Ženy všech věkových kategorií jsou oblečeny do jednoduché tkané košile ozdobené barevnými výšivkami tzv. vipil a černé zavinovací vlněné sukně, která je k tělu své hrdé majitelky připevněna silným červeným pásem. Každá žena má u sebe či na sobě i široký zhruba dvoumetrový pruh látky, tzv. pléd. Universální velikost šálu umožňuje všestranné využití: chrání nejen před poledním žárem, večerním chladem, či zvědavými pohledy gringos, ale lze jej využít i pro přenášení dětí, nákupu či jakýchkoli jiných břemen. Starší ženy často chodí bosy, ale mladší již nosí prosté umělohmotné sandále.

Také muži se dokáží náležitě vyparádit. Přes pohodlné evropské oblečení si přehodí dlouhé vlněné bílé nebo černé pončo sarape a okolo pasu jej převáží tkaným pruhem látky, který kontrastuje s barvou ponča. Na hlavě samozřejmě nechybí pořádné sombrero proti slunci či dešti a přes rameno se jim houpá jednoduchá tkaná taška se vzory specifickými pro tuto oblast.

Největším zážitkem však bezesporu zůstane návštěva netradičního křesťanského kostela. Podlaha je vydlážděná zelenými hliněnými kachličkami. Místo lavic, na které jsme z chrámu oslavující Ježíše Krista zvyklí, je po celé ploše kostela rozprostřeno prosté, ale čisté borovicové jehličí, které spolu se stovkami zapálených svící dává kostelu neopakovatelnou atmosféru. Vesničané uvnitř kostela odříkávají při svitu svíčky dlouhé modlitby, které jsou obvykle zakončeny obětním darem. Mezi nejoblíbenější obětiny patří slepice, kohouti, vajíčka či láhev koly. Víra místních lidí je hluboká a opravdová – snad tedy Bůh jejich modlitby vyslyší.

Text: Petra Bielinová, foto: Karel Wolf