Samoa - země
tisíce barev.
„Talofa !“ Tak to je
první co na Samoi uslyšíte. Veselé ahoj v místním jazyce a úsměvy všech okolo. Tvář téhle země je velice
přátelská . Alespoň všechny průvodci co
jsem četl to tak popisují. Nicméně náš
příjezd na Samou nebyl tak úplně ze skříňky romantický snů s nimiž
našinec do těchto končin míří. Ale to
trochu předbíhám, tak že po pořádku.
Na sklonu svého několikaměsíčního pobytu na Novém Zélandu ,
kdy se už místní podzim nachýlil k zimě, jsme se s přítelkyní rozhodli, že si zaletíme někam do
tropické části Polynésie užít si trochu tichomořské romantiky. Naše volba padla na Samou.
Pokud tápete kde tahle země vlastně leží, tak vězte že ji
najdete 15° jižně od rovníku a 8° na druhou stranu od
datové čáry, než-li je Nový Zéland. Náš
let na toto souostroví odstartoval ráno v neděli 20.5. z Aucklandu, aby
se po 4 hodinách skončil přistáním na Samoi dopoledne předchozího dne (zkrátka
blázinec – něco jako oslava VŘSR v listopadu) . Na Samoi v půli května
akorát začíná "suché období" pročež
jsme se právem těšili, že nás
krom vlídných Samoánců čeká především
nebe bez mráčku a bezstarostné
šnorchlování .
Příjemně nás navnadil
už přelet nad rajsky vypadajícími atoly Království Tonga a tak nás nemile
překvapilo, když se letadlo nad Samoou zabodlo do hustých temných mračen. Klima
však bylo typicky tropické – teplo a vysoká vlhkost. Cestou z letiště do hl. města
Apia začalo pršet. Pak hodně pršet. Pak lít. No a takhle asi, asi, no
asi ještě dvakrát, až se obloha zcela slila se zemí. To bylo přivítání
s nímž jsme moc nepočítali.
Místní nám vysvětlili, že to země pláče pro místního
"krále" (Malietoa Tanumafili II), kterého den předtím pochovali. Byl
to prý výjimečný muž (což mohu dosvědčit – tedy alespoň dle lijáku) a o současnou
Samou se zasloužil hned dvojnásobně. Jednak tím, že ji v r.1962 jako první zemi
v Polynésii přivedl k samostatnosti a podruhé tím, že vymýtil poslední stopy
kanibalismu, když se nechal naservírovat vlastnímu otci . Dnes je Samoa přísně katolická země, kde v
neděli jdou všichni do kostela a mimo to se zcela zastaví čas (který tu už
takhle nijak nepospíchá).V neděli je dokonce i zakázáno projíždět místními
vesnicemi či vyplouvat na moře.
Nicméně zpět k dešti. Když odpoledne ustal, tak jsme
vyrazili do ulic hlavního města na první
obhlídku. Apia doslova plavala. Auta projížděla po blatníky ve vodě a lidé se
brodili křížem krážem ulicemi. U nás by to byla hlavní událost večerního
Zpravodajství, ale tady se všichni tvářili, jako že se nic neděje .
Den plný rozčarování se však pro nás ještě nekončil. Když
později přítelkyně v jedné z místních jídelen, kam jsme si zaběhli na zpožděný
oběd, zhnuseně vyplivla jakýsi předmět
zpět do talíře a se slovy "Ježkovi voči, vždyť je to kus mozku!", rezignovaně odložila
plastovou lžíci mezi vařené zelené banány, tak se naše idylické sny o
"tropickém ráji" zcela rozplynuly.
Nicméně i přes překvapení prvního dne jsme si cesty po Samoi
nakonec užili. Navštívili jsme 3 ze 4 obývaných ostrovů – civilizovaný o ostrov
Upolu s hlavním městem Apia, zelený
ostrov Savaii s neporušenými deštnými pralesy a i maličký ostrov Manono ,
na němž ani nemají žádné silnice. Užili jsme si žhnoucího sluníčka, tyrkysové
vody, záplavy tropického ovoce, prošli jsme
domorodé vesnice, vyšplhali do
korun místního pralesa, koupali se se želvami, obdivovali sílu vody valící se
z mořských chrličů Alofaaga Blowholes i smrtonosnou krásu lávových polí v
Saleaula. Ale hlavně, hlavně jsme si perfektně zašnorchlovali v korálových
zahradách jižního Pacifiku. Ta nepřeberná rozmanitost tvarů a barev a hejna
pestrých rybek všude okolo Vás, to je něco, co určitě stojí za to vidět. Pokud
tedy uvažujete o návštěvě Jižního
tichomoří, tak určitě neváhejte. Samoa je rázovitou volbou, které nebudete
litovat.