Každý správný Barmánec by měl během svého života vstoupit alespoň třikrát do kláštera. Poprvé se jako malý, sedmiletý chlapec stává novicem, podruhé ve věku dvaceti let povýší na mnicha a potřetí už ve zralém věku rekapituluje své činy a snaží se svým životem opět přiblížit k Budhovi. Pobyt v klášteru má však pro mnoho mužů spíše symbolický význam, neboť se zde zdrží jen několik měsíců či dokonce jen týdnů. Pak se vrací zpět do světského života, založí rodiny a své syny pošlou do kláštera. A samozřejmě po celý život podporují mnichy ze svého kláštera.

Odcházím tak, jako kdysi odešel Budha

Slavnost noviciace symbolizuje odchod muže-dítěte od světského života a od své rodiny. Tak jako kdysi Sidharta Gautama opouštěl luxusní palác na koni v oblečení hodném prince, odchází i dnes malí novicové od svých rodin oblečeni do překrásného oblečení, nalíčení a s královskou korunou na hlavě.

Slavnost začíná organizovaným průvodem celou vesnicí. První jdou rodiče budoucích noviců, kteří nesou v rukách dary pro své syny: mnišské roucho, misku-žebračku, vějíř a slunečník. Za nimi se řadí nejkrásnější a zároveň neprovdané ženy, kterými vesnice disponuje. Pak jedou kluci na koních a na závěr samozřejmě  malé holčičky naložené na volském povozu. Přestože se samotná noviciace týká pouze chlapců, nepřijdou zkrátka ani holčičky. Jsou rovněž oblečeny jako princezny, účastní se průvodu a nakonec jim jsou naděleny naušničky.

Následuje dlouhá a z našeho pohledu trochu nudná procedura. Načančané děti sedí uprostřed slavnostní tribuny a s vypětím všech sil sledují několika hodinový program, jehož jsou součástí. Během šíleně hlasité hudební produkce je jim převyprávěn příběh historického Budhy a je jim uděleno jakési požehnání. Vzhledem k tomu, že tato část probíhá v barmánštině, máme jen omezenou představu o tom, co vše bylo dětem sděleno. K našemu překvapení neměla tato část oslavy žádné zjevné vyvrcholení - najednou bylo vše skončeno, děti zmizely a vesničané začali urychleně balit tribunu, kapelu a slavnostní výzdobu.

Zcela v ústraní a bez diváků probíhala z našeho úhlu pohledu nejzajímavější část dne. V klášteru byla malým novicům oholena hlava a byli převléknuti do mnišského šatu. Po krátké modlitbě s mnichem - opatem dostali misku-žebračku, vějíř a deštník. Cesta k nirváně tím byla konečně otevřena. Společně s rodiči a ostatními mnichy se pak vrátili do vesnice, kde se následně konala velká společná modlitba všech vesničanů. Na závěr byly mnichům předány dary vesničanů: oblečení, vějíře, slunečnky, jídlo a peníze.

Každá sranda něco stojí

Vesničané pro tuto důležitou událost v životě každého muže (byť velmi malého) pořádají dlouhou a finančně náročnou slavnost. Je třeba nakoupit nejen dárky pro mnichy a budoucí novice, ale navíc se musí zaplatit i celá řada dalších nezbytností: pronájem slanostní tribuny, kapela, ozvučení, pronájem slavnostního oblečení pro novice a samozřejmě hostinu pro cca tisíc hostů.

Celou oslavu sponzoruje jedna rodina, nejčastěji rodiče či prarodiče jednoho z budoucích noviců. Díky této solidaritě se mohou noviciace zúčastnit i chlapci z chudých rodin. Vesničané a další hosté pak přispívají na oslavu až v průběhu slavnosti podle svých možností. I tak však podstatnou část hradí sponzor akce.

Závěr

Navštívit čistě vesnickou slavnost tak jako jsme to udělali my, má své výhody i nevýhody. Nejdříve ty výhody: byli jsme jediní turisté na slavnosti a byli jsme velká rarita. Do vesnice jsme přijeli na kole, oba oblečení do lundží, což je tradiční oděv barmánských mužů i žen. Vezli jsme si kromě pozvánky na slavnost i doporučující dopis, který nás uvedl do domu jednoho z vesničanů. Každý obyvatel vesnice byl na nás zvědavý, každý nás chtěl pozvat do svého domu, pohostit ovocem a buráky a popovídat si.

Neměli jsme průvodce a proto nás vesničané vnímali jako vzácné, nečekané hosty a ne chodící peněženky. Bohužel však jen tři lidé ve vesnici uměli alespoň několik vět anglicky a tak komunikace vázla. Navíc z téměř celodenní slavnosti byla z pohledu Evropana zajímavá asi tak půlhodina rozdělená do několika kratších sekvencí. Většinu času se prostě jen sedělo, povídalo, jedlo a nebo poslouchalo vyhrávající kapelu. Prostě jako normálně - vesnice si žila svým životem, jako kdybychom tam vůbec nebyli. A to je asi správně.

Text: Petra Bielinová, petra.bielinova@gmail.com