Předvánoční atmosféra
Tři poslední dny před Vánocemi jsme se rozhodli strávit v Dárdžílingu
na severovýchodu Indie. Všichni Indové se shodovali, že Dárdžilig je
jedno z nejlepších míst v okolí pro oslavu Vánočních svátků. Křesťanská
komunita je tu prý silná a ve městě jsou nejméně dva velké kostely.
Křesťané jsou ale pořád jen menšinové náboženství a tak se žádná
vánoční výzdoba ulic nekoná. Jenom v malém obchůdku na hlavní třídě,
kde se prodává křesťanská literatura, byla vánoční dekorace a příjemná
nálada. Mezi regály s kýčovitými vánočními přáníčky se houpaly velké
papírové hvězdy a v pozadí hrály anglické koledy. Zde na nás trochu
dýchala nálada a pohoda Vánoc, kterou jsme si vždy užívali plnými
doušky u nás v Čechách. Letos nebudou svátky tak barevné, ale silné
zážitky vše vynahradí.
Vzhůru do kopců Singalila
Z Dárdžílingu jsme se přesunuli do vesničky Maney Bhanjang džípovou
dopravou, kde nás obklopilo pár místních, že nás odvezou do našeho cíle
Sandakpu Land Roverem. Byli jsme trochu překvapeni, že po trekové cestě
jezdí nějaká doprava, ale taková byla realita. Za 2500 rupií bychom
dvoudenní pochod mohli zkrátit na tři hodiny. To bychom si ale neužili
výhledů po cestě a minuli bychom i občasné setkání s kolemjdoucími
vesničany. Land Rover byl britské výroby a udajně je to jediné terénní
vozidlo, které do prudkých kopců vyveze pasažéry nebo náklad. Pochází z
roku 1947 a je celé oplechované. Opravdu vypadá jak z doby 2. světové
války. Na Sandakpu prý zkoušely vyjet i další vozy jako terénní
Mahindra či Tata Sumo indické výroby, ale neuspěšně. Velkou výhodou
Land Rovera je vedle obrovského výkonu také možnost řazení rychlostí s
vypnutým motorem při jízdě skopce, kdy tak šetří benzín.
Večer jsme dorazili do Treker's Hut u vesnice Tonglu. Ubytovnu vedla
místní rodinka se čtyřmi dětmi. Objednali jsme si večeři, která nebyla
nic jiného než rýže, dál a zelenina a vyrazili jsme na vrcholek kopce
pozorovat západ slunce. Byli jsme nečekaně překvapeni fantastickou
scenérií krásných obláčků obarvených načerveno zapadajícím sluncem. Byl
jsem nadšen. Slunce pomalu klesalo do mlhavých oparů údolíček západního
Nepálu. Jsem přesvědčen, že toto byl dosud nejkrásnější západ slunce,
co jsem kdy viděl.
Druhý den ...
... ráno jsme si uvařili vlastní čaj na rodinném ohništi a snědli
skvělou vánočku ještě z Dárdžílingu. Čekala nás dlouhá cesta do
Sandakpu. Nějakých 21 km vedlo zčásti po prašné džípové cestě. Do
prudkých kopců, kde se klikatily serpentiny, byly naštěstí výrazné
zkratky pro pěší. Posledních pár kilometrů bylo hodně vyčerpávajících.
Silnice byla neuvěřitelně prudká, skoro jako na lyžařském svahu. Po
cestě jsme stále míjeli asi osmi až dvanácti leté děti, jak v
jednoduchých proutěných nůších snáší obrovské náklady dříví na zátop.
Kolem 16 hodiny jsme vyčerpaní dorazili na vrchol Sandakpu, kde je
několik chatek k ubytování. Většinu jich však vlastní jen jeden majitel
a ceny jsou obyčejné prkenné postele v noclehárně dosti předražené.
Trváme si na svém, že budeme platit maximálně 50 Rs na osobu, a tak nás
po deseti minutách poslali k jedné místní rodině na palandu. Nemáme tam
skoro žádné soukromí, ale na jednu noc to bohatě stačí.
Úprk do Dárdžilingu - kudy je to lepší?
Do poslední chvíle nebylo jasné, jakým směrem na štědrý den vyrazít,
abychom stihli půlnoční mši v Dárdžilingu. Je rychlejší sejít do
Rimbiku (klasické zakončení 3-denního treku podle LP) a nebo raději
šlapat 32 km zpět do Maney Bhanjangu? Do Rimbiku je to pouze 21 km a
navíc stále z kopce, ale poslední doprava odjíždí někdy mezi 11 a 13
hodinou. Čím dřív se sejdou pasažéři, tím dřív džípy odjedou. Na druhou
stranu cesta do Maney Bhanjangu je téměř o třetinu delší a vede z kopce
i do kopce a je tedy o něco namáhavější. Džípy ale odjíždí do
Dárdžilingu prý ještě i v 17h a tak je větší pravděpodobnost, že to
stihneme. Jednotlivá doporučení místních lidí, jak se v za jeden den
dostat ze Sandakpu do Dárdžílingu se bohužel rozchází. Volíme tedy
jistější a méně dobrodružnou variantu. Celodenní pochod zpět do Maney
Bhandžangu cestou, kterou dobře známe.
Východ slunce nad Himalájem
Ranní východ slunce byl opravdu perfektní. Ačkoli počasí bylo po
všechny dny treku proměnlivé, na štědrý den se na nás usmálo štěstí.
Večerní mlha byla pryč a nad námi se blyštěla modravá obloha. Jen nad
Kančendžungou (3. nejvyšší horou světa) ležel kus bílé mlhy. Najít
Everest na obrovské himalájské dlani nebylo jednoduché, protože v 80ti
km vzdálenosti se skvěl jen jako malý výčnělek. Přesto jsme ho našli.
Slunce totiž osvítí nejprve Mt. Kančendžungu, pak Mt. Everest a pak
všechno ostatní. Měli jsme to mrazivé ráno velmi sváteční pocit. Pěkné
počasí se super vyhlídkou jako byl pro nás prima dárek k Vánocům.
V 7h ráno, když jsme byli výhledem nasyceni, jsme se sebrali a doslova
utíkali skopce dolů, aby nám těch 32 km uběhlo co nejdříve. Již v 11
hodin jsme si dávali dal bhát v nepálské vesnici na hraniční čáře a pak
zase dolů. Celý pochoďák jsme nakonec zvládli za 8 hodin. Ufff!
Lepší varianta - pět dnů
Pokud bychom nespěchali do Dárdžílingu na půlnoční mši, a pak pryč z
Indie, kvůli konci našich víz, jistě bychom pokračovali dál do Phalutu,
což je dalších 20 km dál na sever na hranice Sikkimu. Trasu cesty jsme
viděli ze Sandakpu a vedla víceméně po rovině. Nejlepší je však
skutečnost, že během celodenní trasy Sandakpu-Phalut je stále vidět
Kančendžunga, Everest a další vrcholky himalájského panteonu. Z Phalutu
je pak vše ještě o 20 km blíže a hory se zdají o něco zas vyšší. Všem
trek doporučujeme. Je to trochu náročnější, hodně chůze dokopce, ale
výhledy jsou geniální.
Text: Karel Wolf (karel.wolf@centrum.cz)
|