Malta přijala křesťanství již v roce 60 našeho letopočtu v době ztroskotání sv. Petra u jejích břehů. Dodnes patří maltské souostroví mezi tradiční katolické země. Za katolíky se považuje téměř 95% obyvatelstva, a 65% malťanů chodí pravidelně do kostela. To vysvětluje nezvykle velký počet kostelů, který naleznete doslova na každém rohu. I tak je třeba nedělní mše organizovat již od 5 hodin ráno, aby se na všechny dostalo. Vstup turistů do kostela je povolen bez větších omezení, cudnost dámského oblečení je však poctivě střežena. Žena v příliš krátké sukni není vpuštěna a žena v tílku smí dovnitř jen pod podmínkou, že svá ramena zahalí do půjčeného šátku. Náboženství má vliv na každý aspekt obyčejného života - kněz požehná domácí zvířata i nové auto či dům.

Svatba je na Maltě vyloženě slavnostní okamžik. Příprava je opravdu důkladná, a trvá přibližně dva až tři roky. Minimálně jeden rok dopředu je znám i přesný termín svatby. Před svatbou se hledá také vhodné místo, kde budou novomanželé později bydlet. Na svatbu jsou zváni prakticky všichni lidé z okolí obou novomanželů a i od kolegů z práce je očekáván peněžitý svatební dar a to když se samotné svatby nezúčastní.

S náboženstvím souvisí i neexistence legálního rozvodu. Právní řád dovoluje pouze separaci majetku, rozvod nikoli. Jedinou možností zůstává dosáhnout církevní anulace sňatku, která je však udělována jen zcela výjimečně např. z důvodu duševní poruchy jednoho z manželů.

Na Maltě se stejně jako v Anglii jezdí vlevo. Doprava je poměrně snadná, zvláště pokud nikam nespěcháte. Autobusy jezdí každých 30 minut, ale na autobusových zastávkách se nedočtete, od kterého času se půlhodinka počítá. Odhadnout, kdy přijede navazující spoj, je tak pro cizince poněkud obtížné, pokud se ovšem nesmíří s tím, že do 30 minut určitě pojede. Vzhledem k tomu, že celková rozloha Malty není ani taková jako naše hlavní město, lze se prakticky všude dostat "městskou hromadnou dopravu". Háček je ovšem v tom, že téměř každý spoj začíná a končí ve Vallettě a doprava je organizována paprskovým způsobem. Dostat se ze západního cípu ostrova na jižní tak lze pouze přes Vallettu, která leží v severní části ostrova.

Procházka podél skalnatého pobřeží často končí u kamenité silničky, která je z obou stran lemována cizojazyčnými nápisy o tom, že se právě chystáte vkročit na soukromý pozemek. Zákaz vstupu je podpořen tvrzením, že pozemek je střežen psy, což ovšem vzhledem k absenci oplocení není příliš přesvědčivé. Nakonec zvítězila zvědavost a tak jsem se seznámili s lovcem ptáků.

Původně jsme měli v plánu sejít co nejblíže k okraji útesu a podívat se odtud na moře. Zabočili jsme tedy na první pěšinku jdoucí naším směrem. Cesta vedla mezi vyprahlými políčky, na kterých nic zásadního nerostlo - prostě neúrodný kamenitý pruh země. Po chvíli jsme si všimli, že rozlehlý, skalnatý pozemek podél pobřeží je pečlivě rozparcelován do několika desítek menších políček. Na různých místech byly asi v metrové výšce nad zemí rozmístěny prázdné klícky. K čemu to asi je? Po chvíli jsme uviděli v klíckách i malé ptáčky. Na konci políček stály malé betonové přístřešky a z jednoho se vynořil chlap s puškou přes rameno. Byl to majitel, který se nejprve naoko zlobil, že jsme porušili zákaz vstupu, ale pak nás ochotně pozval do svého království a byl rád, že má na chvíli posluchače.

Tony je zhruba třicetiletý automechanik a chytání ptáků je "pouze a jenom" zábava. Tvrdil, že není obchodník, ptáky neprodává ani nekupuje a nezabíjí ani nechytá na objednávku. Ale tomu se dalo jen s těží věřit, když se chlubil svými čtyřmi sty ptáčky v klecích, které mu zabírají celé první patro v jeho domku. Své obchodní "vášni" podřídil celý svůj způsob života - ačkoli je ženatý a živí kromě své ženy i dvě malé děti, pracuje pouze 8 měsíců v roce. Zbývající čtyři tráví chytáním ptáků. Na svém malém políčku, kde má zřízené umělé zavlažování, pěstuje plodiny, které chutnají jeho lovnému ptactvu. Kromě jídla láká ptáčky také na "vábničky", což jsou zpívající ptáci téhož druhu, vystavení v malých klíckách kolem dokola provizorního přístřešku. Ptáky chytá do sklopných sítí. Někdy se mu jich podaří chyit několik za den, někdy za celý týden nepřiletí kvůli špatnému počasí ani jeden.

Ačkoli Malta byla postupně kolonizována několika velmocemi, udrželi si Marťané vlastní jazyk - Malti. Nejznatelnější je bezesporu arabský vliv, ale mnoho slov je převzato také z angličtiny, italštiny a francouzštiny. Výsledkem je těžce vyslovitelný kompromis všech výše zmíněných jazyků. Druhým úředním jazykem je angličtina a téměř každý obyvatel ji také dokonale ovládá. Společně s příjemným podnebím, atraktivní lokalitou a malou vzdáleností od západní Evropy tvoří tyto skutečnosti z Malty ideální místo pro jazykový kurz angličtiny. Každoročně přijíždí tisíce studentů, manažerů a dalších zájemců o prohloubení své znalosti angličtiny a bývalá britská kolonie splňuje všechny předpoklady kladené na prestižní jazykový kurz.

Malta se vždy potýkala s nedostatkem sladkovodní vody, a teprve moderní technologie jí pomohly tento problém vyřešit. Zhruba polovina spotřeby je pokryta z podzemních zásob a druhá polovina se vyrábí z mořské vody za pomoci reverzní osmózy. Oba způsoby jsou svým způsobem zajímavé a unikátní.

První z nich je založen na využití charakteristické vlastnosti žlutého vápence, který je pro Maltu tolik typický. Vápenec se totiž vyznačuje dobrou propustností a filtrační schopností. Tak se dešťová voda zbavuje nečistot a dostává se až na úroveň mořské hladiny. Díky své nižší měrné hmotnosti oproti slané vodě leží na hladině slané vody a vytváří tak sladkovodní pruh o síle několika metrů. Pomocí systému svislých šachet a horizontálních chodeb zvaných "galerie" je pak možné odčerpávat sladkou vodu na povrh. Systém podzemních galérií byl na Maltě budován již od roku 1887 a až do počátku 20. století byl dostatečným zdrojem pitné vody pro celý ostrovní stát.

Se vzrůstající spotřebou bylo třeba hledat nové řešení. Nejprve Malta vyzkoušela termální destilaci vody, tj. soustavu několika nádob ve kterých se postupně voda zahřívá a prostřednictvím změny skupenství se nakonec získá voda zbavená všech minerálů, tedy především solí. Tato varianta však byla pro svou energetickou náročnost brzy opuštěna a nahrazena čtyřmi velkými desalinačními = odsolavacími stanicemi založených na principu reverzní osmózy. Jedná se o jednoduchou fyzikální technologii, pomocí které se z mořské vody vyrábí pitná voda bez použití chemických přípravků a bez změny skupenství. Osmóza je založena na principu, že jsou-li dva roztoky o různé koncentraci oddělené polopropustnou membránou, začne vlivem většího energetického náboje proudit rozpouštědlo, tedy voda, do více zkoncentrovaného roztoku, dokud není dosaženo rovnováhy na obou stranách membrány. Hodnotě tohoto rozdílu hladin se říká osmotický tlak. Pokud však působíme na více zkoncentrovaný roztok tlakem vyšším, než je osmotický, proudí rozpouštědlo, tedy voda, opačným směrem. A tomu se říká reverzní osmóza. Jinými slovy přes membránu se protlačí molekuly vody skrze póry, ale větší molekuly minerálu přes membránu neprojdou. Je vidět, že každý problém má své řešení - a člověk ho dříve či později najde.

Text a foto: Karel Wolf a Petra Bielinová