Pátek 24.4.2009 – Welcome to Namibia

Ráno opět prší, takže máme náladu pod psa. Ale i tak vyrážíme na sever. Paní domácí se nás ptá, zda-li s tou naší toyotou yaris opravdu míříme do Namibie. Že prý tam teď furt jenom prší a že budeme mít problémy. Zdá se, že paní byla v Namibii před hodně dlouhou dobou a nebo má informace jen od bohatých turistů, kteří do Namibie bez terénních čtyřkolek nevjedou. Má neobvyklý smysl pro humor, kterému nerozumíme.

Vyřizujeme posledních pár věcí na drahém internetu a razíme k hranicím. Jsou od nás již jenom kousek.

Na hranicích přes Oranžovou řeku (Oranje River) vyřizujeme formality a ukazujeme namibijská víza. Paní v uniformě mě vítá postřehem: „Oh man, you are tall.“ A teprve pak se věnuje našim dokladům.

DOPORUČENÍ: Jelikož je směnný kurz jihoafrického randu a namibijského dolaru 1:1, tak po celé Namibii je možné platit ve všech obchodech randy. Vyplatí se tedy vyměnit velké množství randů v Kapském městě a pak s nimi platit po celé Namibii. Dokonce i v namibijských bankách vám na požádání dají místo namibijských dolarů jihoafrické randy, kterými můžete normálně platit.

Průjezd hranicemi byl bezproblémový a tak míříme na první zajímavost. Čeká náš Fish River Canyon. Po stech kilometrech sjíždíme na naší první štěrkovou cestu. Po cestě jsme narazili na ceduli, že horké prameny Ai-Ais jsou opravdu stále zavřené. Nejméně již od ledna 2009, kdy tu byli kamarádi Katka s Tomášem. Za chvíli bude západ slunce a tak se pohlížíme po ubytování. Vyhledáváme první kempink. Konkrétně ve vesnici Hobas (300 N$). Vytahujeme naše kempové vybavení, které sestává z malého stanu. Pokukujeme po ostatních kempařích, kteří mají 4x4 teréňáky se stanem na střeše. Vaří na otevřeném ohni a popíjejí vínko ve svých rozkládacích židličkách. To je typický africký kempink. Welcome in Namibia.

Sobota 25.4.2009 – Fish River Canyon

Ráno je konečně super počasí. Přesně takové jaké znám z fotografií. Jasno, obloha jako vymalovaná a bez mráčku. Překvapivě není však horko „jako v Africe“, ale je velmi příjemně, cca 24°C a fouká příjemný větřík. Vždyť je africký podzim!

Balíme stan, loučíme se s kempem a jdeme zaplatit vstupné do kaňonu Rybí řeky (170 N$ pro dva). Dostáváme malou mapičku, kde jsou nakreslené jednotlivé cesty pro vozidla 2x4 a nebo 4x4 a prázdná místa jsou doplněná různými zvířátky. Netušili jsme, že všechna zmiňovaná zvířátka v parku a okolí spatříme. Hned vedle je totiž Gondwana National Park.

Vyrážíme na první vyhlídku Main Viewpoint, odkud je rozhled do všech stran. Na rovné náhorní planině se najednou do země propadá kaňon řeky Fish River, který je mírně podobný Velkému kaňonu v USA. Tento africký je však ještě větší. Akorát na dně protéká drobná říčka. Pokračujeme ještě na další vyhlídky Hiker´s Viewpoint a Sunset Point, Hell´s Conner a Sulphur Springs Viewpoint. Právě na vyhlídce u sirných pramenů (kde mimochodem žádné prameny nebyly) se nám líbilo nejvíce.

Slunce pálilo, ale chladný větřík stále udržoval příjemnou teplotu na maximálně 25°C.

Nasedáme do auta, loučíme se s kaňonem Rybí řeky a razíme dál na sever po prašné silnici do Seeheimu a následně do Keetmanshoopu. Na začátku cesty projíždíme travnatou savanou, která patří do národního parku Gondwana, kde máme velké štěstí na divočinu kolem. Jani má geniální oči, a tak v dálce vidíme skupinku pštrosů, dva druhy antilop (springbok a asi bushbuck), Hartmannovy horské zebry, několik buvolů a dokonce i jednu veverku. V Keetmanshoopu jsme náhodou našli prima guesthouse Bernice B+B (200 N$ za pokoj, bernicebeds@iway.na). Jsme na kraji města, do zahrady je vjezd pro auto a je tu hlavně klid.

Neděle 26.4.2009 – Quiver Tree Forest

Dnes máme odpočinkovou neděli. Jani je po dlouhé cestě z Indonésie do Prahy a pak do Afriky hodně unavená, a tak dnes zůstaneme na jednom místě. Dopoledne máme odpočinkové a odpoledne míříme do blízkého Kokerboom Forestu (100 N$ pro dva). Že by to byl les, to se říct nedá, ale je to fantastické místo, kde roste mnoho fotogenických rostlin Aloe dichotoma vysokých přes tři metry. České jméno neznám, snad aloe vidličnatá, resp. Aloe rozsochatá. Přijíždíme sem asi hodinu před západem slunce a rozhodně to nestačí. Prožívám první namibijská fotojatka, kdy cvakám jednu fotku za druhou a stále nejsem nasycen tou krásou kolem. Je to ta pravá Afrika, kterou znám z časopisů, pohlednic a obrázků na internetu. Přichází západ slunce, který zalévá krajinu svou teplou oranžovou barvou. Světlo postupně slábne, krajina tmavne a na východě se tvoří fialový závoj. Mezi stromy se prohání několik damanů. Jsem štastnej, mám děsnou radost, srdce mi buší o sto šest. Na tyhle chvilky jsem čekal několik let. Díky za tento krásný den.

Pondělí 27.4.2009 – Namib Desert na dohled

Ráno balíme, nakupujeme zásoby v supermarketu Spar na dalších pět dní, vyměňujeme 1000 dolarů v bance a po snídani v místní pekárně razíme dál na sever po příjemné asfaltové silnici. Po dvou stech kilometrech přijíždíme na křižovatku cest a zatáčíme ostře doprava na západ směrem do pouště Namib k dunám Sussusvlei. Bohužel čas jde proti nám. Dopoledne jsme s nakupováním ztratili hodně času, takže to dneska nedáváme. Tma přichází těsně před Maltahohe, kde jsme si našli prima farmu. Je tam možnost jak kempovat, tak se ubytovat v malých pokojích. Všemu vládne příjemná postarší dáma s vlasy až po pás a jejími obrovskými psy, kteří nás oblizují jako lízátka. Jsme z nich na větvi. Nechápu, proč nám stále strkají čenich mezi nohy.

Úterý 28.4.2009 – Konečně Sossusvlei

Vyrážíme brzy ráno, abychom doklepli posledních pár stovek kilometrů po prašné silnici z Maltahohe do Sesriemu, našeho basecampu pro pouštní duny Sossusvlei. Prašné silnice jsou v Namíbii téměř všude vyjma několika hlavních tahů, ale naší klasickou Toyotou Yaris s náhonem na dvě kola to zvládáme zatím v pohodě. I když je dokonce maximální povolená rychlost 60 km/h, tak to někde smažíme stovkou. Silnice jsou prostě zatím ve velmi dobrém stavu. Akorát večer jedeme pomalu, to hlavně kvůli zvěři, která by nám mohla skočit do cesty.

Krajina se postupně mění, sjíždíme na nedozírné plošiny, kde rostou krásné žlutavé traviny. V kontrastu s červenými horami a modrou oblohou s malými mráčky se toho okolí nemůžeme nabažit. Za autem se nám tvoří obrovský oblak prachu, tak jsme docela rádi, že frekvence aut na silnici je minimální. Jedno auto za hodinu je tak akorát.

Bivakujeme v kempu Sesriemu. Toto městečko je spíše malým seskupením několika bungalovů, jednoho kempu, dvou benzinových pump a malého krámku se sušenkami a turistickými suvenýry. Vše je na jednom místě, za kterým je hlavní vjezd mezi duny Sossusvlei. Kupujeme si permit na dva dny a vyrážíme na krátkou odpolední projížďku mezi nejvyšší duny světa. Svítí geniální sluníčko, svými paprsky se opírá nejenom do okolních červenavých dun, ale také do naší toyoty. Je však květen, tedy africký podzim, a tak stačí vystoupit z auta a nastavit obličej chladivému větříku. Nechápu, jak se mi Afrika mohla vrýt do hlavy jako horký kontinent. V noci je někdy i zima.

Po nově vystavené turistické asfaltce (z roku 2005) se po 45 kilometrech dostáváme k první blízké Duně 45, která se svou linií pne do neskutečných výšin. Ostrá křivka hrany duny se vlní jako obrysy ženského těla. Nedokážu se na dunu vynadívat. Sluníčko se sklání k obzoru a písek se barví do teplých barev. Oranžová se rychle mění do sytě červené. Beru fotoaparát do ruky a mačkám jeden obrázek za druhým. Opět další fotojatka, která ale brzy končí. Západ slunce je zde velmi rychlý. Vracíme se do kempu těsně před zavřením brány v 18:30.

Středa 29.4.2009 – Torza stromů v Deadvlei

Jsme zmanipulováni ostatními turisty a místními správci kempu, že brána parku se otevírá již hodinu před východem slunce, takže vstáváme za tmy. Vyjíždíme kolem šesté a skoro hodinu nám trvá, než dorazíme na hlavní parkoviště. Celkem je to asi 65 km po pěkné asfaltce. Je sedm ráno a chladno. Možná by se dalo říci, že je skoro docela zima. Nastupujeme do předraženého 4x4 vyhlídkového auta, které nás veze písečnými kolejemi hlouběji mezi duny, odkud se pak můžeme dostat krátkou pěší procházkou k hlavnímu místnímu lákadlu Deadvlei, tedy mrtvému údolí. Slunce teprve před chvíli vylezlo nad okolní hory a je slušná zima. Jdeme rychlou chůzí, abychom se zahřáli. Asi v půl osmé se před námi objevilo vyschlé údolí s několika desítkami mrtvých stromů. Jsou to černá torza kmenů s několika větvemi, která dodávají téměř strašidelnou atmosféru celému údolí. S foťákem v ruce hledám nejrůznější úhly, jak bych mohl krajinu vyfotografovat. Obloha se ale podivně začíná zatahovat. Místo aby se vyjasnilo a mraky zmizely z oblohy, tak ze západu jsme atakováni černým mračnem, které se usídlilo na několika okolních vysokých dunách. Všichni říkají, že v této oblasti prší jednou za deset let, tak doufám, že to nebude dnes. Sluníčko však všechno zachraňuje a kolem desáté dopoledne se vzduch rychle ohřívá. I písek už není tak studený. Fotografické řádění mezi suchými stromy nebere konce, strávil bych zde nejraději skoro celý den. Ale všechno má svůj konec. Chceme se také podívat na onu pánev Sossusvlei, podle které se celá oblast jmenuje. Kupodivu toto údolí není nijak moc vyjímečné. Jenom pás akácií, několik keřů a duny kolem. Nastupujeme tedy do otevřené čtyřkolky a vracíme se na parkoviště k našemu autu.

Jsme hodně unavení, tak se vracíme do kempu, kde si dopřáváme oběda a příjemného odpočinku u místního bazénu. Je chvilka po poledni a jsme u bazénu sami. Vystavujeme se slunečním paprskům, konečně intenzívní odpočinek. Super relax uprostřed pouštní krajiny.

Odpoledne už stíháme akorát blízkou dunu Elim, která je hned už vstupu do parku. Šplháme se na její vrchol, ale nebere to konce. Zdálo by se jako by před námi utíkala. Z červeného písku vyrůstá zelené trsy trávy. Je to zvláštní pohled. Neobvyklá krajina. V zapadajícím slunci se vše vybarvuje do sytých barev. Ve vzdálenějším okolí se červenají hory a pod dunou jsou obrovské lány suché dožluta zbarvené trávy. Je to tak krásný západ slunce, že jsme si naplánovali, že sem vylezeme i zítra ráno na východ slunce.

Jdeme „domů“ do stanu s fantastickými zážitky z celého dne. Dnes se to povedlo.

Čtvrtek 30.4.2009 – Samota v Hidden Vlei

Z předchozího dne jsme tak unavení, že východ slunce nestíháme. Na Elim dune jsme vyrazili, ale na vrchol duny jsme se vyšplhat nestihli. Snídani si dopřáváme asi v půlce duny a pozorujeme okolí, jak je úplně jinak zbarvené než včera při západu slunce. Filozofujeme o našich životech, díváme se do budoucnosti. Vracíme se do kempu, abychom se do desíti ráno sbalili a vyklidili kempovaní místo.

Dopoledne se ještě vydáváme na blízký kaňon Sesriem, který je popisován v průvodci Libely Planet. Je to zajímavý kaňon, který je zapuštěný do naprosté roviny okolního prostranství. Ani ze stometrové vzdálenosti není poznat, kde se kaňon propadá do země. V době velkých dešťů je spára ve skála jistě plná vody, dnes je v ní však jen malé zelené jezírko, které krásně kontrastuje s okolním žlutým pískovcem.

Po krátké návštěvě se vydáváme za posledním „highlightem“ okolí, čímž je Hidden Vlei. Je to podobná vyschlá pánev s rozpraskanou vrstvou bahna a několika dřevěnými torzy kmenů jako Dead Vlei, ale má také něco do sebe. Je totiž vzdálena asi dva kilometry od parkoviště 2x4 směrem na jih. V průvodci je napsáno, že se tam dostaneme po bílých značkách, ale žadnou značku jsem po cestě nepotkali. Cesta na jih v červeném pouštním písku se pro nás stala chvilkovým dobrodružstvím, kdy jsme hledali cestu ke Skrytému údolí. Já bych to asi vzdal dříve, ale Janča naléhala, abychom se zašli podívat ještě pdo dunu na obzoru, třeba to bude tam. A opravdu, tam jsme našli Hidden Vlei. Zapracovala meje mužská ješitnost a musel jsem dát ženě za pravdu, že je to její zásluha. Hidden Veli na nás hodně zapůsobilo. Bylo to hlavně tím, že jsme mohli nekonečné dvě hodiny řádit na bělavém vyschlém dnu tohoto údolí uprostřed neskutečně rozlehlé pouště. Je to paráda. Opět super den.

Se západem slunce pak téměř utíkáme k našemu autu. V šeru nemůžeme naše parkoviště najít a tak si říkáme, jak ta poušť může být zrádná. Zbývá nám posledních třicet minut na šedesát kilometrů, které bychom měli projet maximální rychlostí 60 km/hod. Nechci říkat, jakou rychlostí jsme po tom novém asfaltovém povrchu jeli, ale stihli jsme to za 35 minut.

Večer jsme se vydali urazit aspoň pár dalších kilometrů. Dorazili jsme do neobvyklého městečka Solitaire. 

Pátek 1.5.2009 – NP Namib Naukluft

Teprve ráno zjišťujeme, kam jsme to včera večer dorazili. Městečko Solitaire vlastně není ani městečko, ani vesnička. Je to jen pár budov na jednom místě, které spravuje jen pár lidí. Možná že jen jedna rodina. Jedná se o benzínovou pumpu, hotel, kemp, restauraci, malý obchod, pekárnu a opravna aut. To vše je opravdu jen na pár metrech čtverečních. Ale vše šlape jako hodinky. Místo je křižovatkou frekventovaných cest, takže řidiči rádi dotankují benzín, či zastaví na kafe nebo jablkový koláč. Pekárna je totiž tak proslulá, že si sem pro pečivo jezdí lidé opravdu z velkého okolí. I my jsme se olizovali z vynikajících housek. Konečně výborné pečivo, které nám nahradilo klasický toustový chléb.

Celá vesnička je navíc koncipována do vesnice, která jakoby ležela na divokém západě. Všude kolem jsou vraky automobilů, staré benzinové čerpadlo, atd … Opravdu neobvyklá krajina. Je to tu tak neobyčejné, že tu natáčela i Česká televize.

Vyrážíme na jednodenní výlet do jižní části hor NP Namib Naukluft. Cesta je hodně prašná, tak jedeme pomalu a po hodině jízdy jsme potkali několik černých paviánů. Jak rychle jsme se zahlédli, tak rychle také zmizeli z očí do očí.

Vjíždíme do hor Namib Naukluft a vyrážíme na čtyřdenní vycházku Olive Trail. Před námi se vypíná prudký svah s rozkvetlou loukou a my stoupáme vzhůru. Je to příjemná cestička. Výhled je stále lepší a lepší. V dálce jsme dokonce zpozorovali Hartmannovy horské zebry a několik antilop (dále tu žije také buvolec pestrý, kudu, skálolez, antilopa skákavá, pštros, prase bradavičnaté či antilopa travní). Po hodině se cesta stáčí a noříme se do kaňonu vyschlé řeky, kudy musí v deštivém období proudit mnoho vody. Nakonec jsme došli až k jezírku, které bylo ze všech stran obklopeno kolmými stěnami. Cesta zmizela a jediným vodítkem, kudy máme jít byl řetěz napnutý na skále, který nám měl sloužit jako zábradlí. Připomnělo mi to divoké via ferraty v Itálii, ale bez jištění. Nervozita stoupala, ale cesta zpět neexistovala. Vrátit se nemůžeme. Musíme vpřed. Po překonání tohoto malého dobrodružství jsme měli před sebou již jen poslední kilometr cesty. Deset kilometrů jsme nakonec nešli plánované čtyři hodiny, ale skoro pět a půl hodiny.

Nasedáme do naší toyoty a už za tmy se vracíme do příjemného kempu v Solitairu (60 N$ na osobu).

Sobota 2.5.2009 – Cesta do Walvis Bay

Ráno jsme nemohli vynechat snídani v místní pekárně, hned vedle benzinové pumpy. Čerstvé pečivo voní vlastně po celé vesničce. Dali jsme si opět jablkový koláč s kávou a vedle nás panáčkují pozemní veverky. Nasedáme do auta a razíme dál na sever. Krajina se před námi otevírá. Na prašné silnici se za námi tvoří hustý oblak prachu. V dáli se pnou vysoko do nebe zajímavé hory, které nám připadají jako vystřižené z divokého západu. Po obou stranách silnice září nažloutlá tráva, kterou pročesává chladivý vánek. Opět jsme zahlédli pozemní veverky, které nám v trávě připomínají spíše nějaké sviště. Později se nám přes cestu přehnalo i několik šakalů. Jsou to takoví stepní psi s velkýma ušima.

Ujezděná prašná cesta je dosti pevná, svištíme to skoro stovkou, ale dvakrát musíme hodně zpomalit, abychom projeli dvě suchá koryta sezónních řek. V mapě jsou vyznačena jako dva průsmyky. Většinou je průsmyk cesta přes vysoké hory, ale zde západní Namibii je průsmyk prudká cesta ke korytu řeky a pak prudká cesta vzhůru na rozlehlou plošinu. Koryta řek jsou zde zvláštním způsobem zaříznutá do travnaté roviny a voda se v nich valí směrem k Atlantskému oceánu od prosince do března.

Jakmile se přibližujeme k Walvis Bay, tak se krajina mění. Travnaté roviny zmizely a přichází kamenitá poušť, kterou pak střídá oblast s písečnými dunami jako někde v Dubaji. Míjíme místní vysokou Dunu 7 a vjíždíme do města, které je nejdůležitějším přístavem v Namibii. Centrum města nemá žádnou architekturu a navíc je víkend, takže ulice jsou liduprázdné.

Stavíme u mořské laguny, kde pozorujeme plameňáky. Je jich tu spousta, někteří jsou bílé, ale mezi nimi jsou i krásně růžové. Nasazujeme teleobjektivy a cvakáme ostošest. Na koupání nemáme ani pomyšlení. I když peče sluníčko, tak je chladno.

Zajíždíme ještě na solná pole, kde místní společnost vyrábí mořskou sůl jednoduchým odpařováním mořské vody na rozlehlých pánvích.

Opouštíme Walvis Bay a míříme do Swakopmundu, který je asi 30 km severně. Je to snad jediné plážové přímořské letovisko v Namibii, kam zajíždí lidé z hlavního města Windhoeku. Lidé mají však prodloužený víkend kvůli státnímu svátku v pátek i v pondělí, a tak je ve Swakopu (jak se městu zkráceně říká) plno. Asi bychom spali v chatkách městského kempu (200 namibijských dolarů pro dvě osoby), ale všechny byly obsazené, tak jsme se ubytovali v hotýlku s posledním volným pokojem pokojem za 380 N$. Janče je špatně, a tak do večera již nic nepodnikáme a odpočíváme. 

Neděle 3.5.2009 – Welvitschia Drive

Dopoledne po prima snídani se vydáváme do severní části NP Namib Naukluft se zakoupeným permitem na cestu za vzácnou Welvítschií. Welvitschia mirabilis je velmi zvláštní přízemní rostlinou, která je typická pro severní Namibii. Její silné kožené listy se pnou po zemi a rostou velmi pomalu. Některé rostliny jsou prý staré i 1500 let.

Okružní cesta Welvitschia Drive je 160 km dlouhá, vede po prašných silnicích a jsou na ní vyznačené zastávky se zajímavostmi. Něco jako jsou u nás turistické naučné stezky. Zde se však vše absolvuje v autech. Na zastávkách tedy pozorujeme barevné lišejníky, které po potřísnění vodou změní barvu a tvar, prohlédneme si dva různé keříky s tlustými listy, které se adaptovaly na velmi suché pouštní podmínky. Dešťové srážky zde nejsou skoro žádné. Jediným přísunem vodní vláhy jsou kapky vody, které zde kondenzují vždy ráno. Několik zastávek je zde s fantastickými výhledy do kopcovité krajiny, kde neroste vůbec nic, ani malý keříček. Připadáme si občas jako na měsíci. Když se krajina zbarví do červeného odstínu, tak jsme zase jako na Marsu. Poslední zastávkou je pole mnoha Welvitschií, které dominuje ta nejstarší a největší. Vědci právě odhadují, že má cca 1500 let.

Cesta zpět je dlouhá a západ slunce rychlý. I když jsme dnes skoro celý den jezdili v autě, tak jsme večer děsně unavení. Stihli jsme akorát nakoupit v SuperSparu potraviny na dalších několik dní.

Pondělí 4.5.2009 – Lachtani na Cape Cross

Opouštíme Swakopmund, tankujeme plnou nádrž a řítíme se dál na sever podél větrného atlantského pobřeží. Napravo i nalevo jsou nedozírné pouštní roviny, u pobřeží se sem tam vyskytne terénní auto s rybáři. V jednu chvíli jsme zahlédli ztroskotanou rybářskou loď. Je v docela zachovalém stavu. Zdá se, jakoby zde uvízla teprve nedávno. Je cítit, že Pobřeží koster je již na dohled. Dále podél silnice místní pracovníci těžařských společností prodávají na jednoduchých stolcích krásné růžové krystaly z kamenné soli.

Přijíždíme k lachtaní rezervaci Cape Cross, kde se na jednom místě vyskytuje několik desítek tisíc krásných lachtanů kapských. Lachtani jsou ale cítit a slyšet mnohem dříve, než jsme je zahlédli. Jejich zápach je štiplavý, ale člověk si zvykne. Je zde vybudovaná pěší lávka s pěkným výhledem na lachtany. Jsme zde skoro při západu slunce, nemohli jsme si vybrat lepší chvilku. V tomto období je pobřeží poseto jenom samými samicemi s mláďaty. Někde mláďata tvoří dokonce celé školky, kde leží namačkáni vedle sebe. Zahlédli jsme i dva šakaly, jak přibíhají k lachtaní kolonii a hledají nějaké slabé nebo zemřelé mládě. Po západu slunce jedeme dál a stanujeme v osamělém kempu Mile 108 (předražených 160 N$ pro dvě osoby). Kemp je obrovský, pojme snad 50 nebo více skupin, ale dnes je tu jen naše a jedno další auto.

Úterý 5.5.2009 – Skeleton Cost National Park

Vyrážíme po osmé hodině. Ranní mlha a oblačnost tu není tak silná jako ve Swakopmundu, už po deváté tu prokukuje sluníčko mezi mráčky. Po cestě se zastavujeme u prvního vraku lodi Winston, ke které jsme zajeli boční pouštní cestou. Jakmile jsme dorazili k hlubokému písku, tak jsme vypnuli motor a dál jdeme pěšky až k pobřeží. Vrak lodi je téměř neznatelný, zůstalo po něm opravdu jen pár „kostí“, tedy žeber z trupu lodi, které jsou ponořené do pobřežního písku. Po několika dalších kilometrech jsme dorazili k místu, kde malá společnost nabízí solné léčivé koupele ve vykopaných solných vanách.

Dorážíme k bráně národního parku Pobřeží koster, kde platíme permit. Později jsme bohužel zjistili, že průjezd parkem je zdarma.

Park je místy opravdu strašidelný, protože pouštní písek vede od obzoru k obzoru. Široko daleko nikde nic a my se musíme spolehnout na naši toyotu. Jedeme si to po solné silnici, která je pevná jako asfalt, ale zanechává na naší kapotě špinavý povlak soli. Zastavujeme u dalšího vraku lodi South West Sea. Bylo to malé plavidlo, které zde ztroskotalo v roce 1976 a dnes je zde po něm jen zbytek trupu a pár zrezlých šroubů v písku. Mořské vlny se do vraku stále opírají, takže za pár let tu po něm asi nebude ani památky.

Další zastávka je u malé laguny, kde je mnoho plameňáků a kormoránů. Vychutnáváme si jejich ladné pohyby nad vodní hladinou. Plachtí stále dokola nad námi tak dlouho, dokud neuděláme pár kroků opodál, abychom je nerušili.

Poslední zajímavou zastávkou jsou zbytky těžební věže z 60. let 20. století. Byl to pokus o těžbu roby, který však zkrachoval. Dnes to je jen torzo železné konstrukce, které si oblíbily mořští ptáci.

Kousek před Torra Bay odbočujeme na východ pryč z NP Pobřeží koster a jedeme do vnitrozemí. Ještě před bránou parku nás staví turisté z Francie, kterým vypověděl VW polo. Prý narazili na kámen a motor už nenastartovali. Stojí zde již tři hodiny a jsme první, kdo kolem nich projíždí. Jelikož zde není signál, tak nás požádali, abychom na bráně parku zavolali půjčovnu AVIS a oznámili jim jejich porouchané auto.

Během posledních pár kilometrů jsme po stranách štěrkové cesty zahlédli ještě několik welvitschií. Krajina se postupně mění. Západ slunce dodává okolním skalním kopcům fantastické barvy. Je to divoká krása.

Čeká nás ještě dalších dvě stě kilometrů cesty po prašné silnici do kempu Aba Huab v Twyfelfonteinu, které dorážíme již za tmy.

Středa 6.5.2009 – Skalní malby v Twyfelfontein

Teprve ráno zjišťujeme, že jsme přijeli do skvěle zařízeného kempu Aba Huab (60 N$ na osobu) s pěknou recepcí a milým personálem. Recepce a toalety jsou zařízené v tradičním stylu a sprcha s teplou vodou je zabudována v akáciovém stromu. Fakt paráda.

Vyrážíme na prohlídku skalních maleb, které jsou na seznamu UNESCO. Jsou to rytiny do skalní stěny, která se kdysi dávno zřítila a dnes jsou tedy patrné na několika přístupných místech. Malby prý pocházejí z dob před 1500 až 6000 lety. Jsou většinou 10 až 50 cm veliké. Provádí nás černoška, která se svým kamarádkami po cestě mluví typickým klikacím jazykem. Už jsme tyto nezvyklé zvuky slyšeli v rádiu, a původně jsme ani netušili, že jsou součástí místního dialektu.

Odpoledne stavíme také u zkamenělého lesa, kde se vyskytuje mnoho malých i velkých úlomků zkamenělého dřeva, ale je zde i několik celistvých kmenů. Jeden je dlouhý přes 30 metrů a ústí i pod zem, takže jeho skutečná délka není ani známa. Všechno to jsou prý borovice, které pochází z centrální Afriky z oblasti kolem Konga. Kmeny sem pravděpodobně připluly během povodně a byly pokryty až tisíc metrů silnou vrstvou bahna. Velký tlak způsobil integraci různých minerálů jako manganu a dalších do dřevnatých buněk stromu, které vytěsnily vodu a kyslík a tak všechny větve a kmen se přeměnily na kámen. Ten je teď díky vysoké koncentraci manganu dvakrát tak těžší než běžný kus kamene.

Cesta ubíhá pomalu, a tak po západu slunce přijíždíme do Khorixasu, což je křižovatka hlavních cest. Našli jsme si pěkný kemp Gowati Country Hotel (kempování 50 N$ na osobu) i s malým bazénkem (www.gowatilodge.com, www.gowatinamibia.com).

Čtvrtek 7.5.2009 – Cesta do Opuwa k Himbům

Vyrážíme dál na sever do Opuwa, hlavního města Himbů. Chvilku si to smažíme po štěrkové silnici a pak se napojujeme na asfaltku. Je to paráda po několika dnech svištět zase po čisté a pevné silnici. Máme dnes ujet skoro 300 km. Počasí nám opět přeje, postupně se otepluje, a tak dokonce zapínáme klimatizaci. Když projíždíme kolem západní hranice národního parku Etosha, tak jsme si všimli neobvykle vysokých zvířat. Hned vedle silnice za nízkým plotem na nás zíraly krásné žirafy i s mláďaty. Naše nadšení nešlo skrýt, endorfiny štěstí tekly proudem. Fotoaparáty cvakaly jako o život a kamera točila a točila. Čím jsme se byli Opuwu blíže a blíže, tak se na silnici objevovalo více domácích zvířat. Pasáčci hnali před sebou stáda krav nebo koz a párkrát jsme na silnici potkali i hloupé osly, které jsme museli objet velkým obloukem.

Silnice byla v posledních kilometrech lemována i vysokými termitištěmi. Jakmile bylo Opuwo na dohled, tak jsme zbystřili. Předměstí tvořilo pár chatrčí z větví a jílu a na ulicích jsme poprvé spatřili hnědé krásky Himby, za kterými sem jedeme několik tisíc kilometrů. Mezi Himby jsme spatřili i několik černošek oděných do bohatých barevných sukní s podivným čepcem na hlavě. Teprve teď si říkám: „To je ta pravá černá Afrika.“ Najednou zmizel ten všechen luxus a nic neříkající architektura jižní Afriky a přivítala nás tradiční Afrika. Projíždíme městečkem sem a tam a pozorujeme s otevřenými ústy ony tradice, jak se vznešeně prochází s obnaženým poprsím po městských ulicích.

Hledáme kemp, kde bychom se ubytovali. Po chvilce jsme narazili na směrovku k městské Opuwo Coutry Hotel (opuwoadmin@iway.na), která je na kopci nad městem. V úžasu stojíme před recepcí s nádhernou tradiční africkou architekturou se slaměnou střechou, za kterou se leskne voda v bazénu s překrásným výhledem do širokého údolí. Už nechci hledat jiné ubytování. Je rozhodnuto. Zůstáváme zde. Ceny luxusních a standardních pokojů (1620 N$ resp. 1150 N$ za dvoulůžkový pokoj) jsou trochu mimo náš rozpočet, a tak bereme krásné travnaté kempovací místo (150 N$ pro dva) se zeleným trávníčkem i prima výhledem.

Okamžitě stavíme stan a stíháme ještě poslední odpolední paprsky slunce u bazénu. Je to krása. Prožíváme překrásné chvilky v luxusní oáze obklopeni černou divočinou. Těšíme se na to, co přinese zítřek za další dobrodružství.

Pátek 8.5.2009 – Trocha odpočinku u bazénu

Dnešek jsme věnovali regeneraci těla a duše. Místo abychom vyrazili za Himby do města a nebo někam do buše, tak jsme se rozhodli, že když jsme se ubytovali v kempu s tak krásným bazénem s přepadem a ještě hezčím výhledem, tak jsme zůstali celý den u bazénu. Nachytali jsme trochu bronzu, vyřídili pár emailů přes hotelové (placené) wi-fi a dali si bezvadný (po dlouhé době teply) oběd v hotelové restauraci. Kupodivu za velkou porci masa a hranolek požadovali relativně dobrou cenu. Místní kempoviště a hotelový bazén jsme si prostě velmi oblíbili.

Sobota 9.5.2009 – Výlet k vodopádům Epupa

Místo abychom dopoledne vyrazili do města, tak jsme se rozhodli, že pojedeme na sever ke hranicím s Angolou k vodopádům Epupa. Nejprve jsme museli natankovat plnou nádrž, protože tam nahoře už žádná benzínová stanice není. Zajeli jsme k té hlavní pumpě BP, kde nás hned oslovil místní průvodce, že pokud chceme, tak nás za 400 randů zavede do tradiční vesnice a ukáže nám život Himbů.

I když nás to lákalo, tak jsme si řekli, že to vše poznáme i sami právě tam na severu u vodopádů. A měli jsme pravdu.

Po prašné cestě jsme projížděli kolem mnoha himbských osad a samotných žen, které na nás mávali jakoby chtěli stopovat. Z průvodce jsme se dozvěděli, že Himbové nás svými posunky nestopují, ale přesto chtějí, abychom zastavili. Od předchozích návštěvníků se totiž naučili, že i tak z nás může něco vypadnout. Za fotografie jim totiž všichni turisté rádi zaplatí buď penězi a nebo naturáliemi v podobě sušenek, bonbónů a nebo jiných dobrot. Udělá jim radost i ovoce nebo chleba.

Po několika minizastávkách jsme dorazili k vodopádům Epupa. Nejsou sice tak monstrózní jako Viktoriiny vodopády, ale i tak je přitažlivé dívat se řeky, která se před vámi propadá do hluboké rokle a ve vodní tříšti máte možnost spatřit barevnou duhu.

U vodopádů pralo několik chlapců své prádlo a jeden zrovna zabil hada a poponesl ho opodál. Ten nás pak oslovil, že tu působí jako učitel, a pokud bychom chtěli, tak by nám ukázal nějakou vesnici Himbů. Jelikož bylo klem třetí a přicházelo skvělé sluníčko na fotky, tak jsme na nabídku jeho průvodcování kývli a vyrazili autem do blízké vesnice hned u hlavní cesty.

Mladý učitel se projevil jako slušný a vzdělaný chlapec, který nám byl dobrým rádcem a překladatelem. Nakoupili jsme cukr, kukuřičnou mouku a olej a s těmito naturáliemi jsme mohli vesnici navštívit.

Rujáno, jak se průvodce jmenoval, nás nejprve ohlásil u náčelníka vesničky, dovolil se, zda můžeme vstoupit a jednotlivě nás představil.

Oči jsme měli jako na stopkách. Kolem nás bylo množství těch nejprimitivnějších chatrčí, co si člověk dokáže jen představit a u každé byla aspoň jedna žena oděná jen do kožené sukýnky. Mezi obnaženými prsy se vdaným ženám houpala krásná mušle a na hlavě měly kozí kožku srolovanou do jakoby oslích uší. Žena náčelníka nás uvítala ve svém domě a hned se ujala nám ukazovat k čemu má v chýši jednotlivé věci. Čelenka vpravo je svatební kroj, vlevo je zase nádoba z kravího rohu s hlinkovou mastí, kterou se potírá každý den. Tak proto mají Himbové tak krásně vláčnou pokožku i v pokročilém věku. Mast je tedy nejenom návodem jak se udržet mladý, ale také plní funkci repelentu. Malárie zde řádí o sto šest.

Himbové jsou animisté a své obřady provozují kolem svatého ohně, holy fire, který je mezi vchodem do náčelníkovy chýše a vchodem do ohrady pro dobytek. Tyto dva vchody také tvoří linii, kterou běžný návštěvní nemůže překročit. I když jednou jsme si omylem překročili a průvodce to komentoval slovy, že se může tato linie překročit jedině tehdy, pokud se náčelníka vesnice zeptáme. No a náš průvodce se již zeptal. Tak jsme naštěstí žádné faux-pas nezpůsobili.

Jakmile jsme se nasytili fotografií a komunikací s Himby, odevzdali jsme naturálie, nasedli jsme do auta a odjeli do našeho kempu u Epupa Falls. Rujano od nás dostal 50 N$ za odpoledne. Večer pak za námi ještě přišel s novou informací. Dozvěděl se, že druhý den se koná v daleké vesnici vyjímečná svatba, tak zdali tam s ním nechceme vyrazit. Okamžitě jsme souhlasili a byli jsme rádi, že máme program na druhý den.

Neděle 10.5.2009 – Svatba u Himbů

Po deváté ráno jsme se sešli s naším průvodcem Rujánem, nakoupili dárky v podobě naturálií a vyrazili do ještě více vzdálenější vesničky než včera. Jmenovala se Otjomazeva a byla asi 10 km vzdálená směrem na Opuwo. Opět jsme dostali povolení k návštěvě vesnice, a tak jsme s úsměvem vstoupili dovnitř oploceného prostoru.

V kruhové vesnici žila velká rozvětvená rodina v několika kruhových hliněných chýších. Uprostřed vesničky byl ještě jeden oplocený prostor, který byl však pro dobytek. Linii mezi náčelníkovou chýší a ohrádkou pro dobytek jsme ihned rozpoznali, a tak jsme se této „svaté“ lilii vyhýbali.

Do vesničky jsme přišli za pět minut dvanáct. Asi deset minut po našem příchodu se totiž několik žen dalo do tleskání a zpěvu a se svým zpěvem se k nim přidal samotný náčelník. Všichni, kdo rozuměli (tehy jen Himbové) se smáli, ale překlad do angličtiny nedopadl tak dobře. Prý zpíval o rodině a tom, kde a s čím se denně pracuje. Zpěv byl na oslavu dnešní svatby, která ovšem byla dvojitá. Ženichové zde byli dva, a to kolem 30-40 let věku. Co nám však vzalo dech, tak to byly ty dvě holčičky, které byly připravovány jako dvě nevěsty. Jedna byla šestiletá a druhá 11ti letá. Hned jsme se museli ujistit, že svatební noc neproběhne jako u nás. Průvodce nás ujistil, že dospělí ženichové počkají se svatební nocí do asi 16 roku života jejich manželek.

Děti běhaly kolem nás jako o život a skákaly a válely se v prašné zvířecí podestýlce. Jejich chuť lítat se mnou na vrtulníku a točit se, točit se, točit se, stále nekončila.

Během zpěvů se už vedle na ohni pekla již poražená kráva. Jakmile jsem se podíval do černého hrnce a na vařené šlachovité maso, skoro se mi udělalo špatně. A to nám ještě pár Himbů posunkama ukazovalo, že nám také dají na ochutnání. No to prosím ne!

Fotografovat Himby není nic jednoduchého, protože vše co dělají během dne, tak dělají ve stínu čehokoliv.

Janča rozdala ještě několik bonbónů a náramků dětem a kousek po poledni jsme odjeli na chvilku do kempu si odpočinout a najíst se.

Kolem půl čtvrté, když svítilo to nejlepší sluníčko, jsme se ještě zajeli podívat na svatbu, abychom věděli jak vše bude pokračovat. Lidé z nás měli radost, že jsem se ještě na odpoledne vrátili. Chovali se k nám pak už skoro jako k rodině.

Slibované večerní tance a zpěvy nakonec přišly opravdu až večer kolem 18 hodiny a po nich jsme jeli zpět do kempu.

Z celé návštěvy jsme měli velkou radost, nafotili jsme mnoho lidí, poznali kus velmi exotického života.

Pondělí 11.5.2009 – Návštěva vesnice Dembů

Ráno jsme vyrazili zpět do Opuwa. Asi po hodině jízdy nás opravdu stopla černá maminka s miminkem, která měla namířeno do blízké vesnice. Jelikož to nebyla Himba, ale Demba, tak jsme jí vzali. Dembové se totiž nepotírají červenou hlinkou, ale chodí také polonazí a mají krásné barevné korálky kolem krku. Paní s miminkem si sedla na zadní sedačku. Byl to docela zajímavý kontrast, polonahá paní v moderním autě. Jakmile jsme jí vysadili ve městě, tak se k nám přiřítil klučina, jestli bychom ho nevzali do Opuwa. Souhlasili jsme a tak hned zasedl místo po paní s miminkem. Docela vzdělaný dvacátník vyprávěl, že studuje, ale jako průvodce s turisty viděl už skoro celou Namibii, trochu to nepasovalo dohromady, ale budiž. Konverzace plynula docela dobře, a tak jsme ho poprosili, zda by nás nemohl vzít ještě do jedné vesnice Dembů a do vesnice své rodiny, která byla po cestě. Tak jsme měli během cesty ještě dvě krátké návštěvy, které nám zpestřily vyčerpávající jízdu. Do Opuwa jsme přijeli v pozdějším odpoledni, šli nakoupit a ve městě jsme ještě ulovili pár fotografií nejenom Himbů a Dembů, ale také lidí Herero, kteří tu chodí v neuvěřitelně bohatých a načančaných šatech. Jejich kultura nám mezi polonahá etnika nějak moc nejde.

Později jsme ale zjistili, že Herero se vyskytují i na východě Namibie u Tsumkve, Grootfonteinu, a dokonce i u Okahandja.

Stan jsme postavili opět na trávníku v Opuwo Country Hotelu za 75 N$ na osobu s bazénem.

Úterý 12.5.2009 – Odpočinek u hotelového bazénu

Ráno jsme se probudili celí zlámaní a rozhodli jsme, že neustálé popojíždění nás hodně vyčerpává. Rozhodli jsme se tedy, že do Etoshi pojedeme až druhý den. Po snídani jsme tedy ulehli na lehátka k bazénu a dopřávali si vytouženého odpočinku až do západu slunce.

Středa 13.5.2009 – Přejezd do NP Etosha

Vyrážíme směr NP Etosha, největšímu národnímu parku Namibie. Je to vlastně jeden z nejlepších národních parků v Africe vůbec. Cesta nám trvala docela dlouho, ale po asfaltových silnicích se jelo velmi dobře. Do parku jsme přijeli od jihu Andersenovou bránou a ubytovali jsme se ihned v kempu Okaukuejo (čti Okakujo) za cenu 400 N$ pro dva (asi 1000 Kč). Opět relativně drahé ubytování, ale jiná možnost je jít akorát do ještě dražších bungalovů a nebo spát mimo park.

Jakmile jsme postavili stan, tak jsme se šli podívat k hlavnímu napajedlu, které bylo uměle vybudováno těsně vedle chatiček, které na něj mají dokonce výhled. (Chatička s nejlepším výhledem je 34, pokud by tam někdo chtěl strávit líbánky :-). Měli jsme štěstí. Ihned po západu slunce se u napajedla objevil jeden slon, pak dva nosorožci a pak ještě jeden slon. Napajedlo bylo osvícené dvěmi silným žlutými reflektory a z jedné strany bylo mnoho laviček, u kterých se postupně střídali turisté. Naše fotoaparáty cvakaly jako o život, byli jsme děsně nadšení, že máme takové štěstí, ale pak jsme se dozvěděli, že to je takhle každý večer. Ale i tak jsme měli super náladu. Byla to paráda pozorovat takhle velká zvířata z takové blízkosti. Fantazie, kterou jsme ani nečekali. Byl to krásný závěr dne.

Čtvrtek 14.5.2009 – NP Etosha, kemp Okaukuejo

Ráno jsme se snažili vyrazit hned jak se otevřou brány kempu v 6 ráno, ale to se nám nepodařilo. Ze včerejší dlouhé jízdy jsme byli přeci jenom dost unavení. Takže až tak kolem sedmé vyrážíme do divočiny. Všechny cesty v parku jsou štěrkové, po kterých se dá cestovat rychlostí maximálně 60 km/h. Je to hlavně kvůli zvěři, která se volně prochází i na cestách. Ráno a večer před západem slunce jsou asi nejlepší pozorovací podmínky na zvířata. Nejenom že má sluníčko pěknou barvu a jsou dlouhé stíny, ale také není takové vedro a jsou vidět i šelmy.

Hned zrána jsme měli neuvěřitelné štěstí, když jsme u druhého napajedla objevili dva velké lvy. Nebylo jednoduché je fotografovat, protože se skrývali ve vysoké trávě a my jsme byli zavření v nízké osobní toyotě. Vystupovat z auta je v parku přísně zakázáno.

Během dne jsme spatřili velká stáda antilop skákavých, přímorožců Oryx gazella, pakoňů, zeber a později i žiraf.

Večer jsme opět strávili u napajedla Okaukuejo, kde se nám ukázali dva sloni, jeden nosorožec, dva lvi, tři žirafy, pár hyen a jeden šakal. V době sucha, kdy je v parku málo vody a tak jsou napajedla jediným místem s vodou, sem prý přichází pít obrovská stáda zeber, pakoňů, žiraf a dalších krásných velkých zvířat.

Pátek 15.5.2009 – NP Etosha, kemp Halali

Dnes přejíždíme do dalšího kempu Halali, který je uprostřed národního parku Etosha. Je fantastické, jak se stáda zeber nebo antilop vůbec nebojí automobilů s turisty projíždějících parkem. Park Etosha byl založen v roce 1907, takže před dvěma lety slavil stoleté výročí, a tak již několik generací zvířat si přivyklo na pohyb aut v parku. Jakmile však člověk vykoukne z auta a nebo snad dokonce z auta vyleze (což je zakázané), tak antilopy utečou do bezpečné vzdálenosti.

Dopoledne u napajedla Olifantsbad, kde včera nebylo ani kopýtko, se dnes objevil konečně slon v plné své kráse. krátce se napil a dal se na odchod. Jali jsme se ho sledovat v autě, zkusili jsme ho nadběhnout, ale zjistili jsme, že slon spíše nadběhnul nám. Přes buš se dostal na cestu, kterou jsme plánovali jet a tak nám vlastně zkřížil cestu. Začali jsme couvat a slon si to mířil stále přímo k nám. Vůbec jsme neměli dobrý pocit. Odbočili jsme na vedlejší cestu a slon kráčel naštěstí po hlavní stále dál. Je vidět, že je to asi jeho vyšlapaná stezka, po které pravidelně chodí. Šel klidně stále dál, tak jsme za zase sledovali ze zadu. Nedokážeme si představit, kdyby teď někdo vyjel proti slonovi z druhé  strany cesty. Slon nakonec asi po 15 minutách chůze po štěrkové silnici uhnul z cesty na svou sloní stezku v buši.

Během dne jsme ještě zastavili na několika napajedlech, kde jsme viděli další stáda žiraf a antilop, ale nejsilnější zážitek dne přišel až těsně před zavírací dobou parku. V 17:15 se před naším autem najednou objevila krásná strakatá kočička. Během pár sekund však byla v trávě mimo silnici. Podařilo se nám udělat pár momentek, ale zda-li to byl leopard nebo gepard dosud netuším. V trávě na nás ještě párkrát zamrkala a poposkočila hlouběji do travin. Konečně nějaká akce, o které jsme si povídali až do večera.

Kemp Halali byl také velmi dobře zařízen. Napajedlo mělo snad ještě lepší zasazení do přírody než v Okaukueju, ale večer jsme žádná zvířata neviděli. Jediným plusem v kempu byl bazén, který nebyl zpoplatněn, tak jsme si u něj přes poledne ulehli. Stejně mezi první a druhou hodinou je největší vedro a zvířata se na volných prostranstvích skoro vůbec nepohybují.

Sobota 16.5.2009 – NP Etosha, setkání s lvicí a lvíčaty

Dnes ráno jsme měli již nejméně síly na brzké ranní vstávání. Hned za kempem se nám však píchla pneumatika. Do kola se nám zabodla 15 cm dlouhá kovová tyčka o síle asi 5 mm. Zda-li ji nastražili technici, aby nám ji mohli opravit a nebo to byla obrovská náhoda, to netušíme. Přesto je to divné, že se nám stala nehoda asi dvacet metrů za bránou. Tyčka byla velká skoro jako kolík od stanu. Pumpaři jakmile nás viděli, tak se nám hned nabídli, že nám kolo vymění za 35 randů, což je výborná cena. Po opravě tedy ještě jednou vyrážíme směrem na východ ke kempu Namutoni, kde se však už neubytováváme, ale jen jím projíždíme. Plánujeme spát již mimo Etoshu v Tsumebu.

Dnes bylo pozorování divoké zvěře ale také vzrušující. Ještě dopoledne jsme za zatáčkou narazili na tři krásné žirafy hned na cestě. Po chvilkovém pozorování z očí do očí se žirafky daly pomalu do pohybu mimo cestu. Čím více jsme se pohybovali na východě parku, tím více žiraf přibývalo. Každých 10 km se měnila krajina více do otevřených stepních plání.

Největší zážitek však opět přišel až na konci dne, když jsme objížděli vodní pánev Fischer´s Pan, kde se nám na cestě zjevila překrásná lvice. A hned po chvíli jsme zjistili, že má s sebou i tři překrásná lvíčata. Celá skupinka byla naprosto k sežrání. Jakmile jsme se přiblížili asi na deset metrů, tak lvice se instinktivně schovala do trávy na straně cesty a lvíčata běžela za ní. Zastavili jsem auto a kočičí skupinka nás v tichosti pozorovala stejně jako my jí. Po chvíli se opět vydaly na cestu. Lvíčata byla šíleně roztomilá, jejich pohledy na nás byly prostě jedinečné. Fotografovali a točili jsme poslední záběry z návštěvy parku. Bylo to naprosto grandiózní rozloučení s Etoshou. Lvice nás stále po očku pozorovala. Nakonec se vydala k pobřeží vodní deprese, kde si lehla a lvíčata se s ní mazlila. Připadali jsme si jako ve filmu, kde se sny stávají skutečností. Etosha si prostě schovala ten nejkrásnější zážitek na konec celé safari parkem. Jen škoda, že se lvice ukážou vždy ke konci dne, takže jsou špatné světelné podmínky. Přesto nám téměř tekly radostí slzy. Deset minut před zavírací dobou parku jsme ale už museli šlápnout na plyn a vyrazit k východní bráně parku, kam jsme přijeli asi pět minut po půl šesté. Paní v kanceláři ale přivřela oči, zvedla závoru a popřála nám šťastnou cestu. Good bye Etosho, good bye.

Po hodince jízdy jsme v Tsumebu, kde jsme to zaparkovali v městském kempu. Byl sice nejlevnější, co jsme v Namibii našli (103 N$ pro dvě osoby a auto), ale ne nejlepší. Sprchy nebyly nic moc a těsně vedle bylo staveniště. To vše jsme se však dozvěděli až ráno. Večer jsme byli velmi unavení, tak jsme šli rychle spát.

Neděle 17.5.2009 – Příjezd do Bushmanlandu

Ráno nás v městském kempu v Tsumebu vzbudily bagry. Hned vedle kempu se snad stavěl hotel. I když byla neděle, tak běloch s velkým pupkem komandoval asi tucet černochů, jak mají kopat a házet lopatou. Nepříjemný budíček. Zabalili jsme stan a vyrazili do města nakupovat a vytáhnout z bankomatu další peníze.

Vyrážíme přes Grootfontein do Bushmanlandu, země Křováků. Asi 5 km před Grootfonteinem je odbočka k místu, kde se nachází největší dosud nalezený meteorit na světě. Za vstupné 15 namibijských dolarů jsme si mohli meteorit prohlédnout. Je to meteorit Hoba, který váží asi 50 tun a měří 2x2x1 metrů. Je to obrovský kus kamene, který obsahuje asi 90% železa, a nachází v křovinaté polopouštní krajině. Široko daleko není vůbec nic.

V Grootfonteinu tankujeme plnou nádrž benzínu a do plastových kanystrů, které jsme sehnali v místním obchodě, točíme dalších 20 litrů do zásoby. Čeká nás 300 km dlouhá cesta do Tsumkve, centra Křováků, kde údajně není žádná benzínová stanice. A jen s plnou nádrží oněch 600 km (+ rezerva) neujedeme. Prvních 50 km jedeme po asfaltové silnici na sever a pak už zabočujeme na východ do Bushmanlandu. Tam dál už je jen štěrková a někdy až písečná cesta. Během následujících 3 hodin potkáváme jen pár aut a jedním z nich je radlice, která upravuje na místech kamenitý povrch. Doprava je tu prostě minimální. V půli cesty jsme projížděli opět kontrolou, zda nepřevážíme syrové maso. Kontrolují se však hlavně vozidla, které jedou od Křováků do civilizace. Hned za kontrolou se objevují první křovácké vesnice. Jsou to jednoduché hliněné chatrče podobné těm u Himbů, ale většinou nejsou kruhové, ale obdélníkové. Jedeme dál.

Kolem 16 hodiny dorážíme do Tsumkve, což je hlavní město Bushmanlandu, ale je to v podstatě jen vyasfaltovaná křižovatka s obchodem a jak jsme okamžitě spatřili i s benzínovou pumpou. Prý ji vybudovali asi před půl rokem, takže proto nebyla ani na naší aktuální automapě pro rok 2008/2009.

Na cestě jsme Křováky hned poznali. Jsou mnohem menšího vzrůstu, jsou spíše hnědí než černí a mají mírně rozpláclý nos. Někteří mají také vybroušené zuby do špičky.

Vyhledali jsme si kemp Tsumkve Country Lodge, která je asi kilometr od hlavní křižovatky. Je to opět příjemné místo na kempování, ale místní bazén se nedá použít. Nejenom že je příliš malý, ale je také neudržovaný. Zaplatili jsme 60 namibijských dolarů na osobu a noc a zeptali jsme se na dostupné aktivity. Asi jsme se dostali do drahé oblasti. Celodenní aktivity stojí 700 N$ na osobu a půlden s průvodcem za Křováky stojí 400 N$ na osobu.

Pondělí 18.5.2009 – Návštěva Křováků

Dopoledne jsme vyrazili do centra městečka Tsumkve. Místním centrem je tedy myšlena hlavní křižovatka s benzínovým čerpadlem a obchodem. Hned vedle je místní křovácký craft shop, kam lidé přináší své rukodělné výrobky a ty se nabízejí návštěvníkům. Byli jsme mile překvapeni nejenom širokou nabídkou, ale také cenami. Hned jsme koupili tradiční loveckou zbraň – luk a šípy a pár náramků ze skořápky pštrosího vejce. 

Vedle v malé budově, kde se schovávala informační kancelář, jsme zaplatili poplatek za návštěvu této oblasti (30 randů na osobu) a hned se nám podařilo seznámit se s prima průvodcem. Steve, jak se náš průvodce jmenoval, nám nabídnul, že nás zavede do blízké rodinné vesničky. Je tam místní stařešina, který by nám mohl ukázat několik technik lovu a sběru. Přeci jenom to jsou dvě hlavní techniky, jak si zde v buši obstarat potravu. Nečekali jsme ani minutu, rychle se dozvěděli cenu, kterou jsme akceptovali a vyrazili kupředu.

Vesnička ležela asi 200 metrů od hlavní cesty. Písečnou cestou jsme projeli jen tak tak, zaparkovali u vchodu do vesničky a nechali Steva, aby domluvil naší návštěvu.

Cesta za Křováky byla otevřena. Vesnička je spíše shlukem několika rodinných stavení z hlíny, dřeva a slámy. Stěny malých chatrčí jsou z větví a někdy jsou vyplněny jílem a střecha je vytvořena ze svazků slámy. Mezi domy pobíhá spoustu dětí a maminek. Ženy jsou oblečeny do jednoduchých sukének a horní polovinu těla jim kryjí jenom korálkové náhrdelníky. Některé mají korálky i na hlavě, jiné mají jenom kulicha.

Nejstarší muž Mapepe se vystrojil do tradiční kozí sukénky a vyrazili jsme do buše na krátkou procházku po okolí. Mapepe nám ukázal jak loví místní hlodavce (angl. springhare) pomocí dlouhé větve, kterou šťourá v jeho noře, a nebo jak se zde loví ptáci. V okolí roste běžně rostlina u nás známá jako tchýnin jazyk, ze které Mapepe získal pevné vlákno. To hned posloužilo pro rychlou výrobu provázku pro nalíčení pastičky na ptáčky. Dál jsme se dozvěděli, kolik v okolí roste jedovatých či léčivých rostlin. Výtažky z některých keřů používají pro zahnání bolesti. Mají na to jednoduchý způsob. Rozdrcený prášek z rostliny si nasypou do ran po těle v místech, kde je něco bolí. My si to vysvětlujeme tak, že prášek v ráně je bolí více než původní bolest, na kterou tak rychle zapomenou. Proto mají Křováci tak zvláštní tetování na rukou, nohách, hlavě či zádech. Jsou to právě ony jizvy po aplikaci tohoto práškového „analgetika“.

Další zastávka byla u stromu, jehož kořen voněl jako naše „tygří mastička“, a nebo u keře, který má vodní kořen. Jeho vykopání trvalo relativné krátkou dobu, protože byl na povrchu, ale někdy to zabere třeba celou hodinu. Dostali jsme ochutnat, takže jsme kořen tipli na divokou ředkev. Byla moc chutná.

Při návratu do vesničky jsme pak byli svědkem melodických tanců a her, které nám předvedli křovácké ženy. Začaly melounovým tancem a pokračovaly dalšími hrami. I když vše bylo dopředu zaplacené, tak bylo vidět, že se ženy i děti velmi bavily. A bavili jsme se i my.

Ceny byly domluvené dopředu s průvodcem: 150 randů pro stařešinu Mapepe, 300 randů pro ženy za tance, 200 randů pro průvodce (1 rand = 1 namibijský dolar = 2,30 Kč)

Úterý 19.5.2009 – Tsumkve a okolí

Kolem osmé hodiny ráno nás opět budí sluníčko ve stanu, kdy je už pekelné horko. Po pomalé snídani vyrážíme na východ směrem k botswanským hranicím, ale pak uhýbáme na jih směr malé křovácké vesničky. Po jediné prašné silnici tímto směrem bylo několik ukazatelů na místní kempy, které spravují přímo křovácké komunity. Jsou to většinou vyčištěné plácky pod mohutným baobabem s ohništěm a někdy i přírodní sprchou. Po asi šedesáti kilometrech jsme přibrzdili u trojice křováckých stopařů, kteří se chtěli dostat do Tsumkve. Stáli zrovna na odbočce do vesničky Muroni. Zeptali jsme se pocestných a hned se jeden nabídl, že s námi pojede a ukáže nám cestu. I když cesta byla zřejmá, tak jsme pána vzali. Jelikož mluvil trošičku anglicky, tak nás mohl aspoň představit a uvést ve vesnici. Odbočka byla asi dva kilometry dlouhá a byla to rozhodne cesta pro 4x4 auto. Stále jsme drhli podvozek o trávu a někdy i o hlínu a několikrát nám skřípaly trněné keře o auto. Nebyl to žádný med.

Zašli jsme se do vesničky podívat. Hned nás pozdravil „starosta“ místní vesnice, který mluvil docela dobře anglicky. Zrovna sušil nějaké kořínky z místní buše. Ukázal nám seznam aktivit a jejich cen, co u nich můžeme podniknout. Ceny byly ty samé jako všude jinde. Všechny vesnice byly pod stejnou kontrolou turistické kanceláře v Tsumkve. Ono těch křováckých vesnic v okolí není až zas tak moc. Udělali jsme pár fotografií, rozdali několik indonéských hřebíčkových cigaret a jeli zase zpět.

Náš spolujezdec se najednou projevil, že by byl rád, kdybychom ho vzali do Tsumkve. Nám nevadilo, že byl načichlý od ohně a jemu nevadilo, že se chceme podívat ještě do jedné vesnice o kus dál. Zajeli jsme ještě do jedné vesničky, která se jmenovala Nama. Byla to vlastně předposlední vesnice před koncem cesty pro osobní auta. Na konce cesty je pak až vesnice Gum, tam jsme ale už nedojeli.

I když vesnice Nama byla načrtnutá přímo na silnici, tak byla přeci jenom asi 300 metrů vpravo od cesty s odbočkou a malým ukazatelem. Ve vesničce bylo plno lidí a mnoho z nich pletlo a vázalo náramky nebo náhrdelníky z pštrosího vejce. Jsou to typické suvenýry od Křováků. Stačí, když v okolí vesnice najdou zbytek skořápky z vylíhnutého pštrosa a zbytek zužitkují na náramky. Ze fotografování vesnice chtěli 100 namibijských dolarů, a tak jsme to vyřešili šalamounsky. Koupili jsme si dva náramky za 40 dolarů a podmínili jsme to tím, že si budeme moci vyfotografovat majitelku i s domkem. Moc se jí do toho nechtělo, ale nakonec svolila. Vesnici jsme si ale nefotografovali.

Po pár minutách jsme se již vraceli do kempu nazpátek i s naším stopařem. Vzali jsme si oběd a chvíli pracovali na počítači. Ve čtyři odpoledne jsme pak ještě jeli do centra města, tedy na hlavní křižovatku, kde jsme místním dali použité kanystry na benzín a šli se jen tak projít. Podařilo se mi udělat pár pěkných fotografií místních dam Herero, které se oblékají do mohutných šatů z viktoriánské doby (18. století) a na hlavě mají šátek s rohy jako býk. Velmi neobvyklý kostým. Cestou jsme ještě prohodili pár slov se skupinou Herero, která sem přišla z Gumu pás krávy (protože u Gumu je špatná či snad jedovatá tráva), ale místní vláda jim skot zabavila. Prý že nemají permit. Nepochopitelné. Takže buď Herero přijdou o krávy v Gumu kvůli trávě a nebo jim je zabaví vláda.

Středa 20.5.2009 – Zpět do civilizace

Dopoledne jsme vyrazili zpět do civilizace. Odřídil jsem celých 300 km po prašné silnici zpět do Grootfonteinu. Cesta byla rovná jako pravítko, vlevo vpravo byly jenom samé keře a nebo travina. Silně monotónní cesta byla jen málokdy přerušena křováckou vesničkou. A všechny odbočky byly pak již jen na auta 4x4. Kraj Bushmanlandu je opravdu především na čtyřkolky. Zde se hodně využijí. V okolí Tsumkve je i vodní pánev Nama Pan, kde se dají pozorovat zvířata.

Do města přijíždíme unavení a celí zaprášení. Vyměňujeme další peníze, dokupujeme zásoby v supermarketu Spar a jedeme dál do Okahandja.

Okahandja je větší městečko, kde jsme přespali v Okahandja Country Hotelu (v průvodci je ještě starý název Okahandja Lodge) v kempu. Za 60 namibijských dolarů měli snad nejlépe navržené kempovací místo. Trávník na stan, soukromý záchod i sprcha s teplou vodou, stoleček a lavice pod stříškou. Paráda. Škoda, že takový kemp nebyl třeba v Tsumkve.

Čtvrtek 21.5.2009 – Trhy v Okahandja

Dnes nás čekalo kolem 500 km, tak jsme zabalili sendviče na oběd a vyrazili do města na hlavní křižovatku, kde jsou asi největší trhy s dřevěnými suvenýry. Sošky, misky, obrázky, drobnosti, bižuterie, atd … Neuvěřitelně velký výběr z vyřezávaných věcí, které většinou pocházely ze Zimbabwe a nebo z namibijského výběžku Caprivi. Strávili jsme zde skoro tři hodiny a nakoupili spoustu suvenýrů pro rodinu a přátele. Jediné, co zde neměli, tak byly suvenýry z ptačích vajec od Křováků a pak také himbské ozdoby z Kaokolandu.

Když na mě pokřikovali prodavači, zda nemám nějaké tričko na výměnu a nebo boty, tak mě hned napadlo vytáhnout z batohu trička, která jsem stejně chtěl v Africe nechat, protože budu mít jinak v letadle nadváhu. Když jsem obchodníčkům ukázal tašku s mými hadry, tak se o ně skoro poprali. Každý si něco ukořistil a čekal, až se půjdu podívat k jejich krámku se suvenýry. Asi tři obchodníčci mi přenechali nějaký suvenýr jen za trička, jiní na mě vybalili trik, že musím ještě něco připlatit. S tím jsem nesouhlasil, a tak jsem si věci vzal zase zpět a tak je aspoň věnuji nějakému žebrákovi ve městě.

Teprve až kolem 15 hodiny jsme vyrazili dál na jih smět Windhoek, hlavní město Namibie. Windhoek se objevil na obzoru asi po hodině jízdy ve velmi pěkné a kopcovité krajině. Na svazích malých hor se blýskaly krásné vily, ke kterých bylo jasné, že město je domovem bohatých obyvatel. Zajeli jsme se podívat krásném křesťanskému kostelu v centru města a pak na vyhlídku, ze které bylo vidět celé město. Navštívili jsme i v krátkosti parlamentní zahrady, které byly krásně upravené a kde na trávnících piknikovaly velké rodiny.

Po 16 hodině jsme razili dál na jih směr Keetmanshoop, kam jsme dorazili asi v devět večer. Opět jsme se ubytovali v Bernice Beds v pokoji za 200 namibijských dolarů za dvoulůžkový pokoj bez snídaně (se snídaní by to bylo o 50 dražší). Je to asi nejlepší cena za pokoj v Namibii, co jsme kdy bydleli. S teplou vodou a televizí to je dobrý tip.

Pátek 22.5.2009 – Cesta do Kapského města

Dnes nás čekala nejdelší úsek cesty – asi 1000 km. Plánovali jsme vyrazit brzy ráno, ale to se nám asi nikdy nepodaří. Místo v sedm jsme vstávali v půl deváté a pak jsem teprve vyrazil se zaprášeným autem do myčky. V jediné otevřené myčce pracovali jen dva malí černoušci, takže než jsem se dostal na řadu a než pečlivě umyli naší Toyotu, tak byly dvě hodiny pryč a z města na jih jsme vyrazili až kolem jedenácté.

Uháněli jsme to po hlavním tahu Namibie sto čtyřicet nebo sto padesát, prostě jako o život. Doprava je v Namibii minimální, a proto jsme skoro nemuseli předjíždět. Na hranicích jsme byli kolem druhé, dostali jsme razítka do pasů a urychleně jeli dál na jih. Za hodinu jsme byli ve Springboku, natankovali jsme plnou nádrž a uháněli až do Cape Townu. Posledních 500 km jsem řídil jenom já, popíjel jsem Coca colu, a tak mi tělo pracovalo na plné obrátky a na únavu jsem ani nepomyslel. Během těch 500 km jsme opravdu ani jednou nezastavili. Skoro to byl zázrak.

V Kapském městě jsme se ubytovali v pidipokojíku hotelu Check Inn za 299 randů za pokoj i se snídaní, včetně hlídaného parkoviště.

Sobota 23.5.2009 – Jihoafrické vinice

Po snídani jsme vyrazili na pěší zónu na Waterfront, kde je zdarma wi-fi internet. Hned u KFC a open-air jeviště je rychlá síť WairelessG, na kterou jsme se napojili se svými notebooky. Vyřídili jsme pár zpráviček, dali si lehký oběd a vyrazili jsme směrem na východ mezi místní vinice. Asi 40 km od Kapského města je krásné městečko Stellenbosch, které je zasazené mezi mnoha vinicemi. Kolem dokola jsou překrásné hory a celá krajina nám moc připomíná Alpy. Je zrovna africký podzim, takže stromy žloutnou a černoši chodí už ve svetrech a čepicích. A my zrovna přijeli z vyhřáté letní Namibie. Jsou to velké kontrasty. Autem projíždíme krásné podzimní aleje. V městečku je mnoho krásných vilek, které asi patří bohatým lidem. Život tu musí být opravdu pohádka.

Nad Stellenboschem jsem chtěl zajet do vinice Delaire, která mi byla doporučena, ale byla zavřena kvůli rekonstrukci. Otevřou ji až v červnu 2009.

Pokračujeme dále do dalšího městečka Franshoek, které je také vyhlášené vinicemi. Jakmile jsme byli v centru, tak jsme cítili, že to je skoro jako nějaké rakouské nebo německé lázeňské městečko. Krásné nízké budovy, barokní fasády, drobné obchůdky. Krásné na pohled, ale s Afrikou nám to nějak nešlo dohromady. Jako bychom byli někde v Alpách.

Původně jsme měli namířeno až do 150 km vzdáleného Arnistonu, kde jsou krásné tradiční bílé domečky. Měl jsem vyhlídnuté místo - www.arniston-online.co.za - Arniston Seaside Cottages. Ale kvůli časovému skluzu jsme zvolili bližší pěkné městečko Hermanus, kam jsme dojeli asi kolem sedmé večer.

Je to také krásné místo na odpočinek. Našli jsme si skvělý hotýlek s prima atmosférou – Zoete Inval Travellers Lodge (za cenu 300 randů za pokoj pro dva bez snídaně).

Večer jsme ještě vyrazili ještě na obhlídku centra, kde je mnoho malebných restaurací. Nakonec jsme zašli na dlouho očekávanou pizzu.

Neděle 24.5.2009 – Městečko Hermanus

Dopoledne jsme vyrazili na vyhlídku nad městem. Hermanus je totiž krásně umístěn mezi pobřeží Indického oceánu a hory, ze kterých je na městečko a na moře krásný výhled. Do hor vede vyhlídková asfaltka, kterou jsme se rychle dostali nahoru. Hned jsme využili piknikové místo a snědli si svůj oběd. Všude okolo byly malé keříky, které patřily do skupiny jihoafrických fynbos. Rostla mezi nimi i krásná protea, ale byla většinou odkvetlá. Teď je tu v Jižní Africe podzim, tak tu fouká studený vítr a obloha už není tak jasná jako před měsícem.

Jedeme se podívat na místní písečné pláže s malými dunami, kde se prochází místní obyvatelé s pejsky. Když projíždíme kolem místních krásných vilek, všimli jsme si, že většina domků jsou spíše jenom taková letní sídla pro lidi z Kapského města. Nejsou trvalé obydlená a mnoho jich je tu na prodej. Hermanu je totiž také slavný kvůli pozorování velryb, které se sem připlouvají pářit a vyvádět mladé mezi červnem a prosincem. I když jsme bedlivě sledovali mořskou hladinu, tak jsme žádnou velrybu nezahlédli. Jsou to hlavně keporkaci (southerh right whale), kterě nemají hřbetní ploutev a když vyfukují vodu z dýchacího otvoru, tak výfuk má podobu písmena V. Hermanus byl také letos v roce 2009 vyhlášen nejlepším místem pro pozorování velryb z pevniny. Někdy totiž připlouvají velryby až těsně k pobřeží a je možné je sledovat z blízkosti třeba pěti metrů. Město má také svého vyvolávače velryb (whale crier), který pomocí dřevěného (nebo možná chalupového rohu) rohu oznamuje kde všude byly spatřené velryby a kolik.

Na pobřeží je také vybudována krásná pěší stezka v délce několika kilometrů. Je to moc pěkná procházka, která je prima i pro rodiny s dětmi. Na mnoha útesech jsou opravdu skvělé výhledy.

Pondělí 25.5.2009 – Opouštíme Afriku

Brzy ráno se balíme, abychom stihli dorazit do Cape Townu, odkud nám dnes odlítá letadlo v sedm hodin večer. Do města to je asi 75 km, podél pobřeží po vyhlídkové cestě. Je to jedna zatáčka za druhou, ale s moc pěknými výhledy na oceán. Cestou jsme ještě pojížděli městečkem Betty´s Bay, kde je malá kolonie tučňáků.

V Kapském městě ještě stíháme skočit na oběd, koupit benzín a s plnou nádrží vyrážíme na 15 km vzdálené letiště, kde vracíme auto ve společnosti Imperial Car Rental (spolupracují s Europcar). Bohužel nám zjistili odřený přední plastový blatník, který jsme asi zrušili u Křováků. Doufám, že toto poškození bude kryté z mého tarifu Super Cover, který jsem celou dobu platil. Celkově jsem platil u společnosti Drive South Africa 277 randů na den. Nakonec jsem auto půjčil až do konce pobytu v Africe, protože jen samotná cena jízdy sdílenou dodávkou na letiště (veřejná doprava na letiště nejezdí) stojí 150 randů na osobu (a nebo 250 randů taxíkem). Proto se vrácení auta vyplatí až na letišti.

Když se loučíme s naší toyotkou, tak musíme skoro zamáčknot slzu, jak nám přirostla k srdci.

V sedm večer nastupujeme do spoje Qatar Airways, se kterým letíme nejprve do Johannesburgu, kde strávíme akorát hodinku na letišti. Z letadla nevystupujeme, akorát nabíráme další cestující, a pak nás čeká asi devítihodinový let do Dohy v Kataru. Qatar Airways je pětihvězdičková aerolinka a podle toho služby taky vypadají. Jídlo je velmi chutné a výborný je také systém zábavy na obrazovce před námi. Systém nabízí asi 100 různých filmů (možná více) s několika různými titulky. Tak jsem si pustil Transporter 3 a Marthy a já.

Úterý 26.5.2009 – Z Kataru do Anglie

Do Dohy (hlavní město Kataru) jsme dorazili v osm ráno, kde nás přivítal děsivý třicetistupňový pařák. Nedokážu si představit, jak to tady musí vypadat v pravé poledne. Horko cítíme jen chvilku, po pár minutách nás autobus převezl do klimatizované letištní haly, kde je slušná zima. I když jsou venku třicítky, tak jsem si musel navléknout mikinu.

Středa 27.5.2009 – Zpátky doma