BHÚTÁN: Země hřmícího draka

Země hřmícího draka – Bhútán – duchovní srdce Himalájí. Na každém kroku – ať již v bhútánských ostře zaříznutých údolích nebo na vrcholcích Himalájských hřebenů – cítíte duchovní podstatu země. Krajina je posetá vzpomínkovými chorteny a úhlednými goembami, dzongy nebo lhakhangy, které na oklojdoucí poutníky shlíží většinou z krkolomných výšek, rozpřahují ochranitelská křídla budhismu a poskytují možnost modlitby, zatočení mlýnkem, úniku do nehybného klidu, monotónního předřikávání a rozjímání, které ruší jen pohvizdovéní větru a smích hrajících si malých mnichů, strážců posvátných míst. Čas jako by se zastavil a poutník ustrnul v myšlenkách a náruči úchvatné přírody.

Území dnešního Bhutanu patřilo do poloviny 7. století k indické říši Kámarúpa. V roce 746 sem z Tibetu dorazil do dnešních dnů velmi uznávaný Guru Rinpoče (Padmasambhava) aby zde vymítal zlé duchy. Podle legendy se mu mise zdařila a démona (včetně tehdejšího krále a jeho nejbližších) obrátil na Buddhistické náboženství a zahájil období rozkvětu království. Raná historie Bhútánu je opředená spoustou mýtů a ústních legend o bojích s démony i Tibeťany (jejichž invaze byly obvyklé především ve středověku). Většina psaných dokumentů se bohužel nedochovala díky četným zemětřesením a požárům, které zemi v minulých stoletích sužovaly. Jisté ovšem je, že roku 1616 přišel do Bhútánu Ngawang Namgjal, vysoký tibetský lama sekty Dugpa kagjü, který sjednotil zemi, do té doby rozdělenou do řady mezi sebou bojujících klášterů a lámů. Ngawang Namgjal zavedl pevný systém duchovně-světské vlády: dědiční Zhabdungové představovali duchovní moc a Regenti - vybíraní z nejmocnějších šlechtických rodů nebo vlivného úřednictva - reprezentovali vládu světskou. Tento politický systém přetrval až do vyhlášení monarchie roku 1907, kdy se s britskou pomocí vlády ujala panovnická dynastie Wangchucků.

Putovat Bhútánem je obtížné z čistě praktických důvodů: cestovní ruch je zde omezen a výrazně zpoplatněn (za den pobytu v království musíte zaplatit částku cca 200 - 220 US dolarů). Cestovat sem individuálně je nemožné a poznání chtiví turisté jsou odkázáni na oficiální turistické agentury a průvodce, kteří za výše uvedený nemalý peníz zařídí celou cestu po Zemi hřmícího draka téměř podle jejich nejidealističtějších představ (do některých částí země je však přístup turistům nedoporučován nebo zakázán, a to z různých důvodů, hlavní roli však hraje bezpečnost na cestách a dostupnost vhodného zázemí). V posledních letech se možnosti turismu v Bhútánu hodně zlepšily (v roce 2006 navštívilo tuto zemi údajně cca 14 tisíc cizinců), a to především proto, že turistika je jedním z nejdůležitějších finančních příjmů země, hned vedle výroby elektrické energie a jejího prodeje do Indie. Já a moji kolegové jsme se dostali do Bhútánu trochu netradičně - pracovně, na hromadné vízum (bez platby nezbytných 220 US dolarů denně). Vše zařídila Bhútánská Univerzita a schválil samotný panovník: i přes to jsme se museli v království pohybovat všichni společně jako skupina a pod vedením několika univerzitních představitelů – velmi milých a obětavých průvodců, s neodmyslitelným úsměvem na rtech…. Ten úsměv (trochu nesmělý, o to vřelejší) se pak stal naším neúnavným průvodcem po celé dračí zemi….

Lidé v Bhútánu jsou zdvořilí a ochotní, vždy s téměř dětským úsměvem na rtech a neutuchajícím zájmem o to odkud přicházíme, kdo jsme a jak žijeme tam kdesi v Evropě. Stále na nás někdo mává a snaží se navázat hovor; většina domorodců ovládá skvěle angličtinu, i když jejich úředním jazykem je „bhutánština“ - dzongkha. Měnou je zde bhútánský ngultrun, který má stejný kurs jako indická rupie. Ostatně – v Bhútánu lze rupiemi i volně platit; zaplatíte v rupiích, vrátí vám ngultruny a naopak. Ale pozor: před odjezdem z království je nutno finance přehodnotit a místní měnu striktně ponechat v Bhútánu: mimo království hřmícího draka už ngultrun nesměníte. Ale nebojte, takové bankovní Bhútánské dobrodružství je skutečně nezapomenutelné: každý se v královské bance cítí jako velmi vážený zákazník. Věc probíhá asi následovně: nejprve musíte najít banku (resp. bankovní čtvrť) a pak projít okolo po zuby ozbrojené stráže do útrob finančního zařízení: zde se vás již většinou někdo ujme a zavede do kanceláře ředitele. Ředitel banky pohovoří o tom jak se máte, jak se vám v zemi líbí, kam cestujete… nabídne čaj … a asi po půl hodině se nenápadně pozeptá, co vlastně v bance pohledáváte. Výměna peněz (najlépe dolarů, eura zde nemají moc rádi) proběhne do hodinky, možná devadesáti minut…. A světe div se, všichni se u ní od ucha k uchu usmívají. Z banky se pak vznášíte jakoby na křídlech místního draka, zralí na jedno pravé bhútánské – nejlépe Druk 1100: Pivo je to srovnatelné s Plzní, světlé, silné, uklidňující…. dostupné v každém pouličním baru nebo restauraci za pouhých 30 až 60 ngultrunů nebo rupií. Co dostupné není jsou cigarety: prodej cigaret a kouření na veřejnosti je v Království řvoucího draka zakázané a údajně pokutované. Ale jak jsem tak pozorovala své kolegy z různých částí světa, vlastně ani kouření není v Bhútánu žádný problém, cigaretku v ruce každý rád přehlédne…. Pokutu 225 US dolarů za celý měsíc nezaplatil žádný z intenzivních kuřáků (a i ty cigaretky kdesi sehnali). Důležité je kouřit s úctou a pokorně, možná i s úsměvem…..

Phuetshonling (vlastně nejobvyklejší vstup do Bhútánu), nedaleká průmyslová Pashaka a údolí řek Torsa a Basa jsou oblasti jakéhosi Bhútánského předpolí: můžete odsud dohlédnout do indické roviny, Himaláje zde pouze nenápadně začínají jako erozivními brázdami zvlněné kopečky a příroda je neprostupná; jednolitý, mohutný, oslnivě zelený prales plný jedovatých hadů, ojediněle ozdobený korálky šedých území, vyrvaných vegetaci, stužkou silnice nebo mocnými sesuvy. Městská zástavba je pak stejná jako v celém království: většinou třípatrové, zdobené domy, bíle omítnuté, s modrými, zelenými a červenými malbami a černými rámy oken, v každé vesničce upravená, nazdobená goemba (budhistický kostel) a několik chortenů (jakýchsi kapliček tibetského, nepálského nebo indického stylu), které jsou vždy nově omítnuté a skvěle udržované, ověšené modlitebními praporky – ty jsou ostatně téměř všude, kde se vyskytuje voda, duchovní místo nebo význačná stavba. V Pashace je možno vidět i rozsáhlou průmyslovou oblast Tashi Commercial Corporation, kde se vyrábí karbid a jiné chemikálie ve velkém, s ubytovnami pro pracovníky, vlastním klášterem, školu a hřištěm… bohužel v zátopové oblasti řeky Basa.

Malebné město Paro se táhne údolím řeky Paro Chhu několik kilometrů. Tvoří ho malé, ale pěkné centrum v okolí klášterní pevnosti, se spoustou restaurací, barů a prodejen suvenýrů, dále letiště a řada hotelů i resortů – útočišť různých cenových úrovní pro skupinky turistů. Nejčastěji zde potkáváme Němce, Dány, Angličany, většinou v důchodovém věku. Klášterní pevnost Paro (Rinpung) Dzong je nejčistší ukázka bhútánské architektury středověku. Dzong přežil všechno: nájezdy Tibeťanů, oheň i zemětřesení. Nejvážněji byl poškozen v roce 1897 při zemětřesení o síle 8,7 °Richterovy stupnice a následně pak při velkém požáru v roce 1907, vždy byl ale svědomitě opraven, a tak do dnešních dnů vyráží dech svojí starobylou nádherou, duchovním nábojem a impozantností. Skládá se z reprezentativního vchodu, centrální věže a několika dalších budov s mnoha samostatnými chrámy, po kterých nás provázejí dva asi 11-ti letí mniši v červených úborech a rozšmajdaných sandálech. Vznešené vystupování jim ale vydrží jen na hlavní nádvoří, kde se začnou pošťuchovat, honit a hrát fotbal s jednou z rozpadajících se bot. Pokřikování mnichů se rozléhá mezi zdmi dzongu, které jsou nádherně vyzdobené dřevem se spoustou vyřezávaných ornamentů ve zlaté, červené, modré a žluté barvě a mandalami života.

Nejkrásnější pohled na Bhútánsko-Tibetskou hranici a vrcholek Jhomolhari je z průsmyku Chellila, přes tisíce pestrobarevných, ve větru tančících modlitebních vlaječek a bílých praporů ve výšce 4000 m n. m.. Chellila passem prochází cesta z Para, přes vesničku Bondey do Haa a lze zde zahlédnout i nejstarší klášter jeptišek v Bhútánu – Kila Nunnery – založený v 9. století jako meditační útočiště. Dnes zde, ve výšce 3 998 m n.m. a 4 km od průsmyku, žije pouze 32 řeholnic ukrytých v lesích, oddaných modlitbám a himalájskému větru. Vyhlídka do údolí Haa i na druhou stranu, na Himalájské hřbety je úchvatná, slunce bodá do očí, jak se odráží od namodralých ledovců a hlava se trochu točí z nadmořské výšky a té mystické krásy kolem. Jen jedna vada ruší únik do neposkvrněné přírody: řada mrtvých stromů, uschlých po napadení kůrovcem, které byly v rámci prevence spáleny a ponechány svému osudu. Vztahují černé pahýly k blankytné obloze jako připomínka reality 21. století.

Hlavním městem Země řvoucího draka je Thiphu v nadmořské výšce 2 320 m n.m. Rozkládá se v údolí řeky Wangchhu, které je daleko užší než údolí řeky Paro, téměř bez lesů, jen s obdélníky políček a houstnoucí zástavbou. Cesta od soutoku řek Paro a Wangchhu – z Chuzomu - do hlavního města Bhútánu, v jehož bezprostřední blízkosti žije i královská rodina Wangchucků, je skoro nesjízdná a prašná tak, že není vidět na krok. 31 km mezi Chuzomem a Thimphu jedeme skoro 4 hodiny, v řadě kodrcajících se náklaďáků, proplétáme se mezi pracujícími silničními dělníky, kteří drtí skály na štěrk a holýma rukama vyrovnávají povrch cesty. Thiphu je na první pohled ošklivé zaprášené město, které vypadá jako staveniště. Nová výstavba je všude – domy, chrámy a kostely, chorteny, silnice, vše skoro roste před očima. Ale když Thimhu více poznáte, zamilujete si ho. Je to údajně jediné hlavní město v Asii, kde dopravu neřídí semafory, ale policista v kukani uprostřed ulice, kde zažijete vznešenost klášterů i bídu slumů, oblíbenost Národního vzpomínkového chortenu, divadlo hudby i pouliční prodavače „doma“ - směsi betelových oříšků, zelených listů a vápna. Trhy zde voní kořením a obětními ohni, všude zní smích a dohadování nakupujících mnichů, štěbetání maminek, které hovoří o novinkách dne a u toho dětem vybírají vši z vlasů, houkání klaksonů a mumlání modliteb. Mezi nohama se vám stále pletou vyhlášení bhútánští psi, kteří ve dne polehávají a v noci vyjí. Thimphu vyzařuje nedefinovatelnou pohodu všedního dne, plnou kontrastů mezi novým a starým světem, mezi minulostí a budoucností. A v neposlední řadě, pyšní se nádherným okolím včetně Motithang rezervace, kde uvidíte typické bhútánské zvíře, legendami opředené takini, národní symbol s vazbou na bhútánskou náboženskou historii a jeden z bláznivých kousků buddhistického mnicha Drukpa Kunleye.

Do roku 1961 byla hlavním městem Země hřmícího draka Phunakha, známá především svým kouzelným klášterem na soutoku řek Mo a Pho (Matka a Otec). Phunaka leží ve výšce pouhých 1 200 mn.m. v úrodné rovině s občasnými usedlostmi a kláštery: v okolí snad nejzajímavější je Khuruthang Goemba, kterou v roce 2005 vybudovala matka IV. krále země v kopcích na Metshinou nebo Chimi Lhakhang při vjezdu do Phunak Tsang Chhu, jehož základní kámen byl položen v roce 1499 a dodnes je oblíbeným poutním místem, usazený jako drahokam uprostřed barevných čtverců políček, na strmém břehu řeky (viz. Fotografie Vesnice). Sám Phunakha Dzong je ale bez konkurence. Pohled na klášter je nádherný, na hrdý, zároveň však ladný bílo-červený buddhistický komplex se zlatými střechami, vzrostlými stromy jaracanda a pamětním chortenem v předpolí. Phunakha Dzong je údajně nejkrásnější Bhútánský klášter.

Tak se vydejte na cestu…… do srdce Himalájí, které vám přiroste k srdci.