13. 9. 2009 – přílet do Perthu

Odlétám z mezinárodního letiště v Denpasaru na Bali nově otevřenou linkou Air Asia do Perthu. Cesta trvá skoro 4 hodiny a jelikož letím přes noc, jsem velmi unavený. Do Perthu přilétám ve 4 hodiny ráno, je ještě tma a já se klepu zimou. Před pár hodinami jsem na Bali nosil trenky a krátké tričko, ale zde na jihozápadním konci Austrálie by se mi hodila čepice a šála. Je tu snad 11 st. Celsia. Už jde na mě rýma.

Usmlouvávám taxikáře na 25 australských dolarů za cestu do centra a ženeme se po jarním předměstí do města. V Praze začíná podzim, zde jsou stromy v rozpuku a všichni se těší na blížící se jaro a léto. To jsou kontrasty!

V centru se stavuji v internetové kavárně vyřídit pár emailů, a pak se vydávám na procházku po „starém“ městě, kterou nabízí Lonely Planet. V odpoledních hodinách se dostávám na nábřeží řeky Swan, kde je zajímavá vyhlídková věž Swan Tower s prosklenými stěnami. Před setměním se tu konečně scházím s kamarádem, takže naše tlupa je kompletní. Po vydatné večeři zapadáme do první noclehárny (Grand Central Backpackers) na hlavní třídě naproti nádraží.

14. 9. 2009 – přílet na Kokosové (Keelingovy) ostrovy

Ráno nasedáme do taxíku a vracíme se opět na letiště, odkud nám letí charterové letadlo na severozápadní australské ostrovy. Malé letadlo společností National Jet / Cobham s námi letí přes severní Austrálii, kde čepujeme palivo, nejprve na Vánoční ostrov a pak na Cocos (Keeling) Islands. Teplota ovzduší mile vzrostla a vlhkost vzduchu také. Konečně jsem opět v tropech.

Letiště na Kokosových ostrovech je maličkaté, protože letadlo s cestujícími sem létá jen jednou za dva dny. Hotýlek jsme si našli hned naproti letištní dráze, ubytovali jsme se v příjemném Castaway Homestay (www.cocoscastaway.com.au). Všichni se divili, že nemáme zarezervované ubytování. Obyčejně je totiž všechno plné, protože na ostrově je jenom 100 lůžek pro hosty.

Kokosové ostrovy jsou skupinou 27 malých korálových ostrůvků v Indickém oceánu asi 2700 km severozápadně od Austrálie a asi 300 km jižně od indonéské Jávy. Při pohledu z letadla je vidět, že jsou seřazeny do jakoby koňské podkovy a při odlivu lze přecházet od jednoho ostrůvku na druhý. Ostrovy objevil holandský mořeplavec William Keeling v roce 1609, když jej mořská bouře vychýlila více na východ od jeho plánové cesty na Jávu.

Zjišťujeme, že hned u letištní dráhy je vše, co návštěvník potřebuje – obchůdek se smíšeným zbožím, internet, telefonní budka (mobilní signál na ostrovech není), potápěčské centrum, pošta, jedna restaurace a večerní bar. Prostě vše na jednom místě.

Paní domácí nám hned vyjmenovává, co můžeme za následující tři dny navštívit a vidět. Domlouváme se tedy s Jeffem na zítřejší celodenní výlet na Prison a Direction Island.

15. 9. 2009 – Prison a Direction Islands

S Jeffem máme sraz v 10 hodin u jeho domku a se čtyřmi dalšími cestovateli nastupujeme do dvou staroučkých džípů. Odjíždíme na sever našeho ostrova (West Island), kde kotví maličká loďka s proskleným dnem. Nasedáme a probíjíme se vlnami proti větru. Jsme okamžitě všichni promočení až na kost. Celé souostroví obklopuje vnitřní nádhernou lagunu plnou korálů. Dno je místy velmi mělké a tak pozorujeme podmořské zahrady o neskutečné rozloze. Máme oči na vrch hlavy a do toho připlulo ještě několik želv. Na chvilku se noříme do vody a šnorchlujeme a hledáme plaché želvy. Bezúspěšně. Jakmile nás zavětří, tak jsou pryč. Když se snažím připlout k loďce, tak vidím, že Jeff shodil kotvu na dno mezi korály. Jsem svědkem smutného okamžiku, kdy loďka tlačená větrem vláčí kotvu mezi korály. Lámání korálů mi úplně trhá uši. Když jsem se snažil Jeffovi vysvětlit, že ničí krásnou přírodu, tak jen pokrčil rameny. 

Později jsem se od místní potápěčky dozvěděl, že místní korály dorůstají velmi rychle. Vyprávěla mi příběh, kdy nanesené kmeny z volného moře poničily ve vlnách obrovský les korálů. Byla to velká rána, která se však zázračně zahojila po půl roce. Pravděpodobně je to prý místním klimatem a neobyčejně čistou vodou.

Doplouváme k prvnímu magickému ostrůvku, který nám vyráží dech. Bílá písčina vykukuje jako zázrak těsně nad hladinu a nese několik pár palem. Jsme na Vězeňském ostrůvku (Prison Island), kde jeden s prvních ostrovanů Mr. Hare měl postaven malý domek, kde měl svůj harém se ženami. Podivná historie …

Okolní voda se v poledním slunci barví do tyrkysově zelené. V prudkém světle nelze ani fotografovat, natož pozorovat okolí. Bez brýlí to tu nejde.

Je příliv a tak se písčité pobřeží pomalu schovává pod hladinou. Z dálky nás pozorují žraloci. Naštěstí ne ty velcí bílí, ale malí útesoví.

Poté co jsme se nasytili krajiny Robinsona Crusoa jsme vyrazili na vedlejší palmový ostrůvek Direction Island. Je o poznání větší. Během první světové války na něm byla radiová stanice, ale dnes se využívá jen ke koupání a víkendovým procházkám. Na jeho kompletní průzkum nám stačily tři hodinky.

Cestu zpět nám Jeff zpestřil krmením žraloků. Divoká podívaná.

16. 9. 2009 – výlet na Home Island

Dnes ráno jsme vyrazili na vedlejší Domácí ostrov (Home Island) místním přívozem. Home Island byl prvním obydleným ostrovem, kde žije dnes velká populace malajců, kterým se říká Cocos Malay. Domky jsou uniformní a velmi jednoduché s plechovou střechou. Nejstarší stavbou na ostrově je Oceania House, který nechala postavit Clunies-Rossova rodina. Je to velké sídlo, které se dnes snaží zrekonstruovat místní rodina, ale jejich způsob rekonstrukce není nejlepší. První obyvatelé na konci 19. století zde zakládali kokosové plantáže a těžili na získávání kokosového oleje z kopry (sušeného kokosu). Jejich zaměstnanci byli téměř otroci, kteří dostávali výplatu v místní umělé měně – kokosové rupie. Původně byly místní mince raženy na sušenou ovčí kůži, později byly rupie plastové. 

Na ostrově bylo velmi ticho, byl zrovna konec ramadánu, a tak byl na ulicích klid, a všechno zavřené. Až na místní malinkaté muzeum, které popisovalo krátkou historii tohoto ostrova.

17. 9. 2009 – výlet na motorových kajacích

Dopoledne jsme vyrazili s místní průvodkyní na objížďku ostrova v malém mikrobusu. Během dvou hodin jsme objeli celý ostrov s několika zastávkami. Téměř celou dobu jsme objížděli přistávací plochu letiště, která vede z jednoho konce ostrůvku na druhý. Nejzajímavější byla poslední zastávka, kde jsme měli možnost prohlédnout si chovnou stanici krásných místních škeblí (anglicky clam nebo clum), u kterých majitel dokázal perfektně stanovit podmínky pro jejich chov. Na objednávku je zasílá do celého světa v igelitových pytlích naplněných mořskou vodou a kyslíkem.

Odpoledne jsme vyrazili na výlet na motorových kánoích po blízkých korálových ostrůvcích. Průměrná hloubka byla kolem jednoho metru, takže se moře kolem krásně lesklo zelenavou modří. Nádhera nám byla přerušena velkou oblačností a tropickým lijákem.

18. 9. 2009 – přelet na Vánoční ostrov (Christmas Island)

Letadlo National Jet nám letí odpoledne a tak dopoledne věnujeme odpočinku a krátké procházce po pobřeží. Natrefil jsem na smečku malých útesových žraloků, kteří lovili něco k snědku hned na pláži pod hotýlkem. Žraloci se mrskali na pláži ve vlnách jako malí kluci. Byla to radost se na ně dívat z bezpečné vzdálenosti.

V hodinu H jsme poslali batohy na check-in a s palubní letenkou jsme nastoupili do prázdného letadla Cobham. Letadlo se vzneslo s celkem 18 cestujícími. Zbylých 70 sedadel zůstalo prázdných.

V pul osmé večer jsme přistáli na Christmas Island Airport, obdrželi jsme klíčky k naší hondě civic a vyrazili jsme za dalším dobrodružstvím, které začalo hned na letištním parkovišti. V cestě nám stál asi půlmetrový krab. Připadali jsme si jako v Jurském parku. Dobrý začátek na ostrovech, které dostávají kvůli druhové bohatosti přezdívku Další Galapágy, nebo Galapágy Indického oceánu.

19. 9. 2009 – Christmas Island National Park

Ještě že jsme si přes kancelář Christmas Island Tourism Association (www.christmas.cx) zarezervovali ubytování. Bydleli jsme v homestayi u velmi příjemné paní Lindy Cash. Linda pracuje v turistickém informačním centru a zároveň je i instruktorka potápění.

Hned ráno jsme vyrazili na cestu po zajímavostech ostrova podle plánu Lindy.

První pláží v našem itineráři byla Dolly Beach. Ale jen samotná cesta byla pro nás velmmi zajímavá. Vedle silnice jsme objevili asi pětici velkých krabů (robber crabs, Birgus latro), stejných jako včera na parkovišti. Vytáhli jsme naše teleobjektivy a hned jsme začali zběsile cvakat. Po dvou minutách jsme ale rychle vzali do zaječích, protože bylo kolem tolik komárů, že jsme se ani na minutu nemohli soustředit na fotografování. Nadržení komáři na nás útočili ze všech stran.

Cesta k Dolly Beach je překrásná procházka tropickým pralesem na vyvýšené stezce, která usnadňuje chůzi po skalkách a kolem trnitých lián. Na zemi nacházíme neznámá semena místních stromů, na lávce podcházíme pavučiny s obrovskými pavouky, ale nejzajímavější jsou pro nás stejně místní krabi. Našli jsme dalšího zástupce – modrého kraba.

Dolly Beach je krásná schovaná pláž v divočině ostrova a je k ní poměrně dlouhá cesta. Odměnou je však krásná vyhlídka a velké množství terejů červenonohých.

Další zajímavé místo byly „blowholes“ – vápencové pobřeží, které je vymleté od silného příboje Indického oceánu. Uvnitř ostrého vápence se vytvořily hluboké komíny, které s každou vlnou hučí a vyfukuje do výšky několika metrů slané vodotrysky. Jsou to jako přírodní varhany.

Cestou jsme se ještě stavili na vědecké stanici Pink House, kde je centrum pro odchov ohroženého druhu místních ještěrek (Christmas Island Blue-tailed Skink), která je zobrazena i na poštovní známce.

Večer se jdeme podívat na projekci místního letního kina, které je plné ostrovanů.

Zajímavost: Vánoční ostrov je jedním z nejvzdálenějších ostrovů patřících Austrálii. Na ostrově žije kolem 1500 obyvatel a téměř stejný počet návštěvníků přilétá na ostrov ročně. Vše je tu velmi drahé, nejenom ubytování, stravování, ale také pohyb na ostrově, nebo oprava domu. Pokud na ostrově zrovna něco není, tak se mezi ostrovany traduje vtip, že to musí být na příští lodi, která přijíždí za několik měsíců. Proto mnoho věcí je zde dotovaných ze strany australské vlády, která tento ostrov používá i jako pozorovací základnu. Další okolnost, která napomáhá místní ekonomice jsou místní fosfátové doly. Ty se, jak místní obyvatelé věří, do několika let podaří zastavit a demontovat stroje, aby se uchoval unikátní národní park. 

Zajímavost 2: Na ostrově se nic nezamyká - ani auta, ani domy. Na ostrově je nulová kriminalita.

20. 9. 2009 – kolem Vánočního ostrova podruhé

Dopoledne nám Linda Cash ukázala malé tereje, kteří hnízdí na jejich zahradě. Mají idylickou zahrádku na břehu Indického oceánu se skalním útesem, o který se opírá mořský příboj. Každý den vysedávají při snídani na zahradě a popíjejí kávu. Pro nás Evropany je podobné sídlo nedostižným snem. Mít chatu na Vánočním ostrově by nebylo špatné :-)

Kolem poledního jdeme šnorchlovat do blízké korálové laguny. Krásné podmořské zahrady jsou naprosto neporušené a mezi korály se pohybovalo nesčetné množství velkých i malých ryb. Někdy nás obklopila obrovská hejna ryb, které útočily na řasy obrůstající korály.

Odpoledne jsme vyrazili na White Beach, která se nachází po dvou kilometrech náročné cesty skopce dolů. Stezka se vinula nejenom po kolmých skalách s lanem místo zábradlí, ale také mezi vysokými aloemi nabělenými trusem terejů, kteří hnízdili na stromech nad námi. Bílá pláž za to stála.

Těsně před setměním jsme ještě spěchali na Winifred Beach, ke které vede dlouhá cesta určená především pro 4WD, ale jak jsme zjistili i naše nízká honda to zvládla. Cestou jsme však museli odklízet z cesty velké množství velkých robber krabů, kteří před autem vůbec neutíkali. Je tu vidět, že tu nemají predátory.

Zajímavost: Dnes jsme jeli také kolem Zadržovacího centra pro imigranty, kteří se snaží na jednoduchých bárkách dostat do australských vod. Jsou to především uprchlíci z Indonésie a Srí Lanky, kteří riskují své životy pro to, aby se dostali do bohaté a prosperující Austrálie. Austrálie dokonce slíbila, že se postará o každého uprchlíka, který prokáže, že ve své rodné zemi je evidován jako chudý občan. Kolem Vánočního a Kokosových ostrovů tedy plují kontroly, které hlídají australské vody a sledují pohyby nelegálních lodí. Jakmile se jedná o uprchlíky, tak je odvezou do Zadržovacího centra pro uprchlíky na Vánočním ostrově, kde je místo asi pro 750 osob a kde projdou kontrolou identity a zdraví.

21. 9. 2009 – začíná migrace červených krabů

Ráno nás probudil silný déšť. Na fotografování nějakých pěkných krajinek jsem skoro mohl zapomenout. Naše hostitelka však poznamenala, že když prší, tak červení krabi vylezou z děr. A opravdu, její krátká poznámka ovlivnila celé dnešní odpoledne. Sice jsme si naplánovali cestu na malou Ethel Beach, ale přes cestu nám přebíhalo několik krabů, tak jsme zastavili. Nakoukli jsme do lesa a tam na nás čekalo obrovské překvapení. Když je sucho, tak je v lese vidět jenom množství děr do krabích domečků. Za dnešního deště však všichni krabi vylezli z nor a dali se na pochod směrem k moři. Dnes jsme však pozorovali jenom zlomek množství červených krabů na Vánočním ostrově, ale i tak to pro nás byl skoro červený lesní koberec. Fantastické divadlo, které se koná vždy na začátku období dešťů, kdy krabi táhnou k moři, aby nakladli milióny vajíček na pobřeží. Kladení vajíček závisí také na přesném postavení měsíce. Nikdy se nedá přesně dopředu určit, kdy začnou krabi migrovat. Vše je ovlivněno příchodem monzunů ze severu, které přichází mezi říjnem a lednem. Pokud byste se však zajímali o situaci migrace červených krabů, tak hrubé odhady jsou na webu www.christmas.cx.

Poté, co jsme se definitivně nasytili stovkami červených krabů rozesetých v lese, tak jsme vyrazili prohlédnout si Lilli Beach a Ethel Beach. Ve srovnání s čerstvým zážitkem s kraby byly obě pláže slabým odvarem. Bohužel navíc bylo velmi zataženo a poprchávalo.

Nakonec jsme se stavili ještě na Margatet Knoll, což je krásné místo s vyhlídkou na dlouhé pobřeží.

V podvečer se loučíme s našimi hostiteli Lindou a Phillem Cashovými a odjíždíme na letiště vstříc novým zážitkům. Vracíme se do Perthu.

22. 9. 2009 – návrat do Perthu

Do Perthu přilétáme ve 4h ráno, jsme unavení jako psi a tak míříme z letiště rovnou do Backpackers Grand Central Hostelu na Wellington Street. Probouzíme se kolem poledne. Procházíme si centrum Perthu, je chladno, končí zima, začíná jaro.

Večer jedeme opět na letiště, letíme do Sydney a pak dál na východ. Zda-li pak víte kam? Zajímá nás ještě jeden „sváteční“ ostrov.

23. 9. 2009 – písečná bouře v Sydney

Je 6 hodin ráno a už kroužíme nad Sydney skoro 10 minut. Poté, co uděláme druhou osmičku nad metropolí, tak se ozve kapitán a sděluje nám, že nemůžeme přistát na letišti v Sydney ne kvůli větru, ale kvůli prachu, který proudí nad městem 90ti kilometrovou rychlostí. Situace je natolik vážná, že přesměrovávají náš let do Melbourne a pak se nás budou snažit dostat do Sydney, jak jen to bude možné. Moc velkou radost z toho nemáme. Nás napojující let ze Sydney máme v 10h dopoledne, tak jsem zvědav jak tohle dopadne.

24. 9. 2009 – letíme do Santiaga de Chile