Klíč k japonské
mentalitě
/Hospodářské
noviny, 23. 1. 2004/
Když se po letech konečně
otevřela brána a já dostal povolení vstoupit v Japonsku do mnišské obce,
najednou mne naplnila pochybnost, zda dokážu splynout s jejím prostředím
natolik, abych nebyl rušivým elementem. „Nikdy se asi nedokážu stát Japoncem,
čím dál víc si uvědomuji dědictví svých předků, podvědomé kulturní kořeny.“
„Ale vždyť právě tím jsi pro obec přínosem“, ujišťoval mne můj ručitel. Když
jsem se s ním opět setkal po prvních dvou měsících isolace v „přijímači“ a
pokoušel jsem se pojmenovat příčiny stresu, který mne rozechvíval po celém
těle, odbyl mne jedinou větou: „Musíš se stát Japoncem!“ To byl trochu šok.
Postupně jsem ale začínal chápat, že ve spojení „být Japoncem“ je opravdu obsaženo
vše.
Japonsko je uzavřeným
světem, uzavřenou společností. „Esoterická iniciace“, která je ve všech sférách
společnosti podmínkou připuštění ke kolektivnímu mystériu, je závazkem na život
a na smrt. Každá příčina má svůj následek a každý následek má svou příčinu. Pro
hosty, jež stojí mimo závazky, je vyhrazen pohodlný přijímací pokoj se
šablonou, která vrchovatě naplní jejich očekávání. Měl jsem pocit, že jsem v
japonském kulturním prostředí doma – a přece jsem se dnem, kdy jsem byl přijat
do klášterního společenství, najednou ocitl ve zcela jiné zemi. Poprvé jsem
nebyl hostem, najednou jsem byl vevnitř. Stokrát jsem o tom četl, psal i
vyprávěl – a přesto to byl náraz jako na beton.
Uplynuly
více než tři roky. Momentálně nesídlím v klášteře, nýbrž v domku na úpatí
kjótských Východních hor. Je konec roku, období zesílené „duchapřítomnosti vůči
ohni“ (chi no jóšin). „Sedmadvacátého na vás přijde řada, nic na tom
není“, informovala nás důvěrnice naší roty. (Jednotlivé městské okrsky se dělí
na „roty“, -han, které jsou většinou základními samosprávnými
jednotkami. V jejich čele je obvykle tradiční „stařešina“, často ženského
pohlaví, organizační záležitosti má na starosti „důvěrník“ – v této funkci se
střídají většinou po roce zástupci všech domácností roty.) Je sedmadvacátého.
Když ráno otevřeme vchodové dveře, jsou před nimi postavené „klacky“ – dva
dřevěné hranoly o délce cca 35
cm spojené špagátem. Máme nařízený budík, abychom
náhodou nezameškali. Pět minut před desátou večer si oblékám sváteční „montérky“
(samu-e) a přesunuji se na parkoviště na konci naší ulice. Drobně sněží.
Sleduji čas na hodinkách. Když velká ručička překročí dvanáctku, ukloním se a
udeřím klacky o sebe. Klap-klap. To už se ozve stejné klap-klap i o ulici výš a
s pár vteřinami zpoždění i ve zbývajících ulicích našeho okrsku. Klap-klap,
kráčím pomalu a důstojně mezi zšeřelými domy a každých pět vteřin udeřím klacky
o sebe. Následují údery z ulic nade mnou a pode mnou, takže celé údolí zní
souvislým klapotem. Naše směna je dobrá, zástupci všech pěti rot jsou správně
sladěni. Projdu na konec ulice a zase zpátky na parkoviště, odkud jsem vyrážel.
Je deset nula pět. Údolí se opět noří do ticha. Ukloním se a – aniž bych
spatřil kteréhokoliv ze zástupců ostatních rot – vracím se domů. Mám padesát
minut času před další pochůzkou. Když jsme dostali první vyrozumění, že se
blíží období bdělosti vůči ohni, mysleli jsme, že se budou cvičit požární
poplachy (vyprávěním o našich branných cvičeních jsme si získali u domorodců
značný respekt). Tentokrát jde ale zjevně o něco jiného. Údery klacků mají hned
dvojí účinek: Zaplašují zlé síly a zvyšují bdělost obyvatel. To už si ale musí
každý domyslet sám. Jediná informace kterou dostanete zní: „Sedmadvacátého od
desíti tlucte stejně jako ostatní.“ To ale úplně stačí. Vždyť přece víme, že se
tak děje od nepaměti, činili tak v Šiši-ga-tani všichni před námi a budou tak
činit i všichni po nás, na nás je jen snažit se tlouct co nejlépe. Jde přece o
bezpečnost našeho okrsku!
Náš
domek v Šiši-ga-tani nespadá zrovna do kategorie kulturních památek, je to ale
slušný kmet, nadaný patinou zašlých časů. Přežít ruku v ruce s ním všechna
období roku je ale úkol hodný skauta! Obyčejný japonský dům je jen dočasný
přístřešek, v jehož stínu (to je to jediné, co spolehlivě nabízí) nalezne azyl
jedna generace poutníků. Dům, který přetrvá, dům nadaný pamětí, je úkaz. Ale i
dům-přístřešek, moderní novostavba, je svým způsobem výmluvnou reflexí dějinné
kontinuity dnešních Japonců s jejich předky. Počátek jeho stavby je téměř vždy
spojen s prastarými rituály: Před kopáním základů je třeba usmířit božstva
země, s okázalými obřady je spojeno i kladení hlavního nosného trámu střechy.
Konstrukce klasického obytného domu je zásadně dřevěná, na své si dodnes
přijdou tradiční mistři tesaři, kteří ve své dílně zhotoví jednotlivé dílce,
jež do sebe na místě mistrně zapadnou. Základem stěn je bambusový výplet a
hlína, někdy je však zvenčí kryjí izolační panely z umělého kamene, zevnitř
plastové tapety. Jen málokdy chybí místnosti bez nábytku s podlahou krytou
tradičními rohožemi, i tyto místnosti jsou však vybavené klimatizací, tradiční
posuvná okna jsou umístěna v těsnících hliníkových rámech. Tradiční lázeň má
elektronicky řízené vytápění. Na pozemku 3x1 m pod okny vybuduje odborná firma za
několik dnů tradiční japonskou zahrádku i s omšelým balvanem na vodu k očistě.
Příliš klasickou scenérii oživí paní domu veselým plastovým trpaslíkem, mladším
bratrem rozkošně připitomělého předdveřního mývala, patrona a ochránce štěstí v
domě. Většina Japonců se považuje za neznabohy a přesto mnoho tradičních
domácností je dodnes chrámem i svatyní zároveň: Nejčastěji v kuchyni bývá
speciální polička kami-dana, kam se kladou obětiny ochrannému božstvu, v
hlavní obytné místnosti pak alespoň malý buddhistický oltářík bucudan,
kde se mj. uchovávají a uctívají pamětní tabulky se jmény zemřelých předků.
Šťasten, kdo má vlastní parkoviště – co na tom, že se tam automobil vejde jen
zpola. Řidiči s čouhajícími čumáky v úzkých uličkách počítají – a navíc každý
automobil chrání vlastní talisman, který svědčí o tom, že jej jeho majitel
svěřil pod ochranu mocného božstva komunity, stejně jako se to činí s čerstvě
narozeným děckem.
Japonská architektura
vyrostla ze stejného génia locí jako japonská společnost a v jejich řádu jsou
často až neuvěřitelné paralely. Všechny tradiční japonské stavby se skládají z
dílců. Kterýkoliv dílec lze kdykoliv nahradit, stavbu lze kdykoliv rozebrat a
přemístit jinam, z dílců jedné stavby je možno postavit stavbu zcela jinou. I
japonská společnost se skládá z bezpočtu dílců, které do sebe přesně zapadají.
Každý z těchto „dílců“, tedy organizačních jednotek společnosti, je naprosto
autonomní: obsahuje všechny společenské struktury a je schopen života sám o
sobě. Každá jednotka je přesně strukturovaná, hierarchický vztah mezi
jednotlivými prvky struktury je přesně a logicky definován. Identita znamená
účel stavebního prvku ve struktuře – kontemplace tohoto účelu je cestou k
naplnění určení jedince. Japonská architektura stojí na dokonalém zvládnutí
řemesla a přísné technologické kázni. I každá „manufaktura na stavební prvky do
společenské struktury“ – ať jde o klášter, učiliště nebo obchodní firmu, ať se
vyrábějí mniši, badatelé nebo businessmani – důsledně uplatňuje přesný
technologický postup „výroby kádrů“, který má v mnoha případech více než tisíciletou
tradici a bezpočet generací jej vybrousil k omračující dokonalosti. Výchozí
postup je všude obdobný: Propracovat se u každého jedince skrze nánosy svévole
až k přirozenosti zrcadla, která dokonale odráží tradici a zároveň je jejím
nosným médiem. Zrcadlo není jen klíčovou císařskou insignií a náhradní tváří
božstva, ale je i jedním ze symbolů japonské kultury.
Japonské stavby berou dech
svou suverenitou – nalézáme zde nejen nejstarší, ale i největší dřevěné stavby
na světě, kde zdánlivě křehké dřevěné opory nesou na svých bedrech mnohatunové
elegantní střechy. Nesčetněkrát znásobená podpěrová konstrukce má neuvěřitelnou
nosnost. I ona je svým způsobem modelem, tentokrát vertikálním, japonské
společnosti: Vyšší organizační jednotky nejsou ničím více než kopií základní
jednotky položenou napříč, nepřinášejí žádnou novou kvalitu, jsou pouze
mezičlánky k rozložení hmotnosti – či chcete-li odpovědnosti.
Na japonských stavbách
člověka fascinuje cit pro materiál, jeho výběr, kombinace, příprava. V
japonském domě můžete najít sloupy bez jediného suku ze specielně pěstovaných
japonských cedrů i mistrně použitý „podřadný“ materiál. Jedním z harmonických
protikladů, které profilují tvář japonské kultury, je dynamické propojení
aristokratismu a krajní chudoby. Japonsko je, objektivně vzato, z materiálního hlediska odjakživa nesmírně
chudá země, která je schopna uživit své obyvatele jen s krajním vypětím (přes
osmdesát procent rozlohy ostrovů tvoří strmé nepřístupné hory). Bez
svědomitosti, skromnosti, vynalézavosti a poetické vnímavosti by lidé na
ostrovech jen živořili – Japonci však minimalismus a pomíjivost učinili
estetickými kvalitami.
Dům ale znamená v japonštině
(obdobně jako v jiných jazycích) zároveň i rod. Japonská společnost je
postavena na rodové struktuře, a tato struktura se výrazně uplatňuje i dnes.
Stejně spolehlivou metodou zachování kontinuity jako pokrevní nástupnictví je
zde však od nepaměti adopce. Možná ještě spolehlivější: Adoptivní
potomci bývají nejčastěji autentickými dědici rodové tradice – vždyť přece
právě ve statcích převzatých zvenčí dosáhl japonský tvůrčí potenciál svého
nejsvébytnějšího vyjádření. Čajovému obřadu, z generace na generaci tradované
esoterické disciplíně, která je považována za sumu vší tradiční japonské
kultury, se mohou věnovat i cizinci, kteří v životě v Japonsku nebyli – konec
konců i čajový obřad sám vyrostl z původně čínských prefabrikátů. Předpokladem
ale samozřejmě je, aby se cizinec nechal adoptovat do některého rodu čajových
mistrů. Ostatně i vstup do mnišské obce má v Japonsku charakter adopce...
V
Japonsku vede jednoznačná hranice mezi komunitou (uči – např. rod,
okrsek či národní společenství) – a zbytkem světa (soto). Svět vně
společenství má dvojí charakter: Za humny leží především oblast nedostupných
hor, kterou obývají božské síly a duchové zemřelých. Tyto hory jsou mystickým
prameništěm, odkud se plodivá síla vlévá do zavlažovacích kanálů rýžových polí
i do žil dnešních a budoucích nositelů rodu. Kromě hor ale existuje za
hranicemi i to, co není „naše“ ani posvátné, oblast, kam nezasahuje struktura
komunitního vesmíru. Tato oblast je temná a znamená chaos. Tam sídlí
nevyzpytatelné síly. Není-li tato oblast uspořádána, může nám sloužit maximálně
jako surovinová základna, je ale vždy zapotřebí mít se před ní na pozoru.
Shledá-li se ale kompatibilní (ať už na základě autonomního vývoje, nebo
prostřednictvím pacifikace zvnějšku) s řádem našeho společenství, rozšíří tato
oblast prostor pro realizaci našeho poslání. Japonci neinvestují do chaosu.
Pacifikace může trvat léta, desetiletí, avšak v momentě, kdy jsou
nevyzpytatelné síly usmířeny, kdy je vytvořena spolehlivá společenská
struktura, ti, koho se to týká, jsou dávno připraveni okamžitě vyrazit. Pořadí
průkopníků, itinerář i pochodový útvar jsou samozřejmě přesně stanoveny...
Od
dětství jsem vášnivým táborníkem, dost možná, že mne život v Japonsku okouzluje
tím, že je to vlastně permanentní skauting: Ani den bez hlídky, ani den bez
bobříka, ani den bez otužování, oddílové pokřiky, tajemství a tabu, společné podvědomí,
společné nasazení, posvátný řád. Japonsko připomíná indiánský kmen, rodovou
společnost, která je na neobyčejně vysokém civilizačním stupni, stále si však
zachovává charakter přírodního národa, kde vyspělá technologie přirozeně
vyrůstá z tradiční kultury. Japonský svět připomíná kaleidoskop: Na každém
kroku se zcela přirozeně vedle sebe staví několik zorných úhlů, ze kterých
člověk může vnímat svět – několik forem času, několik forem existence, bezpočet
forem skutečnosti, které jsou často protikladné a přitom se v žádném případě
nevyvracejí. Japonsko je jednou z mála „civilizovaných“ zemí, kde jsou údiv,
úžas, extáze přirozenou součástí života. Stejně jako poctivost a bezvýhradné
nasazení. „Na cizincích mne vždycky nejvíc iritovala slabost“, říkával náš
opat. Kolikrát se, dřív než se do něčeho pustím, přistihnu při pochybnostech,
zda to zvládnu, zda to nejde jinak, co by se kdyby..., kolikrát na půli cesty
ztratím jistotu, že vydržím do konce. V Japonsku na daném místě a v dané
situaci obvykle není alternativa – měřítkem zvládnutí úkolu je pouze to, zda
člověk opravdu nasadil všechny síly, které měl k dispozici, zda se dokázal
svému úkolu bezvýhradně odevzdat. Každý sebebanálnější úkol lze vnímat jako
posvátné poslání, v každém okamžiku jde o život. Vím, že se nikdy nestanu
domorodcem. Překonávání vlastního cizinectví – hledání pokorného vztahu k
okolí, snaha vzdávat se pohodlného alibismu – je pro mne ale v Japonsku úkolem
číslo jedna.
(Robin Š. Heřman)
Přidat komentář
Zpět
