Doporučujeme věnovat větší čas výběru cestovní kanceláře - a neplatit nic, dokud nepromluvíte se svým skutečným průvodcem. Cestovních kanceláří je tu spousta a v podstatě všechny nabízejí totéž. O ceně se dá do jisté míry smlouvat, ale na druhou stranu, všichni drží pospolu a nejdou s cenou příliš dolů. Cestovní kanceláře spolupracují do té míry, že dokonce vybavují džípy dohromady - ráno se tedy s největší pravděpodobností sejdete s lidmi, kteří zaplatili úplně jiné cestovce. My jsme příliš spěchali - a zaplatili proto mnoho (75 USD/osoba) za 4. denní výlet a nakonec nebyli spokojeni - náš tzv. průvodce byl ve skutečnosti pouze zručný řidič a o navštívených místech nevěděl vůbec nic. Výlet je sice 4 denní, ale navštívená místa jsou od sebe velmi daleko a tak mnoho hodin strávíte jen v džípu. Jen jsme někde vystoupili a maličko se porozhlédli, již nás řidič zase hnal do auta, že musíme pokračovat dále..
Salar de Uyuni je solná pánev větší než střední Čechy. První zastávkou byla vesnice, kde se zpracovává sůl. Mohli jsme si prohlédnout jednoduché postupy - sůl se přiveze na náklaďáku, ve velké plechové vaně, pod kterou se topí, se vysouší a nakonec se namele najemno. Zbývá ji už pouze zabalit do pytlíčků po kile a odvést do obchodů. Sůl se nijak neupravuje, ani nečistí. A tak stejnou sůl, po které dnes jezdím džípem, si zítra ochutím oběd v restauraci - podivná představa - alespoň pro Evropana… Cesta pokračuje k hotelu, který je postaven celý ze soli. Máme časový skluz, který se rozhodl vyřešit náš řidič tím, že nás mylně informoval v tom smyslu, že hotel není možno navštívit. Samozřejmě to nebyla pravda a tak za mírný poplatek (5Bs) si prohlížíme solná lůžka, stolky, křesílka a další vybavení tohoto zvláštního hotýlku. Přestože noc na solném kvádru jistě není zrovna pohodlná, za jednu noc zde turisté platí 40 USD (normálně spíme zhruba za 2-3 USD oba dva). Vrcholem dnešního dne je ostrov s kaktusy, který by člověk uprostřed bílé "pouště" nečekal. Nadšení turisté se rozutekli do všech koutů, fotili kaktusy a vizcache a užívali si pohledů na bílou nádheru. Nikdo se neřídil časem, který nám řidič vymezil - marné bylo jeho pískání a volání!!!
Ranní budíček v 6,30 nikomu nevadil - všichni netrpělivě očekáváme, co krásného nám dnešní den opět přinese! Když jsme autem míjeli krásné zelené mítinky, na kterých se pásly lamy a alpaky, doslova jsme donutili našeho řidiče zastavit. Jakmile jsme byli venku z auta, již nás nikdo nemohl zastavit - rozeběhli jsme se fotit tu nádheru. Nadšeně jsme přeskakovali z jednoho ostrůvku trávy na druhý a užívali si nádherných pohledů. Bohužel ostatní turisté se k nám tentokrát nepřidali, neměli totiž chuť si kvůli "nějaké fotce" zmáčet své značkové botky. A tak za chvíli nepískal pouze řidič, ale i všichni ostatní. Marně. První oficiální zastávkou bylo údolí skal - řidič nám dal limit 10 min. Druhou ( a dnes již poslední zastávkou) bylo jezero s plameňáky - zde bych vydržela klidně hodinu. Ale jsme opět vypískáni. K večeru jsme dorazili k jezeru Laguna Colorada - je to oranžové až červené jezero. Jeho barva se mění díky dopadu slunečních paprsků na hladinu pod různým úhlem během dne. My jsme zastihli jezero krásně červené. Okolo jezera jsme našli mnoho mrtvých plameňáků - neumřeli však na žádnou otravu či ekologickou katastrofu. Prostě patřili mezi slabší jedince a v noci umrzli - to je život. Kolem jezera se nachází bílé ostrůvky boraxu - tato krystalická látka se také těží a používá v technických odvětvích.
Ráno zažíváme mrznoucí atiplano. Sedíme v džípu již po páté hodině ráno, navlečení do všech našich oblečení, čepic a rukavic. Již se vůbec nedivím, že mnozí plameňáci umírají mrazem a jsem moc ráda, že jsme si v Uyuni koupili teplé pletené rukavice a čepice-ušatky. Dnes nás čekal snad nejkrásnější zážitek na výletu Atiplanem - bahenní gejzíry při východu slunce. Je taková zima, že jen fotografické nadšení nás donutilo sundat si rukavice a zmrzlými prsty se pokusit zachytit tu nádheru. Roztáváme až v termálních pramenech, kde si koupeme studené nohy a ruce. Laguna verde, poblíž chilských hranic, je také zajímavá. V jejím odrazu se vyjímá sopka Licancabur. Laguna Blanca není nic moc. V poledne již máme všechen dnešní program za sebou, což je vítězství našeho uspěchaného řidiče. Na zbytek dne nás prostě naložil do auta a my jen seděli a seděli. Z okénka jsme zahlédli utíkajícího pštrosa ňandu a několik vikuní.
Poslední den byl bohužel celý ve znamení jízdy. Malým rozptýlením byla ranní procházka po vesničce San Cristobal a hřbitov lokomotiv, který se nachází již na kraji městečka Uyuni, obojí celkem dobré. Výlet skončil a ačkoli nebylo vše takové, jak jsme si představovali a jak jsme si s cestovní kanceláří domluvili, nezbývalo, než se s tím tak nějak smířit a z našich chyb se poučit do budoucna.
BORAX
... Boritany jsou
soli odvozené od kyseliny borité, nejčastěji od kyseliny čtyřborité H2B4O7.
Všechny boritany alkalických kovů jsou ve vodě dobře rozpustné a jejich roztoky
reagují v důsledku hydrolýzy zásaditě. Ostatní boritany jsou ve vodě málo rozpustné.
Tetraboritan sodný Na2B4O7, kromě bezvodé formy existuje pentahydrát Na2B4O7 •
5 H2O a dekahydrát Na2B4O7 • 10 H2O (borax), který
je nejběžnější formou tetraboritanu sodného. Tvoří jednoklonné krystalky, dobře
rozpustné ve vodě. Bezvodý tetraboritan taje při 878°C na sklovitou taveninu, schopnou
rozpouštět kysličníky za tvorby boritých skel.
Bolívie - Trek Curva - Pelechuco
Rozhodli jsme dát si do těla - po důkladné
aklimatizaci na Atiplanu jsme vyrazili do vysokých hor - Cordillery
Apolobamba. Průměrná roční teplota je 4,5°C, v údolích až 10°C.
Pětidenní trek byl opravdu tvrdý - neměli jsme
dostatečné vybavení, v noci nám bylo zima, v půlce cesty nám došel
benzín ve vařiči i veškeré jídlo, které se dá jíst bez tepelné úpravy.
Každý den jsme zdolávali vysoké horské průsmyky - 4700m n.n., 4800m
n.m., 4900m n.m., 5100m n.m., 4900m n.m., spali ve stanu, jedli malé
příděly jídla a pili sterilizovanou vodu ze zamrzlých horských potůčků.
Ráno bylo vždycky krásné počasí, odpoledne vždy zataženo. Šli jsme bez
průvodce, bez nosičů i bez mapy (žádná podrobná mapa neexistuje). Naším
vodítkem byl orientační plánek obkreslený v ubytovně v Curvě,
sporadické rady místních pasáčků či průvodců ostatních turistů a
především exkrementy lam, které nosí věci ostatním turistům. Jedno
místo bylo sporné, jinak jsme šli víceméně bez problémů. Po cestě jsme
také navštívili základní školu - děti do ní dochází i dvě hodiny pěšky.
Kvůli velké vzdálenosti či nutnosti práce na políčkách rodičů nechodí
30% dětí do školy. Pan ředitel je velmi vzdělaný muž, jeho otázky
směřují především k otázkám antikoncepce. Velký počet dětí je palčivým
problémem téměř všech bolívijských rodin - mnoho dětí znamená mnoho
problémů s jejich uživením. Pak již nezbývají peníze na jiné věci,
například na vzdělání. A bez potřebného vzdělání a osvěty mají pak tyto
děti zase mnoho dětí atd.
Bolívie - cesta smrti
Bohužel jsme si vybrali ten vůbec
nejhorší dopravní prostředek - velký autobus pro 40 lidí, ve kterém
sedí skoro 50 osob, přetížený hromadou nákladu, který ani nepatří
cestujícím. Jediné naše štěstí je dobré počasí a dva zkušení řidiči.
Cesta do Rurre trvá 20 hodin, přitom se překoná
převýšení 4 km. Cesta je ve špatném stavu - obyčejná polňačka, na
nejužších místech skoro skalní sráz široký jen 3,6m. Autobusy a
náklaďáky zde jezdí v obou směrech. Čas od času je ve srázu kromě
silničky také jakási kapsa, kam zacouvá jeden dopravní prostředek, aby
protijedoucí vozidla mohla projet. Platí zde výjimka z dopravních
předpisů - zde se jezdí vlevo. Má to velmi praktický důvod - řidič,
který jede dolu, a má tedy jednodušší řízení (jen brzdí) jede u
stometrového srázu. Může tak lépe kontrolovat, zda kola vozidla opravdu
sedí na silnici. Vozidla, která jedou nahoru a musí řadit atd. jezdí
při stěně skalisek a jsou tak relativně chráněna. Celou dobu jsem se
strašně bála, že umřu, že náš autobus spadne a my skončíme na dně
propasti. Proto jsme zpáteční cestu již neabsolvovali v autobuse (10
USD), ale letěli letadlem (50 USD, nutno zamluvit několik dní dopředu).
Shodou okolností, zrovna ten den, kdy jsme měli jet nazpátek autobusem,
jeden ze tří plných autobusů směřujících do La Pazu spadl ze srázu
dolu. Výsledek? 39 lidí zahynulo, 15 bylo těžce zraněno. Důvod? Déšť,
únava řidiče, (pravděpodobně mikrospánek), zbytečný spěch, vozidlo
přeplněné cestujícími a přetížené nákladem, porušení všech existujících
předpisů. Nemusím snad zdůrazňovat, že jsme nelitovali těch 40 USD
navíc.
|