"Turista je bůh" - takové je heslo turistické kanceláře v Sikkimu na SV Indie. Ve srovnání s rovinatou Indií se tu lidé k turistům opravdu chovají lépe. Nežebrají, neobtěžují a nezvyšují ceny kvůli barvě pleti. S výjimkou nejvíce propagovaných míst je v Sikkimu turistů jak šafránu a proto je návštěva bílé tváře vítané zpestření vesnického života. A co teprve návštěva maličkého budhistického kláštera, který stojí celoročně v ústraní turistického zájmu.
Do maličkého budhistického kláštera Singhik gompa jsme dorazili těsně po setmění. Původně jsme si jej chtěli jen v rychlosti prohlédnout a pokračovat dál do Manganu. Jakmile jsme však vysupěli po betonových schodech nahoru a prošli kolem prvních modlitebních praporků k hlavní budově kláštera, potkali jsme místního lámu - učitele. Khichung Lama se nad naším pozdním příchodem nepodivil, a zcela automaticky se zeptal, zda nechceme zůstat na noc. A my jsme samozřejmě chtěli, neboť srdečná pozvání od místních obyvatel nepřichází každý den.
Host do domu, bůh do domu!
Khichung Lama byl nejdůležitější a nejváženější osobou kláštera. Přesto, či možná právě proto se k nám choval velmi přirozeně a mile. Mlčky či jen malými gesty udílel ostatním pokyny týkající se našeho pobytu a čas od času dohlédl na to, zda se nám vede dobře. Hned po příjezdu nám byla přidělena jedna místnost na přenocování. Komfort ubytování odpovídal prostému životu mnicha v chudém klášteru na konci světa: prkenná podlaha v dřevěné boudě, žádná matrace či deka. Vždyť i všichni ostatní mníškové spí v jídelně či chrámu na dřevěné podlaze a nemají nic, než jen jednu rohož pod sebou a deku na přikrytí.
V době našeho příchodu byli mniši již po jídle. Zcela samozřejmě však uvařili zeleninový dal bhát speciálně pro nás dva. Aby nám čekaní na večeři nepřipadalo dlouhé, dostali jsme jako předkrm talíř burizonů a hrnek sladkého čaje. Po večeři rozdělali malí kluci ohýnek u kuchyně. Postupně se na nás k ohni přišli podívat nejen všichni mniši, ale rovněž i starosta vesnice Singhik. Seznamovací večírek zahrnoval sklenku pálenky Honey bee, kterou by člověk u mnichů opravdu nehledal.
Patnáctidenní pudža
Do kláštera jsme dorazili zrovna v době konání patnáctidenní pudži Lama Gondi. Modlitba spočívá v hromadném předčítání budhistických textů. Během patnácti dnů je třeba přečíst 108 svazků svatých knih. Pomocí tohoto předčítání se do okolí kláštera vyšle tisíce modliteb, které mají příznivě ovlivnit život vesnice. Hromadná modlitba mnichů vyvrcholí poslední den pudži 16.12., kdy do Singhiku přijede vysoký duchovní vůdce - Guru Rimpoche. Na přání a za peníze vesničanů zde provede tzv. Bumduck Pudžu. Snažili jsme se vypátrat důvod konání této speciální pudži, ale nic konkrétního se nám zjistit nepodařilo. Vesničané si prostě chtějí u svého boha pojistit dobrou úrodu, klid a mír ve vesnici, hodné děti atd. Uspořádat pudžu s účastí samotného Guru Rimpoche je však velmi nákladná záležitost a maličká vesnice Singhik si to může dovolit maximálně jednou za dva či tři roky. Ačkoli "obyčejné" pudži se vesničané aktivně neúčastní, poslední den bude prý v gompě a okolí narváno.
Čtení svatých knih mniši přerušili vždy jen na malou chvilku. Během přestávky jsme společně seděli na sluníčku, užívali si výhledy na Kančendžungu a povídali si. Posezení s Khichung Lamou bylo pro nás velkým zážitkem a ukázkou dokonalé pohostinnosti. Když jsme ho požádali o fotografii, s radostí a úsměvem nám zapózoval. A když jsme mu dali poslechnout jednu nahrávku budhistické písně z Nepálu, zorganizoval sborové zpívání svých svěřenců. Díky němu jsme se v klášteru cítili jako doma!
Přidat komentář
Zpět
