Těžba drahého kovu přivedla do vysokých
hor mnoho dobrodruhů ze zámoří. Španělé na těžbě stříbra jistě zbohatli,
nicméně místní indiáni vykupovali drahý kov svými životy. Říká se, že
z vytěženého stříbra bychom mohli postavit most vedoucí z Potosí až
do Evropy. Není divu, že v roce 1645 mělo Potosí více obyvatel než kterékoli
tehdejší velké město Evropy. V 18. století bylo dokonce považováno za
největší a nejlépe prosperující město Latinské Ameriky. Jakmile stříbrná žíla
vyschla, začalo hornické město chátrat. Přesto i dnes obdivují návštěvníci
města zachovalou koloniální architekturu, muzea, měšťanské domy
s dřevěnými balkony a bohatě zdobené kostely.
Naše cesta vede přímo do nitra samotné hory Cerro Rico,
která ukrývá tenčící se zásoby cínu, olova, zinku a mědi. Bolivijští horníci
dobývají drahé kovy stejně primitivním způsobem, jako kdysi jejich prapředci za
doby španělské kolonizace. Pracovní náčiní tvoří krumpáč, kladivo, lopata,
vědro, kolečko, karbidová lampa a jsou-li peníze, tak i dynamit. Tajemná hora
Cerro Rico, která se tyčí nad Potosím, je provrtána skrz na skrz několika
tisíci chodbami a my se pomalu noříme do jedné z nich. Procházíme úzkými a
nízkými uličkami a pomocí provazových žebříků klesáme stále níž a níž do nitra
hory. Teplota stoupá a vzduch houstne.
Horníci pracují deset i více hodin denně. Místo svačiny si
nosí do práce hrst sušených listů koky. Žvýkání této návykové látky jim pomáhá
zahnat únavu, hlad i bolest. Vzhledem k tíživým pracovním podmínkám se
horníci nedožívají více než 40 let. Život jim nebere samotná fyzická námaha,
ale spíše všudypřítomné acetylenové výpary, azbestový a křemičitý prach a
podzemní plyny. Po deseti letech práce se s železnou pravidelností dostaví
smrt způsobená silikózou plic. Přesto se tato smrtonosná dřina dědí z otce na
syna. Nezbývá než doufat, že s pomocí hornického boha – ďábelského strýčka
Tia, se dnešního dne žádné neštěstí nepřihodí.
INFO BOX:
-
Hlavní město: La Paz
(sídlo vlády) a Sucre (sídlo nejvyššího soudu)
- Měna (přepočteno na kč): boliviano, 10 boliviánů=27 Kč
- Jak se tam dostat: nejlevnější je letět do Argentiny nebo Peru a dojet po zemi. Přímý let Praha – La Paz
cca 31 200 Kč (Praha-Buenos Aires 19 400 Kč, Praha – Lima 17 800 Kč)
- Ubytování (od kolika a za jakých podmínek): skromné – jiné ani není –
stojí mezi 20-40 Bs pro dvě osoby.
Text: Petra Bielinová, foto: Karel Wolf
Bolívie - Potosí, hornické město
Potosí je podle mě nejkrásnější město Bolívie. Krásné domy, upravené uličky, spousta studentů, levný internet, příjemní lidé.
Snad nejvíc se mi líbilo náměstí s kašnou a lavičkami, proseděli
jsme na něm několik hodin. Jen tak jsme odpočívali na sluníčku a
pozorovali okolní indiánky, jak prodávají zmrzlinu a jiné pochutiny.
Těžko říct, proč je pohled na bolivijské ženy tak úchvatný. Nejsou
nijak mimořádně krásné, alespoň ne podle evropských měřítek. Spíše
naopak-drtivá většina i mladých žen je tlustá a neforemná, tlusté nožky
čouhají z bohatých naducaných sukní. Ale z těch vrásčitých tváří
vyzařuje zvláštní hrdost, sounáležitost s ostatními. Bolívijci jsou
velmi hodní lidé, ale zároveň nevtíraví, nesnaží se za každou cenu
prodat něco turistovi. Dvojí ceny neexistují-každému měří stejně. Z
těchto důvodů je smlouvání téměř zanedbatelné-pokud však nakupujete
větší zboží, máte šanci na určitou slevu.
Potosí je mezi turisty známé exkurzemi za horníky. Dle našeho
průvodce Lonely Planet má být zítra speciální den-svátek Pachamama.
Obcházíme cestovky a snažíme se získat nějaké informace. Moc nadějí na
speciální program nám nedávají. Musíme se rozhodnout, zda jít na
prohlídku dnes (pátek) a vidět relativně více horníků, a nebo to
risknout a spolehnout se na to, že se přeci jen něco speciálního bude
zítra dít. Nakonec jsme vsadili na sobotu.
Dostavily se také první problémy s nadmořskou výškou, únava a
především ukrutná bolest hlavy. Tu jsme řešili obyčejnými prášky na
bolest hlavy. Jakmile jsme si v lékárně zakoupili speciální přípravek
na výškovou nemoc, tak naše problémy ustaly a po zbytek pobytu jsme je
nepotřebovali. Další možností je prý žvýkání koky - ne že bychom to
nezkoušeli, ale nemělo to kýžený efekt.
Bolívie - Cerro Rico
Na devátou hodinu ráno máme zamluvený výlet do štol Cerro Rico za
horníky. Zaplatili jsme 60 Bs (240Kč) za osobu a máme slíbený
čtyřhodinový výlet.
V taxe nebyly zahrnuty dárky pro horníky. A tak
znovu vytahujeme peněženku a nakupujeme předměty denní potřeby - pytel
koky, dynamit, rozbušku, cigarety, 96% alkohol. Po cestě ke štole jsme
dostali věci na převlečení (kabát, helmu, holinky) a svítilnu. Jak
stoupáme, dýchá se nám čím dál tím hůř. Horníci však musí v nadmořské
výšce téměř 5km ještě navíc tvrdě pracovat! Vypadá to, jako by se tu
zastavil čas. Místo výtahů jen provazové žebříky, místo sbíječek jen
majzlík a kladivo či výjimečně dynamit, místo bezpečnostních předpisů
jen uctívání místního boha "El Tío". "Strýček" má zajistit především
bezpečnost a plodnost (jak horníků, tak především hory samotné) - snad
proto je zobrazován se ztopořeným penisem. Dělníci pracují každý na své
triko, žádná koordinace či spolupráce, maximálně snad mezi rodinnými
příslušníky. Jejich plat se odvíjí od vytěžené horniny, nikoli od
odpracovaných hodin.
Najít zde horníka staršího 40 let je zázrak -
umírají totiž velmi mladí na nemoci způsobené těžkými pracovními
podmínkami. Jediným bezpečnostním předpisem je, že pokud horník hodlá
odpálit nálož dynamitu, upozorní ostatní dělníky domluveným signálem,
který tluče do skály. Horníci zde pracují 8-10hodin denně, bez jídla a
pití. Jediné, co jim dodává sílu či spíše otupuje únavu a bolest, je
žvýkání sušených kokových listů. Každý horník denně spotřebuje pěknou
hromádku! Ženy mají do dolů vstup zakázán (samozřejmě kromě turistů),
protože by prý přinesly neštěstí. Jejich práce se odehrává tedy na
povrchu - přebírají vykutanou hlušinu a rozbíjí kameny, ve kterých by
snad přeci jen mohl být ukryt nějaký poklad.
|