>>> klikni pro předchozí dny z cesty na Antarktidu ... >>>

Pondělí 13.4.2009 – Pondělí velikonoční

Kráčíme do našeho zbookovaného hostelu Sunflower Stop (40 USD za dvojlužkový pokoj), který leží na Main Street, asi dvacet minut od Waterfrontu. Hostel je má minibazének a praktickou kuchyňku. Užíváme si prvních pár minut krásné velké postele a prostorného pokoje. Pociťuji, že opravdu každý člověk potřebuje prostor! Odpoledne vyrážíme na pěknou vyhlídku z kopce Lion´s Head Hill. Výstup je relativně snadný, ale neuvěřitelně nás znavuje sluníčko. Na obloze není ani mráček. Škrábeme se cestou necestou až na vrchol, kde je překrásný výhled nejenom na město, ale také na Stolovou horu a jejich 12 apoštolů. Konečně jsme si splnili náš sen, že první dny po opuštění paluby plachetnice budeme jen chodit, chodit a chodit.

Na západ slunce jsme byli na pobřeží, kde jsme s několika dalšími lidmi, pozorovali asi čtveřici obrovských velryb. Jejich hrátky neberou konce. Jsou to většinou Humpback Whales. Jejich vyfukování vzduchu a vody z horních nozder bylo velmi zřetelné a často se na hladině jen tak překulovaly. Byly jsme svědky neobvyklého tance. Byl to krásný den.

Úterý 14.4.2009 – Table Mountain National Park

Dopoledne jsme to vzali přes Green Point, kde je krásně rekonstruovaný starý červenobílý maják a hned vedle se staví velký fotbalový stadion pro mistrovství světa ve fotbale, které se zde bude konat příští rok, tedy 2010. Zase je překrásné pořasí, obloha jako vymalovaná. Dorazili jsme k dokům na pěší zónu Waterfront, vytáhli jsme notebooky a napíchli se na free wi-fi. Po dvou hodinách příjemného surfování na internetu jsme se vydali na Stolovou horu, která se nachází v Table Mountain National Park. Vzali jsme taxíka k dolní stanici lanovky za 80 randů a lanovkou se nechali vytáhnout až nahoru na horu. Kdo se cítí na pořádný výšlap, tak se v prudkém svahu nachází skrytá pěšinka.

Na Stolovou horu vyjíždí stovky turistů denně, často i velké skupiny, třeba Japonců. Je to masakr. Ovšem nahoře je několik upravovaných steziček, kde se turisté docela rozprchnou. Výhledy nejsou tak romantické jako jsme zažili včera na kopci Lion´s Head, vše je proti sluníčku. Kolem šesté letíme dolů lanovkou, která hlásá, že stačí mít s sebou jen kartu VISA. Nic víc k cestování člověk nyní nepotřebuje. Jinak lanovka je velmi moderní s otočnou podlahou. Akorát jim už přestal fungovat turniket na lístky, který mají podobný jako my v lyžařských střediscích.

Středa 15.4.2009 – Mys Dobré naděje

Vyrážíme ráno směr AVIS, kde jsme si objednali vypůjčení auta na celý den. Máme v plánu vyrazit na jih Kapského poloostrova. U přepážky jsme včera objednali VW Polo, ale na výdejně vozů nám překvapivě dali úplně novou Hondu Jazz, která má najeto 720 km. Jsme tím docela mile překvapeni. První kilometry jízdy vlevo jsou trochu rozpačité, ale postupně si zvykám. První zastávku jsme udělali u památníku Cecila Rhodese, který před asi sto lety zakoupil východní svahy Stolové hory, kde se vyskytuje obrovská druhová rozmanitost rostlin. Pozemek zakoupil právě jen kvůli tomu, aby byla zachována tato výjimečná příroda. Dál jsme pokračovali do botanické zahrady Kirstenbosch. Fascinovala mě perfektní úprava trávníků, jezírek a malých steziček mezi mnoha krásnými rostlinami. Zajímavou skupinou jsou nízké dřeviny zde označované jako „fynbos“. Mají nejenom nízké kmínky, ale také malé lísky a nebo silnou kutikulu. Další výraznou skupinou jsou Proteaceae, mezi kterými vyniká Protea královská, což je jihoafrická národní květina. V zahradě mnoho rodinek piknikuje, děti si pohrávají u jezírek a nebo u zavlažovacích stříkaček. Laviček k posedávání tu je více než na Václaváku, ale stejně všichni polehávají na krásně upravených trávnících. Sem bych se chtěl ještě vrátit. My jsme zde strávili asi hodinu a půl, ale vydržel bych tu třeba celý den. Paráda.

Nasedáme do auta a razíme směr Simon´s Town. Trochu bloudíme v malých uličkách. Simon´s Town je malé pitoreskní městečko na druhé východní straně Kapského poloostrova, kde se nachází nejenom centrum vojenského námořnictva Jižní Afriky, ale také suché doky, kde se právě teď opravuje naše plachetnice. Teprve teď nám dochází, co všechno se nacházelo pod hladinou. Dvě zadní obrovské vrtule, velké kormidlo a přední pravolevý šroub. Kapitán nám ještě ukazuje i nabouraný přední kýl od jednoho z ledovců, který jsme v Antarktidě potkali. Na lodi pracuje mnoho dělníků a potkali jsme také českého prvního důstojníka Lukáše, který se poplaví s plachetnicí dál do Evropy.

Další již odpolední zastávkou jsou pláže Boulders, kde se nachází nejenom krásné žulové kameny, ale také malé kolonie tučňáků afrických. Nejsou sice tak barevní jako v Antarktidě, ale i tak je to na ně pěkný pohled. Pláže Boulders jsou také zahrnuty pod národním parkem Table Mountain (UNESCO), takže masivní přiliv turistů je zaručen. Proto není ani divu, že se zde na tučňáky vybírá vstupné. Kdyby to zpoplatněno nebylo, věřím, že by je početné skupiny nejenom japonských turistů brzy ušlapaly.

Valíme dál směr mys Dobré naděje. Silnice je dobrá, výhledy excelentní. Platíme opět vstupné a zajíždíme až pod vyhlídku Cape Point u starého majáku. Ten měl ale slabý výkon, a tak se asi před sto lety postavil nový o sto metrů vedle, který dosvítí až 70 km daleko. Sluníčko již padá k obzoru, a tak zrychlujeme tempo, abychom stihli ještě pár zastávek. Další je tedy absolutní mys s cedulí Cape of Good Hope – the most south-western point of African continent (18°28´26´´ východní šířky, 34°21´25´´ jižní šířky). Zde se musí vyfotografovat snad každý turista, který přijede do Jižní Afriky. Pro Japonce jako dělané.

Z dnešního hektického výletu jsem totálně vyřízený. Skoro usínám za volantem. Chtěli jsme ještě projet vyhlídkovou silnici Chapman´s Peak Drive, která je vysekaná do prudkého skalního srázu, ale ta je stále (nejméně od února do května 2009) uzavřená.

Do Kapského města přijíždíme za tmy. Padáme na hubu.

Čtvrtek 16.4.2009 – Muzejní den

Jarda má dnes poslední celý den v Kapském městě, zítra odlétá do Čech. Vyrážíme tedy do centra vrátit auto a na poslední nákupy. Nemáme cíl. Ale i bez cíle se během dne najdou zajímavá místa k prohlídce. Narazili jsme na mnohokrát zmiňované Muzeum zlata, kde jsme chvilku strávili. Jsou tam vystaveny exponáty s celé Afriky. Nejvíce nás zaujaly velké náušnice, které měly přes 600 gramů. Africké dámy si je asi pak opíraly o ramena, aby jim to neroztrhlo ušní lalůčky. V posledním patře je pak asi nejvzácnější exponát, což je krásný lev celý ze zlata. I když je asi tak dvacet centimetrů veliký, tak je mu věnována celá místnost. V muzeu se vyskytuje i promítací místnost, kde se promítá dokument o zlaté horečce v Americe a v Jižní Africe. V Americe kvůli zlatu padlo mnoho životů například v říši Inků, kteří byli napadeni španělskými voláky v čele s Franciskem Pizzarem. V severní Americe umírali zase Indiáni a na jihu Afriky padaly hlavy v anglo-burských válkách. Kvůli zlatu se válčilo a válčit asi ještě bude.

Další muzeum, které nám padlo do oka je District Six Museum, které je věnováno apartheidu a lidem, kteří byly násilně vystěhováni z šesté kapské čtvrti (proto District six) na okraj města známé jako Cape Flat. Muzeum je umístěno v bývalém kostele a výstavní plocha je pokryta příběhy jednotlivých lidí, kteří přišli o domovy a o přátele. Od roku 1966 bylo vystěhováno přes 60 000 lidí, celá čtvrť vyhlazena a postupně postavena čtvrť nová, která byla určena jen pro bílé přistěhovalce. Teprve až v devadesátých letech, když byl Nelson Mandela propuštěn z vězení, tak padl apartheid a začal proces navrácení jednotlivých pozemků bývalým majitelům.

Odpoledne se konalo v centru města vítání hráčů indické kriketové ligy ICL. Přijely i některé hvězdy Bollywoodu, jak nám bylo řečeno. Najednou jsme viděli, kolik je v městě indických přistěhovalců. Tvořili totiž hlavní publikum.

Odpoledne jsme opět usedli na pěší zóně k free wi-fi internetu.

Pátek 17.4.2009 – Jarda jede domů

Vystěhováváme se z hotelu. Jarda jede na letiště a pak domů, já se stěhuji na jiný hotel. Odpoledne mířím na promenádu opět na internet, kde trávím skoro 4 hodiny. Prostě tak dlouho, než mi dochází baterka v notebooku.

V podvečer se procházím po krásném pobřeží podél Atlantského oceánu. Mnoho lidí zde vyklusává a trénuje. Jsem mile překvapen, kolik krásných ženských je tu běhá samo. Pobřeží v Kapském městě je opravdu nádherné, zvlášť v odpoledních hodinách. Není tu dusno jako v Asii, je příjemných 24°C, fouká mírný vítr a za chvíli přijde skvělý západ slunce. Asi metrové vlny se někdy lámou na skaliskách a někdy na bělostných plážích, na kterých se sluní a nebo výjimečně koupe pár otužilců. Voda moře má totiž nějakých 12 nebo 13°C. Tam kde je pobřeží široké, tak tam jsou krásné zelenavé trávníky, na kterých místní omladina hraje fotbal. Všude je plno laviček a nezapomnělo se ani na mladé rodiny s dětmi, pro které jsou tu připravena krásná dětská hřiště. Tady bych si opravdu dokázal představit žít. Klima je tu velmi podobné tomu našemu a úroveň života také. Navíc těsně za městem se nachází krásná příroda.

Sluníčko zapadá přesně v půl sedmé přímo do moře. Není žádný opar a tak se sluneční kotouč pomalu zařezává do horizontu oceánu. Jakmile je po všem, teplota vzduchu klesá o několik stupňů níže, takže se lehký svetřík může hodit.

Sobota 18.4.2009 – Dnes poprvé mrholí

Ráno se probouzím a skrz okna se do pokoje hrne podivný zvuk. Zvuk mrholení a slabého deštíku na střechu jsem už dlouho neslyšel. V Antarktidě jsme typické střechy neměli, tam jsem akorát slyšel, jak se probíjíme mezi ledovými krami a nebo jak se o bort lodi tříští vlny. Vykouknu tedy z okna a nebe je totálně zahalené do šedivé deky. Jaromír si to tedy dokázal dobře načasovat svůj odjezd. Odnes z Kapského města s sebou všechno krásné počasí. Dnes to tedy na žádný výlet nevidím. Odpočívám tedy na pokoji. A odpoledne odcházím aspoň se provětrat na pěší zónu na internet.

Neděle 19.4.2009 – Když prší, tak do muzea

Počasí je podobné tomu včerejšímu. Nejenom že mrholí, ale také už slušně poprchává. Dopoledne je tedy opět zabité a tak až kolem poledního vystrkuji růžky a odcházím za uměním do muzea. Kolem Company´s Garden je národní galerie a muzeum. Tři roky starý průvodce Lonely Planet South Africa informuje, že v neděli je do národní galerie vstupné zdarma, ale tomu už není pravda. Patnáctirandové vstupné je mírná sazba, a tak vstupuji. Snažím se v galerii zachytit něčeho zajímavého, ale nic moc nenacházím. Krátkodobá výstava afrického moderního umění, které není až zas tak africké, mě také příliš nezaujala. Snad jen několik obrazů dřívějších poštovních kočárů se zapřaženými koňmi, které dopravovaly poštu mezi některými africkými městy mě zaujaly.

Po rychlé hodině vstupuji do Národního muzea Jižní Afriky. Několik pater nabízí exponáty z Afriky. Pro nás Evropany jsou zřejmě nejzajímavější obrovské kostry velryb a sekce věnovaná velkým bílým žralokům. Nedaleko Kapského města je právě možné nechat se za dvě stě dolarů ponořit do uzavřené klece do moře a pozorovat z bezprostřední blízkosti tyto „velké bílé“, jak se jim místně říká.

Večer počasí není o nic lepší než přes den, takže končím opět na internetu.

Pondělí 20.4.2009 – Camps Bay

Začíná další pracovní týden, což je na ulicích Kapského města velmi poznat. Pouliční cvrkot je mnohem znatelnější a přes křižovatky se už nedá chodit napříč. Vstávám relativně brzy a na devátou směřuji do půjčovny aut, kde si rezervuji Toyotu Yaris sedan. Snad nás tento osobák odveze i přiveze v pořádku. Půjčovna se jmenuje DriveSouthAfrica (www.DriveSouthAfrica.com) a sazba na tuto Toyotu byla 301 randů, pokud si ji půjčuji na více jak 31 dní s pojištěním SuperCover. Při překročení hranic do Namibie se platí poplatek 500 randů a do Zambie se připlácí 1250 randů. Zambii bychom navštívili jenom kvůli Viktorinským vodopádům, ale to není jisté, zda tam stihneme dojet.

Spěchám do centra, rád bych odpoledne vyrazil ještě na velmi populární ostrov Robben Island, kde byl vězněn Nelson Mandela. Na přepážce se na mě však usmívají s tím, že fouká silný vítr a lidé dostávají při velkých vlnách mořskou nemoc, tak se na ostrov nejezdí. To je tedy škoda. Aspoň bych si připomněl, jak jsme se plavili přes Drakeům průliv.

Usedám tedy na pěší zóně Waterfront, dávám si oběd a po chvíli na mě vybafne Ron z Holandska se kterým jsem sdílel kajutu. Je to fajn chlapík, a tak jsem se úplně celý rozářil, že si můžu po několika dnech zase s někým popovídat. Ron nemá žádný plán na odpoledne, a tak spolu vyrážíme aspoň busíkem na jižní pláže Camps Bay, které jsou prý nejkrásnější pláže v Kapském městě. Fouká ovšem děsný vítr, písek mámě úplně všude, a tak není divu, že na krásné bílé pláži není ani noha. Jen pár fandů se snaží se svým surfovým prknem vyrazit na velké vlny, ale moc se jim to nedaří. Opravdu není nejvhodnější počasí ke koupání. Procházku zakončujeme při západu slunce na pobřežní promenádě. Za poslední týden se západ slunce posunul o deset minut dříve. Místo 18.30, teď zapadá sluníčko již v 18.20 hodin. Škoda, že je zataženo a fouká vítr. Jinak by dnešní večer opět neměl chybu.

Úterý 21.4.2009 – Shledání na letišti

Ráno se balím v hotelu, nechávám věci na recepci a spěchám do přístaviště odkud se odjíždí na Robben Island. Cestou potkávám ještě posádku z plachetnice a dozvídám se, že dnes dopoledne právě přijede plachetnice do přístavu, nabere nové pasažéry a zítra ráno odjíždí směr Bermudy se zastávkami na ostrově Deception a St Helena.

Katamarán dnes na Robben Island naštěstí jezdí, fouká sice mírný vánek, ale asi je to stále v mezích a s lodí to tak nehází. Ostrov Robben je zapsán na seznamu UNESCO a leží asi 8 km od Kapského města. Na ostrově je postaveno vězení, ve kterém strávil celých 18 let samotný Nelson Mandela (1964-82), který bojoval proti apartheidu v Jižní Africe. Mandela pak ještě dalších osm let strávil ve věznicích Pollsmoor a Victor Velster do roku 1990, kdy byl propuštěn a s ním padl i apartheid. V roce 1991 byl pak zvolen prezidentem. V přístavišti na Robben Islandu nás nacpali do turistického autobusu a objeli s námi část ostrova. Seznámili jsme se s pobřežím, historickým majákem a několika dalšími celami položenými mimo centrum ostrova. Zastavili jsme se i u povrchového dolu na vápenec, kde pracoval i Mandela. Pracovní podmínky byly velmi nepříjemné. Náš průvodce nejvíce zmiňoval, že vězni pracovali bez ochranných brýlí a často měli problémy se zánětem spojivek kvůli velmi jasnému vápenci. Po 45 minutách jízdy přecpaným autobusem, kdy fotografické příležitosti byly absolutně nulové, nás průvodce vysypal u věznice. Tam na nás čekal další průvodce, který nás provedl několika odděleními. Průvodce si v osmdesátých letech sám prošel věznicí, kde pobyl asi pět let až do roku devadesát, kdy byl předčasně propuštěn.

Na cestě do přístavu jsem ještě navštívil malou kolonii tučňáků afrických. Bohužel se však všichni tučňáci báli člověka, takže pozorování z blízka bylo absolutně nemožné. Svižně přede mnou utíkali.

Jsem zpátky v Kapském městě. Do příletu Janči zbývá již jen pár hodin. Zařizuji přestěhování do hotýlku Dolphin Inn, drobný nákup a vyzvednutí automobilu v agentuře Drive South Africa. Dostávám Toyotu Yaris sedan 1,4L a zvykám si na řízení na levé straně. Když odbočuji, tak místo blinkru zapínám stěrače. Musím se na řízení hodně soustředit. Upaluji na letiště. Je asi půl páté odpoledne, a tak je slušná dopravní zácpa. Cesta na letiště trvá z Green Pointu skoro hodinu a půl.

Janča přilítá téměř na čas. Jsme konečně spolu. Jsme šťastni.

Středa 22.4.2009 – Tučňáci v Simon´s Townu

Počasí není úplně nejlepší. Již není tak krásně vymalovaná obloha jako před týdnem. Je zamračeno a trochu i mrholí. Dopoledne odpočíváme a vyprávíme si s Jančou zážitky z posledních dní. Odpoledne míříme na prohlídku tučňáků afrických do Simon´s Townu. Sice jsem tam byl již před pár dny s Jardou, ale Janča se na tučňáky těšila už dlouhou dobu a v Simon´s Townu je opravdu nejlepší možnost, kde si je z blízka prohlédnout. Sice se tam platí vstupné (30 randů, asi 75 korun), ale velká část jde na jejich ochranu. Je to nejvíce navštěvovaná kolonie v okolí.

Čtvrtek 23.4.2009 – Vyrážíme směr Namibie

Loučíme se s Kapským městem. Balíme zavazadla do auta a vyrážíme směrem na sever. Je ošklivě. Prší. Doufám, že u sousedů na severu takovéhle slejváky nebudou. Najíždíme na dálnici a déšť houstne a houstne. Stěrače kmitají ze strany na stranu. Někde prokukuje i slunce, ale pak začne zase pršet. Asi v polovině dnešní cesty vidíme, jak se loučíme s rozsáhlou planinou a vjíždíme do hor. Máme za sebe krásný výhled z několika průsmyků. Deštivá mračna dodávají stepní krajině s podzimními barvami zajímavý ráz. Po šesti stech kilometrech dorážíme do Springboku, malého města již sto kilometrů před hranicemi. Je večer a nacházíme krásný malý hotýlek Cat Nap v centru města. Stojí 320 randů a má krásné pokoje. Ten náš je červenobílý.