V Kapském městě jsme si půjčili toyotu yaris sedan a vydali se na měsíční jízdu kolem celé Namibie. Fish River Canyon, krásné červené duny v Sossusvlei, vraky lodí na Skeleton Coast, Himbové v okolí Opuwa, Epupa Falls, krásné safari v národním parku Etosha, Křováci a Bushmanland, Windhoek a zpět. Celkem jsme najeli 9200 km.
Ráno opět prší, takže máme náladu pod psa. Ale i tak
vyrážíme na sever. Paní domácí se nás ptá, zda-li s tou naší toyotou yaris
opravdu míříme do Namibie. Že prý tam teď furt jenom prší a že budeme mít
problémy. Zdá se, že paní byla v Namibii před hodně dlouhou dobou a nebo
má informace jen od bohatých turistů, kteří do Namibie bez terénních čtyřkolek
nevjedou. Má neobvyklý smysl pro humor, kterému nerozumíme.
Vyřizujeme posledních pár věcí na drahém internetu a razíme
k hranicím. Jsou od nás již jenom kousek.
Na hranicích přes Oranžovou řeku (Oranje River) vyřizujeme
formality a ukazujeme namibijská víza. Paní v uniformě mě vítá postřehem:
„Oh man, you are tall.“ A teprve pak se věnuje našim dokladům.
DOPORUČENÍ: Jelikož je směnný kurz jihoafrického randu a
namibijského dolaru 1:1, tak po celé Namibii je možné platit ve všech obchodech
randy. Vyplatí se tedy vyměnit velké množství randů v Kapském městě a pak
s nimi platit po celé Namibii. Dokonce i v namibijských bankách vám
na požádání dají místo namibijských dolarů jihoafrické randy, kterými můžete
normálně platit.
Průjezd hranicemi byl bezproblémový a tak míříme na první
zajímavost. Čeká náš Fish River Canyon. Po stech kilometrech sjíždíme na naší
první štěrkovou cestu. Po cestě jsme narazili na ceduli, že horké prameny
Ai-Ais jsou opravdu stále zavřené. Nejméně již od ledna 2009, kdy tu byli
kamarádi Katka s Tomášem. Za chvíli bude západ slunce a tak se pohlížíme po
ubytování. Vyhledáváme první kempink. Konkrétně ve vesnici Hobas (300 N$). Vytahujeme
naše kempové vybavení, které sestává z malého stanu. Pokukujeme po
ostatních kempařích, kteří mají 4x4 teréňáky se stanem na střeše. Vaří na
otevřeném ohni a popíjejí vínko ve svých rozkládacích židličkách. To je typický
africký kempink. Welcome in Namibia.
Sobota 25.4.2009 – Fish River Canyon
Ráno je konečně super počasí. Přesně takové jaké znám
z fotografií. Jasno, obloha jako vymalovaná a bez mráčku. Překvapivě není
však horko „jako v Africe“, ale je velmi příjemně, cca 24°C a fouká
příjemný větřík. Vždyť je africký podzim!
Balíme stan, loučíme se s kempem a jdeme zaplatit
vstupné do kaňonu Rybí řeky (170 N$ pro dva). Dostáváme malou mapičku, kde jsou
nakreslené jednotlivé cesty pro vozidla 2x4 a nebo 4x4 a prázdná místa jsou
doplněná různými zvířátky. Netušili jsme, že všechna zmiňovaná zvířátka
v parku a okolí spatříme. Hned vedle je totiž Gondwana National Park.
Vyrážíme na první vyhlídku Main Viewpoint, odkud je rozhled
do všech stran. Na rovné náhorní planině se najednou do země propadá kaňon řeky
Fish River, který je mírně podobný Velkému kaňonu v USA. Tento africký je
však ještě větší. Akorát na dně protéká drobná říčka. Pokračujeme ještě na
další vyhlídky Hiker´s Viewpoint a Sunset Point, Hell´s Conner a Sulphur
Springs Viewpoint. Právě na vyhlídce u sirných pramenů (kde mimochodem žádné
prameny nebyly) se nám líbilo nejvíce.
Slunce pálilo, ale chladný větřík stále udržoval příjemnou
teplotu na maximálně 25°C.
Nasedáme do auta, loučíme se s kaňonem Rybí řeky a
razíme dál na sever po prašné silnici do Seeheimu a následně do Keetmanshoopu.
Na začátku cesty projíždíme travnatou savanou, která patří do národního parku
Gondwana, kde máme velké štěstí na divočinu kolem. Jani má geniální oči, a tak
v dálce vidíme skupinku pštrosů, dva druhy antilop (springbok a asi
bushbuck), Hartmannovy horské zebry, několik buvolů a dokonce i jednu veverku.
V Keetmanshoopu jsme náhodou našli prima guesthouse Bernice B+B (200 N$ za pokoj,
bernicebeds@iway.na). Jsme na kraji města, do zahrady je vjezd pro auto a je tu
hlavně klid.
Neděle 26.4.2009 – Quiver Tree Forest
Dnes máme odpočinkovou neděli. Jani je po dlouhé cestě
z Indonésie do Prahy a pak do Afriky hodně unavená, a tak dnes zůstaneme
na jednom místě. Dopoledne máme odpočinkové a odpoledne míříme do blízkého Kokerboom
Forestu (100 N$ pro dva). Že by to byl les, to se říct nedá, ale je to
fantastické místo, kde roste mnoho fotogenických rostlin Aloe dichotoma
vysokých přes tři metry. České jméno neznám, snad aloe vidličnatá, resp. Aloe
rozsochatá. Přijíždíme sem asi hodinu před západem slunce a rozhodně to
nestačí. Prožívám první namibijská fotojatka, kdy cvakám jednu fotku za druhou
a stále nejsem nasycen tou krásou kolem. Je to ta pravá Afrika, kterou znám
z časopisů, pohlednic a obrázků na internetu. Přichází západ slunce, který
zalévá krajinu svou teplou oranžovou barvou. Světlo postupně slábne, krajina
tmavne a na východě se tvoří fialový závoj. Mezi stromy se prohání několik
damanů. Jsem štastnej, mám děsnou radost, srdce mi buší o sto šest. Na tyhle
chvilky jsem čekal několik let. Díky za tento krásný den.
Pondělí 27.4.2009 – Namib Desert na dohled
Ráno balíme, nakupujeme zásoby v supermarketu Spar na
dalších pět dní, vyměňujeme 1000 dolarů v bance a po snídani v místní
pekárně razíme dál na sever po příjemné asfaltové silnici. Po dvou stech
kilometrech přijíždíme na křižovatku cest a zatáčíme ostře doprava na západ
směrem do pouště Namib k dunám Sussusvlei. Bohužel čas jde proti nám.
Dopoledne jsme s nakupováním ztratili hodně času, takže to dneska
nedáváme. Tma přichází těsně před Maltahohe, kde jsme si našli prima farmu. Je
tam možnost jak kempovat, tak se ubytovat v malých pokojích. Všemu vládne
příjemná postarší dáma s vlasy až po pás a jejími obrovskými psy, kteří
nás oblizují jako lízátka. Jsme z nich na větvi. Nechápu, proč nám stále
strkají čenich mezi nohy.
Úterý 28.4.2009 – Konečně Sossusvlei
Vyrážíme brzy ráno, abychom doklepli posledních pár stovek
kilometrů po prašné silnici z Maltahohe do Sesriemu, našeho basecampu pro
pouštní duny Sossusvlei. Prašné silnice jsou v Namíbii téměř všude vyjma několika
hlavních tahů, ale naší klasickou Toyotou Yaris s náhonem na dvě kola to
zvládáme zatím v pohodě. I když je dokonce maximální povolená rychlost 60
km/h, tak to někde smažíme stovkou. Silnice jsou prostě zatím ve velmi dobrém
stavu. Akorát večer jedeme pomalu, to hlavně kvůli zvěři, která by nám mohla
skočit do cesty.
Krajina se postupně mění, sjíždíme na nedozírné plošiny, kde
rostou krásné žlutavé traviny. V kontrastu s červenými horami a
modrou oblohou s malými mráčky se toho okolí nemůžeme nabažit. Za autem se
nám tvoří obrovský oblak prachu, tak jsme docela rádi, že frekvence aut na
silnici je minimální. Jedno auto za hodinu je tak akorát.
Bivakujeme v kempu Sesriemu.
Toto městečko je spíše malým seskupením několika bungalovů, jednoho kempu, dvou
benzinových pump a malého krámku se sušenkami a turistickými suvenýry. Vše je
na jednom místě, za kterým je hlavní vjezd mezi duny Sossusvlei. Kupujeme si
permit na dva dny a vyrážíme na krátkou odpolední projížďku mezi nejvyšší duny
světa. Svítí geniální sluníčko, svými paprsky se opírá nejenom do okolních
červenavých dun, ale také do naší toyoty. Je však květen, tedy africký podzim,
a tak stačí vystoupit z auta a nastavit obličej chladivému větříku. Nechápu,
jak se mi Afrika mohla vrýt do hlavy jako horký kontinent. V noci je někdy
i zima.
Po nově vystavené turistické
asfaltce (z roku 2005) se po 45 kilometrech dostáváme k první blízké Duně
45, která se svou linií pne do neskutečných výšin. Ostrá křivka hrany duny se
vlní jako obrysy ženského těla. Nedokážu se na dunu vynadívat. Sluníčko se
sklání k obzoru a písek se barví do teplých barev. Oranžová se rychle mění
do sytě červené. Beru fotoaparát do ruky a mačkám jeden obrázek za druhým. Opět
další fotojatka, která ale brzy končí. Západ slunce je zde velmi rychlý.
Vracíme se do kempu těsně před zavřením brány v 18:30.
Středa 29.4.2009 – Torza stromů v Deadvlei
Jsme zmanipulováni ostatními
turisty a místními správci kempu, že brána parku se otevírá již hodinu před
východem slunce, takže vstáváme za tmy. Vyjíždíme kolem šesté a skoro hodinu
nám trvá, než dorazíme na hlavní parkoviště. Celkem je to asi 65 km po pěkné
asfaltce. Je sedm ráno a chladno. Možná by se dalo říci, že je skoro docela
zima. Nastupujeme do předraženého 4x4 vyhlídkového auta, které nás veze
písečnými kolejemi hlouběji mezi duny, odkud se pak můžeme dostat krátkou pěší
procházkou k hlavnímu místnímu lákadlu Deadvlei, tedy mrtvému údolí.
Slunce teprve před chvíli vylezlo nad okolní hory a je slušná zima. Jdeme
rychlou chůzí, abychom se zahřáli. Asi v půl osmé se před námi objevilo
vyschlé údolí s několika desítkami mrtvých stromů. Jsou to černá torza
kmenů s několika větvemi, která dodávají téměř strašidelnou atmosféru
celému údolí. S foťákem v ruce hledám nejrůznější úhly, jak bych mohl
krajinu vyfotografovat. Obloha se ale podivně začíná zatahovat. Místo aby se
vyjasnilo a mraky zmizely z oblohy, tak ze západu jsme atakováni černým
mračnem, které se usídlilo na několika okolních vysokých dunách. Všichni
říkají, že v této oblasti prší jednou za deset let, tak doufám, že to
nebude dnes. Sluníčko však všechno zachraňuje a kolem desáté dopoledne se
vzduch rychle ohřívá. I písek už není tak studený. Fotografické řádění mezi
suchými stromy nebere konce, strávil bych zde nejraději skoro celý den. Ale
všechno má svůj konec. Chceme se také podívat na onu pánev Sossusvlei, podle
které se celá oblast jmenuje. Kupodivu toto údolí není nijak moc vyjímečné.
Jenom pás akácií, několik keřů a duny kolem. Nastupujeme tedy do otevřené
čtyřkolky a vracíme se na parkoviště k našemu autu.
Jsme hodně unavení, tak se vracíme
do kempu, kde si dopřáváme oběda a příjemného odpočinku u místního bazénu. Je
chvilka po poledni a jsme u bazénu sami. Vystavujeme se slunečním paprskům,
konečně intenzívní odpočinek. Super relax uprostřed pouštní krajiny.
Odpoledne už stíháme akorát
blízkou dunu Elim, která je hned už vstupu do parku. Šplháme se na její vrchol,
ale nebere to konce. Zdálo by se jako by před námi utíkala. Z červeného
písku vyrůstá zelené trsy trávy. Je to zvláštní pohled. Neobvyklá krajina.
V zapadajícím slunci se vše vybarvuje do sytých barev. Ve vzdálenějším
okolí se červenají hory a pod dunou jsou obrovské lány suché dožluta zbarvené
trávy. Je to tak krásný západ slunce, že jsme si naplánovali, že sem vylezeme i
zítra ráno na východ slunce.
Jdeme „domů“ do stanu
s fantastickými zážitky z celého dne. Dnes se to povedlo.
Čtvrtek 30.4.2009 – Samota v Hidden Vlei
Z předchozího dne jsme tak
unavení, že východ slunce nestíháme. Na Elim dune jsme vyrazili, ale na vrchol
duny jsme se vyšplhat nestihli. Snídani si dopřáváme asi v půlce duny a
pozorujeme okolí, jak je úplně jinak zbarvené než včera při západu slunce.
Filozofujeme o našich životech, díváme se do budoucnosti. Vracíme se do kempu,
abychom se do desíti ráno sbalili a vyklidili kempovaní místo.
Dopoledne se ještě vydáváme na
blízký kaňon Sesriem, který je popisován v průvodci Libely Planet. Je to
zajímavý kaňon, který je zapuštěný do naprosté roviny okolního prostranství.
Ani ze stometrové vzdálenosti není poznat, kde se kaňon propadá do země. V době
velkých dešťů je spára ve skála jistě plná vody, dnes je v ní však jen
malé zelené jezírko, které krásně kontrastuje s okolním žlutým pískovcem.
Po krátké návštěvě se vydáváme za
posledním „highlightem“ okolí, čímž je Hidden Vlei. Je to podobná vyschlá pánev
s rozpraskanou vrstvou bahna a několika dřevěnými torzy kmenů jako Dead
Vlei, ale má také něco do sebe. Je totiž vzdálena asi dva kilometry od
parkoviště 2x4 směrem na jih. V průvodci je napsáno, že se tam dostaneme
po bílých značkách, ale žadnou značku jsem po cestě nepotkali. Cesta na jih
v červeném pouštním písku se pro nás stala chvilkovým dobrodružstvím, kdy
jsme hledali cestu ke Skrytému údolí. Já bych to asi vzdal dříve, ale Janča
naléhala, abychom se zašli podívat ještě pdo dunu na obzoru, třeba to bude tam.
A opravdu, tam jsme našli Hidden Vlei. Zapracovala meje mužská ješitnost a
musel jsem dát ženě za pravdu, že je to její zásluha. Hidden Veli na nás hodně
zapůsobilo. Bylo to hlavně tím, že jsme mohli nekonečné dvě hodiny řádit na bělavém
vyschlém dnu tohoto údolí uprostřed neskutečně rozlehlé pouště. Je to paráda.
Opět super den.
Se západem slunce pak téměř
utíkáme k našemu autu. V šeru nemůžeme naše parkoviště najít a tak si
říkáme, jak ta poušť může být zrádná. Zbývá nám posledních třicet minut na
šedesát kilometrů, které bychom měli projet maximální rychlostí 60 km/hod.
Nechci říkat, jakou rychlostí jsme po tom novém asfaltovém povrchu jeli, ale stihli
jsme to za 35 minut.
Večer jsme se vydali urazit aspoň
pár dalších kilometrů. Dorazili jsme do neobvyklého městečka Solitaire.
Pátek 1.5.2009 – NP Namib Naukluft
Teprve ráno zjišťujeme, kam jsme
to včera večer dorazili. Městečko Solitaire vlastně není ani městečko, ani
vesnička. Je to jen pár budov na jednom místě, které spravuje jen pár lidí.
Možná že jen jedna rodina. Jedná se o benzínovou pumpu, hotel, kemp,
restauraci, malý obchod, pekárnu a opravna aut. To vše je opravdu jen na pár
metrech čtverečních. Ale vše šlape jako hodinky. Místo je křižovatkou
frekventovaných cest, takže řidiči rádi dotankují benzín, či zastaví na kafe
nebo jablkový koláč. Pekárna je totiž tak proslulá, že si sem pro pečivo jezdí
lidé opravdu z velkého okolí. I my jsme se olizovali z vynikajících
housek. Konečně výborné pečivo, které nám nahradilo klasický toustový chléb.
Celá vesnička je navíc koncipována
do vesnice, která jakoby ležela na divokém západě. Všude kolem jsou vraky
automobilů, staré benzinové čerpadlo, atd … Opravdu neobvyklá krajina. Je to tu
tak neobyčejné, že tu natáčela i Česká televize.
Vyrážíme na jednodenní výlet do
jižní části hor NP Namib Naukluft. Cesta je hodně prašná, tak jedeme pomalu a
po hodině jízdy jsme potkali několik černých paviánů. Jak rychle jsme se
zahlédli, tak rychle také zmizeli z očí do očí.
Vjíždíme do hor Namib Naukluft a
vyrážíme na čtyřdenní vycházku Olive Trail. Před námi se vypíná prudký svah
s rozkvetlou loukou a my stoupáme vzhůru. Je to příjemná cestička. Výhled
je stále lepší a lepší. V dálce jsme dokonce zpozorovali Hartmannovy
horské zebry a několik antilop (dále tu žije také buvolec pestrý, kudu,
skálolez, antilopa skákavá, pštros, prase bradavičnaté či antilopa travní). Po
hodině se cesta stáčí a noříme se do kaňonu vyschlé řeky, kudy musí
v deštivém období proudit mnoho vody. Nakonec jsme došli až
k jezírku, které bylo ze všech stran obklopeno kolmými stěnami. Cesta
zmizela a jediným vodítkem, kudy máme jít byl řetěz napnutý na skále, který nám
měl sloužit jako zábradlí. Připomnělo mi to divoké via ferraty v Itálii,
ale bez jištění. Nervozita stoupala, ale cesta zpět neexistovala. Vrátit se
nemůžeme. Musíme vpřed. Po překonání tohoto malého dobrodružství jsme měli před
sebou již jen poslední kilometr cesty. Deset kilometrů jsme nakonec nešli
plánované čtyři hodiny, ale skoro pět a půl hodiny.
Nasedáme do naší toyoty a už za
tmy se vracíme do příjemného kempu v Solitairu (60 N$ na osobu).
Sobota 2.5.2009 – Cesta do Walvis Bay
Ráno jsme nemohli vynechat snídani
v místní pekárně, hned vedle benzinové pumpy. Čerstvé pečivo voní vlastně
po celé vesničce. Dali jsme si opět jablkový koláč s kávou a vedle nás
panáčkují pozemní veverky. Nasedáme do auta a razíme dál na sever. Krajina se
před námi otevírá. Na prašné silnici se za námi tvoří hustý oblak prachu.
V dáli se pnou vysoko do nebe zajímavé hory, které nám připadají jako
vystřižené z divokého západu. Po obou stranách silnice září nažloutlá
tráva, kterou pročesává chladivý vánek. Opět jsme zahlédli pozemní veverky,
které nám v trávě připomínají spíše nějaké sviště. Později se nám přes
cestu přehnalo i několik šakalů. Jsou to takoví stepní psi s velkýma
ušima.
Ujezděná prašná cesta je dosti
pevná, svištíme to skoro stovkou, ale dvakrát musíme hodně zpomalit, abychom projeli
dvě suchá koryta sezónních řek. V mapě jsou vyznačena jako dva průsmyky.
Většinou je průsmyk cesta přes vysoké hory, ale zde západní Namibii je průsmyk
prudká cesta ke korytu řeky a pak prudká cesta vzhůru na rozlehlou plošinu.
Koryta řek jsou zde zvláštním způsobem zaříznutá do travnaté roviny a voda se
v nich valí směrem k Atlantskému oceánu od prosince do března.
Jakmile se přibližujeme
k Walvis Bay, tak se krajina mění. Travnaté roviny zmizely a přichází
kamenitá poušť, kterou pak střídá oblast s písečnými dunami jako někde
v Dubaji. Míjíme místní vysokou Dunu 7 a vjíždíme do města, které je
nejdůležitějším přístavem v Namibii. Centrum města nemá žádnou
architekturu a navíc je víkend, takže ulice jsou liduprázdné.
Stavíme u mořské laguny, kde
pozorujeme plameňáky. Je jich tu spousta, někteří jsou bílé, ale mezi nimi jsou
i krásně růžové. Nasazujeme teleobjektivy a cvakáme ostošest. Na koupání nemáme
ani pomyšlení. I když peče sluníčko, tak je chladno.
Zajíždíme ještě na solná pole, kde
místní společnost vyrábí mořskou sůl jednoduchým odpařováním mořské vody na
rozlehlých pánvích.
Opouštíme Walvis Bay a míříme do
Swakopmundu, který je asi 30
km severně. Je to snad jediné plážové přímořské
letovisko v Namibii, kam zajíždí lidé z hlavního města Windhoeku. Lidé
mají však prodloužený víkend kvůli státnímu svátku v pátek i
v pondělí, a tak je ve Swakopu (jak se městu zkráceně říká) plno. Asi
bychom spali v chatkách městského kempu (200 namibijských dolarů pro dvě
osoby), ale všechny byly obsazené, tak jsme se ubytovali v hotýlku s posledním
volným pokojem pokojem za 380 N$. Janče je špatně, a tak do večera již nic
nepodnikáme a odpočíváme.
Neděle 3.5.2009 – Welvitschia Drive
Dopoledne po prima snídani se
vydáváme do severní části NP Namib Naukluft se zakoupeným permitem na cestu za
vzácnou Welvítschií. Welvitschia mirabilis je velmi zvláštní přízemní
rostlinou, která je typická pro severní Namibii. Její silné kožené listy se
pnou po zemi a rostou velmi pomalu. Některé rostliny jsou prý staré i 1500 let.
Okružní cesta Welvitschia Drive je
160 km dlouhá, vede po prašných silnicích a jsou na ní vyznačené zastávky se
zajímavostmi. Něco jako jsou u nás turistické naučné stezky. Zde se však vše
absolvuje v autech. Na zastávkách tedy pozorujeme barevné lišejníky, které
po potřísnění vodou změní barvu a tvar, prohlédneme si dva různé keříky
s tlustými listy, které se adaptovaly na velmi suché pouštní podmínky.
Dešťové srážky zde nejsou skoro žádné. Jediným přísunem vodní vláhy jsou kapky
vody, které zde kondenzují vždy ráno. Několik zastávek je zde
s fantastickými výhledy do kopcovité krajiny, kde neroste vůbec nic, ani
malý keříček. Připadáme si občas jako na měsíci. Když se krajina zbarví do
červeného odstínu, tak jsme zase jako na Marsu. Poslední zastávkou je pole mnoha
Welvitschií, které dominuje ta nejstarší a největší. Vědci právě odhadují, že
má cca 1500 let.
Cesta zpět je dlouhá a západ
slunce rychlý. I když jsme dnes skoro celý den jezdili v autě, tak jsme
večer děsně unavení. Stihli jsme akorát nakoupit v SuperSparu potraviny na
dalších několik dní.
Pondělí 4.5.2009 – Lachtani na Cape Cross
Opouštíme Swakopmund, tankujeme plnou nádrž a řítíme se dál
na sever podél větrného atlantského pobřeží. Napravo i nalevo jsou nedozírné
pouštní roviny, u pobřeží se sem tam vyskytne terénní auto s rybáři. V jednu
chvíli jsme zahlédli ztroskotanou rybářskou loď. Je v docela zachovalém
stavu. Zdá se, jakoby zde uvízla teprve nedávno. Je cítit, že Pobřeží koster je
již na dohled. Dále podél silnice místní pracovníci těžařských společností
prodávají na jednoduchých stolcích krásné růžové krystaly z kamenné soli.
Přijíždíme k lachtaní
rezervaci Cape Cross, kde se na jednom místě vyskytuje několik desítek tisíc
krásných lachtanů kapských. Lachtani jsou ale cítit a slyšet mnohem dříve, než
jsme je zahlédli. Jejich zápach je štiplavý, ale člověk si zvykne. Je zde
vybudovaná pěší lávka s pěkným výhledem na lachtany. Jsme zde skoro při
západu slunce, nemohli jsme si vybrat lepší chvilku. V tomto období je
pobřeží poseto jenom samými samicemi s mláďaty. Někde mláďata tvoří
dokonce celé školky, kde leží namačkáni vedle sebe. Zahlédli jsme i dva šakaly,
jak přibíhají k lachtaní kolonii a hledají nějaké slabé nebo zemřelé
mládě. Po západu slunce jedeme dál a stanujeme v osamělém kempu Mile 108 (předražených
160 N$ pro dvě osoby). Kemp je obrovský, pojme snad 50 nebo více skupin, ale
dnes je tu jen naše a jedno další auto.
Úterý 5.5.2009 – Skeleton Cost National Park
Vyrážíme po osmé hodině. Ranní mlha a oblačnost tu není tak
silná jako ve Swakopmundu, už po deváté tu prokukuje sluníčko mezi mráčky. Po
cestě se zastavujeme u prvního vraku lodi Winston, ke které jsme zajeli boční
pouštní cestou. Jakmile jsme dorazili k hlubokému písku, tak jsme vypnuli
motor a dál jdeme pěšky až k pobřeží. Vrak lodi je téměř neznatelný,
zůstalo po něm opravdu jen pár „kostí“, tedy žeber z trupu lodi, které
jsou ponořené do pobřežního písku. Po několika dalších kilometrech jsme
dorazili k místu, kde malá společnost nabízí solné léčivé koupele ve
vykopaných solných vanách.
Dorážíme k bráně národního parku Pobřeží koster, kde
platíme permit. Později jsme bohužel zjistili, že průjezd parkem je zdarma.
Park je místy opravdu strašidelný, protože pouštní písek
vede od obzoru k obzoru. Široko daleko nikde nic a my se musíme spolehnout
na naši toyotu. Jedeme si to po solné silnici, která je pevná jako asfalt, ale
zanechává na naší kapotě špinavý povlak soli. Zastavujeme u dalšího vraku lodi
South West Sea. Bylo to malé plavidlo, které zde ztroskotalo v roce 1976 a
dnes je zde po něm jen zbytek trupu a pár zrezlých šroubů v písku. Mořské
vlny se do vraku stále opírají, takže za pár let tu po něm asi nebude ani
památky.
Další zastávka je u malé laguny, kde je mnoho plameňáků a
kormoránů. Vychutnáváme si jejich ladné pohyby nad vodní hladinou. Plachtí
stále dokola nad námi tak dlouho, dokud neuděláme pár kroků opodál, abychom je
nerušili.
Poslední zajímavou zastávkou jsou zbytky těžební věže
z 60. let 20. století. Byl to pokus o těžbu roby, který však zkrachoval.
Dnes to je jen torzo železné konstrukce, které si oblíbily mořští ptáci.
Kousek před Torra Bay odbočujeme na východ pryč z NP
Pobřeží koster a jedeme do vnitrozemí. Ještě před bránou parku nás staví
turisté z Francie, kterým vypověděl VW polo. Prý narazili na kámen a motor
už nenastartovali. Stojí zde již tři hodiny a jsme první, kdo kolem nich
projíždí. Jelikož zde není signál, tak nás požádali, abychom na bráně parku
zavolali půjčovnu AVIS a oznámili jim jejich porouchané auto.
Během posledních pár kilometrů jsme po stranách štěrkové
cesty zahlédli ještě několik welvitschií. Krajina se postupně mění. Západ
slunce dodává okolním skalním kopcům fantastické barvy. Je to divoká krása.
Čeká nás ještě dalších dvě stě kilometrů cesty po prašné
silnici do kempu Aba Huab v Twyfelfonteinu, které dorážíme již za tmy.
Středa 6.5.2009 – Skalní malby v Twyfelfontein
Teprve ráno zjišťujeme, že jsme přijeli do skvěle zařízeného
kempu Aba Huab (60 N$ na osobu) s pěknou recepcí a milým personálem.
Recepce a toalety jsou zařízené v tradičním stylu a sprcha s teplou
vodou je zabudována v akáciovém stromu. Fakt paráda.
Vyrážíme na prohlídku skalních maleb, které jsou na seznamu
UNESCO. Jsou to rytiny do skalní stěny, která se kdysi dávno zřítila a dnes
jsou tedy patrné na několika přístupných místech. Malby prý pocházejí
z dob před 1500 až 6000 lety. Jsou většinou 10 až 50 cm veliké. Provádí
nás černoška, která se svým kamarádkami po cestě mluví typickým klikacím
jazykem. Už jsme tyto nezvyklé zvuky slyšeli v rádiu, a původně jsme ani
netušili, že jsou součástí místního dialektu.
Odpoledne stavíme také u zkamenělého lesa, kde se vyskytuje
mnoho malých i velkých úlomků zkamenělého dřeva, ale je zde i několik
celistvých kmenů. Jeden je dlouhý přes 30 metrů a ústí i pod zem, takže jeho
skutečná délka není ani známa. Všechno to jsou prý borovice, které pochází
z centrální Afriky z oblasti kolem Konga. Kmeny sem pravděpodobně
připluly během povodně a byly pokryty až tisíc metrů silnou vrstvou bahna.
Velký tlak způsobil integraci různých minerálů jako manganu a dalších do
dřevnatých buněk stromu, které vytěsnily vodu a kyslík a tak všechny větve a
kmen se přeměnily na kámen. Ten je teď díky vysoké koncentraci manganu dvakrát
tak těžší než běžný kus kamene.
Cesta ubíhá pomalu, a tak po západu slunce přijíždíme do
Khorixasu, což je křižovatka hlavních cest. Našli jsme si pěkný kemp Gowati
Country Hotel (kempování 50 N$ na osobu) i s malým bazénkem (www.gowatilodge.com, www.gowatinamibia.com).
Čtvrtek 7.5.2009 – Cesta do Opuwa k Himbům
Vyrážíme dál na sever do Opuwa, hlavního města Himbů.
Chvilku si to smažíme po štěrkové silnici a pak se napojujeme na asfaltku. Je
to paráda po několika dnech svištět zase po čisté a pevné silnici. Máme dnes
ujet skoro 300 km. Počasí nám opět přeje, postupně se otepluje, a tak dokonce
zapínáme klimatizaci. Když projíždíme kolem západní hranice národního parku
Etosha, tak jsme si všimli neobvykle vysokých zvířat. Hned vedle silnice za
nízkým plotem na nás zíraly krásné žirafy i s mláďaty. Naše nadšení nešlo
skrýt, endorfiny štěstí tekly proudem. Fotoaparáty cvakaly jako o život a
kamera točila a točila. Čím jsme se byli Opuwu blíže a blíže, tak se na silnici
objevovalo více domácích zvířat. Pasáčci hnali před sebou stáda krav nebo koz a
párkrát jsme na silnici potkali i hloupé osly, které jsme museli objet velkým
obloukem.
Silnice byla v posledních kilometrech lemována i
vysokými termitištěmi. Jakmile bylo Opuwo na dohled, tak jsme zbystřili.
Předměstí tvořilo pár chatrčí z větví a jílu a na ulicích jsme poprvé
spatřili hnědé krásky Himby, za kterými sem jedeme několik tisíc kilometrů.
Mezi Himby jsme spatřili i několik černošek oděných do bohatých barevných sukní
s podivným čepcem na hlavě. Teprve teď si říkám: „To je ta pravá černá
Afrika.“ Najednou zmizel ten všechen luxus a nic neříkající architektura jižní
Afriky a přivítala nás tradiční Afrika. Projíždíme městečkem sem a tam a
pozorujeme s otevřenými ústy ony tradice, jak se vznešeně prochází
s obnaženým poprsím po městských ulicích.
Hledáme kemp, kde bychom se ubytovali. Po chvilce jsme
narazili na směrovku k městské Opuwo Coutry Hotel (opuwoadmin@iway.na),
která je na kopci nad městem. V úžasu stojíme před recepcí s nádhernou tradiční
africkou architekturou se slaměnou střechou, za kterou se leskne voda
v bazénu s překrásným výhledem do širokého údolí. Už nechci hledat
jiné ubytování. Je rozhodnuto. Zůstáváme zde. Ceny luxusních a standardních
pokojů (1620 N$ resp. 1150 N$ za dvoulůžkový pokoj) jsou trochu mimo náš
rozpočet, a tak bereme krásné travnaté kempovací místo (150 N$ pro dva) se
zeleným trávníčkem i prima výhledem.
Okamžitě stavíme stan a stíháme ještě poslední odpolední
paprsky slunce u bazénu. Je to krása. Prožíváme překrásné chvilky
v luxusní oáze obklopeni černou divočinou. Těšíme se na to, co přinese
zítřek za další dobrodružství.
Pátek 8.5.2009 – Trocha odpočinku u bazénu
Dnešek jsme věnovali regeneraci těla a duše. Místo abychom
vyrazili za Himby do města a nebo někam do buše, tak jsme se rozhodli, že když
jsme se ubytovali v kempu s tak krásným bazénem s přepadem a
ještě hezčím výhledem, tak jsme zůstali celý den u bazénu. Nachytali jsme
trochu bronzu, vyřídili pár emailů přes hotelové (placené) wi-fi a dali si
bezvadný (po dlouhé době teply) oběd v hotelové restauraci. Kupodivu za
velkou porci masa a hranolek požadovali relativně dobrou cenu. Místní
kempoviště a hotelový bazén jsme si prostě velmi oblíbili.
Sobota 9.5.2009 – Výlet k vodopádům Epupa
Místo abychom dopoledne vyrazili do města, tak jsme se
rozhodli, že pojedeme na sever ke hranicím s Angolou k vodopádům
Epupa. Nejprve jsme museli natankovat plnou nádrž, protože tam nahoře už žádná
benzínová stanice není. Zajeli jsme k té hlavní pumpě BP, kde nás hned
oslovil místní průvodce, že pokud chceme, tak nás za 400 randů zavede do
tradiční vesnice a ukáže nám život Himbů.
I když nás to lákalo, tak jsme si řekli, že to vše poznáme i
sami právě tam na severu u vodopádů. A měli jsme pravdu.
Po prašné cestě jsme projížděli kolem mnoha himbských osad a
samotných žen, které na nás mávali jakoby chtěli stopovat. Z průvodce jsme
se dozvěděli, že Himbové nás svými posunky nestopují, ale přesto chtějí,
abychom zastavili. Od předchozích návštěvníků se totiž naučili, že i tak
z nás může něco vypadnout. Za fotografie jim totiž všichni turisté rádi
zaplatí buď penězi a nebo naturáliemi v podobě sušenek, bonbónů a nebo
jiných dobrot. Udělá jim radost i ovoce nebo chleba.
Po několika minizastávkách jsme dorazili k vodopádům
Epupa. Nejsou sice tak monstrózní jako Viktoriiny vodopády, ale i tak je
přitažlivé dívat se řeky, která se před vámi propadá do hluboké rokle a ve
vodní tříšti máte možnost spatřit barevnou duhu.
U vodopádů pralo několik chlapců své prádlo a jeden zrovna
zabil hada a poponesl ho opodál. Ten nás pak oslovil, že tu působí jako učitel,
a pokud bychom chtěli, tak by nám ukázal nějakou vesnici Himbů. Jelikož bylo
klem třetí a přicházelo skvělé sluníčko na fotky, tak jsme na nabídku jeho
průvodcování kývli a vyrazili autem do blízké vesnice hned u hlavní cesty.
Mladý učitel se projevil jako slušný a vzdělaný chlapec,
který nám byl dobrým rádcem a překladatelem. Nakoupili jsme cukr, kukuřičnou
mouku a olej a s těmito naturáliemi jsme mohli vesnici navštívit.
Rujáno, jak se průvodce jmenoval, nás nejprve ohlásil u
náčelníka vesničky, dovolil se, zda můžeme vstoupit a jednotlivě nás
představil.
Oči jsme měli jako na stopkách. Kolem nás bylo množství těch
nejprimitivnějších chatrčí, co si člověk dokáže jen představit a u každé byla
aspoň jedna žena oděná jen do kožené sukýnky. Mezi obnaženými prsy se vdaným
ženám houpala krásná mušle a na hlavě měly kozí kožku srolovanou do jakoby
oslích uší. Žena náčelníka nás uvítala ve svém domě a hned se ujala nám
ukazovat k čemu má v chýši jednotlivé věci. Čelenka vpravo je
svatební kroj, vlevo je zase nádoba z kravího rohu s hlinkovou mastí,
kterou se potírá každý den. Tak proto mají Himbové tak krásně vláčnou pokožku i
v pokročilém věku. Mast je tedy nejenom návodem jak se udržet mladý, ale
také plní funkci repelentu. Malárie zde řádí o sto šest.
Himbové jsou animisté a své obřady provozují kolem svatého
ohně, holy fire, který je mezi vchodem do náčelníkovy chýše a vchodem do ohrady
pro dobytek. Tyto dva vchody také tvoří linii, kterou běžný návštěvní nemůže
překročit. I když jednou jsme si omylem překročili a průvodce to komentoval
slovy, že se může tato linie překročit jedině tehdy, pokud se náčelníka vesnice
zeptáme. No a náš průvodce se již zeptal. Tak jsme naštěstí žádné faux-pas
nezpůsobili.
Jakmile jsme se nasytili fotografií a komunikací
s Himby, odevzdali jsme naturálie, nasedli jsme do auta a odjeli do našeho
kempu u Epupa Falls. Rujano od nás dostal 50 N$ za odpoledne. Večer pak za námi
ještě přišel s novou informací. Dozvěděl se, že druhý den se koná
v daleké vesnici vyjímečná svatba, tak zdali tam s ním nechceme
vyrazit. Okamžitě jsme souhlasili a byli jsme rádi, že máme program na druhý
den.
Neděle 10.5.2009 – Svatba u Himbů
Po deváté ráno jsme se sešli
s naším průvodcem Rujánem, nakoupili dárky v podobě naturálií a
vyrazili do ještě více vzdálenější vesničky než včera. Jmenovala se Otjomazeva
a byla asi 10 km vzdálená směrem na Opuwo. Opět jsme dostali povolení
k návštěvě vesnice, a tak jsme s úsměvem vstoupili dovnitř oploceného
prostoru.
V kruhové vesnici žila velká
rozvětvená rodina v několika kruhových hliněných chýších. Uprostřed
vesničky byl ještě jeden oplocený prostor, který byl však pro dobytek. Linii
mezi náčelníkovou chýší a ohrádkou pro dobytek jsme ihned rozpoznali, a tak
jsme se této „svaté“ lilii vyhýbali.
Do vesničky jsme přišli za pět
minut dvanáct. Asi deset minut po našem příchodu se totiž několik žen dalo do tleskání
a zpěvu a se svým zpěvem se k nim přidal samotný náčelník. Všichni, kdo
rozuměli (tehy jen Himbové) se smáli, ale překlad do angličtiny nedopadl tak
dobře. Prý zpíval o rodině a tom, kde a s čím se denně pracuje. Zpěv byl
na oslavu dnešní svatby, která ovšem byla dvojitá. Ženichové zde byli dva, a to
kolem 30-40 let věku. Co nám však vzalo dech, tak to byly ty dvě holčičky,
které byly připravovány jako dvě nevěsty. Jedna byla šestiletá a druhá 11ti
letá. Hned jsme se museli ujistit, že svatební noc neproběhne jako u nás.
Průvodce nás ujistil, že dospělí ženichové počkají se svatební nocí do asi 16
roku života jejich manželek.
Děti běhaly kolem nás jako o život
a skákaly a válely se v prašné zvířecí podestýlce. Jejich chuť lítat se
mnou na vrtulníku a točit se, točit se, točit se, stále nekončila.
Během zpěvů se už vedle na ohni pekla
již poražená kráva. Jakmile jsem se podíval do černého hrnce a na vařené
šlachovité maso, skoro se mi udělalo špatně. A to nám ještě pár Himbů posunkama
ukazovalo, že nám také dají na ochutnání. No to prosím ne!
Fotografovat Himby není nic
jednoduchého, protože vše co dělají během dne, tak dělají ve stínu čehokoliv.
Janča rozdala ještě několik
bonbónů a náramků dětem a kousek po poledni jsme odjeli na chvilku do kempu si
odpočinout a najíst se.
Kolem půl čtvrté, když svítilo to
nejlepší sluníčko, jsme se ještě zajeli podívat na svatbu, abychom věděli jak
vše bude pokračovat. Lidé z nás měli radost, že jsem se ještě na odpoledne
vrátili. Chovali se k nám pak už skoro jako k rodině.
Slibované večerní tance a zpěvy
nakonec přišly opravdu až večer kolem 18 hodiny a po nich jsme jeli zpět do
kempu.
Z celé návštěvy jsme měli velkou
radost, nafotili jsme mnoho lidí, poznali kus velmi exotického života.
Pondělí 11.5.2009 – Návštěva vesnice Dembů
Ráno jsme vyrazili zpět do Opuwa.
Asi po hodině jízdy nás opravdu stopla černá maminka s miminkem, která
měla namířeno do blízké vesnice. Jelikož to nebyla Himba, ale Demba, tak jsme
jí vzali. Dembové se totiž nepotírají červenou hlinkou, ale chodí také polonazí
a mají krásné barevné korálky kolem krku. Paní s miminkem si sedla na
zadní sedačku. Byl to docela zajímavý kontrast, polonahá paní v moderním
autě. Jakmile jsme jí vysadili ve městě, tak se k nám přiřítil klučina,
jestli bychom ho nevzali do Opuwa. Souhlasili jsme a tak hned zasedl místo po
paní s miminkem. Docela vzdělaný dvacátník vyprávěl, že studuje, ale jako
průvodce s turisty viděl už skoro celou Namibii, trochu to nepasovalo
dohromady, ale budiž. Konverzace plynula docela dobře, a tak jsme ho poprosili,
zda by nás nemohl vzít ještě do jedné vesnice Dembů a do vesnice své rodiny,
která byla po cestě. Tak jsme měli během cesty ještě dvě krátké návštěvy, které
nám zpestřily vyčerpávající jízdu. Do Opuwa jsme přijeli v pozdějším
odpoledni, šli nakoupit a ve městě jsme ještě ulovili pár fotografií nejenom
Himbů a Dembů, ale také lidí Herero, kteří tu chodí v neuvěřitelně
bohatých a načančaných šatech. Jejich kultura nám mezi polonahá etnika nějak
moc nejde.
Později jsme ale zjistili, že
Herero se vyskytují i na východě Namibie u Tsumkve, Grootfonteinu, a dokonce i
u Okahandja.
Stan jsme postavili opět na
trávníku v Opuwo Country Hotelu za 75 N$ na osobu s bazénem.
Úterý 12.5.2009 – Odpočinek u hotelového bazénu
Ráno jsme se probudili celí
zlámaní a rozhodli jsme, že neustálé popojíždění nás hodně vyčerpává. Rozhodli
jsme se tedy, že do Etoshi pojedeme až druhý den. Po snídani jsme tedy ulehli
na lehátka k bazénu a dopřávali si vytouženého odpočinku až do západu
slunce.
Středa 13.5.2009 – Přejezd do NP Etosha
Vyrážíme směr NP Etosha,
největšímu národnímu parku Namibie. Je to vlastně jeden z nejlepších
národních parků v Africe vůbec. Cesta nám trvala docela dlouho, ale po
asfaltových silnicích se jelo velmi dobře. Do parku jsme přijeli od jihu
Andersenovou bránou a ubytovali jsme se ihned v kempu Okaukuejo (čti
Okakujo) za cenu 400 N$ pro dva (asi 1000 Kč). Opět relativně drahé ubytování,
ale jiná možnost je jít akorát do ještě dražších bungalovů a nebo spát mimo
park.
Jakmile jsme postavili stan, tak
jsme se šli podívat k hlavnímu napajedlu, které bylo uměle vybudováno
těsně vedle chatiček, které na něj mají dokonce výhled. (Chatička
s nejlepším výhledem je 34, pokud by tam někdo chtěl strávit líbánky :-).
Měli jsme štěstí. Ihned po západu slunce se u napajedla objevil jeden slon, pak
dva nosorožci a pak ještě jeden slon. Napajedlo bylo osvícené dvěmi silným
žlutými reflektory a z jedné strany bylo mnoho laviček, u kterých se
postupně střídali turisté. Naše fotoaparáty cvakaly jako o život, byli jsme
děsně nadšení, že máme takové štěstí, ale pak jsme se dozvěděli, že to je
takhle každý večer. Ale i tak jsme měli super náladu. Byla to paráda pozorovat
takhle velká zvířata z takové blízkosti. Fantazie, kterou jsme ani
nečekali. Byl to krásný závěr dne.
Čtvrtek 14.5.2009 – NP Etosha, kemp Okaukuejo
Ráno jsme se snažili vyrazit hned
jak se otevřou brány kempu v 6 ráno, ale to se nám nepodařilo. Ze včerejší
dlouhé jízdy jsme byli přeci jenom dost unavení. Takže až tak kolem sedmé
vyrážíme do divočiny. Všechny cesty v parku jsou štěrkové, po kterých se
dá cestovat rychlostí maximálně 60 km/h. Je to hlavně kvůli zvěři, která se
volně prochází i na cestách. Ráno a večer před západem slunce jsou asi nejlepší
pozorovací podmínky na zvířata. Nejenom že má sluníčko pěknou barvu a jsou
dlouhé stíny, ale také není takové vedro a jsou vidět i šelmy.
Hned zrána jsme měli neuvěřitelné
štěstí, když jsme u druhého napajedla objevili dva velké lvy. Nebylo jednoduché
je fotografovat, protože se skrývali ve vysoké trávě a my jsme byli zavření
v nízké osobní toyotě. Vystupovat z auta je v parku přísně
zakázáno.
Během dne jsme spatřili velká
stáda antilop skákavých, přímorožců Oryx
gazella, pakoňů, zeber a později i žiraf.
Večer jsme opět strávili u
napajedla Okaukuejo, kde se nám ukázali dva sloni, jeden nosorožec, dva lvi,
tři žirafy, pár hyen a jeden šakal. V době sucha, kdy je v parku málo
vody a tak jsou napajedla jediným místem s vodou, sem prý přichází pít
obrovská stáda zeber, pakoňů, žiraf a dalších krásných velkých zvířat.
Pátek 15.5.2009 – NP Etosha, kemp Halali
Dnes přejíždíme do dalšího kempu
Halali, který je uprostřed národního parku Etosha. Je fantastické, jak se stáda
zeber nebo antilop vůbec nebojí automobilů s turisty projíždějících
parkem. Park Etosha byl založen v roce 1907, takže před dvěma lety slavil
stoleté výročí, a tak již několik generací zvířat si přivyklo na pohyb aut
v parku. Jakmile však člověk vykoukne z auta a nebo snad dokonce
z auta vyleze (což je zakázané), tak antilopy utečou do bezpečné
vzdálenosti.
Dopoledne u napajedla Olifantsbad,
kde včera nebylo ani kopýtko, se dnes objevil konečně slon v plné své
kráse. krátce se napil a dal se na odchod. Jali jsme se ho sledovat
v autě, zkusili jsme ho nadběhnout, ale zjistili jsme, že slon spíše
nadběhnul nám. Přes buš se dostal na cestu, kterou jsme plánovali jet a tak nám
vlastně zkřížil cestu. Začali jsme couvat a slon si to mířil stále přímo
k nám. Vůbec jsme neměli dobrý pocit. Odbočili jsme na vedlejší cestu a
slon kráčel naštěstí po hlavní stále dál. Je vidět, že je to asi jeho vyšlapaná
stezka, po které pravidelně chodí. Šel klidně stále dál, tak jsme za zase
sledovali ze zadu. Nedokážeme si představit, kdyby teď někdo vyjel proti
slonovi z druhéstrany cesty. Slon
nakonec asi po 15 minutách chůze po štěrkové silnici uhnul z cesty na svou
sloní stezku v buši.
Během dne jsme ještě zastavili na
několika napajedlech, kde jsme viděli další stáda žiraf a antilop, ale
nejsilnější zážitek dne přišel až těsně před zavírací dobou parku. V 17:15
se před naším autem najednou objevila krásná strakatá kočička. Během pár sekund
však byla v trávě mimo silnici. Podařilo se nám udělat pár momentek, ale
zda-li to byl leopard nebo gepard dosud netuším. V trávě na nás ještě
párkrát zamrkala a poposkočila hlouběji do travin. Konečně nějaká akce, o které
jsme si povídali až do večera.
Kemp Halali byl také velmi dobře
zařízen. Napajedlo mělo snad ještě lepší zasazení do přírody než
v Okaukueju, ale večer jsme žádná zvířata neviděli. Jediným plusem
v kempu byl bazén, který nebyl zpoplatněn, tak jsme si u něj přes poledne
ulehli. Stejně mezi první a druhou hodinou je největší vedro a zvířata se na
volných prostranstvích skoro vůbec nepohybují.
Sobota 16.5.2009 – NP Etosha, setkání s lvicí a lvíčaty
Dnes ráno jsme měli již nejméně
síly na brzké ranní vstávání. Hned za kempem se nám však píchla pneumatika. Do
kola se nám zabodla 15 cm dlouhá kovová tyčka o síle asi 5 mm. Zda-li ji
nastražili technici, aby nám ji mohli opravit a nebo to byla obrovská náhoda,
to netušíme. Přesto je to divné, že se nám stala nehoda asi dvacet metrů za
bránou. Tyčka byla velká skoro jako kolík od stanu. Pumpaři jakmile nás viděli,
tak se nám hned nabídli, že nám kolo vymění za 35 randů, což je výborná cena.
Po opravě tedy ještě jednou vyrážíme směrem na východ ke kempu Namutoni, kde se
však už neubytováváme, ale jen jím projíždíme. Plánujeme spát již mimo Etoshu
v Tsumebu.
Dnes bylo pozorování divoké zvěře
ale také vzrušující. Ještě dopoledne jsme za zatáčkou narazili na tři krásné
žirafy hned na cestě. Po chvilkovém pozorování z očí do očí se žirafky
daly pomalu do pohybu mimo cestu. Čím více jsme se pohybovali na východě parku,
tím více žiraf přibývalo. Každých 10 km se měnila krajina více do otevřených
stepních plání.
Největší zážitek však opět přišel
až na konci dne, když jsme objížděli vodní pánev Fischer´s Pan, kde se nám na
cestě zjevila překrásná lvice. A hned po chvíli jsme zjistili, že má
s sebou i tři překrásná lvíčata. Celá skupinka byla naprosto
k sežrání. Jakmile jsme se přiblížili asi na deset metrů, tak lvice se
instinktivně schovala do trávy na straně cesty a lvíčata běžela za ní.
Zastavili jsem auto a kočičí skupinka nás v tichosti pozorovala stejně
jako my jí. Po chvíli se opět vydaly na cestu. Lvíčata byla šíleně roztomilá,
jejich pohledy na nás byly prostě jedinečné. Fotografovali a točili jsme
poslední záběry z návštěvy parku. Bylo to naprosto grandiózní rozloučení
s Etoshou. Lvice nás stále po očku pozorovala. Nakonec se vydala
k pobřeží vodní deprese, kde si lehla a lvíčata se s ní mazlila.
Připadali jsme si jako ve filmu, kde se sny stávají skutečností. Etosha si
prostě schovala ten nejkrásnější zážitek na konec celé safari parkem. Jen
škoda, že se lvice ukážou vždy ke konci dne, takže jsou špatné světelné
podmínky. Přesto nám téměř tekly radostí slzy. Deset minut před zavírací dobou
parku jsme ale už museli šlápnout na plyn a vyrazit k východní bráně
parku, kam jsme přijeli asi pět minut po půl šesté. Paní v kanceláři ale
přivřela oči, zvedla závoru a popřála nám šťastnou cestu. Good bye Etosho, good
bye.
Po hodince jízdy jsme
v Tsumebu, kde jsme to zaparkovali v městském kempu. Byl sice
nejlevnější, co jsme v Namibii našli (103 N$ pro dvě osoby a auto), ale ne
nejlepší. Sprchy nebyly nic moc a těsně vedle bylo staveniště. To vše jsme se
však dozvěděli až ráno. Večer jsme byli velmi unavení, tak jsme šli rychle
spát.
Neděle 17.5.2009 – Příjezd do Bushmanlandu
Ráno nás v městském kempu v
Tsumebu vzbudily bagry. Hned vedle kempu se snad stavěl hotel. I když byla
neděle, tak běloch s velkým pupkem komandoval asi tucet černochů, jak mají
kopat a házet lopatou. Nepříjemný budíček. Zabalili jsme stan a vyrazili do
města nakupovat a vytáhnout z bankomatu další peníze.
Vyrážíme přes Grootfontein do
Bushmanlandu, země Křováků. Asi 5 km před Grootfonteinem je odbočka
k místu, kde se nachází největší dosud nalezený meteorit na světě. Za
vstupné 15 namibijských dolarů jsme si mohli meteorit prohlédnout. Je to
meteorit Hoba, který váží asi 50 tun a měří 2x2x1 metrů. Je to obrovský kus
kamene, který obsahuje asi 90% železa, a nachází v křovinaté polopouštní
krajině. Široko daleko není vůbec nic.
V Grootfonteinu tankujeme
plnou nádrž benzínu a do plastových kanystrů, které jsme sehnali v místním
obchodě, točíme dalších 20 litrů do zásoby. Čeká nás 300 km dlouhá cesta do
Tsumkve, centra Křováků, kde údajně není žádná benzínová stanice. A jen
s plnou nádrží oněch 600 km (+ rezerva) neujedeme. Prvních 50 km jedeme po
asfaltové silnici na sever a pak už zabočujeme na východ do Bushmanlandu. Tam
dál už je jen štěrková a někdy až písečná cesta. Během následujících 3 hodin
potkáváme jen pár aut a jedním z nich je radlice, která upravuje na
místech kamenitý povrch. Doprava je tu prostě minimální. V půli cesty jsme
projížděli opět kontrolou, zda nepřevážíme syrové maso. Kontrolují se však
hlavně vozidla, které jedou od Křováků do civilizace. Hned za kontrolou se
objevují první křovácké vesnice. Jsou to jednoduché hliněné chatrče podobné těm
u Himbů, ale většinou nejsou kruhové, ale obdélníkové. Jedeme dál.
Kolem 16 hodiny dorážíme do
Tsumkve, což je hlavní město Bushmanlandu, ale je to v podstatě jen
vyasfaltovaná křižovatka s obchodem a jak jsme okamžitě spatřili i
s benzínovou pumpou. Prý ji vybudovali asi před půl rokem, takže proto
nebyla ani na naší aktuální automapě pro rok 2008/2009.
Na cestě jsme Křováky hned poznali.
Jsou mnohem menšího vzrůstu, jsou spíše hnědí než černí a mají mírně rozpláclý
nos. Někteří mají také vybroušené zuby do špičky.
Vyhledali jsme si kemp Tsumkve
Country Lodge, která je asi kilometr od hlavní křižovatky. Je to opět příjemné
místo na kempování, ale místní bazén se nedá použít. Nejenom že je příliš malý,
ale je také neudržovaný. Zaplatili jsme 60 namibijských dolarů na osobu a noc a
zeptali jsme se na dostupné aktivity. Asi jsme se dostali do drahé oblasti.
Celodenní aktivity stojí 700 N$ na osobu a půlden s průvodcem za Křováky
stojí 400 N$ na osobu.
Pondělí 18.5.2009 – Návštěva Křováků
Dopoledne jsme vyrazili do centra
městečka Tsumkve. Místním centrem je tedy myšlena hlavní křižovatka
s benzínovým čerpadlem a obchodem. Hned vedle je místní křovácký craft
shop, kam lidé přináší své rukodělné výrobky a ty se nabízejí návštěvníkům.
Byli jsme mile překvapeni nejenom širokou nabídkou, ale také cenami. Hned jsme
koupili tradiční loveckou zbraň – luk a šípy a pár náramků ze skořápky pštrosího
vejce.
Vedle v malé budově, kde se
schovávala informační kancelář, jsme zaplatili poplatek za návštěvu této
oblasti (30 randů na osobu) a hned se nám podařilo seznámit se s prima
průvodcem. Steve, jak se náš průvodce jmenoval, nám nabídnul, že nás zavede do
blízké rodinné vesničky. Je tam místní stařešina, který by nám mohl ukázat
několik technik lovu a sběru. Přeci jenom to jsou dvě hlavní techniky, jak si
zde v buši obstarat potravu. Nečekali jsme ani minutu, rychle se dozvěděli
cenu, kterou jsme akceptovali a vyrazili kupředu.
Vesnička ležela asi 200 metrů od
hlavní cesty. Písečnou cestou jsme projeli jen tak tak, zaparkovali u vchodu do
vesničky a nechali Steva, aby domluvil naší návštěvu.
Cesta za Křováky byla otevřena.
Vesnička je spíše shlukem několika rodinných stavení z hlíny, dřeva a
slámy. Stěny malých chatrčí jsou z větví a někdy jsou vyplněny jílem a
střecha je vytvořena ze svazků slámy. Mezi domy pobíhá spoustu dětí a maminek.
Ženy jsou oblečeny do jednoduchých sukének a horní polovinu těla jim kryjí
jenom korálkové náhrdelníky. Některé mají korálky i na hlavě, jiné mají jenom
kulicha.
Nejstarší muž Mapepe se vystrojil
do tradiční kozí sukénky a vyrazili jsme do buše na krátkou procházku po okolí.
Mapepe nám ukázal jak loví místní hlodavce (angl. springhare) pomocí dlouhé
větve, kterou šťourá v jeho noře, a nebo jak se zde loví ptáci.
V okolí roste běžně rostlina u nás známá jako tchýnin jazyk, ze které
Mapepe získal pevné vlákno. To hned posloužilo pro rychlou výrobu provázku pro
nalíčení pastičky na ptáčky. Dál jsme se dozvěděli, kolik v okolí roste
jedovatých či léčivých rostlin. Výtažky z některých keřů používají pro
zahnání bolesti. Mají na to jednoduchý způsob. Rozdrcený prášek z rostliny
si nasypou do ran po těle v místech, kde je něco bolí. My si to
vysvětlujeme tak, že prášek v ráně je bolí více než původní bolest, na
kterou tak rychle zapomenou. Proto mají Křováci tak zvláštní tetování na rukou,
nohách, hlavě či zádech. Jsou to právě ony jizvy po aplikaci tohoto práškového
„analgetika“.
Další zastávka byla u stromu,
jehož kořen voněl jako naše „tygří mastička“, a nebo u keře, který má vodní
kořen. Jeho vykopání trvalo relativné krátkou dobu, protože byl na povrchu, ale
někdy to zabere třeba celou hodinu. Dostali jsme ochutnat, takže jsme kořen
tipli na divokou ředkev. Byla moc chutná.
Při návratu do vesničky jsme pak
byli svědkem melodických tanců a her, které nám předvedli křovácké ženy. Začaly
melounovým tancem a pokračovaly dalšími hrami. I když vše bylo dopředu
zaplacené, tak bylo vidět, že se ženy i děti velmi bavily. A bavili jsme se i
my.
Ceny byly domluvené dopředu s
průvodcem: 150 randů pro stařešinu Mapepe, 300 randů pro ženy za tance, 200
randů pro průvodce (1 rand = 1 namibijský dolar = 2,30 Kč)
Úterý 19.5.2009 – Tsumkve a okolí
Kolem osmé hodiny ráno nás opět
budí sluníčko ve stanu, kdy je už pekelné horko. Po pomalé snídani vyrážíme na
východ směrem k botswanským hranicím, ale pak uhýbáme na jih směr malé
křovácké vesničky. Po jediné prašné silnici tímto směrem bylo několik ukazatelů
na místní kempy, které spravují přímo křovácké komunity. Jsou to většinou
vyčištěné plácky pod mohutným baobabem s ohništěm a někdy i přírodní
sprchou. Po asi šedesáti kilometrech jsme přibrzdili u trojice křováckých
stopařů, kteří se chtěli dostat do Tsumkve. Stáli zrovna na odbočce do vesničky
Muroni. Zeptali jsme se pocestných a hned se jeden nabídl, že s námi
pojede a ukáže nám cestu. I když cesta byla zřejmá, tak jsme pána vzali.
Jelikož mluvil trošičku anglicky, tak nás mohl aspoň představit a uvést ve
vesnici. Odbočka byla asi dva kilometry dlouhá a byla to rozhodne cesta pro 4x4
auto. Stále jsme drhli podvozek o trávu a někdy i o hlínu a několikrát nám
skřípaly trněné keře o auto. Nebyl to žádný med.
Zašli jsme se do vesničky podívat.
Hned nás pozdravil „starosta“ místní vesnice, který mluvil docela dobře
anglicky. Zrovna sušil nějaké kořínky z místní buše. Ukázal nám seznam
aktivit a jejich cen, co u nich můžeme podniknout. Ceny byly ty samé jako všude
jinde. Všechny vesnice byly pod stejnou kontrolou turistické kanceláře
v Tsumkve. Ono těch křováckých vesnic v okolí není až zas tak moc.
Udělali jsme pár fotografií, rozdali několik indonéských hřebíčkových cigaret a
jeli zase zpět.
Náš spolujezdec se najednou
projevil, že by byl rád, kdybychom ho vzali do Tsumkve. Nám nevadilo, že byl
načichlý od ohně a jemu nevadilo, že se chceme podívat ještě do jedné vesnice o
kus dál. Zajeli jsme ještě do jedné vesničky, která se jmenovala Nama. Byla to
vlastně předposlední vesnice před koncem cesty pro osobní auta. Na konce cesty
je pak až vesnice Gum, tam jsme ale už nedojeli.
I když vesnice Nama byla načrtnutá
přímo na silnici, tak byla přeci jenom asi 300 metrů vpravo od cesty
s odbočkou a malým ukazatelem. Ve vesničce bylo plno lidí a mnoho z nich
pletlo a vázalo náramky nebo náhrdelníky z pštrosího vejce. Jsou to
typické suvenýry od Křováků. Stačí, když v okolí vesnice najdou zbytek
skořápky z vylíhnutého pštrosa a zbytek zužitkují na náramky. Ze
fotografování vesnice chtěli 100 namibijských dolarů, a tak jsme to vyřešili
šalamounsky. Koupili jsme si dva náramky za 40 dolarů a podmínili jsme to tím,
že si budeme moci vyfotografovat majitelku i s domkem. Moc se jí do toho
nechtělo, ale nakonec svolila. Vesnici jsme si ale nefotografovali.
Po pár minutách jsme se již
vraceli do kempu nazpátek i s naším stopařem. Vzali jsme si oběd a chvíli
pracovali na počítači. Ve čtyři odpoledne jsme pak ještě jeli do centra města,
tedy na hlavní křižovatku, kde jsme místním dali použité kanystry na benzín a
šli se jen tak projít. Podařilo se mi udělat pár pěkných fotografií místních
dam Herero, které se oblékají do mohutných šatů z viktoriánské doby (18.
století) a na hlavě mají šátek s rohy jako býk. Velmi neobvyklý kostým.
Cestou jsme ještě prohodili pár slov se skupinou Herero, která sem přišla
z Gumu pás krávy (protože u Gumu je špatná či snad jedovatá tráva), ale
místní vláda jim skot zabavila. Prý že nemají permit. Nepochopitelné. Takže buď
Herero přijdou o krávy v Gumu kvůli trávě a nebo jim je zabaví vláda.
Středa 20.5.2009 – Zpět do civilizace
Dopoledne jsme vyrazili zpět do civilizace. Odřídil jsem
celých 300 km po prašné silnici zpět do Grootfonteinu. Cesta byla rovná jako
pravítko, vlevo vpravo byly jenom samé keře a nebo travina. Silně monotónní
cesta byla jen málokdy přerušena křováckou vesničkou. A všechny odbočky byly
pak již jen na auta 4x4. Kraj Bushmanlandu je opravdu především na čtyřkolky.
Zde se hodně využijí. V okolí Tsumkve je i vodní pánev Nama Pan, kde se
dají pozorovat zvířata.
Do města přijíždíme unavení a celí zaprášení. Vyměňujeme
další peníze, dokupujeme zásoby v supermarketu Spar a jedeme dál do
Okahandja.
Okahandja je větší městečko, kde jsme přespali
v Okahandja Country Hotelu (v průvodci je ještě starý název Okahandja
Lodge) v kempu. Za 60 namibijských dolarů měli snad nejlépe navržené
kempovací místo. Trávník na stan, soukromý záchod i sprcha s teplou vodou,
stoleček a lavice pod stříškou. Paráda. Škoda, že takový kemp nebyl třeba
v Tsumkve.
Čtvrtek 21.5.2009 – Trhy v Okahandja
Dnes nás čekalo kolem 500 km, tak
jsme zabalili sendviče na oběd a vyrazili do města na hlavní křižovatku, kde
jsou asi největší trhy s dřevěnými suvenýry. Sošky, misky, obrázky,
drobnosti, bižuterie, atd … Neuvěřitelně velký výběr z vyřezávaných věcí,
které většinou pocházely ze Zimbabwe a nebo z namibijského výběžku
Caprivi. Strávili jsme zde skoro tři hodiny a nakoupili spoustu suvenýrů pro
rodinu a přátele. Jediné, co zde neměli, tak byly suvenýry z ptačích vajec
od Křováků a pak také himbské ozdoby z Kaokolandu.
Když na mě pokřikovali prodavači,
zda nemám nějaké tričko na výměnu a nebo boty, tak mě hned napadlo vytáhnout
z batohu trička, která jsem stejně chtěl v Africe nechat, protože
budu mít jinak v letadle nadváhu. Když jsem obchodníčkům ukázal tašku
s mými hadry, tak se o ně skoro poprali. Každý si něco ukořistil a čekal,
až se půjdu podívat k jejich krámku se suvenýry. Asi tři obchodníčci mi
přenechali nějaký suvenýr jen za trička, jiní na mě vybalili trik, že musím
ještě něco připlatit. S tím jsem nesouhlasil, a tak jsem si věci vzal zase
zpět a tak je aspoň věnuji nějakému žebrákovi ve městě.
Teprve až kolem 15 hodiny jsme
vyrazili dál na jih smět Windhoek, hlavní město Namibie. Windhoek se objevil na
obzoru asi po hodině jízdy ve velmi pěkné a kopcovité krajině. Na svazích
malých hor se blýskaly krásné vily, ke kterých bylo jasné, že město je domovem
bohatých obyvatel. Zajeli jsme se podívat krásném křesťanskému kostelu
v centru města a pak na vyhlídku, ze které bylo vidět celé město. Navštívili
jsme i v krátkosti parlamentní zahrady, které byly krásně upravené a kde
na trávnících piknikovaly velké rodiny.
Po 16 hodině jsme razili dál na
jih směr Keetmanshoop, kam jsme dorazili asi v devět večer. Opět jsme se
ubytovali v Bernice Beds v pokoji za 200 namibijských dolarů za
dvoulůžkový pokoj bez snídaně (se snídaní by to bylo o 50 dražší). Je to asi
nejlepší cena za pokoj v Namibii, co jsme kdy bydleli. S teplou vodou
a televizí to je dobrý tip.
Pátek 22.5.2009 – Cesta do Kapského města
Dnes nás čekala nejdelší úsek
cesty – asi 1000 km. Plánovali jsme vyrazit brzy ráno, ale to se nám asi nikdy
nepodaří. Místo v sedm jsme vstávali v půl deváté a pak jsem teprve
vyrazil se zaprášeným autem do myčky. V jediné otevřené myčce pracovali jen
dva malí černoušci, takže než jsem se dostal na řadu a než pečlivě umyli naší
Toyotu, tak byly dvě hodiny pryč a z města na jih jsme vyrazili až kolem
jedenácté.
Uháněli jsme to po hlavním tahu
Namibie sto čtyřicet nebo sto padesát, prostě jako o život. Doprava je
v Namibii minimální, a proto jsme skoro nemuseli předjíždět. Na hranicích
jsme byli kolem druhé, dostali jsme razítka do pasů a urychleně jeli dál na
jih. Za hodinu jsme byli ve Springboku, natankovali jsme plnou nádrž a uháněli
až do Cape Townu. Posledních 500 km jsem řídil jenom já, popíjel jsem Coca
colu, a tak mi tělo pracovalo na plné obrátky a na únavu jsem ani nepomyslel.
Během těch 500 km jsme opravdu ani jednou nezastavili. Skoro to byl zázrak.
V Kapském městě jsme se
ubytovali v pidipokojíku hotelu Check Inn za 299 randů za pokoj i se
snídaní, včetně hlídaného parkoviště.
Sobota 23.5.2009 – Jihoafrické vinice
Po snídani jsme vyrazili na pěší
zónu na Waterfront, kde je zdarma wi-fi internet. Hned u KFC a open-air jeviště
je rychlá síť WairelessG, na kterou jsme se napojili se svými notebooky.
Vyřídili jsme pár zpráviček, dali si lehký oběd a vyrazili jsme směrem na
východ mezi místní vinice. Asi 40 km od Kapského města je krásné městečko
Stellenbosch, které je zasazené mezi mnoha vinicemi. Kolem dokola jsou
překrásné hory a celá krajina nám moc připomíná Alpy. Je zrovna africký podzim,
takže stromy žloutnou a černoši chodí už ve svetrech a čepicích. A my zrovna
přijeli z vyhřáté letní Namibie. Jsou to velké kontrasty. Autem projíždíme
krásné podzimní aleje. V městečku je mnoho krásných vilek, které asi patří
bohatým lidem. Život tu musí být opravdu pohádka.
Nad Stellenboschem jsem chtěl
zajet do vinice Delaire, která mi byla doporučena, ale byla zavřena kvůli
rekonstrukci. Otevřou ji až v červnu 2009.
Pokračujeme dále do dalšího
městečka Franshoek, které je také vyhlášené vinicemi. Jakmile jsme byli
v centru, tak jsme cítili, že to je skoro jako nějaké rakouské nebo
německé lázeňské městečko. Krásné nízké budovy, barokní fasády, drobné
obchůdky. Krásné na pohled, ale s Afrikou nám to nějak nešlo dohromady.
Jako bychom byli někde v Alpách.
Původně jsme měli namířeno až do 150 km vzdáleného Arnistonu,
kde jsou krásné tradiční bílé domečky. Měl jsem vyhlídnuté místo - www.arniston-online.co.za -
Arniston Seaside Cottages. Ale kvůli časovému skluzu jsme zvolili bližší pěkné
městečko Hermanus, kam jsme dojeli asi kolem sedmé večer.
Je to také krásné místo na
odpočinek. Našli jsme si skvělý hotýlek s prima atmosférou – Zoete Inval
Travellers Lodge (za cenu 300 randů za pokoj pro dva bez snídaně).
Večer jsme ještě vyrazili ještě na
obhlídku centra, kde je mnoho malebných restaurací. Nakonec jsme zašli na
dlouho očekávanou pizzu.
Neděle 24.5.2009 – Městečko Hermanus
Dopoledne jsme vyrazili na
vyhlídku nad městem. Hermanus je totiž krásně umístěn mezi pobřeží Indického
oceánu a hory, ze kterých je na městečko a na moře krásný výhled. Do hor vede
vyhlídková asfaltka, kterou jsme se rychle dostali nahoru. Hned jsme využili
piknikové místo a snědli si svůj oběd. Všude okolo byly malé keříky, které
patřily do skupiny jihoafrických fynbos. Rostla mezi nimi i krásná protea, ale
byla většinou odkvetlá. Teď je tu v Jižní Africe podzim, tak tu fouká
studený vítr a obloha už není tak jasná jako před měsícem.
Jedeme se podívat na místní
písečné pláže s malými dunami, kde se prochází místní obyvatelé
s pejsky. Když projíždíme kolem místních krásných vilek, všimli jsme si,
že většina domků jsou spíše jenom taková letní sídla pro lidi z Kapského
města. Nejsou trvalé obydlená a mnoho jich je tu na prodej. Hermanu je totiž
také slavný kvůli pozorování velryb, které se sem připlouvají pářit a vyvádět
mladé mezi červnem a prosincem. I když jsme bedlivě sledovali mořskou hladinu,
tak jsme žádnou velrybu nezahlédli. Jsou to hlavně keporkaci (southerh right
whale), kterě nemají hřbetní ploutev a když vyfukují vodu z dýchacího
otvoru, tak výfuk má podobu písmena V. Hermanus byl také letos v roce 2009
vyhlášen nejlepším místem pro pozorování velryb z pevniny. Někdy totiž
připlouvají velryby až těsně k pobřeží a je možné je sledovat
z blízkosti třeba pěti metrů. Město má také svého vyvolávače velryb (whale
crier), který pomocí dřevěného (nebo možná chalupového rohu) rohu oznamuje kde
všude byly spatřené velryby a kolik.
Na pobřeží je také vybudována
krásná pěší stezka v délce několika kilometrů. Je to moc pěkná procházka,
která je prima i pro rodiny s dětmi. Na mnoha útesech jsou opravdu skvělé
výhledy.
Pondělí 25.5.2009 – Opouštíme Afriku
Brzy ráno se balíme, abychom
stihli dorazit do Cape Townu, odkud nám dnes odlítá letadlo v sedm hodin
večer. Do města to je asi 75 km, podél pobřeží po vyhlídkové cestě. Je to jedna
zatáčka za druhou, ale s moc pěknými výhledy na oceán. Cestou jsme ještě
pojížděli městečkem Betty´s Bay, kde je malá kolonie tučňáků.
V Kapském městě ještě stíháme
skočit na oběd, koupit benzín a s plnou nádrží vyrážíme na 15 km vzdálené
letiště, kde vracíme auto ve společnosti Imperial Car Rental (spolupracují
s Europcar). Bohužel nám zjistili odřený přední plastový blatník, který
jsme asi zrušili u Křováků. Doufám, že toto poškození bude kryté z mého
tarifu Super Cover, který jsem celou dobu platil. Celkově jsem platil u
společnosti Drive South Africa 277 randů na den. Nakonec jsem auto půjčil až do
konce pobytu v Africe, protože jen samotná cena jízdy sdílenou dodávkou na
letiště (veřejná doprava na letiště nejezdí) stojí 150 randů na osobu (a nebo
250 randů taxíkem). Proto se vrácení auta vyplatí až na letišti.
Když se loučíme s naší
toyotkou, tak musíme skoro zamáčknot slzu, jak nám přirostla k srdci.
V sedm večer nastupujeme do
spoje Qatar Airways, se kterým letíme nejprve do Johannesburgu, kde strávíme
akorát hodinku na letišti. Z letadla nevystupujeme, akorát nabíráme další
cestující, a pak nás čeká asi devítihodinový let do Dohy v Kataru. Qatar
Airways je pětihvězdičková aerolinka a podle toho služby taky vypadají. Jídlo
je velmi chutné a výborný je také systém zábavy na obrazovce před námi. Systém
nabízí asi 100 různých filmů (možná více) s několika různými titulky. Tak
jsem si pustil Transporter 3 a Marthy a já.
Úterý 26.5.2009 – Z Kataru do Anglie
Do Dohy (hlavní město Kataru) jsme
dorazili v osm ráno, kde nás přivítal děsivý třicetistupňový pařák.
Nedokážu si představit, jak to tady musí vypadat v pravé poledne. Horko cítíme
jen chvilku, po pár minutách nás autobus převezl do klimatizované letištní
haly, kde je slušná zima. I když jsou venku třicítky, tak jsem si musel
navléknout mikinu.