Městská hromadná doprava zajíždí několikrát denně do malé vesničky Bako Bazaar. Jakmile jsme vystoupili z autobusu, už nám okolní lidé ukazovali cestu k molu. Do národního parku Bako se totiž jezdí motorizovanou kánoí a to přesto, že park neleží na ostrovu, ale na pevnině. Jiná cesta sem ale nevede.

Organizace malajských národních parků

Doprava, ubytování, strava, poskytování informací a vybírání vstupného je v malajských národních parcích organizováno do posledního detailu. Všechny ceny jsou fixní, nesmlouvá se a neposkytuje se žádná sleva. Vstupné do parku je relativně nízké (většinou 70 korun), ale běda tomu, kdo si lístek nezakoupí! Pokud bude provinilec přistižen, čeká jej vysoká stonásobná pokuta a dokonce i vězení. Alespoň takto je to stanoveno v malajských zákonech.

Ubytování v parku se musí rezervovat a platit dopředu, což platí především pro národní park Mt. Kinabalu a pro víkendové cesty kamkoli jinam. Národní park Bako se k cestovatelům chová fér. Ceny ubytování začínají na 100 korunách za lůžko v společné noclehárně a skvělý oběd či večeře stojí přijatelných 50 korun. Vzhledem k tomu, že nejlepší čas pro pozorování vzácných opic kahau nosatých je brzy ráno a pozdě odpoledne, vřele doporučuji strávit v národním parku Bako (alespoň) jednu noc.

Procházka mezi láčkovkama

Do národního parku Bako jsme dorazili asi v deset hodin dopoledne. Vzhledem k pokročilé hodině jsme odložili vyhlížení vzácných opic kahau nosatých na pozdní odpoledne a vydali se po okružní stezce Lintang. Asi šesti kilometrový okruh má trvat zhruba tři a půl hodiny, ale my jsme na cestě strávili téměř dvojnásobnou dobu. Pořád totiž bylo na co se dívat! Ještě u kanceláře národního parku jsme viděli prase vousaté (Sus barbatus). Jakmile nám zmizela kancelář z dohledu, zahlédli jsme ve větvích malého šedivého makaka dlouhoocasého. O pár desítek metrů dál nám nad hlavou přeskočil i kahau nosatý. A těch stromů, lián, mravenců a hmyzu všude kolem nás!

Po hodině chůze se visutá lávka mezi mangrovy změnila v klasickou stezku deštným tropickým pralesem. Procházeli jsme kolem lesních velikánů a obdivovali neprostupnou zelenou masu rostlin kolem nás. Sotva jsme si zvykli na výhledy kolem sebe, proměnila se pralesní vegetace o dalších stoosmdesát stupňů. Ocitli jsme se uprostřed vyprahlé kamenité buše. Na vyprahlém pískovcovém podkladu se skvěle daří masožravý láčkovkám a tak jsme mohli obdivovat několik vzácných druhů.

Hodující opice nosaté

Přiblížila se čtvrtá hodina odpolední a my jsme už spěchali k zatopeným mangrovům. Blíží se doba, kdy se kahau nosatý chystá na své večerní hody. Tato vzácná a na pohled legrační opice žije pouze na Borneu. Oranžová srst, okurkovitý nos a velké nafouklé bříško jsou typické poznávací znaky pro vůdčího samce. Dominantní samec putuje pralesem s šesti až osmičleným harémem samic a jejich mláďaty. Přesun takové tlupy se v lese neutají a ta k stačí nastražit uši a poslouchat šustění větví nad hlavou. Měli jsme štěstí a během krátkého pobytu v národním parku Bako jsme viděli asi třicet těchto opic.

Makakové a hulmani

Kromě nosáčů lze v národním parku Bako pozorovat i další dva druhy opice. Zatímco makakové dlouhoocasí se lidí nebojí a rádi naštěvují místní kantýnu, zahlédnou z blízkosti a na delší dobu hulmana stříbrného není jednoduché. Několik desítech těchto plachých opiček se ukrývá v nízkých stromech u pláže, hned vedle informační kanceláře. Jenže když se zvědavý turista snaží přiblížit o pár kroků blíže, udělá mrštná opice pár skoků a zmizí v listí o desítky metrů vlevo či vpravo. Trpělivost se ale vyplácí - po hodině nahánění si na nás opice již zvykli a nechali nás tiše stát v jejich blízkosti. Vychutnávali jsme si každý okamžik.

Text: Petra Bielinová (petra.bielinova@gmail.com)