Období dešťů sice neznamená neustálý přívalový déšť, ale také to není jen malá půlhodinová sprška během ranní snídaně. Laos jsme projeli už během března a dubna a nyní v květnu pouze projíždíme z Číny do Thajska. A do Thajska vede po zemi jen jedna cesta: blátivá silnice z Luang Nam Tha do Huay Xai. Na nové asfaltové silnici se čile pracuje a prý bude hotová už za dva roky (2008).
První pokus - kdo si počká, ten se dočká
Do Luang Nam Tha jsme z čínských hranic dojeli kolem poledne. Ptali jsme se na pokračující autobus do Huay Xai. Prý jede v jednu hodinu. Paráda! Jen si skočíme na oběd a pojedeme dál! Ve 13h už sedíme v autobuse, ale bohužel sami. Je nám jasné, že za těchto podmínek autobus určený pro 45 lidí nepojede. A tak čekáme, zda se najdou ještě nějací zájemci. Čekáme do dvou, do tří, do čtyř. Pořád nic. Každý nám ale tvrdí, že autobus DNES opravdu pojede. Ve čtyři jsme vyměkli a důrazně se ptáme, zda autobus opravdu pojede. Prý ano, v 16:30. Za pár minutek je vše jinak - autobus dnes nejede. Prý zítra v 7h ráno. Balíme se a jdeme čekat do hotelu.
Druhý pokus - s pytlákem do bláta
Vstáváme už v 6:20, abychom určitě stihli autobus do Huay Xay. V pokladně autobusu nám píší na lístek plánovaný odjezd v 9:15. Ach jo. To jsme mohli ještě klidně dvě hodinky spát! Autobus samozřejmě nejede ani v 9:15, ani v 10:15. Teprve kolem 10:45 řidič nastartoval a konečně jsme se vydali směrem k Huay Xai. Jenže daleko jsme nedojeli. Asi po třiceti metrech zastavujeme a k mé velké nelibosti nakládáme do uličky mezi sedadla asi 50 pytlů s cementem. V autobuse se práší jako na stavbě, ale co je nejhorší - autobus nabral nebezpečnou dvou a půl tunovou zátěž. Jaká asi bude naše cesta?
Z města vyjíždíme po krásné asfaltce a tak se nechám ukolébat pohledem na ujíždějící krajinu. Pomalu už se s Laosem loučíme a tak na mě padá nostalgická nálada. Ale brzy je po náladě. Po dvaceti minutách jízdy asfaltka zmizela a najíždíme na hlínu. Autobus se kymácí a chrochtá. Před náma je mírný kopeček. Jedeme ztěžka. Pomalá jízda kupředu se náhle změní v neovladatelné klouzání vzad a na stranu. Řidič autobusu túruje motor, ale autobus stojí víceméně na místě. Kola se protáčí a z pneumatik se kouří. Pomalu se zahrabáváme do bahna. Na levé straně máme haldu hlíny a vpravo asi desetimetrový sráz k potoku. Autobus stále klouže a já mám strach. Hned se balíme a vystupujeme z pojízdné rakve ven do deště. Za námi se derou další čtyři turisté. Zatímco se na dešti dohadujeme o dalším postupu, tak z druhé strany přijíždí malý pickup a za ním ještě druhý. Hned je stopujeme, bereme batohy a všech šest bílých zákazníků prchá zpět do bezpečí Luang Nam Tha. V jednu hodinu jsme zase v "naší" restauraci na autobusovém nádraží. Daleko jsme nedojeli!
Jak se dostaneme do Thajska?
V Luang Nam Tha se snažíme analyzovat situaci. Jsme tu celkem tři dvojice. Australský pár nemá moc času, ale mají peníze. Odlétají domů už na začátku června ze Singapuru a ještě chtějí k moři. Takže uvažují vlastně jen o tom, odkud kam poletí letadlem. Z Luang Prabangu létá každý den jeden let buď do Chiang Mai a nebo do Bankoku, takže vyráží do Luang Prabangu. Teoreticky lze letět i odsud, ale teď je vše plné.
Dále jsou tu dvě Švýcarky. To nejsou tak úplně cestovatelky. Obě byli na delší čas v Laosu a učili německy mluvící děti. Teď jedou holky po 7 měsících (respektive po roce) konečně domů. Mají ještě čas a nechtějí utrácet peníze za letadlo. Navíc zde v Luang Nam Tha bydlí u laoských kamarádů a tak ani moc nespěchají. Volí proto vyčkávací taktiku. Snad se počasí umoudří a ony odjedou za pár dní do Huay Xai autobusem.
Nejhůř jsme na tom my. Nechceme utrácet peníze za letadlo, nechceme ani čekat, a navíc jsme chtěli do Huay Xai nikoli jen kvůli hraničnímu přechodu do Thajska (jako všichni ostatní), ale i proto, že je to výchozí bod ke Gibbon Experience. Co teď? Najmout si džíp za 150 dolarů do Huay Xai? Ne! Čekat na zlepšení počasí? Jak dlouho?
Třetí pokus - noční off road
Už jsme byli pevně rozhodnuti, že pojedeme ještě dnes odpoledne do Udomxai a druhý den do Vientinne. Najednou však přijel další autobus, který prý ještě dnes pojede do Huay Xai. Po krátké úvaze jsme si řekli, že to ještě jednou zkusíme. Autobus vypadá lépe a nemá pytlovou nálož v uličce. Je půl páté odpoledne a dobrodružná jízda bahnem začíná!
Krátký úsek po asfaltu jsme prosvištěli jako drak. A pak přišla hlína, bahno, louže, řeky a zase bahno. Autobus sice neměl takové problémy jako náš první "pytlák", ale i tak jsme se nad některými úseky notně zadýchali. V suchém období trvá cesta šest hodin, ale dnes to bude určitě více. Asi v půl desáté večer jsme před sebou uviděli autobus zapadlý v bahně. Samozřejmě, že to byl ten náš pytlák. My jsme nasadili řetězy a mohli pokračovat. Tedy bývali bychom mohli jet, kdybychom si při nasazování řetězů nevyplácali baterku. Nezbývalo jiné řešení, než poprosit o pomoc zapadlý autobus. Autobusy byly k sobě ručně dostrkány a náš řidič pak pomocí propojovacích kabelů nastartoval. Hurá! Můžeme pokračovat!
Další klíčové místo naší cesty jsme potkali asi o půlnoci. Cestu zde zatarasily tři cisterny s benzínem. Cesta je příliš úzká a kromě cisterny se na ní už nic jiného nevejde. Co teď? Bylo zde jediné řešení: vrhnout se v plné rychlosti do hlubokého bahna vpravo mimo cestu a několik desítek metrů v něm jet a nezapadnout. Věřte nebo ne, ale opravdu jsme se doklouzali až do cíle. Po deseti hodinách náročné jízdy jsme konečně dorazili do Huay Xai.
Text: Petra Bielinová, e-mail: petra.bielinova@gmail.com |