Všechno se odehrálo během letních měsíců roku 2000, kdy jsme po příletu do La Ciudad de México odjeli do JV části Mexika na poloostrov Yucatan poznávat mayské památky. V horách Sierra Madre v Mexiku a v pohoří Cuchumatan v Guatemale jsme se pak zajímali o různá etnika indiánských kmenů Mayů.
Na poloostrově Yucatan se vyskytuje mnoho tzv. archeologických zón. Ty nejznámější, které zahrnují ty největší a nejkrásnější pyramidy, jsou velice dobře rekonstruovány a upraveny. V současné době si můžeme prohlédnout chrámy pouze tam, kde nebyly zbořeny a rozebrány španělskými dobyvateli v první polovině 16. století. Byly to skupiny v čele s Hernandem Cortézem, které si toužily podmanit všechny domorodé národy a zabrat veškerou půdu dnešní Latinské Ameriky. Bohužel již v roce 1535 se jim to podařilo a bylo ustanoveno místokrálovství Nové Španělsko, které sahalo od dnešního amerického San Francisca až po Venezuelu. Cortézovi se úspěšně dařilo bořit mayské chrámy a ze získaného stavebního materiálu vystavovat křesťanské kostely. Postupně tak prosazoval novou víru - křesťanství. Dobývání mexické půdy se Cortézovým vojákům dařilo natolik dobře, že se nedochoval téměř žádný písemný záznam o mayských městech, o chrámech, když byly v době rozkvětu, k čemu sloužili atd.… Proto když se dnes procházíme mezi obrovskými pyramidami, které vyvyšují kamenné chrámy, a dozvídáme se jejich historii, tak si musíme uvědomit, že všechny informace jsou vymyšlené novodobými archeology. Dochází to až tak daleko, že ani jména chrámů nejsou známá a proto se jmenují jako Chrám Slunce, Chrám Nápisů nebo Chrám Kříže. A to jsou jen ty stavby, které my ze samé krásy obdivujeme. Pak se tu můžeme setkat i s takovými chrámy, které jsou chudě pojmenovány jako Chrám I, Chrám II, Chrám III ... až třeba Chrám XV.
Po několika dnech, co jsme se prokousávali džunglí několika archeologických zón Uxmalu, Chichén Itza a Palenque, jsme se rozhodli, že monumentálních staveb - pyramid a chrámů máme dost; s nimi si totiž nemůžeme náležitě popovídat. Vydali jsme se tedy podívat do těch míst, kde bychom mohli zažít trochu komunikace s místním národem. Průvodce Lonely Planet označuje jako nebezpečné město San Cristobal de las Casas, v některých malých vesničkách okolo doporučuje raději vůbec nefotit. Město je opředeno papírovými historkami, kdy při výstupu z autobusu se okolo vás shlukne banda místních obyvatel a vy se za chvíli sháníte po vašem fotoaparátu nebo příručním zavazadle. Místní obyvatelé si totiž myslí, že každou fotografii, na které bude zobrazena jejich chudoba, se nám podaří tučně prodat nebo jinak finančně zhodnotit. Jistěže to tak přesně není, dozvěděli jsme se to od mnoha cestovatelů, s kterými jsme si vyměňovali cestovatelské zážitky.
San Cristobal je, jak všichni jeho návštěvníci říkají, překrásné město posazené v horách, obklopené ještě krásnějšími a malebnějšími vesničkami. Druhý den po příjezdu byla právě neděle a to jsme věděli, že téměř v každé druhé vesničce se v neděli dopoledne konají velké místní trhy. Vyjeli jsme tedy do vesničky San Juan Chamula, která je pár kilometrů na sever od Cristobalu. Místní minibus nás vysadil na okraji velkého dlážděného náměstí, které tvořilo téměř polovinu rozlohy vesnice. Vesnička byla položená v údolí vysokých hor a právě v tento den byla poseta obrovským množstvím černovlasých domorodců, kteří na sobě měli své tradiční oblečení. Byl to fantastický kulturní zážitek. Samosebou, že foťáky jsme v našem pokoji místního "hospedaje" nenechali, ale dokumentovali jsme mumraj jak se dalo. Je ale pravdou, že jsme si stoprocentně jisti nebyli, zda se s námi nebude někdo chtít kvůli tomu poprat. První hodinu jsme se jen tak procházeli po náměstí a pozorovali všeobecný shon prodavačů. Tento trh slouží především místním obyvatelům, kteří se jednou za týden scházejí ze všech nejbližších vesniček a horských oblastí na náměstí v Chamule a snaží se tu prodat všechno možné, co se jim podařilo za těch posledních sedm dní vyprodukovat. Takovými artikly jsou především ovčí a lamí vlna, brambory, pražená kukuřice, fazole, sušené pálivé papričky neboli chilli, banánové listy, sušené ryby aj.
Ovšem na trhu se našly i výdobytky moderní civilizace a prodávaly se i umělohmotná dětská autíčka, umělohmotné misky na jídlo, všudypřítomná Pepsi-Cola a především malé budíky, které pípaly snad na každém větším trhu (byl to vždycky takový malý orchestr, který čítal až 50 budíků najednou). Na mě nejvíce zapůsobila malá hliněná zvířátka (španělsky animalitos), která prodávaly především všudypřítomné děti. Každé děcko mělo samozřejmě jiné ceny, ale taky každé mělo jinou chuť s vámi smlouvat. Prostě někdo chtěl zvířátka prodat a někdo na tom chtěl hodně vydělat. Po té, co jsem zakoupil několik malých zvířátek od dětí, které mě atakovaly svými nabídkami jako kolemjdoucího, potkal jsem celou rodinu sedící na zemi, která měla před sebou na ubruse rozloženou celou ZOO těchto animalitos. Matka seděla na zemi a vyšívala výšivku na bílou halenu typickou pro její vesnici a okolo pobíhaly děti, které nás okřikovaly, abychom jim dali peso. Slovní hříčkou, kterou jsme se naučili již v Mexico City jsme jim nabízeli beso, ale oni že to ne, že chtějí peso a ne beso. Pro nešpanělštináře slovo beso znamená polibek (peso je základní měnová jednotka Mexika; cca 4 Kč). My jsme vyzvídali, kdo vlastně v rodině dělá ta malá zvířátka, protože se nám hrozně líbila, především ten pes s tortilou, nebo Mexikánec na koni nebo s kytarou, žába s rybou v puse, vypasené prasátko, chobotnice, labuť atd... Dozvěděli jsme se, že to jsou především děti, které je z hlíny modelují a pak na sluníčku suší. Když jsou vysušená, tak je barví většinou dvěma základními barvami, hnědou a tmavě červenou. Výsledná ZOO má pak nádech krásné sbírky. A kdo by si za pětikorunu až patnáctikorunu nekoupil taková milá zvířátka?
A jak to je s těmi pověstnými kroji? Byli jsme opravdu překvapeni, jak barevně jsou ti Mayové-Tzotzilové a Tzeltalové schopni se vyparádit. Mayové se jako velká národnostní skupina dělí ještě na několik dílčích podskupin, a právě lidé okolo města San Cristobal de Las Casas se jmenují Tzotzilové. Z tradičního oblečení bylo na trhu k vidění několik typů především dámských halen, pánové z různých vesnic měli oblečení víceméně stejného typu. Tady v mexickém Chiapasu měly ženy jednoduché tkané košile s výšivkami, které zářily modrými a červenými barvami. Ženy z různých vesnic se pak lišily především barvou haleny, tzv. huipil (čti vipil). Jiné typy krojového oblečení se pak vyskytovaly v Guatemale, o tom však povím později. K tradičnímu ženskému obleku pak ještě patřil zvláštní pruh látky, tzv. pléd, který měl podobně jako deka mnohostranné použití. Buď jej nosily na hlavě složený do malého sloupečku - to chránil před poledním žárem, když ženy seděly před svým prodejním "pultem" na zemi (a případně si jím zakryly obličej, když jsme se je snažili vyfotografovat). Nebo jej nosily okolo těla a ramen, aby jim nebyla zima, když se na náhorní plošině rozfoukal k večeru vítr a nebo jej používaly jako nosítka, v nichž přenášely své děti. Těm z tohoto "kočárku" vždy vykukovaly jen nožičky a povislá hlavička. Často jsme viděli, jak starší sestřičky nosily takto své mladší sourozence. Ke kroji dále patřila černá zavinovací vlněná sukně, kterou ženy nosily k tělu přivázanou silným červeným vlněným pásem. Všimli jsme si rozílu mezi staršími ženami a mladšími dívkami: starší ženy chodily bosy a na patě jim rostl mohutný mozol, který se často podobal velkému kopytu. Děvčata začínají pochytávat závan civilizace a chodí dnes v prostých umělohmotných sandálech. Muži nebyli tak pestře oblečeni. Měli jen dlouhé vlněné bílé nebo černé pončo-sarape přehozené přes hlavu a okolo pasu jej převazovali tkaným pruhem látky, která měla barvu převážně inverzní k ponču, tedy buď černou nebo bílou. Na hlavě jim nikdy nechybělo sombrero proti slunci i proti dešti a přes rameno se jim houpala tkaná čtvercová taška se vzory specifickými pro jejich vesnici. Kdo nechce jezdit až do Mexika poznávat kulturu odívání, může se jít podívat na sbírku do Náprstkova muzea na Betlémském náměstí v Praze. Je tam vystaven přesný komplet výstroje, jaký nosí lidé v Chamule.
V Chamule jsme se nemohli vyhnout také místnímu kostelu, který svou bílou barvou zářil na celé náměstí. Pokud u dveří stáli místní domorodci, tak se od cizinců vybíralo vstupné, pokud byli zrovna někde na fiestě, tak se vstupné nevybíralo. Vnitřek kostela byl pro nás něčím úplně novým. Zem byla vydlážděná zelenými hliněnými kachličkami. Místo lavic bylo na zemi rozprostřeno spoustu borovicového jehličí, které spolu s tisíci svíčkami dávalo kostelu fantastickou vůni. Uvnitř kostela bylo několik rodin ale i samotářů, kteří měli před sebou na zemi postaveno několik desítek či stovek svíček, nad kterými odříkávali dlouhé modlitby. Jako obětní dary přinášeli slepice, kohouty, vajíčka a nebo Coca Colu, která se prodávala přímo před kostelem. Modlitbu často zakončovali právě vypitím Coly a pohasnutím svíček. Celý kostel měl natolik tajemnou atmosféru, že jsme ji vydrželi v sedě nasávat téměř hodinu.
Poté, co jsme se nasytili mexické kultury, nechali jsme se odvézt autobusem na guatemalské hranice s městečkem La Mesilla. |