Cestovatelský festival
PRAHA + BRNO 2012
Předchozí ročníky
Cesta kolem světa
Levné letenky
vyhledej nejlevnější
Nástěnky
Karel Wolf
nabídka pořadů
fotogalerie
kontakt
reportáže z cesty
Vyhledávání
POŘÁDÁ
Cestovatel Karel Wolf
&
CK Livingstone
GENERÁLNÍ PARTNER
SLOVENSKO - malá velká země
HLAVNÍ PARTNEŘI
C Alpina - cesty za dobrodružstvím

Avenier - očkovací centrum

České dráhy

Pražská plynárenská, a.s.
ZÁŠTITA
Festival probíhá pod záštitou hl. m. Prahy.
PODPOŘTE FESTIVAL

Cestovatelský festival KOLEM SVĚTA
LOGA A BANNERY KE STAŽENÍ

KINTARI FOUNDATION O.S.
Nákupem šperků přispějete na školy
v Indonésii.
Sponzorované odkazy

UAX

ANTARKTIDA: Palubní deník
Zprávy Karla Wolfa zasílané přes satelitní telefon přímo z historické plachetnice plující z Ohňové země podél břehů Antarktidy až do Jižní Afriky. >>> Plavba byla ukončena v Kapském městě a deník je již doplněn. Děkuji všem přátelům, kteří mi drželi palce až do konce. Přednášky budou na podzim. Chtele-li být informováni, registrujte se pro příjem CESTOVATELSKÝCH NOVINEK zde na webu v pravém sloupci. Karel Wolf
 


Středa 18. 2. 2009 - Přílet do Ushuaii
Konečně jsem se dočkal. Vysněný výlet se stává skutečností a já spolu s brněnským cestovatelem Jaromírem Novákem vystupujeme z letadla společnosti Aerolineas Argentinas na ushuaiském letišti. Je trochu pod mrakem a oproti 30ti stupňovému dusnu v Buenos Aires si libujeme v příjemných 12 stupních Celsia. V únoru jsme přeci jenom kraťasy nechali doma.
Hotýlek „The End House“ jsme si vyhlédli již předem, protože poskytoval zdarma wi-fi. Je sice trochu na kopci, ale během deseti minutové procházky jsme v centru města. Ushuaia leží na břehu kanálu Beagle a hned za městem se vypínají přes 1000 metrů vysoké Ushuaiské hory s bílými ledovci. Přilehlé kopce jsou dobré jak pro jednodenní výšlapy, tak pro vícedenní treky. A pokud nechytnete vyloženě patagonské počasí, tak jsou výhledy opravdu geniální.


Čtvrtek 19. 2. 2009 - Výšlap k ledovci Martial
Časový posun 4 hodiny není zas tak brutální, takže druhý den vyrážíme na výlet k ledovci Martial, který je hned za městem. Několik prudkých serpentin nám ušetří levný taxík, za kterým následuje dvousedačková lanovka. Vyhlídková lanovka však jede rychlostí chůze, tak nahoru raději volíme peší výšlap. Podél potoka se jde příjemně, skoro jako na Šumavě a na konci cesty nás čeká krásný výhled na ledovec.
Počasí se střídá stále dokola. Jednou prší, fouká vítr, sněží, pak chvíli chumelí ale nakonec vždy vyšlo sluníčko. Počasí nám přeje aspoň trochu. Výhledy jsou geniální. Máme radost.


Pátek 20. 2. 2009 - Nalodění na trojstěžník
Třetí den byl ve znamení nalodění se na palubu. V odpoledních hodinách se začali postupně scházet jednotliví účastníci plavby u vstupu do přístavu. Ten je maximálně chráněn, dovnitř bez zaplaceného jízdného neproklouznete. Z dálky jsme viděli jen tři mohutné stěžně, které se teď postupně přibližovaly a celá plachetnice dostávala konkrétnější rozměry. Oproti okolním moderním ledoborcům vypadala naše plachetnice jako malý špunt.
Velké množství lanoví, lanových žebříků a svinutých plachet na ráhnech mi asociuje doby slavných objevitelů, kteří se plavili neznámo kam. Naše cesta je však jasně daná. Chystáme se na jih k bílému kontinentu mezi tuny rozlámaného ledu.
S Jardou jsme dostali 6ti místnou kajutu číslo 4, kterou sdílíme s dalšími třemi cestovateli. Lesklé tmavé dřevo je krásnou dekorací celého interiéru. Nedůvěřivě nahlížíme do malých šuplíků a netušíme, kam narveme to antarktické prádlo z velkých batohů.
Kolem 18 hodiny má náš kapitán úvodní slovo a na hlavní palubě jsme seznámeni s celou posádkou a stručným plánem cesty. Cesta k Antarktidě je otevřená. Čeká nás několik dní plavby, než dosáhneme bílého kontinentu a dle předpovědí má být vítr dobrý, někdy až tak dobrý, že se možná budeme prát s vichřicí. Já si mnu ruce, ale Jarda, který trpí mořskou nemocí, moc radost nemá …
Vyplouváme až zítra v sobotu odpoledne 21. 2. 2009 po vykonání administrativních náležitostí s argentinskými celníky. Držte nám palce!


Sobota 21. 2. 2009 – Vyplouváme!
Celou noc pracuji na lodním počítači, posílám domů první článeček s fotkami ještě z palubního počítače, který je napojen na pevnou internetovou linku, takže spojení je poměrně rychlé. Jakmile odplujeme z přístavu, tak internetové spojení skončí. Pracuji až do pěti do rána.
Ráno máme skvělou snídani ve formě bufetu. Dopoledne nás zkušená parta námořníků učí jak tahat lana, stahovat plachty, vázat uzle, šplhat na stěžeň a nebo se přivazovat jistícími karabinami k záchranným lanům. Počasí se vylepšilo a poprvé jsme mohli spatřit okolní vrcholky Ushuaiských hor.
Vyplutí na moře se trochu opožďuje kvůli nečekaným závadám na „benzinové pumpě“. Teprve kolem 16 hodiny vyplouváme do mírných vod Beaglova kanálu.
Celá posádka naší lodi čítá asi 60 členů, z nichž je asi 15 lidí stálá posádka. Kanál Beagle je pohodička. Mírný vítr, malé vlny – prostě pohoda.
My, členi nové posádky, jsme rozděleni do tří skupin, které budou držet střídavé hlídky. Bílá, modrá a červená. Já jsem byl zařazen do bílé skupiny a první hlídka nám začíná hned o půlnoci. Je to tzv. psí hlídka – dog watch.


Neděle 22. 2. 2009 – Konec Beaglova průlivu
Je před půlnocí a kolega mě budí na psí hlídku. Od půlnoci do čtyř do rána má naše „bílá“ skupina službu u kormidla a na přídi. Pokyny jsou jasné. Držet stálý kurz 150° JJV.
Vítr trochu zesiluje, blížíme se ke konci Beaglova kanálu. Síla větru je na úrovni 4 Beaufortovy stupnice, vlny jsou mírné. Postupně se vše stává větší a silnější. Loď se kymácí tam a sem a žaludek se mi převrací naruby. Ještě před chvílí jsem nevěděl, co je to mořská nemoc. Teď už ji mám. Teď teprve vplouváme do Drakeova průlivu. Po druhé hodině ranní zvracím skoro každých třicet minut. Jsem totálně vysílen, že ani na vlastní kinedryl v batohu si nevzpomenu. Vlastní lodní hlídka mi oficiálně skončila ve 4 hodiny ráno, já však pokračuji až do šesti. V kajutě nemohu usnout. Žaludek mám v totálníkm varu a už ani nestíhám odběhnout na palubu a mířím rovnou k záchodové míse. Když se převracím po sedmé, tak nevím, zdali si mám na mísu sednout a nebo do ní strčit hlavu. V onu chvíli na mě totiž přišlo jiné nutkání. Vysílen usínám kolem šesté hodiny ranní a snídani spokojeně prospávám. Okolním šramotem se probouzím asi v 11 hodin. Žaludek mám stále jako na houpačce, takže prozkoumávám opět útroby našeho klozetu. Svírám se v křečích. Toto je tedy má cesta snů?
Neobědvám, a tak si beru první kinedryl. Odpoledne opět proležím, ale večeři už ochutnávám. Že by zabral prášek?


Pondělí 23. února 2009 – Drakeův průliv
Ráno je mi konečně o něco lépe, skoro bych řekl, že je mi skvěle, protože do sebe rvu velkou snídani. Po necelých dvou dnech se poprvé usmívám.


Úterý 24. 2. 2009 - Jižní ledový oceán
Třetí den na vodě plujeme na JJV divokými vodami Drakeova průlivu. Počasí se ustálilo. Je zataženo, neprší, ale znatelně se ochladilo. Dnes brzy ráno jsme překročili polární frontu (tzv. antarktickou konvergenci) a vstoupili jsme do vod Jižního ledového oceánu. Teplota moře za posledních 24 h rychle klesla na současné 3 °C. Vítr se ustálil na síle 6 Beaufortovy stupnice, kdy se tvoří bílé čepice na vrcholech vln. Ty jsou často vysoké jako naše loď. Udržujeme si skvělou rychlost skoro 8 uzlů (kapitán prý tak rychlé proplutí Drakeova průlivu ještě nezažil).
Život na lodi není žádný med. Paluba je v neustalém náklonu - chození na záchod, po palubě či po chodbě vyžaduje mnoho úsilí a rovnováhy. Při společných jídlech se vždy najde někdo, komu ulítne příbor na druhou stranu jídelny.
Zítra by se mohlo moře uklidnit. Měli bychom už dorazit k prvním ostrovům.


Středa 25. 2. 2009 - Pevnina na obzoru - Jižní Shetlandy
Od půlnoci do 4h máme opět hlídku. Loď se děsivě kymácí ve vysokých vlnách, které mnohokrát zaplaví palubu. Pevně držíme kurz 140° na JJV a silný vítr Drakeova průlivu nás žene k první pevnině. Jsem šíleně unavený. U kormidla mi skoro padají víčka. V půl páté ráno usínám, aby mě Holanďan Ron v půl deváté vzbudil: "Karle, vstávej, pevnina na obzoru!"
Jakmile jsem uviděl krajinu kolem, nedostávalo se mi slov. Ranní sluníčko osvětlovalo vysoké strmé skály vystupující z divokého oceánu jako jehly. Krajina jako z jiného světa. Modrá obloha, tmavý oceán, šedá skaliska kolem a v dáli se tyčí zaledněné hory Jižních Shetlandských ostrovů. Obraz jak od malíře.
Proplouváme mezi mnoha skalními útesy roztroušenými v moři až se dostáváme do zátoky ostrova Barrientos. Svinuli jsme plachty, shodili kotvu a po obědě jsme se vydali na první výlet.
Ostrov byl překvapivě zelený. Krásně zelený mech vyvolával dojem antarktické louky. Všude kolem běhali tučňáci, především tučňáci uzdičkoví (mají černé zobáky) a tučňáci oslí (mají červené zobáky). Jejich zvědavost nás fascinovala – často k nám přišli na centimetry blízko. Byla to většinou starší mláďata, která se teprve seznamovala s okolím. Na druhé straně ostrova jsme fotografovali lachtany, zase tučňáky, několik buřňáků a pozůstalé kosti velryb od velrybářů z minulého století.
Zítra poplujeme do dalších dvou zátok!


Čtvrtek 26. 2. 2009 - Yankee Harbour a Half Moon Island
V noci zvedáme kotvy a plujeme směrem na západ k dalším malým ostrůvkům Jižních Shetland. Kolem deváté jsme obepluli Greenwich Island a přistáli v neobvyklé zátoce Yakee Harbour. Vypadá, jako by ji postavili lidé. Z ostrova vyčnívá dlouhá kosa, která chrání zátoku před mořským příbojem. Na kamenné pláži pobíhají tuleni Weddelovi a tučňáci a vše z povzdálí pozorují masožraví buřňáci. Počasí je hodně proměnlivé.
Po obědě se přesunujeme na další ostrůvek, kterým je Half Moon a leží těsně vedle velkého ostrova Livingstone. Naším cílem není jenom procházka a pozorování všude přítomných tučňáků, ale také argentinská polární stanice Camara.


Pátek 27. 2. 2009 - Deception Island
Ve dvě ráno zvedáme kotvy a vyrážíme na další plavbu. Tentokrát nás čeká ostrov Deception (Klamavý ostrov). Kolem osmé ráno jsme však z paluby zpozorovali první pořádné kosatky dravé (jsou spíše příbuzné delfínům než velrybám). Po deváté jsme proklouzli okolo tří skalních jehlic (Sewing Machine Needles), které trčeli z moře do velké výšky. Poté jsme konečně zapluli dovnitř propadlé sopky Deception. Vnitřní průměr kaldery je skoro 10 km a sloužil opět jako přírodní přístav v 19. století tuleňářským a velrybářským výpravám. Dopoledne jsme měli zajímavou procházku po lávových svazích a odpoledne jsme vyrazili na břeh, kde sopka stále projevovala svou aktivitu. Z černé písečné pláže se kouřilo, a tak nám stačilo udělat malý bazének a mořská voda se ihned ohřála na skvělých 40 °C. To byla koupel jako víno. Komu bylo příliš teplo, tak se hned mohl zchladit v ledovém oceánu :)


Sobota 28. 2. 2009 – Bransfieldův průliv
Od ostrova Deception jsme vyrazili kousek před půlnocí, protože nás čekala relativně delší plavba Bransfieldovým průlivem, který odděluje Jižní Shetlandy od samotného antarktického kontinentu. Znatelně se ochladilo. Z rána dokonce trochu sněžilo, a tak první ostrůvek pro dopolední zastávku - Astrolabe Island byl jako pocukrovaný. Na ostrově však nebylo vhodné místo k přistání našich zodiaků, tak jsme měli jenom hodinovou plavbu v člunech podél pobřeží. Poprvé jsme viděli nebezpečného tuleně leopardího s tlamou osázenou tesáky jako mají šelmy. Tak trochu si s námi pohrával a vyskakoval nad hladinu za naším člunem. Na pobřeží byli další tučňáci, tentokrát tučňáci kroužkoví. Vrcholem plavby na člunech byly velké ledové kry vyrůstající do výšky několika metrů. Plavaly na hladině, ale i když bylo zvlněné moře, tak se nepohnuly ani o píď. Chovaly se jako skála. Modré odstíny zde nebraly konce. Odpoledne jsme se přesunovali směrem dál na jih. Čekalo nás dalších asi 50 námořních mil. Je ošklivo, ale po cestě přibývá obřích ledovců a na některých vidíme poskakovat tučňáky.


Neděle 1. 3. 2009 - Argentinská stanice Esperanza
Vstávám už před osmou, protože je venku fantastické počasí a milióny ledovců. Velké i malé. Připadáme si jako v ledovém poli a často do nich narážíme. Počasí se vyjasňuje a před polednem připlouváme do zálivu k argentinská polární stanici Esperanza. Je to malá vesnička s asi 20 krásně červenými domečky. Někteří lidé zde bydlí i trvale, a proto není divu, že zde mají třeba kostel nebo i školu.
Odpoledne míříme na další místo, kterým je Brown Bluff (Šedý sráz). V zátoce pobývá skupina tučňáků a lachtanů. Vystoupili jsme si na vyhlídku, kde jsme nehybně poslouchali antarktické ticho. Fantazie!


Pondělí 2. 3. 2009 - Devil Island
V noci držím do půlnoci hlídku na lodi. Nespustili jsme kotvu, ale volně driftujeme na hladině a proud si s námi děla co chce. Kolem je mnoho ledovců, které je třeba hlídat, takže stále upozorňuji kapitána, aby popojel lodí dopředu, dozadu, vlevo nebo vpravo. Ledovce kolem se relativně rychle pohybují. Ráno svítí fantastické sluníčko a množství ledovců ještě narostlo. Abychom se dostali k Ďábelskému ostrovu, tak jedeme skoro krokem. Jeden člen stálé posádky se usídlil na předním stěžni, aby mohl lepe navigovat mezi bílými obry. Srážka by mohla byt osudná. Já jsem toho taky využil a tak jsem fotil z nejvyžšího stěžně. Fantastická perspektiva! V jednu chvíli kapitán zastavil a zvolal, že zakotvíme u kry. Dojeli jsme totiž k velké ploché kře, na kterou bylo možné vystoupit. Prvními byly kluci z posádky. Vyskočili jako malí a hned si s sebou vzali ragbyový míč a začala hra. Všichni jsme se k nim přidali a měli jsme na hodinku zábavu. Člunař Majk prý na lodi ještě nic takového nezažil. Bomba :)
Po obědě jsme dopluli k Ďábelskému ostrovu, kde nás čekala další milá procházka a výšlap na dva vrcholy asi 200 metrů nad mořem, odkud byl neobvyklý výhled na vodu s ledovci a naší malou plachetnicí.


Úterý 3. 3. 2009 – Ostrov Jamese Rosse
Dnes jsme proplouvali lodí kolem ostrova Vega a Jamese Rosse. Byla to docela pěkná projížďka úzkým průlivem, kde jsme museli kličkovat mezi desítkami malých i velkých ledovců. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Fantazie. Těsně před obědem jsme zakotvili poblíž ostrova Jamese Rosse, kam jsme vyrazili na procházku. Je to ten ostrov, kde je postavena naše česká vědecká základna, ale my jsme byli na východní straně, kdežto základna je na straně severní. Škoda. Ostrov byl na pobřeží téměř bez sněhu. Připadali jsme si jako na měsíci, protože to byla plochá rovina, nikde žádný výběžek, prostě nic, žádný detail. Až po chvíli jsme dorazili ke kopci, na který se dalo vystoupat a trochu prohlédnout vzdálenější okolí. Nejvíc se mi líbilo pobřeží, kde byly nánosy malých ledových ker od předchozího přílivu. Teď byl zrovna odliv, takže byl na pobřeží pás naplavených ledovců.
Odpoledne jsme se plavili úzkým průlivem dál. Bylo absolutní bezvětří, hladina byla jako zrcadlo, kde se odrážely bělostné ledovce nad hladinou. Tak trochu pohádková krajina. Vylezl jsem si opět na nejvyšší stěžeň a pozoroval jsem okolí z ptačí perspektivy. Skvělé. Viděli jsme i několik tuleňů - krabožravé, leopardí a Wedellovi. Na několika ledových krách jsme zahlédli i skupinky tučňáků.
Večer byl ve znamení párty a barbeque, kdy posádka napnula plachtu nad hlavní palubu a začala grilovat kuřecí stehýnka, vepřová žebírka a také par hamburgerů. Pustili jsme si prima hudbu a poté co se maso snědlo, tak začala tancovačka. No, že bude párty na palubě v Jižním ledovém oceánu, to jsem fakt netušil.
V noci jsme opět driftovali na volném moři, takže jsme sem tam museli uhnout nějakému plujícímu ledovci z jeho cesty. Kapitán z toho byl docela nesvůj, tak stále běhal z jedné strany lodi na druhou. Srážka by mohla byt osudná. Některé ledovce jsou velké jako dům.


Středa 4. 3. 2009 – Sněžný Vrch
Dopoledne jsme kotvili za překrásného počasí u dalšího ostrova, který má zajímavou historii. Jedná se o Snow Hill Island, kde se v roce 1902 nechal vysadit švédský vědec Dr. Otto Nordenskjold s několika muži a strávil zde dlouhou antarktickou zimu. Na ostrově je zachována dřevěná chata s dobovými artefakty. Vedle pamětních fotografií je možné zhlédnout např. sto let staré kalhoty a nebo vyspravené boty.
Celý ostrov je také zajímavý z geologického hlediska, protože je zde neobvyklé množství fosilních nálezů. Stačí udělat pár kroků a všude se vyskytuje zkamenělá lastura. Dan to vysvětlovat tím, že při tuhnutí se kolem mušle vytváří jiné chemické složení, které způsobuje rychlejší tuhnutí v její blízkosti. Takže proto se téměř v každém kulovitě zaobleném kameni vyskytuje fosílie.
Z vrcholku Snow Hill Islandu byla pěkná vyhlídka na jihovýchod, kde se všude vyskytovalo ledové pole obávaného Weddelova moře. Právě tudy proplouvala posádka lodi Endurance s Ernestem Shackeltonem, jejichž loď byla v tomto ledu uvězněna na několik měsíců.


Čtvrtek 5. 3. 2009 - Paulet Island
Dnes dopoledne jsme měli další zajímavou procházku po Pauletově ostrově, kde se také nacházejí pozůstatky po Nordenskjoldově expedici. Jejich plachetnice Antartic zde ztroskotala a tak tu 20 trosečníku našlo útočiště na dlouhých 9 zimních měsíců. Jsou zde po nich pozůstatky v podobě základů malé kamenné chatky. V okolí se vyskytovalo velké množství lachtanů antarktických (fur seals) a kormoránů. Kdybychom sem přijeli o několik měsíců dříve, tak bychom se asi setkali i s velkým množstvím tučňáků kroužkových (Adélie pinguins), ale teď už byli všichni pryč až na dva páry posledních jedinců.
Večer kolem osmé začalo sněžit. Trochu neobvyklé vidět sníh na palubě, ale bylo to tak.


Pátek 6. 3. 2009 - English Strait
Dnešek byl už ve stylu opouštění antarktické pevniny a postupně jsme se začali odebírat směrem k Jižní Georgii. Ledovce byly na hladině vidět stale méně. Večer jsme jich kolem lodi ještě pár měli, takže nebylo jednoduché mezi nimi v noci kličkovat. Kapitán proto rozhodl, že poplujeme co nejvíce na sever, kde ledovců je nejméně. Nejvíce ledovců totiž pochází z Wedellova moře a mořské proudy ženou ledovce z jihu na severovýchod ve směru hodinových ručiček.


Sobota 7. 3. 2009 - Elefant Island

Dnešek byl hlavně o plachtění stále na sever. Větry nás ale táhly hodně na východ, kde nám do cesty přišel Sloní ostrov – Elefant Island. I když jsme tento ostrov neměli v itineráři, tak jsme u něj aspoň přibrzdili, protože je to opět místo, na kterém se odehrávala část Shackeltonova neuvěřitelného příběhu. Jeho muži zde nedobrovolně strávili pres 4 měsíce čekajíce na záchranu. Ostrov je opravdu ďábelský, na většině místech padají vysoké skály přímo prudce do vody a tam kde nejsou skály, tak tam padají do vody velké ledovce. Danovi s kormidelníkem se podařilo najít místo, kde 22 mužů ztroskotalo. Byla to malá zátoka, kde zrovna hnízdilo velké množství kormoránů a na druhé straně padal do vody ledovec. Divočina do slova a do písmene. Vylodění nebylo možné kvůli velkému příboji, a tak jsme pobřeží sledovali aspoň z paluby plachetnice. Na břehu jsme zahlédli bustu na památku Shackeltonovým mužům, ale pak jsme zjistili, že to není busta Shackeltona, ale kapitána lodi Yelcho, na které Shackelton přijel se záchranou.
Když jsme odjížděli, tak jsme měli štěstí na několik velryb a tučňáků, kteří plavali kolem naší lodě. Spatřili jsme ale i další nové zástupce fauny, kterým byli salpy. Bezobratlí živočichové podobné medúzám.


Neděle 8. 3. 2009 - Scotia Sea
Jsme na otevřeném moři. Napnuli jsme skoro všechny plachty a mířili jsme k Jižní Georgii. Foukal dost děsivý vítr a měli jsme docela slušnou rychlost, skoro devět uzlů. Bohužel se mi ale začalo dělat šoufl. Rychle jsem vyběhnul na palubu a čerstvý vzduch mořskou nemoc zahnal. Uf.


Pondělí 9. 3. 2009 - Sextant

Dopoledne jsem děsně unavenej z noční hlídky. Přes den je hnusně. Jsou velké vlny. Odpočívám v kajutě. Odpoledne má pěknou přednášku Majk o určovaní polohy na moři pomocí sextantu a hvězd či slunce. Až se obloha vyjasní, tak si sextant vyzkoušíme v praxi.


Úterý 10. 3. 2009 - Delfíni
Od 8 h do 12 h jsme opět měli hlídku. Moře bylo relativně klidné, ale vítr studený. Teplota asi 3 °C, vody 2 °C. Počasí ošklivě deštivé. Ještě že mám tu nepromokavou bundu a kalhoty, bez nich bych tu byl namydlenej. Po obědě jsme měli přednášku o geografii Jižní Georgie. Pak jsme měli denní hlídku. Ta byla docela zajímavá. Zahlédli jsme totiž první delfíny, kteří pluli těsně před přídí lodi. Byli malí ale mrštní. Díval jsem se na ně asi půl minuty, pak jsem běžel pro kameru, ale po návratu byli už pryč. Tak aspoň, že jsem si je vychutnal v té krátké chvíli. Odpoledne bylo počasí šíleně proměnlivé. Chvíli pršelo, pak se to roztáhlo, dokonce jsem na chvíli zahlédl sluníčko a modrou oblohu, ale pak přišla mlha. Večer bylo kino - film South - originální záběry Shackeltonovy expedice Endurance.


Středa 11. 3. 2009 – Stále na moři

Přestal foukat vítr, tak jsme pustili motory a smotali plachty k ráhnům. Během dne nám společnost dělali opět delfíni a první tučňáci královští, kteří obývají blížící se ostrovy Jižní Georgie. Odpoledne si musíme vyluxovat všechno oblečení a batohy, které budeme za par dnů používat, abychom nezpůsobili zavlečení nového druhu. Na pevninu bychom měli doplout asi v pátek. V podpalubí našeho trojstěžníku


Čtvrtek 12. 3. 2009 – Land in sight
Stále se plavíme na volném moři. Chybí nám posledních 50 mil k Jižní Georgii. Na pevninu čekáme jako na smilování. Jsme na moři už skoro týden, takže se těšíme zase na nějakou akci. Až opustíme Jižní Georgii, tak pak budeme na volném moři dalších 20 dní – to bude pro mě peklo.


Pátek 13. 3. 2009 – Jižní Georgie

Ráno máme první výlet u pobřeží Jižní Georgie. Zvířat je na pláži ale tolik, že nemůžeme vystoupit a tak projíždíme pobřeží jen v zodiacích. Gentoo Penguin


Sobota 14. 3. 2009 – Tučňáci na Salisbury Plain
Dopoledne máme výsadek na pláni Salisbury Plain, kde je druhá největší kolonie tučňáků královských na Jižní Georgii. Jsme z toho totálně nadšení. Fotografuji jako o život. Jsou to totální fotojatka. Barevná náprsenka tučňáků je tak fotogenická, že zapomínám fotit na široký objektiv krajinky a okolí. Tučňáků je na pláži tolik, že odpočívají i na svazích blízkých hor a ztrácející se v mlze. Máme na tuhle zábavu jen dvě hodiny, chtělo by to však celý den. Bohužel prší. Na kameru i foťák jsem jako pes. Doufám, že mi kamera vydrží aspoň do konce výletu. Odpoledne jsme zastavili u ostrůvku Prion Island, kde jsme pozorovali v dálce hnízdící albatrosy. Byla ale hustá mlha. Kolonie 400 000 ks tučňáků královských


Neděle 15. 3. 2009 - Stromness Whaling Station
Dnes si konečně protáhneme tělo. Čeká nás asi 6ti km trek z Fortuna Bay po stopách Sira Ernesta Shackeltona do velrybářské stanice Stromness Whaling Station. Je to poslední úsek strastiplné roční cesty, kam se Shackelton konečně dostal do civilizace poté, co jeho loď sevřely ledové kry. Odpoledne jsme se vydali na prohlídku vedlejší velrybářské stanice Leith Harbour. Vše je ohraničené výstražnými cedulemi, že máme dodržovat 200m odstup od rezivých pozůstatků budov. Po starém fotbalovém hřišti běhají malí lachtánci a na straně u skal se tísní pelichající tučňáci. V zápalu fotografování jsem se propadl po pás do bahenní tůně skryté pod mechem. Málem mi tam zůstaly holínky a foťák. Bylo to o fous. Dorotka zažila něco podobného, ale zapadla do bahna až po krk. Trojstěžník v zálivu Jižní Georgie


Pondělí 16. 3. 2009 – Velrybářská stanice Grytviken
Vytahování kotvy mě probouzí v 6h ráno. Je krásné počasí. Slunce právě vykukuje nad obzorem. Chystáme se na 3km výlet do Grytvikenu, největší velrybářské stanice na Jižní Georgii. Před padesáti lety to bylo malé městečko, kde se denně rozporcovalo 30 velryb. Smutný příběh. Dnes z Grytvikenu pozůstaly jen velké nádrže na získaný velrybí olej, tlakové kotle, kde se vařil tuk, maso i kosti, kostel z roku 1913, museum, několik vraků lodí a hřbitov, kde je pohřben i samotný hrdina Sir Ernest Sheckelton. Grytviken je jediné místo na Jižní Georgii, kde bydlí lidé po celý rok (asi 15 vědců a údržbářů). Večer máme opět barbeque party. Bývalá velrybářská stanice na Jižní Georgii


Úterý 17. 3. 2009 - St Andrews Bay
Z Grytvikenu vyrážíme až kolem osmé hodiny raní. Počasí nám oproti včerejšku nepřeje, krápe. Po dvou hodinách plavby zajíždíme do zátoky Ocean Harbour, kde bývala další velrybářská stanice. Dnes je v zátoce jen vrak staré lodi. Pokračujeme do St Andrews Bay, kde se vyskytuje největší kolonie tučňáků královských. Má jich tam být až 400 000 ks, ale kvůli velkému příboji není šance s čluny přistát na pláži, takže vše pozorujeme jen z člunů. Síla lámajících vln na pobřeží je děsivá. Jednou se s námi člun málem překlopil. Tak se raději vracíme na loď. Na noc kotvíme v Moltke Harbour o pár mil dál. St Andrews Bay - Jižní Georgie


Středa 18. 3. 2009 - Gold Harbour
Ráno bylo jako vyměněné, měli jsme krásný východ slunce. To bylo však všechno. Silné větry přinesly oblačnost a za chvilku začalo zase pršet. Dopoledne máme výsadek v zátoce Gold Harbour, kde je další velká kolonie tučňáků královských. Někteří sedí na vejcích a někde se už jen starají o mláďata. Zase to jsou fotojatka. Ale zase prší. Tihle tučňáci jsou asi to nejkrásnější z Jižní Georgie. Kousek opodál se do hry přidává skupina asi 10 obřích rypoušů sloních. Každý vypadá jako hora tuku, která se pohybuje vlnivým tulením způsobem. Když začnou troubit, tak jim jde pára od huby. Je to fantastické divadlo. Jsme od nich asi pět metrů. Odpoledne přejíždíme do dalšího zálivu Cooper Bay, kde máme možnost spatřit kolonii tučňáků žlutorohých. Skvělé. Jsou daleko od moře vysoko na útesu, ale rádi se tam za nimi vyškrábeme.

Rypouš sloní - Jižní Georgie

Probouzím se opět velmi brzy, protože ležím na přídi hned vedle motorů. Takže jakmile začínáme tahat kotvu, ozývá se neskutečný rachot. V noci byly silné poryvy, tak kapitán musel vyhodit dvě kotvy, aby nás větry neodnesly. Ovšem přes noc jsme se několikrát otočili kolem kotev, které se tak do sebe zamotali, takže před vytáhnutím kotev jsme se museli vymotat. To byl docela mistrovský kousek pro kapitána otočit se třikrát kolem dokola. Ráno bylo jako vyměněné, měli jsme krásný východ slunce. To bylo však všechno. Silné větry přinesly silnou oblačnost. Za chvilku bylo zamračeno a hned poté začalo poprchávat. Byla to rychlá změna.
Během poledne jsme se přesunuli do další zajímavé zátoky – Cooper Bay, kam jsme se vydali hlavně za dalším druhem tučňáků, se kterým jsme se ještě neměli tu čest potkat. Jedná se o Macaroni Pinguins, kteří mají krásné žlutavé řasy nad okem. Opět pršelo, tak to s foťákama a kamerama nebylo jednoduché.
Večer byla změna. Průvodce Dan a kapitán Eric se usnesli, že zůstaneme ještě na jižní Georgii, abychom si zítra dopoledne mohli prohlédnout Drygalski Fjord. Důvodem jsou negativní větrné předpovědi, které hlásí severní větry. A my bychom potřebovali spíše jižní větry. Kotvíme tedy na samotném východním cípu Georgie v přírodním přístavu Larsen Harbour.


Čtvrtek 19. 3. 2009 – Ledovce v Drygalski Fjordu
Včera v noci jsme měli už opouštět Jižní Georgii, ale větry šly přímo proti nám, tak jsme zakotvili ještě ve fjordu Drygalski na východním cípu ostrova. Ráno jsme pluli na konec fjordu, kde se vyskytoval konec pevninského ledovce. Něco jako Perito Moreno v Ohňové zemi. Byly jsme asi 100 metrů od čela ledovce a několikrát se nám předvedl v plné síle. Kusy ledu se odlamovaly a se hřmotem padaly do moře. Několikrát jsme se tedy zhoupli na velkých vlnách. Pak jsme obrátili loď a vydali se na 1300 mil dlouhou plavbu směr ostrov Tristan da Cunha. Trochu fouká, tak jsme napnuli plachty. Brzy protneme antarktickou konvergenci, a tak se dostaneme z ledových vod Jižního oceánu do Atlantiku. Teď se bude už jenom oteplovat. Drygalski Fjord - Jižní Georgie


Pátek 20. 3. 2009 – Opět na moři
Noc byla poměrně náročná. Měl jsem opět noční hlídku, která je nejnepříjemnější. Zrovna pršelo, tak to bylo ještě horší. Celé dopoledne jsem odpočíval. Byl jsem hodně unavený z noční hlídky. Tak jsem střídavě ležel a popocházel po palubě. Stále je chladno, takže polární frontu jsme ještě nepřekročili. pět na moři - noční hlídka


Sobota 21. 3. 2009 – Volavka
Dnes se konečně trochu zlepšuje počasí, přes den se podařilo Jardovi dosáhnout rekordní rychlostí přes 12 uzlů, tak se to večer oslavovalo. O půlnoci na neděli budeme překračovat poledník 30°, což znamená, že se dostáváme do dalšího časového pásma a tak si budeme přeřizovat palubní hodinky. Budeme mít o jednu hodinu méně, takže o půlnoci si posuneme hodiny na jednu ráno. Tím se tedy taky posuneme blíže k našemu časovému pásmu v Praze. Budeme mít tak už jenom dvě hodiny zpoždění za Prahou. Až pak poletíme domů z Afriky, tak nebudeme mít žádný jat-lag. Skvěle.
Odpoledne nám na palubě přistála bílá volavka. Docela neobvyklý úkaz. Je to totiž pták, který žije buď v Jižní Americe a nebo v Africe. Občas se zatoulá na Flaklandy a výjimečně na Jižní Georgii, ale my už jsme byli skoro ještě dalších sto mil východně od Georgie. Chudák volavka se tedy musela pekelně zatoulat. Na palubě přistála totálně vysílená. Ujal se jí náš ornitolog Lex a umístil jí do podpalubí do pracovního rohu „poker corner“. Kupodivu se ani moc nebránila. Přistavili jsme jí malou přepravku a Lex jí zkoušel něco dávat k jídlu, ale nic si nevzala. Tak aby aspoň něco pozřela, tak jí dal namočený chleba ve vodě přímo do zobáku. Jedině tak jsme mohli zabezpečit, že se jí dostane něco do žaludku.


Neděle 22. 3. 2009 - Uzlování
Dnes je mnohem lepší počasí než včera. Dopoledne máme přednášku od Majka, který nás učí vázání uzlů užitečných na palubě. Ale jelikož zkušenost a bystrost jednotlivých účastníků expedice je porůzná, tak učení jde pomalu. Přednáška proběhla rychle, ale pak jednotlivé naučení uzlů postupovalo pomaleji. Takže jsme skončili na škoťáku na několik způsobů. A já jelikož jsem škoťák uměl již z dob vodních skautů, tak jsem se začal nudit a slídil jsem, co bych se mohl naučit jiného. Velmi mě zaujaly hlavně dva dekorativní uzly – opičí pěst (monkey´s fist) a turbánek (turkish knot). Poměrně rychle jsem se je naučil a pak jsem je vázal jeden za druhým. Jsou to sice uzly, které se na palubě plachetnice využijí velmi málo, ale jsou moc pěkné, takže pro pobavení stačí tak akorát.
Večer jsem byl ještě zkontrolovat volavku, která si ve svém pelechu už začala poměrně zvykat. Spokojeně si čistila peří a občas se snažila usnout. To byl docela komický manévr, kdy si strkala hlavu pod křídlo. Jednou pod levé a někdy pod pravé. Byla to známka toho, že našemu prostředí přivykla a že se nás nebojí. Lex jí je stále po boku a hlídá jí jako své děcko. Když si uprdne, tak jí jde vyprat ručník. K večeři se jí snaží dát syrového lososa, ale nebere si ho ani z ruky, ani když je to položené vedle na stole. Taková dobrá ryba, a volavka jí opovrhuje. My máme lososa k večeři a olizujeme se až za ušima. Spolucestovatel Jaromír Novák
 - spolucestovatel Jaromír Novák

Pondělí 23. 3. 2009 - Velryba!
Od půlnoci mám opět hlídku do 4 h do rána, na které jsem společně s Janem K. Je to docela chytrý chlapík kolem šedesátky, na půl Holanďan, na půl Polák, mluví asi pěti jazyky a moc rád cestuje vlakem. Jeho názor na cestování je takový, že ten, kdo cestuje s někým ve skupině, tak není cestovatel, ale že je jenom na dovolené. Cestovatel je jen ten, kdo cestuje sám místními dopravními prostředky (nejlépe vlakem) a komunikuje s místními obyvateli. Takže já do jeho vzorce cestovatelů nezapadám. Aspoň si máme stále o čem povídat, takže naše hlídka rychle utíká. Někdy si musíme dopovědět příběh, i když nás už další hlídka přichází střídat. Čtyři hodiny jsou tedy rychle pryč a já spěchám na kutě. Usínám rychle a ráno se budím kolem osmé, ale jen na chvilku, rychle zase usínám. Naštěstí. Snídani rád vynechám a budím se až kolem jedenácté dopoledne, což je tak akorát, že se stihnu vykoupat a jít na další hlídku, která nám začíná v poledne.
Po obědě jsme měli krátkou přednášku o plachtění na moři, nasměrování plachet při různých směrech větrů apod. Vítr příjemně fouká, ale i když jeho síla je asi kolem síly 3 Beaufortovy stupnice, tak se naše loď pohybuje poměrně velmi rychle – rychlostí asi 8 až 9 uzlů za hodinu. Kapitán to vysvětluje tak, že právě boční vítr je ten nejefektivnější vítr na plachtění.
Je krásné počasí, takže přednáška se konala venku na palubě. Dnes je opravdu první fantastický den, který nám napovídá, že jsme už dávno mimo ledové vody Jižního oceánu a teď už jsme v Atlantiku.
Odpoledne si povídám s Jardou. Jsou malé vlny, takže deckhouse je velmi klidný a Jardovi není špatně, má dobrou náladu a probíráme naše životní osudy. Během odpolední plavby někdo najednou vykřiknul „Velryba!“, takže se samozřejmě všichni vyhrnuli na palubu. Ale co najednou nevidíme, je to mrtvá velryba, u které krouží hejno ptáků a pochutnávají si na velrybím tuku. Obrovská masa plavala na hladině a pravděpodobně byla velryba již bez kůže a ona bílá masa byl již obnažený tuk. Vše se odehrálo tak rychle, že to ani nikdo nestihl vyfotografovat.
Následuje večeře, večerní schůzka s kapitánem v osm hodin, kdy se opět dozvídáme počet ujetých mil za posledních 24 hodin – dnes to bylo 194 mil, což je docela slušná vzdálenost. Vychází druhé číslo novin Europa Times.
Začíná nám další hlídka od osmi do půlnoci, na které jsem s Dorotkou. Je to moc příjemná paní kolem šedesátky. Má už vnoučata. Také z Holandska.
Je hrozně krásné počasí. Obloha jako z pohádky. Při hlídce ležíme na palubě a pozorujeme hvězdičky. Dokonce jsme viděli padající hvězdu, tak jsem si hned něco přál. Kormidlování jde snadno. Plujeme velmi pomalu, vítr totiž velmi zeslábnul a loď se skoro vůbec nekýve. Jooo, teď můžeme říci, že „sailing is fun“. Jedeme rychlostí asi 3,5 uzle za hodinu. Kapitán řekl, že pokud nám klesne rychlost pod tři uzle, tak zapne motory na poloviční rychlost. Do Kapského města si totiž nemůžeme dovolit dojet pozdě než 13. dubna, kdy mají lidé již naplánovaná letadla. Západ slunce nad jižním Atlantikem


Úterý 24. 3. 2009 – Narozeninový dort
Dnešek začal velmi pěkně. Pěkné počasí, teplý větřík. Fouká relativně málo, ale jelikož je to boční vítr, tak jsme napnuli všechny plachty a jedeme relativně rychle. Asi kolem 7 uzlů za hodinu. Super. Dopoledne mám opět hlídku, ale teprve dnes je to zábava. Jak všichni říkají „sailing is fun“. I když je pravda, že tohle úsloví námořníci většinou používají, když je něco sere. To znamená, když sněží, prší, musí se v noci vstávat na hlídku a nebo jiné neoblíbené povinnosti. Dopoledne máme zase pár přednášek ohledně plachet a lanoví na palubě. Kapitán s prvním důstojníkem často používají plachetnické termíny, které jsem se ještě nestihl naučit. Během služby ještě stíhám pomáhat posádce s vytáhnutím nejvyšších plachet „skysail“, které se v blízké době vytáhnou na přední a hlavní stěžeň. Je to šestá plachta, se kterou se nahoru musí vytáhnout nejenom plachta samotná, ale také ráhno a ještě stěžňová nástavba.
V poledne kapitán Eric vyvěsil na nástěnce zprávu o pirátských útocích ve vodách u východní Afriky. Jsou to aktuální informace, které byly zaslány všem lodím, které jsou teď na moři v okolí pomocí nějakého staršího satelitu, který je zdarma. Jsou to dvě stránky informací o tom, kdy a kolik lodí bylo v posledních 14 dnech napadeno soudobými piráty a kolik jich padlo do zajetí. Ve spárech pirátů je teď tedy šest lodí a 94 členů posádky. Naštěstí tito piráti operují hlavně u východní Afriky a většinou pochází ze Somálska. Neměli bychom proti nim nejmenší šanci. Ale zase na druhou stranu, pochybuji, že by si na nás něco vzali. Přepadávají hlavně obchodní lodě, které převáží náklad, který se dá jednodušeji zpeněžit.
Odpoledne se pokračovalo s vytahováním plachet na stěžně, ale poněkud nenadále se zvedl velký vítr. Vytahování plachet tedy skončilo a rychle se musely nějaké plachty spíše sundat, protože náklon lodi byl tak velký, že se skoro nedalo chodit po chodbách a po palubě.
Dorotka má dnes narozeniny, tak jí posádka v kuchyni upekla dort. Jablečný, moc dobrý. Parta profesionálních námořníků


Středa 25. 3. 2009 - Sailing is fun!
Ráno začíná opět hlídkou od 4 do 8 hodin ráno. Včera večer bylo krásně, pozorovali jsme hvězdy, ale teď ráno je zataženo a dokonce prší. Počasí se tu mění velmi rychle, takže pomáháme s lanovím a se změnou plachet. Jsem pekelně unavenej, a „tahat za špagáty“ v dešti není zrovna příjemná činnost. Aspoň nemrzne. Mírně mě bolí hlava. Ale kolem šesté se začíná rozednívat, takže běžím pro foťák a stíhám udělat pár fotografií nasvícené paluby na dvě sekundy s máznutým mořem. Docela se to povedlo, tak fotografii hned přidávám do palubního deníku v obecním počítači. Po snídani se cítím lépe, tak se přidávám do čtenářského kroužku se svým Lonely Planet pro Namíbii. Svítání uprostřed oceánu


Čtvrtek 26. 3. 2009 - Skysail je napnuta
Dnes je klidná plavba a já dokonce nemám hlídku, tak je to pro mě super den. Skvělé. Několik lidí pomáhá se zašíváním nejvyšší skysail plachty a odpoledne se připravuje k jejímu vytažení na hlavní stěžeň. Je to neobvyklá operace, protože se musí nastavit hlavní a přední stěžeň a vytáhnout nahoru taky ráhna. Skaisail plachta se vytahuje jen tehdy, pokud fouká mírný vítr, aby se využila maximální plocha k plachtění.
Je fantastické počasí, teplota vzduchu a moře se vyhoupla na neuvěřitelných 15 °C, postupný přechod z Antarktidy je velmi cítit. Každý den se vzduch oteplil o stupeň nebo dva.
Dopoledne i odpoledne si pro nás Lex připravil obecnou přednášku o Tristanu da Cunha, včetně historie, současného života a přírody. Tristan dokonce také vydává své známky, ale první známky nebyly oficiálně odsouhlasené, tak se všechny zničily až na pár zachráněných kousků, které jsou dnes velmi ceněné. Dříve se dokonce na Tristanu neplatilo penězi, ale bramborami. Takže jedna známka stála 4 brambory. Většina prvních osadníků byli ztroskotanci, kteří zde našli záchranu.
Po večeři bylo krásné počasí, obloha byla plná hvězd a tak jsem požádal Majka, aby mi ukázal všechny hvězdy, které zná na jižní obloze. Vytáhnul ukazovátko a během půl hodiny jsme měli oblohu prohlídnutou. Frank přišel se svou knížečkou hvězdné oblohy pro začátečníky, kde byly všechny souhvězdí. Hned jsem se do ní pustil a do tři do rána jsem jí měl přečtenou. Konečně jsem se mohl seznámit se všemi hlavními souhvězdími jižní oblohy.


Pátek 27. 3. 2009 – Smrt na palubě

Od očekávaného Tristanu jsme už jenom 200 mil, přibližujeme se tedy čím dál tím více. Fouká jen mírný vítr, asi síla 3 Beauforty, takže loď se příjemně kolíbá ze strany na stranu a už to není tak běsivé jako kolem Antarktidy a Jižní Georgie. Dnes jsme také už překročili řvavou čtyricítku (roaring fourties) jižní šířky, takže plavba se opravdu už bude jenom zlepšovat.
Dan měl dopoledne a odpoledne přednášku o geologii a vzniku ostrova Tristan da Cunha. Je to opravdu zajímavý ostrov, který vzniknul nad tzv. hot spotem. Je to sopka, která vyrůstá ze dna 3000 metrů pod hladinou moře až do výšky dva kilometry nad mořem. Na příčném řezu to vypadá jako pětikilometrová jehla, která vyrůstá z mořského dna.
Kolem poledního jsme opět viděli velrybu, tentokrát byla opravdová, ale plavala proti nám, takže jsme její další vyfouknutí viděli už velmi v dálce a vůbec nebylo jednoduché určit, co to bylo za druh. Lex se domnívá, že to byla spermwhale.
Večer vychází již čtvrté vydání palubních novin Europa Times, abychom měli aspoň mírný přísun informací. V nich se bohužel dozvídáme, že náš nový pasažér umírá. Volavka bílá naši plavbu nepřežila. Lex se snažil ji krmit, ale bezúspěšně. Volavka všechno vyzvrátila. Zdálo se, že se svým životem skoncuje sama. Bohužel nevytušila, že v neděli budeme přistávat na Tristanu, kde by mohla přežít.
Byl jsem domluvený s Kenem, že budeme zaměřovat večerní hvězdy sextantem, ale bylo zamračeno a tak to necháme na později. Tak jsem opět vytáhnul knihu a spolu s ostatními jsem tvořil do ranních hodin čtenářský kroužek. Výzdoba chodby v podpalubí plachetnice


Sobota 28. 3. 2009 – Země na obzoru
Ráno jsem vstal minutu před devátou hodinou, takže jsem jen tak tak stihnul snídani. Dopoledne bylo velmi příjemné. Téměř každý si zde našel svého kamaráda v podobě knížky. Někteří dokonce „stojí“ frontu na některé tituly, které jsou zajímavé a žádané; třeba na knihu Dark Star Safari od cestovatele Paul Theroux.
Přesně deset minut před jedenáctou dopoledne někdo vykřiknul „Land in sight - Země na obzoru!“. Všichni jsme vyběhli na palubu a s dalekohledem jsme pozorovali vytouženou zemi. Skoro deset dní jsme neměli pevnou půdu pod nohama, tak se na ni moc těšíme. Tristan se skrývá v tajemném oparu na obzoru. Je to krásný sopečný kužel, který je vidět i z dálky 70 mil. Po hodině začínáme rozpoznávat i malý ostrůvek Inaccesible Island (výška asi 500 m) a po další hodině třetí malý ostrůvek Edinborough Island s výškou asi 300 metrů.
Oběd jsme měli na palubě, což dokládá, že je opravdu velmi teplo. Teplota vzduchu je kolem 19 stupňů a teplota vody je asi o jeden stupeň chladnější. Je to paráda. Takhle je plavba mnohem příjemnější. Při silném větru bylo nejnáročnější vyrovnat se hlavně s velkým kymácením paluby, což mi bralo hodně energie. Teď se dá konečně normálně vegetovat ve společné místnosti, číst knihu a nebo pracovat na počítači.
Na společné schůzce v osm večer se dozvídáme, že vítr trochu ubral na síle a postupujeme velmi pomalu. Schází nám ještě posledních 30 mílí. Jsme v podstatě za rohem. Kotvit budeme tedy přibližně ve dvě nebo ve tři po půlnoci.
Večer Tom vytáhnul časopis Maxim a hned se o něj začali chlapi přetahovat. Je opravdu cítit, že jsme na moři trochu delší dobu než obvykle. Všichni se těšíme již na zítřek, kdy bude prohlídka ostrova. Dostali jsme zprávu z ostrova, že máme možnost si vybrat výlet po městečku (12₤), na bramborová pole (12₤), zahrát si golf (20₤) a nebo výstup na vrchol sopky (25₤) – docela drahý průvodce, ale co člověk nadělá.

Konečně pevnina


Neděle 29. 3. 2009 – Golfový klub Tristan da Cunha

Kotvy jsme nakonec spustili asi v půl šesté ráno. Vítr ubral hodně na síle, takže poslední míle jsme museli dorazit na motor. Ráno je skvělé počasí, tak se někteří skáčou do vln jižního Atlantiku. Je to osvěžující koupel, která má skoro 19 °C. Konečně změna. Před týdnem jsme ještě nevěděli, zda na Tristanu budeme moci vůbec přistát, protože nemají krytý přístav před silným příbojem. Ale dnes je počasí tak klidné a vlny tak malé, že přistání na pevnině je jednoznačné. Šéfka tristanské turistiky nás vítá na pevnině skvělou angličtinou a celá naše skupina se schází v deset hodin na hlavní křižovatce u cedule WELCOME TO TRISTAN DA CUNHA – THE REMOTEST ISLAND. Dle zájmu se rozcházíme s jednotlivými průvodci na jednotlivé výlety. Já jsem si vybral výlet kolem městečka, ale dostali jsme tak nezkušeného a stydlivého mladíka, že jsem po deseti minutách ze skupiny vystoupil a šel si procházet vesničku sám. Udělal jsem pár zajímavých fotografií, ale v 11 hodin odcházela skupinka na golf. Takovou vynikající příležitost jsem si nemohl nechat ujít. Předčasně jsem ukončil procházku po městečku a přidal jsem se ke golfistům. Zaplatil jsem členský příspěvek 25 euro do Golfového klubu Tristan da Cunha a hned jsem mohl jít s partou na green. Hřiště bylo hned u vesnice, pět minut pěšky. Chlapík s kšiltovkou a tmavými brýlemi vytáhnul hole, míčky, skórovací karty a kravaty pro nás jako nové členy klubu. Green byl upravený jen mírně. V podstatě to byla jen posekaná pastvina, po které se procházely krávy a která byla poseta mnoha lávovými kameny. Ale právě takováto scenérie byla pro místní golfové hřiště typická a zajímavá. Postupně jsme se naučili trefovat do míčků a počet úderů se na jednotlivých jamkách zmenšoval. Po mnoha dnech na palubě jsme si konečně užili mnoho zábavy, která trvala celé čtyři hodiny. Rozesmátí jsme se vraceli na náměstí k hospodě, kde byl již zbytek skupiny z lodi a tak jsme si vyprávěli svoje zážitky.
Celý den bylo geniální počasí, takže jsme byli všichni pěkně spálení. Asi jsem chytil úžeh, protože jsem si na lodi zapomněl čepici. Tak dobré počasí jsme prostě nečekali.
Poštovní úřad na ostrově Tristan da Cunha


Pondělí 30. 3. 2009 – Bramborová pole na Tristanu
Ráno už nebylo tak dobré počasí na koupání v moři. Bylo chladněji než včera a navíc silný příboj, takže by nebylo jednoduché se vyškrábat zpátky na palubu.
Někteří borci se pro dnešek rozhodli k výstupu na vrchol sopky, která má těsně nad 2000 metrů, což je pro moje tělo, které skoro měsíc odpočívalo na palubě, trochu příliš. Počasí jim v první části výstupu moc nepřeje. Naštěstí to však není vysoká oblačnost, ale jen nízká, kdy mrak leží ve výšce od asi 700 do 1200 metrů a nahoře je krásná modrá obloha. Viditelnost mají prý skvělou.
Já jsem se dnes potuloval po černém lávovém pobřeží, procházel jsem se po pastvinách a užíval jsem si volného prostoru a svobody, která člověku na palubě trochu schází. Směřoval jsem na bramborová pole (potato patches), které mají na západ od města. Pěšky to tam trvá necelou hodinku. Kolem se pasou krávy, ovce a podél cesty jsem zahlédnul také pár oslů. Bramborová pole jsou vlastně takové zahrádkářské kolonie, kde si každá rodinka pěstuje své brambory, dýně a nebo jinou zeleninu. Ohrádky jsou z naskládaných lávových kamenů a poblíž mají i jednoduché domečky. Opravdu si zde návštěvník připadá jako v zahrádkářské kolonii.
Sestoupil jsem s Bartem ještě k pobřeží na černou pláž, kde jsme udělali pár fotografií a začali se pomalu vracet.
Ve tři odpoledne jsme byli ve městě a tak jsem si ještě stihnul odskočit na místní poštu, odkud jsem poslal pár dopisů (pohlednice byly příšerné) a na internet, který byl trochu dražší než obvykle. Pošta bude trvat pekelně dlouho. Pokud vše půjde podle plánu, tak by mohla dojít někdy ke konci května.
Mezitím se také vrátila čtyřčlenná partička z rybářského výletu. Byli neskutečně nadšení, protože jejich úlovek předčil jejich očekávání. S malým rybářským člunem vyrazili asi dvě míle od přístavu do vzdálenosti asi 500 metrů od pobřeží a spouštěli návnadu (sépii) na háčku až na dno. Prý netrvalo déle než minutu, kdy ucítili škubání a začali vytahovat první úlovek. Z malých ryb se vyklubali neskuteční velikáni. Někdy zápasili skoro s metrovými obry. Po 4 hodinách měli nachytáno necelých 200 kg ryb a tak se vrátili do přístavu, kde je s pomocí místních rybářů vykuchali. Naši rybáři-nováčci byli neuvěřitelně nadšení. Škoda, že jsem s nimi nevyrazil. Byl to jejich životní zážitek. Po převozu úlovku na palubu plachetnice z toho kuchařky vůbec neměly radost. Nakonec se však několik lidí pomohlo ryby nafiletovat a uskladnit do pytlů a do mrazáku. Během filetování se veškeré zbytky házely do moře, kde se o něj prali albatrosi a „Tristan Tern“, což byla skvělá příležitost pro fotografování. Sopečné pobřeží ostrova Tristan da Cunha


Úterý 31. 3. 2009 - Nightingale Island
Původně jsme již měli vyrazit směr Kapské město, ale meteorologická předpověď nepřinášela příznivé větry pro plavbu směrem na východ. Bylo tedy navrhnuto, že se stavíme na blízkém ostrově Nightingale Island, kde jsou velké skupiny hnízdících albatrosů a dalších tučňáků (rockhopper pinguin). Tohle je samozřejmě výborné zpestření programu neplánovanou zastávkou. Blízko je ještě třetí ostrůvek patřící ke skupině Tristanu a to je Inaccesible Island, který je opravdu velmi obtížně přístupný. V šest ráno tedy vytahujeme kotvy a s pomocí motoru (protože nefouká skoro žádný vítr) se dostáváme kolem deváté k ostrovu Nightingale Island, kde nás čekají domluvení průvodci a přírodovědci. Stezka stoupá strmě vzhůru mezi vysokými trsy trávy, kde se ukrývají mláďata roztomilých lachtanů. Jakmile jsme se dostali na náhorní planinu, tak se stezka trochu rozšířila a nám se naskytl krásný pohled na právě pelichající mláďata albatrosů žlutozobých, kteří se potulovali na cestě. Jelikož sem přijde opravdu minimum turistů za rok, tak si prostě albatrosi staví hnízda na vysekané cestě a turistů si nevšímají. Mláďata se trochu zlobí, že chodíme kolem nich v asi půl metrové vzdálenosti a tak hlasitě klapou zobákem. Pěšina stále stoupá vzhůru a po hodině se dostáváme na další planinu, kde jsou zajímavé kapradiny a další hejno hnízdících albatrosů. Narazili jsme i na dospělého jedince jak krmí mládě. Všichni samozřejmě vytáhli fotoaparáty a kamery a začala fotojatka. Fantastický zážitek.
Po půlhodině na planině mezi krásnými albatrosi se zvedáme a jdeme na opačnou stranu ostrova, kde je kolonie tučňáků rockhopper. Ty jsme ještě neviděli, tak jsme na ně velmi zvědaví. Jejich anglické jméno je opravdu trefné, protože jsou na vysoké skalce, kam by se i člověku šplhalo velmi obtížně. Tito tučňáci však elegantně poskakují po skalních výstupcích sem a tam. Na hlavě mají krásné žlutavé chmýří, které se třepotá ve větru.
Exkurze na ostrově končí, vracíme se na loď a loučíme se s poslední pevninou. Teď už jenom Cape Town.
K večeři máme obrovský rybí steak. Albatros žlutozobý na ostrově Nightingale Island


Středa 1. 4. 2009 – Apríl!
Konečně se překlapujeme do dalšího měsíce. Mnoho lidí se už těší na africkou pevninu, přeci jenom těch houpavých dnů bylo příliš. Jelikož je dnes prvního apríla, tak se na palubě vyskytuje pár vtipálků, kteří využívají dnešní „fool´s day“ k pobavení ostatních. Frankovi nalévají do termosky místo horké vody na čaj vodu slanou, v palubních novinách vychází článek, že je dnes 32. března a nebo, že bude cvičení v plovacích vestách a dobrovolníci budou vytahováni z moře vrtulníkem a převáženi do nemocnice.
Očekávané cvičení ale nepřichází, tak si to postupně všichni uvědomujou, že naše posádka má prima smysl pro humor. Odpoledne je proměnlivé počasí. Plachtíme s mírnou rychlostí nikoliv ke Kapskému městu, ale směrem na jih, protože povětrnostní situace nám vůbec nepřeje. Vane totiž východní vítr od Afriky.


Čtvrtek 2. 4. 2009 – Přicházejí západní větry
Včera začaly opět hlídky, takže jsme zase v zápřahu. Skupiny bílá, červená a modrá se promíchaly a já jsem ve skupině s Jaromírem, Ronem a Marií. Střídáme se tedy v pravidelných časech na přídi na vyhlídce a na zádi u kormidla. Během dne Lex pouští dokument o Tristanu. Interiér plachetnice - tzv. poker corner


Pátek 3. 4. 2009 – Mořská bouře
Dnes v noci jsem se moc nevyspal. Stále jsem se budil, jednou o půlnoci, pak ve dvě a ve tři, až někdo přišel, aby nás vzbudil v půl čtvrté ráno na hlídku. I když pršelo, tak jsem si hlídku relativně užíval. Foukal silný vítr, stál jsem na přídi a užíval jsem si velkých vln. Dopoledne však na mě padla únava a jelikož se začal měnit dokonce i vítr a směr vln, tak jsem měl i nepříjemné pocity. Skoro jakoby se dostavovala nějaká mořská nemoc. Šáhnul jsem tedy po kinedrylu a po pár hodinách mi bylo lépe. Zdali to ale bylo po těch prášcích a nebo že se ustálily vlny a šly už jen jedním směrem, to tedy netuším.
Během dne Dan přednáší o své výpravě na Špicberky s holandskou plachetnicí Nordenlicht, kde měl velmi blízké setkání s polárním medvědem. Odpoledne má také přednášku kapitán Eric, který se nám snaží přiblížit taje meteorologických map.
Odpoledne už moc neprší, ale vítr fouká stále silný, skoro 30 uzlů za hodinu, síla 7-8 Beaufortovy stupnice. Já bych to nazval mořskou bouří, ale pro většinu námořníků to je jenom tak trochu silný vítr. Loď se převrací ze strany na stranu, popocházení po palubě a na chodbě je náročné. Člověk má chuť se schovat do kabiny a vylézt jen v době snídaně, oběda a nebo večeře. Na fotografování či filmování divokého počasí nemám vůbec myšlenky. Jsem rád, že sedím.
V noci si posunujeme hodiny opět o jednu hodinu vpřed, abychom se postupně posunuli k času Kapského města.


Sobota 4. 4. 2009 – Pohodová plavba

Jako mávnutím proutku se dnes zlepšilo počasí. Vlny se zmenšily a valí se jedním směrem. Začíná pohodová plavba. Dopoledne má přednášku kapitán Eric o proudění vzduchu kolem světa. Popisuje směry pasátů na severní a jižní polokouli a tím se také vysvětlují plavební cesty plachetnic, které jsou na těchto větrech závislé. Dokonce i velké motorové nákladní lodě teď začínají sledovat tyto směry pasátových větrů, protože ušetří drahé pohonné hmoty. Hnát loď po větru je mnohem levnější.
Oběd máme po delší době opět na palubě pod krásnou modrou oblohou. Nastavujeme obličeje k slunci a chytáme první bronz.
Krásné počasí přetrvává až do večera, a tak po dlouhé době máme zase výhled na hvězdnou oblohu. Jižní kříž máme na pravoboku, kde je jih, a z levé severní strany na nás svítí měsíc. Do úplňku mu schází ještě kousek. Padá hvězda a tak si v duchu odříkávám své přání. Je mi fajnově. Dekorace - plachetnice v láhvi


Neděle 5. 4. 2009 - Dark Star Safari
Dnešek začíná opět trochu dříve než obvykle. Ve 4 hodiny ráno mě budí Dorothee, že je už čas na hlídku u kormidla. I když jsem spal relativně málo, tak se necítím unavený. Je to jistě tím, že v noci bylo moře klidné a spal jsem dobře a bez přestávek. Často se mi stávalo, že se během noci třeba pětkrát probudím. Je to hlavně tím, že se loď kymácí ze strany na stranu a v kabině to se mnou hází sem a tam.
Celý den je fantasticky klidný. Fouká západní vítr a my si to ženeme přímo na východ ve směru 110°. Svítí sluníčko a připadáme si jako v all inclusive resortu na pláži. Akorát koupání je zde omezené. Všichni jsou ponořeni do svých knih. Já jsem šáhnul po knize od Paula Therouxe – Dark Star Safari, který popisuje svou dobrodružnou cestu z Káhiry do Kapského města. Paul cestuje výhradně veřejnou dopravou a hodně mluví s místními lidmi. I když hodně kritizuje současnou situaci mnoha afrických zemí, tak se jeho příběh čte velmi dobře.


Pondělí 6. 4. 2009 – Máme dobrý vítr

Dnes večer je vyhodnocení fotosoutěže z našich fotografií, které jsme pořídili za celou plavbu z Ushuaii. Bylo vyhlášeno pět kategorií – plachetnice, krajina, wildlife, volná kategorie a lidé. Do každé kategorie jsme mohli přispět jen jednou fotografií. Večer bylo slavnostní vyhodnocení nezávislou porotou a kupodivu jsem se na několika místech zúčastnil. S fotografií noční hlídky na plachetnici, kterou jsem vyfotografoval na dlouhý čas jsem se umístil na třetím místě a s fotografií detailu krku tučňáka jsem se umístil na prvním místě. Překvapivé umístění, které mi přineslo jako výhru láhev dobrého bílého vínka. Paráda.
Po vyhlášení fotosoutěže se přesunujeme do prezentační místnosti, kde Kevin Young (41) vyprávi s fotografiemi o své cyklocestě z Káhiry do Kapského města. Zvládl to za necelé čtyři měsíce, ale byla to cesta s doprovodným vozidlem organizovaná společností Tour d´Afrique. Před pár lety stál účastnický poplatek asi 8 000 USD, ale teď to může být již 10 000 USD. Má se za sebou velmi pěkný výlet, během kterého projel Afriku od severu k jihu a mohl porovnat jednotlivé africké země. Moc pěkné. Kupodivu ho z hlediska lidí nejvíce zaujal Súdán a co se týče přírody, tak se mu nejvíce líbila krajina Etiopie.


Úterý 7. 4. 2009 – Krásné počasí

Jsme stále na otevřeném moři. Kapské město je stále v nedohlednu. Postupně odstřiháváme jednotlivé kousky hypotetického metru, které zbývají do konce plavby. Na večer si připravuji pro nadšené cestovatele zkrácenou přednášku o Ekvádoru a Galapágách. Na klidném moři jsme napnuli všechny plachty


Středa 8. 4. 2009 – Jsme bez větru
Dnes je opět unavený den. Fouká jen mírný vítr, ale stále jedeme kupředu a udržujeme si směr na východ ke Kapskému městu. Dopoledne podává Dan svou poslední přednášku o ozonu, jeho tvorbě a nedostatku nad Antarktidou, kde se vytvořila poměrně velká ozónová díra. Odpoledne trávím nad knihou a po večeři nás seznamuje Monika se svou prací pro nevládní organizaci Medicins Sans Frontiers. V poslední době pracovala především na jihu nebezpečného Súdánu.


Čtvrtek 9. 4. 2009 – Podivný knír
Opět jsme s Jaromírem u kormidla od půlnoci do 4 hodin do rána. Je klidné počasí, skoro nefouká, tak je naše rychlost kolem tří uzlů za hodinu. Je úplněk, takže je krásně vidět. Ráno je počasí ještě klidnější, takže se posádka rozhoduje, že vysuneme ještě boční plachty stunsails, abychom využili maximální plochu k plavbě. Je to poměrně náročná operace, která trvá celé dopoledne a teprve těsně před obědem se nalezne chvíle, kdy můžeme vyrazit se zodiakem na moře a prohlédnout si plachetnici s nataženými plachtami. Když nastupujeme do člunu, tak si připadáme jako na řece, která pod námi teče. Plachetnice totiž trochu nabrala rychlost a teď právě plujeme rychlostí skoro šest uzlů za hodinu.
Oběd máme opět na palubě, protože je fantastické počasí. Kolem je stále širé moře, nic jiného než klidná hladina s dlouhými vlnami. Martina najednou spatřila velkou nákladní loď ve vzdálenosti 8 mil od nás. I s dalekohledem bylo obtížné ji pořádně rozpoznat. Byla to snad první loď na obzoru, kterou jsme spatřili po měsíci plavby.
Po obědě se rozjíždí soutěž Bad Beard Contest o nejošklivější tvar kníru či plnovousu. První se do holení pouští námořníci, kteří mají hustý vous a dá se dobře tvarovat. Postupně podléhají další a další, až došlo i na mou bradu. Děvčata a všichni ostatní z nových tváří mají obrovskou radost. Směje se celá paluba.

Vyhodnocení přichází večer. Vyhrává Majk se svým super knírem a hned druhý v pořadí je Aaron se sestřihem z minulého století.

retro-knír


Pátek 10.4.2009 – Velký pátek

Jsme již asi třicet mil od pobřeží, ale stále není nic vidět. Navíc přestalo foukat, takže naše rychlost klesla na dva až tři uzle za hodinu. V této chvíli nezbylo kapitánovi nic jiného než zavelet do motorárny na technika ke spuštění motorů. Jedeme na posledních pár kapek nafty, která nám naštěstí vydržela. Dnešek je poslední celý den, kdy máme na dohled jen moře, moře a nic jiného než moře.

Sobota 11.4.2009 – Země na obzoru
Poslední celý den na moři nám začíná poslední ranní hlídkou od 4 do 8 hodin ráno. Je krásné počasí. Hvězdy září. Měsíc je v úplňku. Stále ještě ve tmě začínám rozeznávat blikající maják a jak se začíná rozednívat, tak stále hledám pevninu. Ta se ale stále skrývá v mlžném oparu. Přeci jenom jsme stále nějakých 50 mil od mysu Dobré Naděje. Vítr postupně slábne, až přestává foukat úplně. Asi jsme přijeli do nějakého větrného stínu. V sedm ráno startujeme motory a dál jedeme už jenom na naše koňské síly. Plachty nesmotáváme. Přeci jenom to vypadá lépe, když do města přijíždí plachetnice s napnutými plachtami než se svinutými. Jakmile jsme na dohled od pobřeží, tak k nám začínají přijíždět moderní jachty s boháči na palubě, kteří vytahují fotoaparáty a dalekohledy. Stávám se tak snad poprvé turistickou atrakcí. Je to komické, ale zároveň si uvědomuji, na jak výjimečné plachetnici se to právě TEĎ plavím. Onen pocit je nepopsatelný. Ti, kteří cítí, že je plavba u konce, mají slzy na krajíčku. Kapitán rozhodl zakotvit mimo plavební koridory s vyhlídkou na Stolovou horu. Je to krása.
Večer nás čeká poslední barbeque a tanec na palubě.

Naše plachetnice konečně zakotvila v Kapském městě


Neděle 12.4.2009 – Konečně na pevnině
Kolem osmé zvedáme kotvy a razíme směrem do doků do přístaviště. Z mola nám mávají již členi nové posádky a nový kapitán Klaas, který přebírá velení pro plavbu na Bermudy a do Ameriky. Jakmile jsme přirazili k břehu, tak jsme udělali poslední společnou fotografii na palubě plachetnice a pak už hurá do města na „shoping“, jak se někteří těšili. Vyrazil jsem s Jardou na prohlídku centra. Postupně míjíme zajímavá místa Kapského města na trase: pěší zóna Waterfront, nedokončená dálnice nad městem, která láká filmaře z Hollywoodu, obchod se zbraněmi Buccaneer Guns, bývalá radnice, hrad Good Hope,     parlamentní budova, Company Gardens, Národní galerie Jižní Afriky, Planetárium, Long Street, malebná čtvrť malajských muslimů Bo-Kaap a zpátky na loď. Po večeři jsme se s Jardou neudrželi a vyrazili jsme hledat na Waterfront nejakou dostupnou wi-fi. Našli jsme super rychlou WirelessG. Dobrá práce.

Už jsou z nás námořníci

Pondělí 13.4.2009 – Pondělí velikonoční
Nastává den D, den na který jsme se všichni už dlouho těšili. Ovšem teď, když má dojít k opravdovému rozloučení, tak mnoha lidem vlhnou oči. Naše parta nových námořníků byla vynikající. Najednou zjišťujeme, že končí velké dobrodružství. Končí expedice, která byla pro někoho životním snem. Prožili jsme divoké vlny Drakeova průlivu, prolamovali jsme si cestu zamrzlým Weddelovým mořem, poznali jsme hravé lachtany, královské tučňáky, dravé kosatky, roztomilé tuleně, plachtící albatrosi, přistáli jsme na desítce ostrovů i na samotném antarktickém kontinentu. Bonusem pak byla návštěva Jižní Georgie a Tristana da Cunhy, dvou odlehlých subantarktických ostrovů v Jižním oceánu. Po mnoha dnech na otevřeném moři se opravdu těšíme na pevninu, prostor kolem sebe, chceme chodit více než jen po 50ti metrové palubě a mít kolem sebe více prostoru než jen malou kajutu.
Mám sbaleno, nahazuji batoh na záda, loučím se s celou posádkou a vydávám se s Jardou vstříc novým a nyní již africkým zážitkům.
==
PRO POKRAČOVÁNÍ >> přejděte na Africký online deník >>


Text: Karel WOLF

 
Související články:
ANTARKTIDA: Ushuaia - poslední hodiny před vyplutím
 
Přečteno 14255x
 
Komentáře
Vydrz!Jana J., Reagovat
To zvládneš!mart eslem, Reagovat
palubahani, Reagovat
Ahoj :-)Jolana, Reagovat
Re: Ahoj :-)Karel WOLF, Reagovat
už je to za pár.....!Dáša ze Všenor, Reagovat
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
 
Tisk
Zpět

Cestovatelské novinky
Tripio
Informace na cesty
HolidayCheck - recenze ubytování, fotografie, videa a tipy. 
Pojištění na cesty
Sjednejte si cestovní pojištění u ePojisteni.cz a uvidíte, že můžete ušetřit.
Získejte slevu na ...
Slevový rádce SlevovySrovnavac.cz doporučuje pro Vaši dovolenou akční cestovní pojištění od TopSrovnani.cz!
Nejkrásnější dovolená
Nejkrásnější dovolená je ta, která Vám nevyprázdní peněženku. Zkuste proto super last minute a užívejte si.
Články z cest
Antarktida, Argentina, Austrálie, Bangladéš, Barma, Bolívie, Brunej, Čína, Chile, EgyptEkvádor, Filipíny, Guatemala, Indie (Ladakh a Zanskar), Indonésie (Lombok), Itálie, Jižní Afrika, Kambodža, Kuba, Laos, Malajsie, Malawi, Malta, Maroko, Mexiko, Namibie, Nepál, ŘeckoTanzanieTibet, Thajsko, VietnamZambie

RADY PRO CESTOVATELE

Líbí se mi ...
Spolupracujeme s ...


Fotosoutěž
Soutěž s Koktejlfaktorem
Poslední články
Cestovatelský festival Kolem Světa v Brně6 tipů na cestu kolem světaEgyptské klenoty pouštěEgypt nejsou jen velbloudi a slunečníky na pláži
Poslední komentáře
3.08.2012 16:54 Kolik stojí Barma: je to passe
20.05.2012 23:05 Vtipkovat zakázáno!: Re: Proč se nepouštějí do opravdové satiry?
6.05.2012 11:54 Vtipkovat zakázáno!: POCHVALA ZA INFORMACE
16.04.2012 10:47 Václav Špillar - Afrika - Jiný svět: AFRIKA
4.04.2012 00:32 Hanoj – kouzlo tradiční Asie: dekuji
Anketa
Na festivalu budeme postupně představovat zahraniční cestovatele a fotografy. V kterém jazyce byste uvítali prezentaci?
V angličtině se simultánním překladem
1976119761
V angličtině bez překladu
1856318563
V němčině se simultánním překladem
1858618586
Další ankety
Počítadlo
2005 (c) Smartware s.r.o., Powered by MultiCMS