Jakmile se něco stane hvězdnou planetou LP, tak se tam hrnou davy turistů od rána až do večera. Za pár měsíců, nejpozději za rok, tak původně překrásné místo ztratí svou atmosféru. Hned v závěsu za batůžkaři se přiženou i autokary s organizovanými zájezdy a to už je pak lepší se na takové místo snad ani nevracet. K našemu překvapení jeskyně Tham Lot Kong Lo zatím náporu turistů statečně odolává. Je totiž tak nedostupná, že jsme během svého třídenního pobytu potkali jen jednoho německého důchodce. A v jeskyni jsme byli na prohlídce úplně sami. Laoská vláda ale cítí, že turistický potenciál jeskyně je obrovský a tak se už projektuje nová silnice v ceně 3 biliónů dolarů (30 triliónů kipů), která prý za dva roky (2008) vyřeší problematickou dopravu a zároveň smaže veškerou romantiku tohoto místa.

Jak se tam dostat
Doprava do výchozí vesnice Kong Lo, která se nachází těsně u stejnojmenné jeskyně, je vždy dlouhá a nepohodlná. Za normálních okolností sem však už nyní jezdí z vesnice Na Hin dva autobusy denně a jízdné stojí pouhé 3 dolary (r. 2006). Pokud však těsně před vaším příjezdem zaprší, stane se blátivá čtyřicetikilometrová cesta pro místní autobus na několik dní či týdnů neprůjezdná. Jediným dostupným dopravním prostředkem se pak stává malý traktor s dřevěným valníkem.

Jízda na traktoru je extrémně nepohodlná a bolestivá. Pět hodin jsme se natřásali, křečovitě jsme se drželi ohrádky a snažili se vydržet. Postupně jsme dostávali od valníku jednu ránu za druhou: do hlavy, do ramen, do kolen a nejvíce do zadku. Čas od času jsme museli vystoupit a pomáhat vytlačit traktor uvízlý v hlubokém blátě. Jindy jsme zase prolétli půlmetrovou louží tak rychle, že jsme byli zablácení až za ušima. Za tenhle kostitřas jsme zaplatili každý 4 dolary a doufali, že zpátky pojedeme levněji a pohodlněji.

Další variantou je půjčit si motorku. Má to ale háček - motorku seženete jen ve městě Tha Khaek, které je od jeskyně vzdálené asi 180 km! Takže počítejte se mnou: první den 140 km po nudné asfaltce do Na Hin, druhý den "zábavný" 50ti kilometrový off road k jeskyni, třetí den prohlídka jeskyně a cesta zpět do vesnice Na Hin a čtvrtý den zase oddřít 140km po asfaltu. Půjčovné za motorku se v této provincii vzhledem k náročnému terénu pohybuje okolo deseti dolarů. Dále je nutné započítat benzín, zapůjčení helmy a opravy motorky ... prostě pod padesát dolarů se vlezete jen ztěží.

I když si najmete motorku, tak možná stejně skončíte na valníku. V knize hostů v hotelu Tha Khek Travel Lodge ve městě Tha Khek jsme se dočetli následující příběh: cestovatelé dojeli do vesnice Kong Lo na motorkách, ale během noci přišel tak obrovský liják, že nebylo možné projet po blátivé cestě zpět do Na Hin. Museli si tedy najmout dva traktory s valníky a odvést sebe i dvě motorky za 55 dolarů na asfaltku v Na Hin.

Sedmikilometrová plavba ve tmě
Ve vesnici Kong Lo sice nikdo neumí anglicky, ale přesto je domluva snadná. Každý totiž ví, proč jsme přijeli a tak aniž bychom se o něco starali, tak je pro nás ráno připravená lodička k jeskyni. Pověřený mladík od nás vybere příslušné poplatky: 10 dolarů za loď,  0,2 dolaru za vstup do jeskyně a pět dolarů na osobu a den za přespání a poskytnutou stravu v homestayi. O ceně se nediskutuje, je pevně stanovená a napsaná na stvrzence. A konečně můžeme vyjet.

Ke vstupní bráně do jeskyně je to pouze jeden kilometr. Je duben a proto je vody málo, často pouze po kolena. Je obdivuhodné, jak nízkou vodou dokážeme na mělké loďce projet. Někdy ale musíme přeci jen vystoupit a tlačit loďku kousek proti proudu, abychom v hlubší vodě mohli opět pokračovat. Konečně se noříme do černočerné tmy. Pouze důkladné čelovky našich dvou lodivodů protínají tmu okolo nás. Svítí jim jako dálková světla u auta. Díky nim získáváme alespoň mlhavou představu o tom, jak je jeskyně vysoká a široká. Ke stropu nám zbývá i několik desítek metrů! Několikrát musíme opět vystoupit, protože v jeskyni se kromě mělčin nachází i tři malé asi dvaceticentimetrové vodopády. Průjezd jeskyní byl opravdu velkým zážitkem a trval hodinu a patnáct minut, a to včetně krátké prohlídky krápníkové výzdoby.

Jak se dostat zpátky
Starosti nám začaly hned po návratu do jeskyně. Pravidelný autobus do Na Hin není k dispozici a žádný vesničan se dnes ani zítra do Na Hin s valníkem nechystá. Jediným možným řešením je najmutí celého traktoru. Cena za charter začínala na 35 dolarech a skončila na dvaceti. Níž jsme se už nedostali. Nakonec jsme vzali batohy a plahočili se v pětatřiceti stupňovém vedru do osm kilometrů vzdálené jeskyně. Druhý den jsme opět zkusili štěstí, ale bohužel ani zde se nám nepodařilo získat místo ve sdíleném traktoru. Nakonec jsme tedy jeli zpátky zase na valníku a stálo nás to 17 dolarů.

Přemýšlím, zda ta jeskyně za to utrpení vlastně stojí. Dnes na cestu na valníku vzpomínáme s despektem, ale už za pár dní přijde na řadu "vzpomínkový optimismus". Při pohledu na fotky si pak člověk říká, že to nebylo až zas tak špatné a z jistého úhlu pohledu to byla vlastně i legrace. Co se týče jeskyně: jsem si jistá, že jednoho dne bude celých sedm kilometrů osvětlených elektrickým proudem a turisté budou u malých vodopádů vystupovat z loďky na betonové chodníčky. Možná pak po cestě uvidí více krápníků než my, ale ten překrásný pocit z těsného spojení s přírodou bude pryč.
 
Text: Petra Bielinová, petra.bielinova@gmail.com