Vojtěch Filip - Pákistán - vzhůru po karákóramské dálnici
Mladý stát Pákistán je slepenec mnoha různých zemí a národů, kde žijí přívětiví a pohostinní lidé. Západní pohled na Pákistán jako nebezpečnou zemi se na místě zcela rozplývá a z Pákistánců jsou ti nejpříjemnější a nejpoctivější lidé této planety. Moje cesta vedla od pusté íránsko-pákistánské hranice přes pouště Baluchistánu a bohatý Paňdžáb až na sever do rozeklaného Karákóramského pohoří, které jsme projel po Karákóramské dálnici, právem považované za osmý div světa.
Karákóramská dálnice, jejíž okolí bude hlavním tématem přednášky, je sice úžasné dílo člověka, ale k obdivování jsou tam především okolní velehory a lidé v nich žijící.
E-mail z cesty: Dnes se ještě
naposledy pořádně najíst, od zítra už jen tajně, aby mě žádný muslim neviděl.
Začíná totiž Ramadán a jíst a pít se bude jen v noci. Měl jsem se tedy dnes
pořádně najíst, ale nebylo kdy, den jsem strávil především na cestě. Ovšem na
Cestě s velkým C, na osmém divu světa, Karákoramské dálnici. Zbořte pyramidy,
už nejsou zajímavé, osmý div světa je mnohem lepší. Je to tedy šílenost,
silnička se proplétá horami, přilepená na kolmých skalách, někde zavěšená na
mostech vysoko nad řekou Indus. Většinou vede hluboko v kaňonu a často jsou k
zahlédnutí obrovské hory pokryté ledovci. Rozhodně to není žádná alpská
silnička se zábradlíčky. Asfalt, pokud tam právě nějaký je, většinou končí
přímo skalním srázem, značka "pozor padá kamení" stačí jen jedna – s
platností na příštích pět set kilometrů. Jen pár desítek let starou "dálnici"
(z našeho pohledu spíše úzkou okresku, kde se často dvě auta vyhnou jen na
těsno nebo se čeká, až ti v protisměru projedou) je třeba neustále vyspravovat.
Čas neúprosně obtiskává svůj chrup do vozovky, časté sesuvy kamení, protékající
voda, vše dálnici neustále ničí. Ale cesta je to úchvatná, osmnácti-hodinová
cesta z Islamabádu do Gilgitu sice nebyla nejlepší na spaní (polovinu
cesty jsme jeli přes noc), ale seděl jsem vepředu a přes pavučinu prasklin v
předním skle jsem měl ty nejlepší výhledy do propastí, které se neustále
otvíraly před autobusem a kterým řidič v posledních chvílích uhýbal v plné
rychlosti do ostrých zatáček. Zítra kupuji nové „sekndhendové“ boty a hurá do
hor!
Ve staronových botách jsem
prochodil okolí Gilgitu, Karimabádu a Passu, populárních zastávek, odkud se dá
vyrážet dál do okolních hor a na ledovce. I když se nechá jít vysoko do hor (k
čemuž okolní sedmitisícovky přímo lákají), s cepínem, tlupou najatých průvodců a
kuchařů, mnoho dnů od nejbližší civilizace, raději jsem se vydal jen na malé
„procházky“. Ale tyto procházky jsou překvapivě úžasné, a i když jsem si občas
stoupl na ledovec nebo se rukama přidržel skal, spíše jsem obdivoval dílo
člověka. Lanové mosty přes široké řeky, zavlažovací kanály vytesané do skal
přivádějící pitnou vodu mnoho kilometrů, to vše ukazuje na pilnost místních
lidí. Setkání ve vesnicích na cestě jsou příjemná a pohostinnost místních
obdivuhodná – překvapivě často se najde i někdo, kdo umí anglicky, takže se
rozhovor dostane dál než k velebení Alláha a přání dobrého dne. Pak mohu
poslouchat příběhy i obyčejné nadávání na místní vládu. S Ramadánem to nakonec
také nebylo tak horké. V místech, kudy projíždím, žijí především Izmaelité,
kteří představují poněkud volnější větev Islámu, proto i Ramadán je pro ně
spíše o půstu duše od špatných věcí, než o hladovění a žíznění. Ale jí se pouze
doma nebo v restauraci, na ulici je to nevhodné, je neslušné jíst před
ostatními, kteří drží Ramadán se vším všudy. Ale v horách je to stejně jedno,
jídlo si koupím v městečkách i na ulici (že si jej sním jako ostatní doma)
a pak jej v pohodě jím na cestě k ledovcům vysoko nad sebou.