Po kodrcavé jízdě podél břehu řeky, která se zařezávala hluboko mezi vysoké stěny, jsme dojeli do prvního většího města Huehuetenango, kterému se místně říká Huehue (stejně jako Chichicastenago - Chichi, Retalhuleu - Reu, Panajachel - Pana a další krásné zkratky). Autobusové nádraží vypadalo podobně jako na Ukrajině: hliněný plácek s mnoha výmoly, které po dešti vytvářejí kalné nádrže. Dlouho hledáme další autobus, který jede do vesničky Todos Santos Cuchumatan. Okolo třetí hodiny odpoledne chytáme poslední autobus, své batohy vrháme na střechu a místní chlapík, který spolupracuje s řidičem je přivazuje popruhy k ohrádce, aby při kodrcavé jízdě nevypadly. Řidič spěchá a startuje "traktorový" motor svého autobusu, chlapík na střeše nestačí všechen náklad překlopit plachtou proti dešti a jako každý den okolo třetí-čtvrté hodiny se i dnes spustil tropický liják, který zasáhl naše nezakryté batohy, naše jediné "domovy", které si celou dobu neseme na zádech. Zbývají nám jen oči pro pláč. Předpokládali jsme, že do vesnice, která je jen 40 km daleko, se dostaneme za chvíli, a že batohy nepromoknou na kost. Vesnička Todos Santos je ale schovaná za horami ve výšce asi 3000 m.n.m a okolo se tyčí vrcholky hor až do 3500 m.n.m. Takže hodinu jsme se šplhali po hliněné cestě serpentinami nahoru, půl hodiny po náhorní plošině a hodinu zase dělnickou cestou dolů hluboko do hor. Na konečné a jediné stanici jsme vystoupili v osamělé vesnici, která ve mě svým koloritem zanechala hluboké vzpomínky.

Před námi se vyrojili místní lidé téměř ve stejnokrojích. Jen tradiční kroj žen a mužů byl odlišný. Všichni muži měli na sobě červené kalhoty s bílými svislými proužky, bílou košili s tenkými modrými proužky s obrovským rozevlátým červeným tkaným límcem a na nohou holínky. Na hlavě neměli sombrero, ale kulatý slamák ve tvaru plátěného kloboučku s modrou stuhou okolo. Opravdu nebylo vidět muže ani ženu, který/á by byl/a oblečen/a jinak než ostatní. Jedinou výjimkou bylo, když při chladnějším počasí nosili pod krojovou košilí klasická trika a nebo naopak přes košili měli oblečenu obyčejnou bundu. Zajímavostí bylo, že jen pár mužů nosilo přes kalhoty navlečené jakési černé šortky, které byly na bocích rozdělené až k pasu. Ženy měly opět mnohabarevné huipil, které byly sešity z tkaných pruhů látky. Převažujícími barvami byla červená, růžová, bílá a modrá. Sukně byly také z tkaných pruhů látky, které se zavinovaly okolo těla a v pase převazovaly tkaným pásem. Přes ramena měly stejně jako chiapašští Mayové přehozen na cokoliv použitelný pléd a před deštivým počasím je chránil slamák podobný jako měli muži. Do vlasů, které jim často splývaly až k pasu, si navíc vplétaly barevné stuhy. Svůj náklad z nákupu přenášeli jak ve slaměných tak v plátěných taškách především ženy. Muži většinou postávali podél jediné ulice "tzv. hlavní třídy" a opřeni o kdejaký klandr nebo zeď klábosili a pozorovali okolní šrumec jak byl den dlouhý. Prostě dokonalá siesta je zapotřebí každý den.

Druhý den ráno jsme se vydali na průzkum vesnice, a jelikož jsme skauti, vzali jsme si své české kroje, kterými jsme se chtěli přiblížit místním obyvatelům. Byli jsme dost překvapeni, když téměř nikdo o nás nezavadil pohledem a nikomu jsme nepřipadali zajímaví. Po chvíli, co jsme se rozkoukali, jsme se dali do řeči s místním mladíkem, který nejenže uměl španělsky, ale také i trochu anglicky. Anglicky se začal učit tehdy, když zjistil, že do jejich vesnice začínají jezdit turisté, kteří s sebou přiváželi finanční zdroje, kterými si chudí lidé mohou obohatit svůj prostý život v horách. Většina místních obyvatel ale mluví místním jazykem Mum, který se používá jen v této vesnici. Když jsme se bavili o jejich tradičním obleku, tak nám nabízel, že do druhého dne nám jeho rodina ušije tkané kalhoty nebo košili přesně na míru. To byl asi jediný artikl, který jsme kvůli příliš vysoké ceně nepřivezli s sebou domů. Bylo však překvapením, že kalhot a košil tradičního obleku měla většina obyvatel vždy po osmi kusech, aby prý měli na každý den čistý komplet. Přitom cena kalhot se v přepočtu pohybovala okolo 1200 Kč (a co teprve jaká by asi byla cena mnohem propracovanější košile).

Po velmi krátkém denním pobytu jsme vyrazili zpět, směrem do vesnice Panajachel u jezera Atitlán. Ve vesnicích se postupně opakovaly výjevy z předchozích vesnic. Tradiční oblečení se svými výšivkami a barvami lišilo v každé vesnici, a tak bylo možno rozeznat, kdo je ze stejné vesnice, a kdo odjinud.