Vesnička Todos Santos (v překladu Všichni svatí) je schovaná mezi horami v nadmořské výšce přes 3000 m n.m. Jakmile jsme vystoupili z rozhrkaného autobusu, tak se před námi vyrojili místní lidé v dokonale sjednocených tradičních krojích. Pověsti nelhaly, vypadalo to, jako kdyby se tady čas na několik století zastavil.

Většinou bývá mnohem zajímavější ženský kroj, nicméně v Todos Santos to bylo přesně naopak. Centrem našeho zájmu se stali muži, kteří nosí za každého počasí a při každé příležitosti dlouhé červené kalhoty s bílými svislými proužky, bílou košili s tenkými modrými proužky a obrovským rozevlátým červeně tkaným límcem. Na hlavě se vyjímá malý kulatý slamák s modrou stuhou. Několik mužů nosí přes kalhoty navlečené ještě krátké černé šortky, které jsou na bocích rozdělené až k pasu. Výrazné barevné kroje mají na sobě úplně všichni – od nejmenších dětí až po starce. Pocit soudržnosti a úcty k tradičnímu kroji nevymizel ani za sílícího vlivu západní civilizace. Mladíci z lépe situovaných rodin sice nosí na ruce digitální hodinky, ale typický kroj neodloží ani při návštěvě velkého města Huehuetenanga. Po celý den jen tak postávají podél jediné ulice "tzv. hlavní třídy" a opřeni o kdejaký klandr nebo zeď klábosí a pozorují okolní šrumec. Prostě dokonalá siesta. 

Ženy mají na sobě mnohabarevné blůzy huipil, které jsou sešity z tkaných pruhů látky. Převažuje barva červená, růžová, bílá a modrá. Sukně jsou tvořeny také z velkých pruhů látky, které se zavinují okolo těla. V pase je pak sukně převázána tkaným pásem. Přes ramena mají ženy přehozeny universálně použitelný pléd, který slouží pro přenášení nákladu, nákupu či dětí. Do černých, hustých vlasů, které jim často splývají až k pasu, si ženy vplétají dlouhé barevné stuhy. Zajisté jsme nebyli prvními cizinci, kteří se přijeli podívat na zdejší obyvatele. Nicméně nikdo nám nevěnoval příliš velkou pozornost a tak jsme brzy splynuli s poklidným způsobem zdejšího života.

Zatímco se v guatemalských městech běžně používá španělština, v Todos Santos Cuchumatan mluví většina místních obyvatel pouze mayským dialektem mam, který se používá jen v této vesnici. To však neplatí pro mladé lidi, kteří se snaží pružně přizpůsobit poptávce rozrůstajícího se cestovního ruchu. Carlosovi je sice teprve 19 let, ale jako všichni jeho vrstevníci je samozřejmě ženatý a má dvě děti. Když zjistil, že do jejich vesnice začíná přijíždět čím dál tím více turistů, začal se učit anglicky. Doufá, že se mu podaří prosadit se jako průvodce a přinést domů výraznou finanční pomoc. Držíme mu palce!

Text a foto: Karel Wolf a Petra Bielinová