Když je mi na cestách ouvej, vracím se k představě, že svou chůzí hladím Zemi. Že ji šimrám po zádech a jí se to líbí. A zase můžu jít. Jdu. Najednou to má smysl, je to krásné i legrační. Najednou vím přesně proč tu jsem a proč jdu. Hladím Zemi."
S hlavou v oblacích... jsme šimrali Zemi, toulali se téměř bez ustání po nehostinných a přesto krásných horách indického Ladakhu - sem a tam, nahoru a dolů. Bezmála rok, den za dnem. S hlavou v oblacích jsme chodili krajem, kde se vzdálenosti neměří na kilometry, ale na dny. Na dny chůze a překonaná horská sedla. Země horských sedel. Pešiny spojují vesnice, pastviny i tábory nomádů. S hlavou v oblacích jsme pod třepetajícími se motlitebními praporky křičeli do okolních hor : "Kjé kjé só só lhar gjalló!…Ať žijí bohové!" S mnichy z kláštera Phugtal se modlili na vysokém kopci - k dalajlamovým narozeninám. S hlavou v oblacích jsme pili pivo na ladacké svatbě a s jazykem na vestě nosili na zádech obilí z pole. S naší kobylou Rozárkou jsme chodili přes ledovce a s dětmi zpívali písničky. "Ačo, sing song! Brácho zazpívej." Léto je tu krátké, zima dlouhá a krutá. Ladačané jsou silní a houževnatí. Život je těžký, ale bohové jsou stále nablízku. Neboť bohové bydlí v horách. A lidé z hor to vědí.