na chuť,
ale bezúspěšně. Naše stravovací návyky mají hluboké kořeny. Po snídani bručivá
společná modlitba pokračuje ještě další hodinku.
Jakmile rituál skončil, odebrali jsme se na střechu
kláštera a rozhlédli se po okolí. Naše pohledy padají do zelenavého údolí řeky
Indus, které je vklíněno mezi šedivá skaliska okolních hor. Zavodněná políčka
jakoby vytvářela nádhernou mozaiku na smutném podkladu Himaláje. Cítíme se
velmi šťastni.
V dálce hledáme malý průsmyk, kterým bychom se měli v
příštích dnech odebrat na vysilující trek z Lamayuru do Padumu. Čeká nás 8 dní
ostrého pochodu přes několik průsmyků z údolí Indu do údolí Zanskaru. Půjdeme
po stezce, kterou odpradávna vyšlapávají karavany oslíků a mezků s nákladem
stavebního dříví a nebo důležitých potravin dopravených z civilizace.
Na výletu do údolí Nubra, nejseverněji položeného
indického údolí, jsme se dostali do míst, kde se projevila zvýšená vojenská
kontrola příhraniční oblasti s Pákistánem. Tak zvaná linie současné kontroly je
skutečně pod dozorem několik tisícovek vojáků s ostrými náboji připravených k
okamžitému zásahu. Ještě před pár lety probíhaly tvrdé boje v nelidských
podmínkách na ledovci Aksaičin. V mrazivých 5 000 metrech nad mořem zde
bránily indické jednotky své území před náporem pákistánských oddílů.
Do údolí Nubra potřebuje každý návštěvník oficiální
povolení, kde je specifikováno kam až se může podívat a která místa jsou pro
cestovatele nepřístupná. Stejně přísné podmínky platí i směrem k čínským
hranicím. Tedy tam, kam v minulosti vedly stopy obchodní cesty nazývané
Hedvábná stezka. Ostatně po dávných obchodnících jsou zde tak trochu zapomenuté
skupinky několika dvouhrbých velbloudů, kteří našli svůj domov v písečných
dunách severního Himálaje.
Nubra na nás opravdu zapůsobila. V několika málo
vesničkách žijí velmi příjemní lidé, kteří se živí pěstováním pšenice a
zeleniny. Příliv zvědavých poutníků ze západu jim dává příležitost výrazně si
přilepšit k jinak nepravidelnému výdělku z prodané úrody. Oboustranně
výhodný vztah je zde velmi dobře vyvážen. Za klidný odpočinek platíme minimální
poplatek a jako bonus navíc můžeme nahlédnout do zákoutí tradiční kuchyně. Místní
obyvatelé každé ráno připravují z čerstvého mléka máslo a případně tvaroh. V
letních měsících, když zrají meruňky, se v Papinovém hrnci vaří meruňkový džem.
A ke snídani dostáváme čerstvě upečené pšeničné placky. Široko daleko není
žádná pekárna, takže si každá rodina musí vystačit sama. Kdykoliv můžeme
přiložit ruku k dílu a vyzkoušet si, jak těžká práce se zde musí vykonávat
každé ráno a každý den, po celý rok.
Cesta do Ladakhu trvala 4 dny
Cesta po zemi je skoro
nekonečná. Z Dillí nám trvala pět dní, včetně jednoho dne na odpočinek. První
den vlakem z Dillí do Kalky a pak s přestupem na úzkokolejku do Shimly, druhý
den autobusem do Manali. Tam jsme nechali odpočinout našim opruzeným pozadím z
dlouhé cesty. Následovala dvoudenní a velmi nepříjemná jízda místním busem bez
tlumičů z Manali do Lehu s přespáním v Keylongu. Každou chvíli jsme projížděli
nějakým průsmykem, takže jízda nebyla plná jen samých zatáček, ale také neustálého
klesání a stoupání. Krajina byla často monotónní, kolem dokola jsme viděli jen
šedivé hory opředené oblakem prachu, který vířil náš autobus. Několikrát jsme
projížděli kolem šedivé řeky, která se zařezávala hluboko do himalájské skály.
Nám se pak otevíral dechberoucí pohled z ptačí perspektivy dolů do údolí. Někdy
nám ale nebylo do zpěvu a pevně jsme se modlili, aby náš řidič nebyl žádný
závodník.
Babička s nůší sena
Oblast Ladakhu a Zanskaru je
nádherná nejenom pro své přírodní scenérie, ale také pro své obyvatele. Staří i
mladí lidé jsou usměvaví, vstřícní a mají dobrou duši. Na treku z Lamayuru do
Padumu jsme překonali několik horských průsmyků a dostali se do míst, kam vede
jen pěší stezka. Pět dní je třeba na cestu z horské vesnice do městečka, kde je
civilizace. Ale platí to i naopak. Na fotografii z loňského podzimu je žena,
která nese nůši plnou usušených luštěnin k sobě domů. Koš má tradičně podložen
kozí kůží, aby neměla otlačená záda.
Hlavní město Ladakhu je Leh, zde celý den posedávají ženy z vesnic
Mnoho žen ve svých tradičních
krojích vysedávalo každý den na chodnících hlavní třídy Lehu. Před sebou měly
rozloženu čerstvou zeleninu a do večera ji měly opravdu skoro všechnu
vyprodanou. Nejenom místní lidé, ale i turisté tvořili jejich zákazníky. Nám
nejvíce chutnaly šťavnaté hrachové lusky, výborné kedlubny nebo krásné hlávky
zelí. Zbytky zeleniny se odhazovaly do škarpy mezi chodníkem a silnicí, a ty se
pak staly vhodným krmivem pro kolemjdoucí krávy a telata. Jednou za čas však
kravky zatoužili i po čerstvé zelenině, ale to dostaly dlouhým klacíkem po
čumáku.
Ladakh, hra na trubky před začátkem festivalu
Velmi bohatá kultura
ladackého údolí přináší s sebou umění, které se odráží v monumentech,
buddhistických klášterech, ústní literatuře, či živých festivalech. Právě
festivaly konané jednou do roka v každém klášteře přitahují velké množství
místních obyvatel z blízkých i dalekých vesniček ale i cestovatelů. Klášterní
festivaly se konají pro připomenutí založení kláštera, či k uctění důležité
události v historii tibetského buddhismu. Začíná festival barev, zvuků a pro
nás smrtelníky nepochopených božstev.
Ladakh, mniši ve svých festivalových oblecích
Čhamy, neboli čhamové tance,
jsou vysoce choreograficky vyumělkovaná taneční dramata, která jsou ústředním
dějem každého klášterního festivalu. Vybraná skupina místních lámů v jasně
barvených brokátových róbách tančí na nádvoří kláštera za doprovodu hlubokých
tónů třímetrových rohů, hlasitých bubínků a břinkavých činelů. Někteří
tanečníci jsou přestrojeni v ďábelských maskách, které představují postavy z
historických epizod tibetského buddhismu. Pro samotné mnichy má festival
hluboký rituální význam, ovšem obyčejní vesničané, kteří tvoří početné
publikum, vnímají festival jen jako příjemné zpestření jejich monotónního
vesnického života. Některé rodiny dokonce využívají festivalové dění jako
možnost vyhledání vhodného ženicha pro svou dospívající dceru.
Lukostřelecký festival v Lehu
Bum, bum, bum! Už od rána se
z dolní části Lehu ozývá hlasitá rytmická hudba. Copak se to děje? Obyvatelé
Lehu si uspořádali lukostřelecký festival. Veselá muzika, dobré jídlo a čang (domácí
ječmenné pivo), všeho je nadbytek. Každá rodina vyšle do soutěže dva své členy.
Muži jsou rozděleni do dvou skupin a střílejí šípy do terče vzdáleného asi 30
metrů. Většina šípů lítá mimo vyznačený cíl, ale kdo terč trefí, získává pro
své družstvo důležité body. Během střílení vyhrává kapela veselé rytmické
melodie a nám hostům přinášejí krásně oděné ženy festivalové jídlo. Po každém
soutěžním kole se sečtou dosažené body, celkové skóre je zapsáno na tabuli a v
přestávce jdou ženy tančit na malé pódium. Jejich kroky jsou pomalé, ale pohyby
rukou dokonale přesné a krásně sladěné. Je to radost být v tuto chvíli na tomto
místě (pohoštěným) divákem.
Mladý učitel, kterého jsme potkali na zahradě jeho domku a právě pálil
alkohol
Mladého učitele Tundupa,
který vyučuje angličtinu ve vesnické škole, jsme potkali na malé zahrádce v
nedostupném Zanskaru ve vesničce Zangla. Právě dělal pálenku arak z
ječmene, aby si trochu přivydělal. Část si nechá pro svou potřebu, část prodá
na vesnickém tržišti. Nejdůležitější je totiž vydělat peníze na zaplacení
školného pro své děti, aby mohli studovat v lepší škole v dalekém Lehu.
Destilace alkoholu se provádí ve velké, asi dvacetilitrové nádobě. Pod
obrovským hrncem se zatopí a horní otvor se ucpe menším hrncem se studenou
vodou. Mírně nakvašený nápoj čang se vaří a odpařuje, zespoda na studeném
hrnci zkapalní a změní se v arak. Tundup spotřebuje na jeden litr
pálenky asi tři až čtyři litry čangu. Arak je velmi silně koncentrovaný
alkohol, a prý se pije naředěný vodou. Jeho největšími odběrateli jsou Nepálci,
kteří pracují na vybudování silnice podél řeky Zanskar, spojující Padum a
hlavní dopravní tepnu do Lehu.
Ječmen - naše zlato
Ječmen je nejběžnější
plodinou, která se v Zanskaru pěstuje. Zlatavá políčka ječmene se střídají s
místním hrachem. Hrách se po sklizni usuší a v zimě zpestřuje polévku thukpa.
Z ječmene se zase vyrábí pražená mouka tsampa a také místní pivo chang,
které připomíná náš burčák. Například
Tundup pracuje celý den. Ráno vstává v 5:30 a jde se svou ženou pracovat na
pole. Zhruba v 7:30 se vrací domů, převlékne se a jede autobusem do nedaleké
vesnice Pišu. Od 10h do 16h učí děti ve škole. A večer opět vyráží na políčko.
Pole a zvířata mu také pomáhají se uživit, ale zároveň ho svazují a
připoutávají k této vesničce. Přitom školní komisaři ho mohou každé dva roky
umístit na práci učitele do jiné vesnice v Zanskaru. Hrozí tedy chvíle, že
jednou jeho žena zůstane na péči o pole, zvířata i nejmladší děti úplně sama.
V ladackém klášteře se ráno odehrávají buddhistické mše, kterým se říká
PÚDŽA
Pudža je každodenní začátek
dne pro mnichy v klášteře. Odehrává brzy ráno kolem 6:30 a trvá zhruba hodinu.
Jedná se o společnou, rituální modlitbu. Obvykle se jí však nezúčastňují
všichni mniši, ale pouze někteří z nich. Probíhá v nejstarší a nejváženější
modlitebně, která se v klášteře nachází. Kdokoli se na pudžu může přijít
podívat. Je však nutné přijít slušně oblečený s dlouhými nohavicemi i rukávy.
Vzadu jsou umístěny madrace na sezení, kde je určeno místo pro poutníky či
cestovatele. Pokud budete potichu a nebudete fotografovat s bleskem, budete
obdarováni i slaným čajem s jačím máslem. I když samotná návštěva kláštera mimo
dobu pudži má své kouzlo, je třeba přiznat, že mnohem větším zážitkem je, pokud
vidíte posvátná místa oživlá. Starodávné praktikování buddhismu, které přežilo
ve stejné formě několik staletí, je opravdu velmi přesvědčivé. Jako by se tady
zastavil čas.
V údolí mezi Ladakhem a Zanskarem se pohybovalo spoustu kočovných pasáčků koz a ovcí
Ačkoli vypadají ladacké hory
suše a bez života, ve skutečnosti jsou svahy kopců pokryté zelení malých keříků
nebo svazků vytrvalé trávy. Na některých místech jsme narazili dokonce na
krásně rozkvetlé květiny, které se však držely blízko u země. Kvůli chladnému
podnebí není jejich přírůstek velký a tak se květy drží těsně nad zemí. Proto
se v mnoha údolích Ladakhu vyskytuje tolik pasáčků koz a ovcí. Toto místo se
nachází na treku z Lamayuru do Padumu a pasáček si vždy na pár týdnů staví své
přechodné obydlí z plachtoviny, kterou má obloženou kamennou zídkou. Pro
cestovatele je toto místo oblíbenou zastávkou, kterou je třeba využít k nabrání
dalších sil pro následující výšlap do dalšího vysokého sedla.
Ve městě Leh je mnoho dobrých pekáren, kde se peče nekynutý chléb
Po několika měsících
strávených v Indii, kde jsme byli živeni čočkou, rýží nebo pšeničnými plackami
čapátí, jsme se dostali do Ladakhu, kde jsme ve městě Leh objevili malé
pekárničky, odkud se linula libá vůně čerstvého pečiva. Každý den dlouho před
ránem startovali pekaři svou válcovitou pec, aby měli každé ráno pro kolemjdoucí
čerstvé placky z kynutého těsta. Není nic poutavějšího než pozorovat někoho,
kdo svou ruční práci tak dobře ovládá. Poté, co se z těstové koule vytvarovala
placička, tak jí pekař připlácnul na stěnu vypálené „trouby“ a po asi dvou
minutách placku vytáhnul dlouhým zahnutým drátem.
Vystrojené ženy na lukostřeleckém festivalu
Tradiční oblečení ladackých
žen postupně ustupuje modernímu oblečení přicházejícímu z bohatého západu.
Krásné barevné čepce a hnědavé šaty jsou však nadále charakteristickým krojem
Ladakhu, se kterým se setkáme především na festivalech, svatbách, rodinných
oslavách nebo významných kulturních akcích. Některým ženám připadá západní
oblečení dokonce hezčí než to jejich ladacké: má totiž více barev, vzorů a
střihů a navíc se lépe udržuje a snadněji pere.
Z klášteru v Tikse se každé ráno ozýval hlas mušlí probouzející celé město
Každé ráno se z kláštera v
Tikse ozývaly hluboké tóny vyluzované z ozdobných mušlí. Vždy těsně před ranní
modlitbou svolávali mladí mniši ostatní obyvatele tibetského kláštera ke
společné modlitbě. Troubení monotónního zvuku provádí trubači do všech čtyř
světových stran. Dříve se tento signál využíval i k ohlašování důležitých zpráv
a svolávání všech obyvatel z blízkého okolí do kláštera.
Staré ženy v Zanskaru, které
přišly na vzácný buddhistický festival
V odlehlém údolí řeky Zanskar jsme našli klášter
Pibiting. Bylo to daleko za vesnicí a za řekou, vzdušnou čarou alespoň pět
kilometrů od Padumu. Mniši a mnišky seděli v klášteru a dlouho se modlili.
Jejich láma odřikával jednotlivé mantry a vše se přenášelo ampliónem ven, aby
to mohli slyšet i vesničané, kteří se dovnitř nevešli. Asi dvacet poutíků
kroužili modlitebním mlýnkem a odříkávali si své modlitby. Nejvíce nás ale
zaujaly staré babičky, které se s holí v jedné ruce a modlitebním mlýnkem v
druhé procházely kolem kláštera, kde se odehrávala puja a opět si pro sebe
odříkávaly své mantry. Bylo zde ale také mnoho bezprizorních dětí, které puja
nezajímala, lítali kolem, honili se a stále po nás pokukovaly. Ti odvážnější se
nám tiskly na kolena, ramena, loudily čokolády a propisky.
Text: Karel WOLF (karel.wolf@centrum.cz)
|