Rozumný člověk vždycky ví, co a proč dělá. Už z této věty nesporně vyplývá, že JÁ rozumný člověk rozhodně nejsem. Nejen že dělám věci nerozumné, nejen že nevím PROČ je pro mne vlastně tak nesmírně nutné je dělat, ale ještě ke všemu je často neumím ani vysvětlit. Nedokážu vysvětlit, proč nemám ráda sladké, nesnáším zdrobněliny a trpím na vousáče. Jednou z dalších věcí, které nedovedu vysvětlit je to, proč zrovna Indonésie…Už jsem se podívala do všelijakých zemí, viděla tohle i támhleto, tábořila tady i tam. A líbilo se mi vlastně úplně všude. Přesto všechno moje srdeční záležitost je Indonésie.

Během posledních devíti let jsme se do ní podívali vloni už potřetí – a pokaždé to bylo jiné a pokaždé úžasné. Jsem v jádru spořádaný člověk, takže postupuji systematicky. V roce 1999 to byla Sumatra, Jáva, Bali a Lombok. O rok později Západní Papua a jižní část Sulawesi.

Tentokrát padla volba na východoindonéské souostroví s tajemným názvem Nusa Tenggara – Malé Sundy. Menší a ne tak často navštěvované ostrovy na východ od turistického ráje Bali, každý svébytný, jedinečný. Právě to  je možná jeden z důvodů.

Nusa Penida – jeden ze satelitů Bali - s úžasným podmořským světem, plným podivuhodných tvorů. Potkali jsme tu velebné manty, mořské želvy, kanice i perutýny a navrch jako bonus podivuhodnou hlubinnou rybu Mola-Mola – Měsíčníka svítivého. Taky kamarády, kteří si do tohoto pro nás exotického prostředí přivezli krom odhodlání najít si vlastní životní cestu a nepodat se diktátu civilizace recepty na pravý český řízek a bramborák.

Flores – Ostrov květin, kde v jícnu dávno vyhaslé sopky září těsně vedle sebe tři různobarevná jezera – černé, tyrkysové a temně rudé. Pohled na ně se otevře jenom na chvíli těsně po úsvitu pro toho, kdo je ochoten vstát ve čtyři ráno a třást se pro nic za nic ve větru a drobném dešti na okraji propasti.

Rozhodně nelze vynechat trojici ostrůvků Komodo, Rinca a Padar, které jediné na světě jsou domovem největšího a nejdravějšího ještěra naší planety – varana komodského.

Ostrovy Sumba a Sumbawa, kde jsme jezdili na motorkách i konících, zúčastnili se pravé muslimské svatby a navštívili tradiční vesnice, kde se stále žije prostě a doopravdy.

Na těžko dostupném ostrově Lembata jsme navštívili rybářskou osadu Lamalera, kde se dodnes loví velryby a další velcí kytovci tradiční metodou pomocí vahadlových loděk prahu a ruční harpuny. Zúčastnili jsme se dramatického lovu.

V závěru naší výpravy jsme se dostali až na okraj sousedního souostroví Moluky.Brodili jsme se džunglí na území kmene Naulů na ostrově Ceram, proslulém pěstováním hřebíčku, kde nás zaskočily monzunové deště.

Byly chvíle zázraků i chvíle ztrát. Nakonec se nám líbilo úplně všechno. Viděli jsme toho dost, ale ještě pořád hodně zbývá. Na příště. To je dobře. Třeba i pro někoho dalšího budou naše zážitky impulsem k tomu, aby se pokusil poznat tu SVOJI Indonésii.