S českým sumistou na čaji :) Je šest hodin ráno, zatímco já se nutím vstát, na druhé straně města začínají tréninky sumistů. Vyrážím do jedné ze stájí, která se nachází ve vilové části Tokya - stáje Naruto. V osm hodin klepu na dveře, otvírá mi obtloustlý klučina s veselýma očima, může mu být tak sedmnáct let. Sundávám si samozřejmě boty a
... snažím se najít pohodlnou polohu na polštářku v "hledišti". Ring "dohjó" se nachází přímo v domě, chybí zde však prkenná podlaha, zápasí se přímo na udusané hlíně. Ring je ohraničen 28mi snopy z rýžové slámy. Cílem zápasníka je vytlačit soupeře z ringu nebo ho donutit dotknout se povrchu země jinou částí těla, než je chodilo.
Těla a především nohy zápasníků jsou tak odřené do krve. Neustále si poškrábané části těla zavazují dalšími obvazy. Občas to nějaký ten strup nevydrží a po noze jim začne téct krev - sumistu to však vůbec nevzrušuje. Na těle mají jenom jakási tanga - začátečníci černá, profíci bílá. Dost mne překvapuje, že spousta z nich není tak tlustých, ja jsem si vždycky představovala. V tom miniaturním oblečku to, ale sluší nejvíce těm nejtlustším. Trénink mají každý den kromě neděle, od šesti do jedenácti hodin.
Před deseti lety do této stáje nastoupil první ČESKÝ dnes už profesionální sumista Pavel Bojar. Pavel dnes patří mezi sumistické celebrity. Mezi svými kolegy vyniká nejen svým evropským vzhledem, ale také postavou nesumisty. Holky, nenašly byste na něm gram tuku:)
První gejša, co mluví česky!:)
Stát se opravdovou gejšou však vyžaduje mnohem více úsilí, času a studia. Jako správná Maiko bych měla perfektně zvládat přípravu japonského čaje, hrát na hudební nástroj, zpívat a bavit společnost. Sexuální um se do toho nepočítá!!!:)
Na mého dědečka spadla bomba
Babičce Japonky Miiko, u které jsem v Hirošimě pobývala, bylo dvacet jedna let, když nad jejím rodným městem explodovala atomová bomba. Její budoucí manžel dokonce na jaře roku 1945 pracoval v dnešním Atomic Bomb Dome. V létě však byl odvolán a zachránil si tak život. Bomba ho zastihla necelé dva kilometry od centra výbuchu, bylo mu dvacet let a vracel se ze školy …
Je to zvláštní setkání s člověkem, jehož prarodiče pamatují Hirošimu. Pro Miiko je však to, co se stalo 8. srpna 1945, hluboká minulost. V rodině se o tomto hrůzném období příliš nebaví. Ti, co si tím prošli, chtějí zapomenout. Hirošima jako taková však zapomenout nechce. V centru exploze proto nechala vybudovat obrovské muzeum, které se věnuje jak historii města, průběhu bombardování, tak a HLAVNĚ vybízí k zastavení jaderného zbrojení. Docela bych chtěla vidět obličeje prezidentů "vyspělých" států Francie, USA, UK, po shlédnutí expozice. Trochu se, ale bojím, že by jim to bylo šumák ... Starosta Hirošimy rozeslal od začátku 90. let přes 500 dopisů hlavám států, kteří investují do jaderného zbrojení. Mezi nimi, mimo jiných, prezident Obama.
Nezničitelná Hirošima
Sedím si v centru Hirošimy, popíjím kávu a zakloním hlavu. Představuji si, jak před šedesáti sedmi lety, na té samé části nebe, vybuchla atomová bomba. Jak během vteřiny zmizelo jedno z největších měst tehdejšího Japonska ...
Hirošimu i Nagasaki jsem měla za mrtvá města. Nikdy mne nenapadlo, že místa ožehlá atomovou bombou mohou dnes žít svým normálním životem. Po bombovém útoku se s rekonstrukcemi obydlí i infrastruktury začalo brzy, po 18ti měsících byla vidět první zlepšení. Obyvatelé si tehdy neuvědomovali vážnost nebezpečí ozáření.
8. srpna 1945, 7.59 ráno. Obloha nad Hirošimou je bez mráčku. Začíná další teplý letní den. O šestnáct minut později se v Hirošimě zastavil čas. 600 metrů nad centrem města explodovala první atomová bomba určená k destrukci živého cíle. V nejvíce postižené části města dosahovala teplota až 4000°C. Lidem se škvařila látka na těle a vpíjela se do krvavých ran.
V okruhu dvou kilometrů vše shořelo. Ohni částečně odolala pouze výstavní hala navrhnutá českým architektem Janem Letzelem. Dnes je symbolem hrůzy 8. srpna 1945 a v mapě ji najdete pod názvem Atomic Bomb Dome (také označovaný zkratkou A-Bomb Dome).
Hirošima ani Nagasaki nebyli vybráni za cíle náhodně. Američané nejen chtěli „ukončit válku“, ale také si vyzkoušet účinky nové zbraně. Na začátku roku 1945 tak měli dokonce 17 „vhodných kandidátů“. Podmínkou bylo, aby město mělo alespoň 4.8 km obydleného území na délku, bylo u moře a nemělo spojenecké vězně. Hirošima všechny podmínky splňovala. Byla proto také ušetřena veškerého „normálního“ bombardování, aby Američané získali přesnou představu síly bomby.
Až do roku 1951 byla Hirošima pod vládou Britského společenství. Kontrolovala tak také místní média, která nesměla psát o následcích bombardování – retardovaných dětech, rakovinách, předčasných úmrtích, ...
Tuhle kávu jsem si příliš nevychutnala ...
Kagura!!!
Japonka Miiko, u které jsem pobývala v Hirošimě, mne vzala na Kaguro - jeden z tradičních Šintó tanců. "Kagura" v překladu do češtiny znamená "dobrá zábava". Japonci se tak snaží pobavit bohy, aby pak oni naoplátku splnili jejich přání, která se většinou týkají hospodářství - tedy příznivého počasí, úrody, ... Dnešní představení měly v režii děti, rozkošňácké!!!:)
Každý tanec trvá přibližně čtvrt hodiny. První tanečník má za úkol přivolat boha, ti další pak udržet jeho pozornost. Tance mají své příběhy - boj s démony, život krásných gejš, ...
Představení se odehrává na svatyních (těch najdete po celém Japonsku snad tisíce). Svatyně jsou postavené z přírodních materiálů - dřeva, kamene, kde příroda je zde tím opravdovým chrámem. Skvělá místa pro relaxaci a mudroprdění.
Čaj a lá cappuccino
V Japonsku má všechno svůj řád a příprava čaje pak obvzláště. Ceremonie podávání čaje (ta tradiční) trvá kolem čtyř hodin a obsahuje i dva chody jídla a relaxaci v zahradě. To jsme včera bohužel přeskočili a vrhli se rovnou na druhou část. Přípravu lehčího, "práškového" čaje (jemně nadrceného).
Čaj se dá do misky, přeleje horkou vodou a našlehá bambusovým šlehátkem (na fotce vpravo dole). Abych pravdu řekla, tak mi nápoj chuťově přišel úplně stejný jako nenašlehaný, ale mělo to své kouzlo. Tradiční čajové obřady se dřívě dělali, aby se hostitel vytáhl před svou návštěvou - pěkně zařízeným obývákem, skvělým porcelánem a výhledem do zahrady. Přihlížet přípravě čaje je však skvělý zážitek. Všude samé misky, mističky, ubrousky, lžičičky ... Při přípravě musíte být maximálně koncentrovaní (jinak určitě něco převrhnete) a každý pohyb má svůj smysl. A pokud se vám poštěstí přihlížet této ceremonii zblízka, určitě vás to nenechá chladnými (mně naskakovala husina:).
Tajemný svět Geishy
Když ji porvé spatříte na ulici, přestanete na pár vteřin dýchat. Za další pikosekundu se však vzpamatujete, vytáhnete foťák a budete si chtít navždy zvěčnit tento moment. Stejnou reakci mají úplně všichni kolemdoucí a Geisha zdrhá před hloučkem amatérských paparazzi. Vůbec nedělá takové ty malé krůčky ...
Geisha je opravdová hvězdou země vycházejícího slunce a Japonci jsou jí snad ještě více uchváceni než zahraniční turisté. A tak na jaře a podzim všechny japonské babičky a donucení dědečkové nasednou do autobusů a namíří do Kyota. Pouze tři až čtyři měsíce v roce jsou totiž Geishy k vidění v japonských divadlech. Jarní maraton představení je obvykle zahájen v prostředku března a končí v polovině května. Nyní vystupuje v Kyotu pouze jediný "soubor". Každý den má čtyři hodinové představení, hraje celý duben a divadlo je nacpané k prasknutí (do sálu se vejde kolem 500ti set lidí). Zákaz focení a natáčení jsem se snažila porušit, ale bez úspěchu. Pohotová hosteska mi před objektivem mávala plackou zákazu focení ...
Přítomnost Geishy jsem si ale mohla vychutnat před samotným představením, při rituální přípravě čaje. Akce, ale spíše připomínala fotoshoot superstar před zahájením koncertu. Mohlo se totiž fotit ... co dodat, žádný Japonec by se za mně nestyděl ...
Pokud se do Kyota dostanete v době, kdy se konají tato představení, doporučuju jejich návštěvu! Ansámbl má kolem padesáti vystupujích, které doprovází další Geishy na tradiční hudební nástroje. Představení trvá přibližně hodinu a jde spíše o divadelní představení. Nádherné kostýmy, ladné pohyby, perfektní make-up, opravdový zážitek!
Přestože "povolání" Geisha již není tak populární jako například ve dvacátých letech minulého století, stále jich je přibližně kolem dvou tisíců. Geishou se může stát také nejaponka - v současné době tímto stylem života žijí také například jedna Ukrajinka a Rumunka.
Kyótská přání
Celý fígl spočívá v tom, že si zajdete do chrámu, který je zasvěcen vašemu přání. Přistoupíte k jakémusi oltáři, ukloníte se, vhodíte peníze:), zazvoníte na zvon, dvakrát tlesknete a opět se ukloníte se sepjatýma rukama a přitom si něco přijete. Takže žádné štvaní, žádné přetvařování.
Dneska jsem navštívila jeden z největších chrámových areálů, do kterého investují firmy z celého města. Je perfektně upravený, nově nalakovaný, blýská se z dálky desítek metrů a je zasvěcen, komu jinému - než dobrému obchodu:)
Přidat komentář
Zpět
