Když člověk
plánuje cestu do Egypta, většinou se mu vybaví pojmy jako nejstarší civilizace,
jejímž odkazem jsou dodnes honosné pyramidy, plavby po Nilu s
návštěvou jedinečných chrámů či celkem dostupná a levná dovolená
u moře s hezkým potápěním. Málokomu však přijdou na mysl jedinečné skalní
útvary v poušti s beduínskými oázami, kde slunce stále žhne a lidé
žijí v podzemí. Bílá a Černá poušť, dva klenoty v Libyjské poušti …
Cesta do pouště
Dostat se až sem
znamená absolvovat dlouhé hodiny v autobuse z Káhiry, kdy vás od
úporného horka nezachrání ani otevřená okna, neboť teplý vítr, který vane
dovnitř z pouště, nejenže vás neosvěží, ale ještě vám vžene i značnou
dávku písku do očí. Člověk při pohledu ven žasne, jak v této pustině může
vůbec někdo žít. A přesto je tu několik městeček, oáz, která jsou zcela ukrytá
pískem. Při příjezdu má dokonce člověk pocit jakoby okolní domky z písku
přímo vyrůstaly. Cestovní kanceláře, turistické autobusy a značené hotely,
kterých je na pobřeží a v povodí Nilu nespočet, by tady turista jen stěží hledal.
Místo toho ho tu hned při příjezdu obklopí řada místních beduínských naháněčů,
kteří mávají svými letáky a nabízejí výhodné slevy na pobyt
právě v jejich hotelu, tedy spíše jakémsi pouštním homestayi. Je to boj,
nelehký boj o turistu, který sem zavítá jen sporadicky a to vždy jen jednou denně
tím stejným jediným autobusem z Káhiry. Není tedy divu, když pak slibovaný
hotel místo minuty od autobusu leží minut patnáct a to ještě cestou
v dodávce. Čas zde evidentně nehraje žádnou roli. Zde v poušti je
důležitá jen voda, což člověk pociťuje velmi silně, když do sebe obrací jednu
balenou vodu za druhou a přitom kroutí nechápavě hlavou nad místními, kteří si
dají jen třikrát denně horký čaj.
Písečná bouře v Černé poušti
V Černé
poušti si připadáte jako byste se ocitli v měsíční krajině. Nikde ani živáčka,
jen černá poušť s kuželovitými homolemi kam oko dohlédne. Slunce se sklání
k obzoru a poušť přitom mění barvy do tmavě červených, stříbrných a
modrých tónů. Je skoro absurdní, že se děti v našich školách učí malovat poušť
žlutě, když je tu přitom taková škála barev, která přímo oslňuje. Euforie
z barevného podvečera brzy mizí, když se v dáli objeví zdvihající se
písek ve větru. Písečná bouře. Člověk o ní četl, viděl řadu pořadů, ale strávit
noc ve stanu pod jedinou palmou v mini oáze uprostřed rozlehlého oceánu
písku, kdy ona bouře zuří všude kolem, to se nepoštěstí jen tak každému.
Beduíni jsou ohromní se svými znalostmi o pobytu v poušti. Dalo by se
říct, že se tu pohybují jako ryby ve vodě. Znají všechny tajné prameny a malé
oázy, které dokáží člověku zachránit i život. Umějí stavět přístřešky, které
nerozbije ani ta největší bouře, o níž vědí, že přijde, již několik hodin
dopředu.
Probuzení v bílé poušti
Ráno, když bouře
skončí, objeví se jedinečné vápencové útvary Bílé pouště. Všude absolutní ticho,
desítky kilometrů od nejbližší civilizace. Bílá poušť byla kdysi mořským dnem,
všude jsou zkamenělé mušle a stopy ztraceného mořského života. Vápencové útvary
jakoby vytesávali zruční sochaři. Některé vypadají jako zvířata, rostliny či
lidé. Je to vlastně taková velká přírodní galerie, jenž nejvíce vyniká právě
v ranním slunci.
Ztracené údolí Agabat
Dalším pokladem
v poušti je údolí Agabat. Cesta hlubokým pískem, do kterého se boří každé
auto, je nekonečná, ale návštěva utajeného údolí stojí rozhodně zato. Krajina
je zde na první pohled opět plochá a těžko si představit, že někde zde má být
údolí…najednou vjíždíme na plný plyn do lehce se zvedajícího kopce a na jeho
vrcholku Mohamed prudce zastaví a ukazuje dolů před nás: „Toto je posvátný Agabat“.
Před námi se odkrývá hluboké údolí s obřími skalami červeno oranžovo
žlutých barev. Kde se vzalo uprostřed rovinatých písečných plání? Takovou a
mnoho dalších podobných otázek si člověk klade pokaždé, když se setkává tváří
v tvář životu v poušti. Při pohledu na Agabat slova ztrácejí význam.
Ta krása a atmosféra jsou nepopsatelné.
Balát - město v písku
Jedna
z nejstarších oáz v Libyjské poušti je Balát, jehož uličky jsou
zastřešené trámy a větvemi se stěnami z hlíny. Je to úzké bludiště chodeb pod
pískem, kde je příjemně chladno, ale šero. Občas zabliká nějaká žárovka. Lidé
žijí v malých příbytcích na jednoduchých pelestích a chleba pečou
v tradičních hliněných pecích. Uchvátí vás staré citadely, mešity ze 12. století,
trámy nad vchody s datem řezby 1137 nebo staré islámské hroby. Najde se
zde i řada míst se starými římskými památkami. Tolik tajemství a krás je
schováno v písku a to je jen zlomek, který poušť dala lidem odkrýt, kolik
dalších pokladů asi leží stále pod vrstvou navátého písku?
Návrat do civilizace
Když opouštíte
tuto zapomenutou část Egypta a přijíždíte zpět do civilizace v povodí Nilu
je to jako byste přejížděli do jiné země. Všude ruch aut, luxusní hotely,
turistické kanceláře. Na každém rohu restaurace, obchody s potravinami,
tržiště s výhodnými slevami na zboží všeho druhu…to
už není ten osamocený dům v oáze, který byl současně jediným homestayem a
restaurací široko daleko. Tohle už je moderní islámský svět profitující
z turismu na pobřeží Rudého moře a z povadající slávy pyramid a Luxoru. Přesto
žádná pyramida ani chrám nedosahují takového lesku v našich očích jako
domácí chléb od stařenky v Balátu, který právě vyndala z pece a
s přátelským úsměvem nám ho nabízela k mátovému čaji. V životě
pouštních beduínů, ve světě, kde se čas jakoby zastavil, mají ještě stále přátelství
a pohostinnost vyšší hodnotu než dolar. Otázkou však zůstává, na jak dlouho
ještě…
Text: Jana Wolfová, foto: Karel Wolf |