Zpráva z Pákistánu

E-mail z cesty: Dnes se ještě naposledy pořádně najíst, od zítra už jen tajně, aby mě žádný muslim neviděl. Začíná totiž Ramadán a jíst a pít se bude jen v noci. Měl jsem se tedy dnes pořádně najíst, ale nebylo kdy, den jsem strávil především na cestě. Ovšem na Cestě s velkým C, na osmém divu světa, Karákoramské dálnici. Zbořte pyramidy, už nejsou zajímavé, osmý div světa je mnohem lepší. Je to tedy šílenost, silnička se proplétá horami, přilepená na kolmých skalách, někde zavěšená na mostech vysoko nad řekou Indus. Většinou vede hluboko v kaňonu a často jsou k zahlédnutí obrovské hory pokryté ledovci. Rozhodně to není žádná alpská silnička se zábradlíčky. Asfalt, pokud tam právě nějaký je, většinou končí přímo skalním srázem, značka "pozor padá kamení" stačí jen jedna – s platností na příštích pět set kilometrů. Jen pár desítek let starou "dálnici" (z našeho pohledu spíše úzkou okresku, kde se často dvě auta vyhnou jen na těsno nebo se čeká, až ti v protisměru projedou) je třeba neustále vyspravovat. Čas neúprosně obtiskává svůj chrup do vozovky, časté sesuvy kamení, protékající voda, vše dálnici neustále ničí. Ale cesta je to úchvatná, osmnácti-hodinová cesta z Islamabádu do Gilgitu sice nebyla nejlepší na spaní (polovinu cesty jsme jeli přes noc), ale seděl jsem vepředu a přes pavučinu prasklin v předním skle jsem měl ty nejlepší výhledy do propastí, které se neustále otvíraly před autobusem a kterým řidič v posledních chvílích uhýbal v plné rychlosti do ostrých zatáček. Zítra kupuji nové „sekndhendové“ boty a hurá do hor!

Ve staronových botách jsem prochodil okolí Gilgitu, Karimabádu a Passu, populárních zastávek, odkud se dá vyrážet dál do okolních hor a na ledovce. I když se nechá jít vysoko do hor (k čemuž okolní sedmitisícovky přímo lákají), s cepínem, tlupou najatých průvodců a kuchařů, mnoho dnů od nejbližší civilizace, raději jsem se vydal jen na malé „procházky“. Ale tyto procházky jsou překvapivě úžasné, a i když jsem si občas stoupl na ledovec nebo se rukama přidržel skal, spíše jsem obdivoval dílo člověka. Lanové mosty přes široké řeky, zavlažovací kanály vytesané do skal přivádějící pitnou vodu mnoho kilometrů, to vše ukazuje na pilnost místních lidí. Setkání ve vesnicích na cestě jsou příjemná a pohostinnost místních obdivuhodná – překvapivě často se najde i někdo, kdo umí anglicky, takže se rozhovor dostane dál než k velebení Alláha a přání dobrého dne. Pak mohu poslouchat příběhy i obyčejné nadávání na místní vládu. S Ramadánem to nakonec také nebylo tak horké. V místech, kudy projíždím, žijí především Izmaelité, kteří představují poněkud volnější větev Islámu, proto i Ramadán je pro ně spíše o půstu duše od špatných věcí, než o hladovění a žíznění. Ale jí se pouze doma nebo v restauraci, na ulici je to nevhodné, je neslušné jíst před ostatními, kteří drží Ramadán se vším všudy. Ale v horách je to stejně jedno, jídlo si koupím v městečkách i na ulici (že si jej sním jako ostatní doma) a pak jej v pohodě jím na cestě k ledovcům vysoko nad sebou.