Jednou za život

"...taková menší díra, vypadá to tak na dvě hodiny práce, potřebujeme: six bridging leaders, four sand tracks and some hands", zní rozšafná Denisova francouzská angličtina. Zajímavej chlapík, ten Denis, uvažuju, když se otevřeným okénkem škrábu zpoza volantu ven z auta, abych se pokusil dostat k autu na čele konvoje a těm "frantíkům" píchnul. Stojíme totiž uprostřed džungle a kvůli tomu "velkýmu plevelu" nejdou ani otevřít dveře.
"Czech team, Czech team for team Holland over", ozve se z vysílačky příjemný hlas Caroline. "Jaká je vaše pozice na Terratripu, přepínám?" Tentokrát zní její hlas jakoby v éteru někdo skládal uhlí. Jsou někde vzadu už pomalu mimo dosah vysílačky. Asi se ztratili v itineráři a potřebují poradit, aby se "chytli". My jim ale moc nepomůžeme, náš Terratrip od včerejška stávkuje a kontrolujeme trasu jen tak nahrubo podle GPS.
Ale i satelitní navigace má tady při Camel Trophy na Borneu svoje háčky. To třeba dostanete asi 20 souřadnic na několik set kilometrů a jako šlehačka na dortu je k tomu přidáno varování, že nemusí být úplně přesné, protože byly snímány pouze z vrtulníku. O tom konečně svědčí jedno chybějící desetinné místo. Ale ono ani když všechno funguje, není vyhráno. Co je platný, když ručička na displeji už 15 kilometrů usilovně ukazuje doprava, když tam je jen neprostupná zelená zeď. Čas od času ta krabička začne zuřivě pípat a na displeji vyplivne sdělení "poor satelite coverage". Ono holt nad rovníkem a nad Borneem zvlášť, si asi družice tak často dostaveníčko nedávají. Nebo nám stíní zelený příkrov nad námi?
"One - two - three - go", poslouchám vzrušený a zadýchaný hlas z vysílačky a přemýšlím, komu patří. Zní mi to nějak nezvykle. Po tomhle odpočítávání má přece zařvat ve vysokých otáčkách několik motorů, začít se protáčet 8, 12, 16 nebo 20 terénních pneunatik, lítat bláto. Ale po "go" se rozhostilo ticho, stejné jako před chvílí. Tohle malé drama se odehrává několik desítek kilometrů za námi. My jsme tam projeli předevčírem. Měli jsme štěstí, že jsme byli mezi prvními. Vlastně rutina, asi 40 metrů dlouhá mud hole - jáma plná bláta. Vjet co nejdál, vyjížděcí plechy, naviják, 15 minut na jedno auto. Během odpoledne přišli dvě průtrže. No, průtrže, prostě si představte, že nad vámi někdo najednou obrátí rybník. Jenže v té době byla ještě téměř polovina konvoje před inkriminovaným místem. Teď, o den a půl později, stále ještě bojují s blátem po pás. My se jen můžeme domýšlet, co se tam děje, z útržků, zachycených ve vysílačce. Nemůžeme pomoci. Jsme už na druhé straně řeky, kterou přední část konvoje překonávala celou noc a den. Krátím si čas klábosením s domorodci, kteří nám přinesli k snídani papayu. Když se dozvídají, odkud jsme, hned chrlí: "Novotná, Mandlíková, Lendl...", a já nestačím zírat.
Odpočítáváním: "1 - 2 - 3 - go", které se stalo takovým nepsaným mottem letošní Camel Trophy, se synchronizují řidiči při vytahování zapadlého auta, aby se rozjeli současně. To se k zapadlému autu zapojí zpředu jedno, dvě, tři nebo v případě potřeby dokonce i čtyři auta, která už projela a systémem: děda za řepu, bába za dědu..., se snaží ztroskotace vyprostit. Když se vláček rozjede, nesmí se zastavit, dokud nedojede na pevnou zem. Vyprošťované auto skáče v hlubokých kolejích jako splašené, ale jinak se to nedá. Podvozky trpí.
"Vsst, vsst", připadám si jako nevolník při sklízení cukrové třtiny. Oháním se mačetou. Prosekáváme průjezd, abychom se dostali zpět z řeky nahoru na původní cestu. Objížděli jsme spadlý most a teď hledáme, kudy z řeky ven. V řadě vedle mne postupuje Sam, Jihoafričan. Jako při žních před sto lety, vedle sebe ve stejném rytmu: "vsst, vsst". Periferním viděním si od něj kontroluji odstup. Je to správnej kluk, hrr do každé práce, síly za dva, ale problém je, že někdy je hrr až moc. Předevčírem se ťal mačetou do holeně. Krve jak z vola, ale pět stehů to spravilo a dneska maká jakoby nic.
Volám vysílačkou Turky. Chci si jít popovídat. Nasuh byl na podzim na Aconcague a loni na Everestu - jako první ze své země. Jsou o pět aut vpředu, to vzdávám. Před půl hodinou jsme zastavili na noc. Land Rover Discovery je široký 2189 mm. Cesta, místy tunel, kterou první auta v tom metrovém plevelu projela je široká 2189 mm. Nejjednodušší cesta na návštěvu ke kolegům vede horem přes střechy aut.
Už poněkud jednotvárnou konverzaci v éteru v angličtině se jednotlivé posádky snaží osvěžit svou mateřštinou. Francouzi se Švýcary nebo Belgičany, Italové s Řeky, Španělé s Kanáry, my s Poláky. Jarek s Michalem jsou skvělí kluci. Zhruba v polovině na ně padla ponorka a až skoro do konce spolu nepromluvili. Když si chtějí popovídat, přijdou za námi. Každý zvlášť. Konvoj se zastavil. Vpředu je zapadlý místní náklaďák Mitsubishi a brání průjezdu. Obdivuji, že se s jednou poháněnou nápravou dostal až sem. Řidič se závozníkem říkají, že jsou tu už pět dní a my jsme první kdo jede okolo. Řidič to bere stoicky.
V Indonésii se jezdí vlevo. Ovšem ve vnitrozemí Bornea se to tak nebere. Každý jede tudy, kde se mu zdá lepší terén a kde jsou vyjeté koleje. Provoz je více než řídký. Je to hra nervů, kdo nevydrží a uhne dřív. Organizátoři nás už na začátku důrazně varovali. V oblastech těžby dřeva jezdí těžké náklaďáky s ještě těžšími kládami. V zatáčkách jezdí vždy vnitřkem, protože by se do nich jinak nevešly. Nu dobrá. Ale to dilema před levotočivou zatáčkou: Mám jet vnějškem, tudíž vpravo, protože proti mně vyjede dřevařský truck, nebo mám jet normálně, tudíž vlevo, protože tam může být normální auto, které by mělo jet normálně vlevo, pokud zrovna náhodou nepojede vpravo, protože se mu tam zdá lepší cesta.
Dneska máme vyjímečně čas si v klidu uvařit. Přebírám se už po několikáté kufrem s alobalovými sáčky se specielní horolezeckou sušenou stravou. Je to docela dobré, prý daleko lepší, než vloni. Když je ale máte k obědu i k večeři skoro měsíc a na výběr jsou 4 druhy, tak i ty nejlepší vám brzo lezou krkem. Když se nám podaří ve vesnici koupit sardinky, sušenky, nebo ananas, tak to je svátek.
"A sakra, to nevypadá dobře", říká Zdeněk. Ve světle reflektorů mezi provázky deště vidíme před sebou v blátě dvě stopy, které vedou rovně. Problém je v tom, že cesta zatáčí vlevo. Jsou to Němci. Snad před pěti minutami se vystřídali za volantem. Za ním jsme všichni už 20 hodin. Snažíme se dohnat časový skluz, způsobený nečekanou obtížností předešlé trasy v centru Bornea, kdy jsme postupovali tempem šest kilometrů za den. Němci to přečkali ve zdraví. Jen Christine je trochu v šoku a Thomasovi teče červená z nosu. Za chvíli je jejich Discovery zase na všech čtyřech. Odnesl to jen pravý přední blatník. Nejsou první, kdo šel dneska "na budku". Japonci si "odskočili" při 80 km/h. Pomuchlali střešní nosič a Minoru má z jednoho žebra dvě. Dostal pružný obvaz a zbývající tři dny do cíle vydržel bez úlev.
Zase Japonci. Bezmocně se zastavili v mělkém blátě. Do nánosu prachu a bláta na zadním okně mají prstem napsáno: "2WD" neboli 2 wheel drive. Mají zlomenou poloosu, nebyl čas na výměnu a tak jedou jen s pohonem přední nápravy. Prší. Nechce se nám z auta do bahna, vyndávat popruh a navazovat je. Pomaloučku dojíždím zezadu k jejich autu, až se něžně předním rámem dotknu jejich nárazníku. Takový ocelový automobilový polibek. Pomalu pouštím spojku a jemně auto před sebou tlačím, dokud nedosáhne pevnější podklad.
Připadám si, jako v té pohádce, co převozník už léta převáží a marně čeká na vystřídání. Sedím na raftu už 7 hodin, bolí mně hlava z rándálu lodního motoru a výfukových plynů, mám žízeň a hlad.
Tentokrát jedeme přes řeku jako první. Jsou 4 hodiny ráno. Celou noc silně pršelo. Proud v řece je podstatně silnější, než večer. Během dne stoupne hladina o 1,5 m. Na převážení aut přes řeku vezeme s sebou dva rafty, vlastně katamarany: dva nafukovací válce spojené duralovou konstrukcí, na kterou najede auto. Vzadu jsou dva 25koňové lodní motory. A právě těm asi to vytřásání v autě moc neprospělo a teď trucují. Vystřídali jsme dnes ráno všech pět (jeden záložní), abychom namontovali dva, které jediné vypadají, že budou fungovat. Fungovali, ale jen do té doby, než jsme dojeli doprostřed řeky. Pak se jeden zastavil. Místo pro vylodění není tak lehké najít. Břehy jsou strmé a bahnité a i s použitím navijáku je obtížné dostat auto z raftu na břeh. Máme vytipované místo asi 300 metrů po proudu. S jedním motorem je ale raft neovladatelný a proud nás žene zpět na náš původní břeh pod převislé větve. Na poslední chvíli se mi podaří kolem silného stromu přehodit lano a tak "zakotvit". To ale nečekal Michal, uklouzl a spadl do vody mezi kolmý břeh a třítunový raft. Podařilo se nám ho vytáhnout zlomek sekundy předtím, než silný proud přitiskl tři tuny ke břehu. Michal si teď polsky ulevuje.
Mezitím se vzbudil k životu druhý motor. V tuhle chvíli je naše cílové místo téměř naproti. Travers v silném proudu s autem na palubě musíme provést rychle a přesně. Když jsme byli asi 10 metrů od břehu, jako naschvál vysadil pro změnu druhý motor. Proud nás začíná pomalu snášet dolů. Po chviličce váhání skáču se silným lanem v ruce do kalné vody. Nečekám takovou hloubku a těžký hák na konci lana mne "přibíjí" pod hladinu. Za mnou skáče i Eddy a nakonec se nám podaří obě lana na břehu zaklesnout. Kdyby nás proud snesl níž, ani s oběma motory bychom proti proudu nevyjeli a velmi obtížně bychom hledali místo, kde dostat auto na břeh. Navíc po několika stech metrech byla domorodá lávka, spojující dvě části vesnice podél břehů. Tu bychom vzali s sebou.
Teď už zbývá přeplavit asi jen šest aut. Přijíždějí postupně, zhruba po půl hodině. Obličeje uvnitř jsou špinavé, unavené a nevyspalé. Pro závěr konvoje to bylo zase náročné. Po těch, co přijíždějí, nemohu chtít, aby mne vystřídali. Mají toho sami dost. Využíváme s Eddym alespoň jejich vysílačku a voláme do dva kilometry vzdáleného kempu, ať nás někdo přijde vystřídat, ale pět dní před cílem se už do práce nikdo jako na začátku nehrne. K dispozici je už jen jeden raft. U druhého praskl nafukovací válec. Ten se vyměnil za náhradní, ale hned při první jízdě najel na ostrou větev a dopadl stejně. Na našem raftu jeden válec také malou trhlinou utíká. Snažili jsme se ji provizorně opravit pomoci automobilové duše, ale přesto je potřeba skoro nepřetržitě pumpovat. Konečně nás po sedmi hodinách a 17 převezených autech přicházejí vystřídat. Je to Zdeněk s Jarkem.
Vyrazil jsem dopředu. Pěšky. Konvoj se posunoval rychlostí daleko menší, než byla rychlost mojí chůze. Po třech týdnech za volantem nebo dřiny s krumpáčem či sekerou jsem už toužil alespoň na chvíli se volně projít. Šel jsem po pěšině, kterou do této chvíle používali jen domorodci. Hluk motorů a mnoha lidských hlasů postupně slábnul a nakonec jsem se ocitl sám v okolní přírodě. Pomalu začínám opět mimovolně vnímat větve pod nohama stejně jako oblačnost na horizontu a relief okolní krajiny. Poslouchám zvuky, přicházející z džungle. Jdu asi pět kilometrů okouzlen bezprostředním kontaktem s okolní přírodou. Pak potkávám skupinku domorodců. Jeden z nich umí trochu anglicky, tak si trochu povídáme. Líbí se mi jeho mačeta - "parang", ale prodat ji nechtěl. Domorodci pokračují svou cestou, já si sedám na zem a čekám, než přijede první auto.
Ten den jsme nocovali u vesnici. Večer jsme vyrazili do obchodu se smíšeným zbožím a hospody v jednom. Po nákupu několika kartonů piva jsem se paní domu nenápadně zeptal na parang. Napřed nemohla pochopit a pak jí přišlo srdečně k smíchu, že chci koupit starý rezavý parang v dřevěné pochvě s vyřezávanou rukojetí po nějakém předkovi, který vytáhla z haraburdí. Bylo to stejné jako by černoch přijel do jihočeské vesnice a od tetky na zahrádce chtěl koupit motyčku.
Camel Trophy může být jen jednou za život. Věřím, že na Borneo se ještě někdy podívám. Ale ta parta skvělých lidí se už opakovat nebude: Nasuh, první Turek na Everestu (tři týdny po Borneu jede na McKinley), prý se určitě na nějakém vršku potkáme, Jihoafričan Pieter, průvodce na safari (mám se přijet mrknout), milovník přírody, romantik, kterého už dvakrát uštkla mamba, Francouz Eric, horský vůdce ze Chamonix, Bjorn, norský učitel, extrémní lezec, až přijedu, tak mě prý vezme na Prekestolen, nezaměstnaný herec William z Anglie, hasič Ato z Helsink, Ken z Vailu v Coloradu, co v létě dělá tesaře a v zimě učitele lyžování a horského záchranáře, švýcarský pilot Andrea nebo německý policajt (vůbec na to nevypadal) Eberhard...

S Land Rovery kolem světa za 27 dní

"Konvoje probíjející se neprostupnou džunglí a treky nedotčenou divočinou jsou dnes již minulostí," říká ředitel soutěže Nick Horne, který měl na povel většinu posledních ročníků Camel Trophy. "Moderní dobrodružství 21. století se nevyhýbá zemím s vyvinutou infrastrukturou a může využívat urbanizovanou krajinu stejně tak, jako odlehlé oblasti. Jde jen o vlastní kreativitu, kde si pro sebe najdeme dobrodružnou výzvu," dodává Nick Horne.
Řekněte, co si představit lákavějšího a atraktivnějšího? Během čtyř týdnů čtyři časová pásma, čtyři zcela odlišná místa světa, na každém řídit jiný model terénního auta značky Land Rover s expediční výbavou… K tomu horská kola, kajaky na divokou vodu, horolezecké vybavení, přístroje GPS na orientaci… Ovšem tohle čekalo jen na 16 vyvolených. Nakonec se na start prvního ročníku Land Rover G4 Challenge postavilo čtrnáct mužů a dvě ženy. Čekal na ně horský terén, městské prostředí i poušť. Šestnáct účastníků bylo rozlosováno do osmi dvoučlenných týmů, které z východního pobřeží USA zamířili během první etapy do kanadského Quebeku. Jízdě autem v náročném terénu se sice posádky nevyhýbaly, byla by přece škoda nevyužít terénní vlastnosti landroverů osazených navijáky, ale auta sloužila především jako dopravní prostředek. Během každé ze čtyř etap se však pilně závodilo v různých sportech. Jezdilo se na kajaku, na horském kole, skákal bungee jumping, slaňovalo, běhalo v neznámém terénu… Oproti Camel Trophy se však posádky neprobíjely extrémním terénem, kudy před nimi ještě žádné auto neprojelo. Druhá etapa se odehrávala v jižní Africe, třetí na západě Austrálie a finále proběhlo na jihozápadě USA. Během pěti týdnů museli soutěžící zvládnout za volantem celkem 6400 kilometrů přičemž teploty se pohybovaly od minus 20 oC v Quebeku po plus 30 oC v jižní Africe...