Cesta do pekla

Zlaté doly leží jen 40 km od Sen Monoromu, ale dostat se k nim není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejlevnější alternativa je pěší pochod, nejdražší pak jízda na motorce s najmutým řidičem. Pěší cestu jsme vzhledem ke vzdálenosti a téměř čtyřiceti stupňovému vedru zavrhli hned na začátku. Ke zlatým dolům prý jezdí čas od času džíp se zásobami jídla. Snažili jsme se džíp či jeho majitele vystopovat, ale marně. Vypadá to, že legendární "russian jeep" je něco jako lochneská příšera: každý o jeho existenci slyšel, ale nikdo neví, kdy bude naším směrem odjíždět. Snad jakoby domorodci chtěli jeho přítomnost před turisty udržet v tajnosti.

Pokusili jsme se také domluvit společný džíp pro více turistů. Pokud by nás jelo deset, platil by každý za cestu tam i zpět jen 12 dolarů, což by bylo skvělé. Oběhli jsme tedy hotely ve městě, ale bohužel se naše představy o dobrodružném výletu neprotly s poptávkou ostatních cizinců. Buď měli málo času a nebo je prostě mnohem více zajímal vodopád, jízda na slonu a povalování v houpací síti.

Úplně nejjednodušší je vyrazit ke zlatým dolům na motorce. Na krátké výlety po okolí si lze motorku v Sen Monoromu bezproblémů půjčit za 5 až 7 USD na den. Ke zlatým dolům však trvá jízda minimálně pět hodin. Za jeden den se výlet i s důkladnou prohlídkou dolů prostě zvládnout nedá. Jízda po kamenité pěšině v kambodžské buši je navíc velmi namáhavá a ke zničení motorky jak dělaná. Vzhledem k tomu, že nemáme s řízením motorky téměř žádnou zkušenost, tak nám nezbývalo jiné řešení, než si na dvoudenní výlet najmout motorku s řidičem. Stálo nás to 30 dolarů na osobu a to je hodně - zvláště v Kambodži.

Zlatá horečka hluboko v džungli

Když jsme se dozvěděli, že povrchové zlaté doly u Mimongu navštíví asi 10 turistů ročně, bylo nám jasné, že my budeme další. Během motokrosové jízdy, která vedla po rozoraných rýžových polích, lateritových skalkách, příkrých kamenitých svazích a bahnitých stezkách, jsme dorazili do Premju celí vysílení. Cestou jsme čtyřikrát opravovali píchlé kolo a tak nám cesta zabrala celých šest hodin. Při opravách jsme si v duchu říkali, že je fajn, že nemusíme motorku opravovat vlastníma rukama.

Vesnice neměla žádný stavební plán, dřevěné domky byly bezhlavě rozesety po zvlněné krajině tropické džungle. Na zbytku prostoru byly haldy kamenité hlíny, kde lidé seděli na zemi a plnili ošatky až po okraj. Nakutanou zeminu pak nosili k malým dieslovým drtičkám, které ji rozsekali na jemnou kaši. Ta spolu s vodním proudem protékala systémem žlabů, jajichž dno pokrývaly čínské domovní rohožky. Ano, přesně ty, které nás před domkem zdraví slůvkem "welcome" a my si na nich čistíme podrážky. Právě v jejich hustých štětinách uvízne rozmělněný zlatý prach, který se pak vyrýžuje na kónické pánvi. Zlato je tedy na světě a systém překupníků ho pak dopraví do měst k umělcům, kteří z něj dokáží vyrobit krásné prsteny.

V oblasti kolem Premju pracují ještě čínské pracovní skupiny, které jsou však vybaveny důlní technikou a zlato hledají až 100 metrů pod povrchem země. Tam jsme ovšem nebyli vpuštěni, ale místní lokálové vypráví, že Číňani narazili na zlatou žílu a nacházejí celé nugety zlata. Nejsou tu moc v oblibě, záhadným způsobem dostali povolení k pobytu a těžbě a drancují kambodžské nerostné bohatství.

Návštěva této důlní vesnice je unikátní v tom, že to je snad jediné místo v JV Asii, kde lze dolování zlata spatřit na vlastní oči. Zlaté doly v Barmě a nebo Indonésii (Irian Jaya) jsou turistické zvědavosti uzavřené. Máte-li opačnou zkušenost, přispějte do diskuze pod článkem.

Text a foto: Karel Wolf (karel.wolf@centrm.cz) a Petra Bielinová (petra.bielinova@gmail.com)