Lidé
v ulicích
Ihned
po příjezdu do Barmy nás okouzlilo odívání mužů a krášlení žen. Ženy totiž
používají téměř bezvýhradně přírodní make-up ze santalového dřeva. Malé dřevěné
špalíčky se prodávají jak na ulici velkoměsta, tak na nejzapadlejším vesnickém
tržišti. Mladé i starší ženy rozmělní santalovou kůru o třecí kámen, smíchají
ji s vodou a vytvořeným tekutým pudrem si slabě potřou tváře. Pudr chrání pleť
před ostrými slunečními paprsky a příjemně chladí. Dalším ženským doplňkem je
hřeben, který je vždy po ruce. Mají ho zasunutý ve vlasech a kolem něj omotané
až metr dlouhé vlasy.
Co
nás překvapilo u pánů, byly sukně sarongového typu, kterým se v Barmě říká
lounží. Tradice je tak silná, že se lounží nosí i na úřadech. V učebnicích pro
základní školy jsou krásné názorné obrázky typických barmských rodin s otcem v
loundží a podobně jsou zobrazeny i na velkých reklamních billboardech. Jelikož
se v Barmě šortky nenosí, je vhodné aby si každý turista, který se nechce potit
v dlouhých kalhotech, alespoň jedno loundží zakoupil. Velikost je univerzální a
dva dolary na nákup stačí.
Pouliční
život ve městě
Do
Barmy jsme se dostali letecky z Bangladéše a ihned první den v Yangonu nám oči
těkaly po zajímavostech nové země. Místí lidé večer nevysedávají po hospodách
jako u nás v Česku, ale po čajovnách. Každá taková putyka má na chodníku
rozestavěné nizoučké stolky a židličky, na kterých lidé klábosí s kolenama pod
bradou. Během dne, kdy jsou místa prázdná, připomínají čínský plastový nábytek
stolky pro mateřské školky.
Když
se řekne rikša, tak si většina představí indického cyklistu, jak se opírá do
pedálů své tříkolky se stříškou proti slunci nebo monzunovému dešti. V Barmě
však je tříkolka stavěná jinak. K běžnému bicyklu je navařená postranní
sajdkára, snad aby se řidič během jízdy nenudil a mohl volně konverzovat se
svým zákazníkem. Bohužel takovýto způsob dopravy je mnohem pomalejší než ten
indický.
Oproti
Thajsku či jiným asijským zemím bude cestovatel mile překvapen skutečností, že
v Barmě se nežebrá ani nekřičí na turisty ve stylu: "Dej mi dolar" či
"Kup si ode mě suvenýr". Zdá se, že právě systém komunistické
solidarity zde funguje velmi dobře, a tak nemají rodiče velké problémy s
financováním početné rodiny.
Komunistická
represe
Komunismus
v Barmě je stějně silný jako byl u nás před léty. Všichni se bojí otevřeně
mluvit o politice, svoboda slova neexistuje, televize, rozhlas a noviny jsou
kontrolovány vládní cenzurou. Když jsme zkusili nakousnout v přítmí ulice
rozhovor s místním rikšákem, co si myslí o politice, stroze nás odbyl slovy:
"Já tomu nerozumím a nechci se o tom bavit." O pár dní později jsme
zase narazili na muže ve středních letech, který měl perfektní angličtinu. Na
konci krátké diskuze se nám smutně svěřil, že na nás žárlí, jak můžeme
bezproblémově cestovat.
Proti
komunistické straně stojí v současnosti téměř bezbranná NLD (Národní liga za
demokracii). Její hlavní řečník Aung San Su Tij, nositelka nobelovy ceny za
mír, je však dlouhodobě v domácím vězení. Ostatní členové strany jsou stále
sledovaní tajnou policií MI (Millitary Intelligance; obdoba STB či KGB), která
čeká na nějakou chybu. Za jakýkoli přestupek je pak odsoudí k mnoha letům do
vězení. Např. na přelomu roku 2005 a 2006 se stalo, že člen NLD Mr. MacDonald
byl odsouzen k 30ti letům vězení za neoprávněné držení dolarové měny bez
udělené licence.
Jediným
spojovacím článkem a nadějí pro místní opoziční stranu jsou každodenní
rozhlasové relace na vlnách BBC, RFA (Radio Free Asia) či VOA (Voice of America),
kde vysílají barmští zpravodajové ze zahraničí.
Internet
nebo pohlednice?
Kvůli
komunistické vládě a pomalému ekonomickému rozvoji státu se internet teprve
začíná nabízet běžným lidem. Internetových kaváren je pomálu, často je spojení
drahé a pomalé a co navíc, mnoho webových stránek je zablokovaných vládním
poskytovatelem. Mnohokrát jsme se ke svým emailovým schránkám ani nedostali a
museli jsme posílat emailové zprávy přes outlook našeho hotelu. Mnohem
romantičtější i levnější způsob je stále posílání pohlednic, kam stačí nalepit
jen 40ti čatová známka v hodnotě 1 Kč.
Text
a foto: Karel Wolf (karel.wolf@centrum.cz)
|