Cestovatelský festival
PRAHA + BRNO 2012
Předchozí ročníky
Cesta kolem světa
Levné letenky
vyhledej nejlevnější
Nástěnky
Karel Wolf
nabídka pořadů
fotogalerie
kontakt
reportáže z cesty
Vyhledávání
POŘÁDÁ
Cestovatel Karel Wolf
&
CK Livingstone
GENERÁLNÍ PARTNER
SLOVENSKO - malá velká země
HLAVNÍ PARTNEŘI
C Alpina - cesty za dobrodružstvím

Avenier - očkovací centrum

České dráhy

Pražská plynárenská, a.s.
ZÁŠTITA
Festival probíhá pod záštitou hl. m. Prahy.
PODPOŘTE FESTIVAL

Cestovatelský festival KOLEM SVĚTA
LOGA A BANNERY KE STAŽENÍ

KINTARI FOUNDATION O.S.
Nákupem šperků přispějete na školy
v Indonésii.
Sponzorované odkazy

UAX

Robin Šóen Heřman - Moje Japonsko
Proč jsou mniši a gejši tak úzce spříznění? Jak se každý rok znovu rodí božstvo? Jak se plaší oheň a jak mor? O půvabech i úskalích života v těch nejtradičnějších kruzích japonské společnosti, o uzavřeném světě klášterů a čajoven, ale i o svátcích a slavnostech císařské metropole či o magii tradičních poutních míst vypráví mnich kláštera Enrjaku-dži na hoře Hiei, Robin Šóen Heřman.
 




Projekce proběhne v rámci cestovatelského festivalu
Kolem Světa v Praze ve dnech 20.-21.3.2010. Kompletní program naleznete zde >>>.


Klíč k japonské mentalitě

/Hospodářské noviny, 23. 1. 2004/

Když se po letech konečně otevřela brána a já dostal povolení vstoupit v Japonsku do mnišské obce, najednou mne naplnila pochybnost, zda dokážu splynout s jejím prostředím natolik, abych nebyl rušivým elementem. „Nikdy se asi nedokážu stát Japoncem, čím dál víc si uvědomuji dědictví svých předků, podvědomé kulturní kořeny.“ „Ale vždyť právě tím jsi pro obec přínosem“, ujišťoval mne můj ručitel. Když jsem se s ním opět setkal po prvních dvou měsících isolace v „přijímači“ a pokoušel jsem se pojmenovat příčiny stresu, který mne rozechvíval po celém těle, odbyl mne jedinou větou: „Musíš se stát Japoncem!“ To byl trochu šok. Postupně jsem ale začínal chápat, že ve spojení „být Japoncem“ je opravdu obsaženo vše.

Japonsko je uzavřeným světem, uzavřenou společností. „Esoterická iniciace“, která je ve všech sférách společnosti podmínkou připuštění ke kolektivnímu mystériu, je závazkem na život a na smrt. Každá příčina má svůj následek a každý následek má svou příčinu. Pro hosty, jež stojí mimo závazky, je vyhrazen pohodlný přijímací pokoj se šablonou, která vrchovatě naplní jejich očekávání. Měl jsem pocit, že jsem v japonském kulturním prostředí doma – a přece jsem se dnem, kdy jsem byl přijat do klášterního společenství, najednou ocitl ve zcela jiné zemi. Poprvé jsem nebyl hostem, najednou jsem byl vevnitř. Stokrát jsem o tom četl, psal i vyprávěl – a přesto to byl náraz jako na beton.

Uplynuly více než tři roky. Momentálně nesídlím v klášteře, nýbrž v domku na úpatí kjótských Východních hor. Je konec roku, období zesílené „duchapřítomnosti vůči ohni“ (chi no jóšin). „Sedmadvacátého na vás přijde řada, nic na tom není“, informovala nás důvěrnice naší roty. (Jednotlivé městské okrsky se dělí na „roty“, -han, které jsou většinou základními samosprávnými jednotkami. V jejich čele je obvykle tradiční „stařešina“, často ženského pohlaví, organizační záležitosti má na starosti „důvěrník“ – v této funkci se střídají většinou po roce zástupci všech domácností roty.) Je sedmadvacátého. Když ráno otevřeme vchodové dveře, jsou před nimi postavené „klacky“ – dva dřevěné hranoly o délce cca 35 cm spojené špagátem. Máme nařízený budík, abychom náhodou nezameškali. Pět minut před desátou večer si oblékám sváteční „montérky“ (samu-e) a přesunuji se na parkoviště na konci naší ulice. Drobně sněží. Sleduji čas na hodinkách. Když velká ručička překročí dvanáctku, ukloním se a udeřím klacky o sebe. Klap-klap. To už se ozve stejné klap-klap i o ulici výš a s pár vteřinami zpoždění i ve zbývajících ulicích našeho okrsku. Klap-klap, kráčím pomalu a důstojně mezi zšeřelými domy a každých pět vteřin udeřím klacky o sebe. Následují údery z ulic nade mnou a pode mnou, takže celé údolí zní souvislým klapotem. Naše směna je dobrá, zástupci všech pěti rot jsou správně sladěni. Projdu na konec ulice a zase zpátky na parkoviště, odkud jsem vyrážel. Je deset nula pět. Údolí se opět noří do ticha. Ukloním se a – aniž bych spatřil kteréhokoliv ze zástupců ostatních rot – vracím se domů. Mám padesát minut času před další pochůzkou. Když jsme dostali první vyrozumění, že se blíží období bdělosti vůči ohni, mysleli jsme, že se budou cvičit požární poplachy (vyprávěním o našich branných cvičeních jsme si získali u domorodců značný respekt). Tentokrát jde ale zjevně o něco jiného. Údery klacků mají hned dvojí účinek: Zaplašují zlé síly a zvyšují bdělost obyvatel. To už si ale musí každý domyslet sám. Jediná informace kterou dostanete zní: „Sedmadvacátého od desíti tlucte stejně jako ostatní.“ To ale úplně stačí. Vždyť přece víme, že se tak děje od nepaměti, činili tak v Šiši-ga-tani všichni před námi a budou tak činit i všichni po nás, na nás je jen snažit se tlouct co nejlépe. Jde přece o bezpečnost našeho okrsku!

Náš domek v Šiši-ga-tani nespadá zrovna do kategorie kulturních památek, je to ale slušný kmet, nadaný patinou zašlých časů. Přežít ruku v ruce s ním všechna období roku je ale úkol hodný skauta! Obyčejný japonský dům je jen dočasný přístřešek, v jehož stínu (to je to jediné, co spolehlivě nabízí) nalezne azyl jedna generace poutníků. Dům, který přetrvá, dům nadaný pamětí, je úkaz. Ale i dům-přístřešek, moderní novostavba, je svým způsobem výmluvnou reflexí dějinné kontinuity dnešních Japonců s jejich předky. Počátek jeho stavby je téměř vždy spojen s prastarými rituály: Před kopáním základů je třeba usmířit božstva země, s okázalými obřady je spojeno i kladení hlavního nosného trámu střechy. Konstrukce klasického obytného domu je zásadně dřevěná, na své si dodnes přijdou tradiční mistři tesaři, kteří ve své dílně zhotoví jednotlivé dílce, jež do sebe na místě mistrně zapadnou. Základem stěn je bambusový výplet a hlína, někdy je však zvenčí kryjí izolační panely z umělého kamene, zevnitř plastové tapety. Jen málokdy chybí místnosti bez nábytku s podlahou krytou tradičními rohožemi, i tyto místnosti jsou však vybavené klimatizací, tradiční posuvná okna jsou umístěna v těsnících hliníkových rámech. Tradiční lázeň má elektronicky řízené vytápění. Na pozemku 3x1 m pod okny vybuduje odborná firma za několik dnů tradiční japonskou zahrádku i s omšelým balvanem na vodu k očistě. Příliš klasickou scenérii oživí paní domu veselým plastovým trpaslíkem, mladším bratrem rozkošně připitomělého předdveřního mývala, patrona a ochránce štěstí v domě. Většina Japonců se považuje za neznabohy a přesto mnoho tradičních domácností je dodnes chrámem i svatyní zároveň: Nejčastěji v kuchyni bývá speciální polička kami-dana, kam se kladou obětiny ochrannému božstvu, v hlavní obytné místnosti pak alespoň malý buddhistický oltářík bucudan, kde se mj. uchovávají a uctívají pamětní tabulky se jmény zemřelých předků. Šťasten, kdo má vlastní parkoviště – co na tom, že se tam automobil vejde jen zpola. Řidiči s čouhajícími čumáky v úzkých uličkách počítají – a navíc každý automobil chrání vlastní talisman, který svědčí o tom, že jej jeho majitel svěřil pod ochranu mocného božstva komunity, stejně jako se to činí s čerstvě narozeným děckem.

Japonská architektura vyrostla ze stejného génia locí jako japonská společnost a v jejich řádu jsou často až neuvěřitelné paralely. Všechny tradiční japonské stavby se skládají z dílců. Kterýkoliv dílec lze kdykoliv nahradit, stavbu lze kdykoliv rozebrat a přemístit jinam, z dílců jedné stavby je možno postavit stavbu zcela jinou. I japonská společnost se skládá z bezpočtu dílců, které do sebe přesně zapadají. Každý z těchto „dílců“, tedy organizačních jednotek společnosti, je naprosto autonomní: obsahuje všechny společenské struktury a je schopen života sám o sobě. Každá jednotka je přesně strukturovaná, hierarchický vztah mezi jednotlivými prvky struktury je přesně a logicky definován. Identita znamená účel stavebního prvku ve struktuře – kontemplace tohoto účelu je cestou k naplnění určení jedince. Japonská architektura stojí na dokonalém zvládnutí řemesla a přísné technologické kázni. I každá „manufaktura na stavební prvky do společenské struktury“ – ať jde o klášter, učiliště nebo obchodní firmu, ať se vyrábějí mniši, badatelé nebo businessmani – důsledně uplatňuje přesný technologický postup „výroby kádrů“, který má v mnoha případech více než tisíciletou tradici a bezpočet generací jej vybrousil k omračující dokonalosti. Výchozí postup je všude obdobný: Propracovat se u každého jedince skrze nánosy svévole až k přirozenosti zrcadla, která dokonale odráží tradici a zároveň je jejím nosným médiem. Zrcadlo není jen klíčovou císařskou insignií a náhradní tváří božstva, ale je i jedním ze symbolů japonské kultury.

Japonské stavby berou dech svou suverenitou – nalézáme zde nejen nejstarší, ale i největší dřevěné stavby na světě, kde zdánlivě křehké dřevěné opory nesou na svých bedrech mnohatunové elegantní střechy. Nesčetněkrát znásobená podpěrová konstrukce má neuvěřitelnou nosnost. I ona je svým způsobem modelem, tentokrát vertikálním, japonské společnosti: Vyšší organizační jednotky nejsou ničím více než kopií základní jednotky položenou napříč, nepřinášejí žádnou novou kvalitu, jsou pouze mezičlánky k rozložení hmotnosti – či chcete-li odpovědnosti.

Na japonských stavbách člověka fascinuje cit pro materiál, jeho výběr, kombinace, příprava. V japonském domě můžete najít sloupy bez jediného suku ze specielně pěstovaných japonských cedrů i mistrně použitý „podřadný“ materiál. Jedním z harmonických protikladů, které profilují tvář japonské kultury, je dynamické propojení aristokratismu a krajní chudoby. Japonsko je, objektivně vzato,  z materiálního hlediska odjakživa nesmírně chudá země, která je schopna uživit své obyvatele jen s krajním vypětím (přes osmdesát procent rozlohy ostrovů tvoří strmé nepřístupné hory). Bez svědomitosti, skromnosti, vynalézavosti a poetické vnímavosti by lidé na ostrovech jen živořili – Japonci však minimalismus a pomíjivost učinili estetickými kvalitami.

Dům ale znamená v japonštině (obdobně jako v jiných jazycích) zároveň i rod. Japonská společnost je postavena na rodové struktuře, a tato struktura se výrazně uplatňuje i dnes. Stejně spolehlivou metodou zachování kontinuity jako pokrevní nástupnictví je zde však od nepaměti adopce. Možná ještě spolehlivější: Adoptivní potomci bývají nejčastěji autentickými dědici rodové tradice – vždyť přece právě ve statcích převzatých zvenčí dosáhl japonský tvůrčí potenciál svého nejsvébytnějšího vyjádření. Čajovému obřadu, z generace na generaci tradované esoterické disciplíně, která je považována za sumu vší tradiční japonské kultury, se mohou věnovat i cizinci, kteří v životě v Japonsku nebyli – konec konců i čajový obřad sám vyrostl z původně čínských prefabrikátů. Předpokladem ale samozřejmě je, aby se cizinec nechal adoptovat do některého rodu čajových mistrů. Ostatně i vstup do mnišské obce má v Japonsku charakter adopce...

V Japonsku vede jednoznačná hranice mezi komunitou (uči – např. rod, okrsek či národní společenství) – a zbytkem světa (soto). Svět vně společenství má dvojí charakter: Za humny leží především oblast nedostupných hor, kterou obývají božské síly a duchové zemřelých. Tyto hory jsou mystickým prameništěm, odkud se plodivá síla vlévá do zavlažovacích kanálů rýžových polí i do žil dnešních a budoucích nositelů rodu. Kromě hor ale existuje za hranicemi i to, co není „naše“ ani posvátné, oblast, kam nezasahuje struktura komunitního vesmíru. Tato oblast je temná a znamená chaos. Tam sídlí nevyzpytatelné síly. Není-li tato oblast uspořádána, může nám sloužit maximálně jako surovinová základna, je ale vždy zapotřebí mít se před ní na pozoru. Shledá-li se ale kompatibilní (ať už na základě autonomního vývoje, nebo prostřednictvím pacifikace zvnějšku) s řádem našeho společenství, rozšíří tato oblast prostor pro realizaci našeho poslání. Japonci neinvestují do chaosu. Pacifikace může trvat léta, desetiletí, avšak v momentě, kdy jsou nevyzpytatelné síly usmířeny, kdy je vytvořena spolehlivá společenská struktura, ti, koho se to týká, jsou dávno připraveni okamžitě vyrazit. Pořadí průkopníků, itinerář i pochodový útvar jsou samozřejmě přesně stanoveny...

Od dětství jsem vášnivým táborníkem, dost možná, že mne život v Japonsku okouzluje tím, že je to vlastně permanentní skauting: Ani den bez hlídky, ani den bez bobříka, ani den bez otužování, oddílové pokřiky, tajemství a tabu, společné podvědomí, společné nasazení, posvátný řád. Japonsko připomíná indiánský kmen, rodovou společnost, která je na neobyčejně vysokém civilizačním stupni, stále si však zachovává charakter přírodního národa, kde vyspělá technologie přirozeně vyrůstá z tradiční kultury. Japonský svět připomíná kaleidoskop: Na každém kroku se zcela přirozeně vedle sebe staví několik zorných úhlů, ze kterých člověk může vnímat svět – několik forem času, několik forem existence, bezpočet forem skutečnosti, které jsou často protikladné a přitom se v žádném případě nevyvracejí. Japonsko je jednou z mála „civilizovaných“ zemí, kde jsou údiv, úžas, extáze přirozenou součástí života. Stejně jako poctivost a bezvýhradné nasazení. „Na cizincích mne vždycky nejvíc iritovala slabost“, říkával náš opat. Kolikrát se, dřív než se do něčeho pustím, přistihnu při pochybnostech, zda to zvládnu, zda to nejde jinak, co by se kdyby..., kolikrát na půli cesty ztratím jistotu, že vydržím do konce. V Japonsku na daném místě a v dané situaci obvykle není alternativa – měřítkem zvládnutí úkolu je pouze to, zda člověk opravdu nasadil všechny síly, které měl k dispozici, zda se dokázal svému úkolu bezvýhradně odevzdat. Každý sebebanálnější úkol lze vnímat jako posvátné poslání, v každém okamžiku jde o život. Vím, že se nikdy nestanu domorodcem. Překonávání vlastního cizinectví – hledání pokorného vztahu k okolí, snaha vzdávat se pohodlného alibismu – je pro mne ale v Japonsku úkolem číslo jedna.

 

(Robin Š. Heřman)

 
 
Přečteno 1113x
 
Komentáře
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
 
Tisk
Zpět

Cestovatelské novinky
Tripio
Informace na cesty
HolidayCheck - recenze ubytování, fotografie, videa a tipy. 
Pojištění na cesty
Sjednejte si cestovní pojištění u ePojisteni.cz a uvidíte, že můžete ušetřit.
Získejte slevu na ...
Slevový rádce SlevovySrovnavac.cz doporučuje pro Vaši dovolenou akční cestovní pojištění od TopSrovnani.cz!
Nejkrásnější dovolená
Nejkrásnější dovolená je ta, která Vám nevyprázdní peněženku. Zkuste proto super last minute a užívejte si.
Články z cest
Antarktida, Argentina, Austrálie, Bangladéš, Barma, Bolívie, Brunej, Čína, Chile, EgyptEkvádor, Filipíny, Guatemala, Indie (Ladakh a Zanskar), Indonésie (Lombok), Itálie, Jižní Afrika, Kambodža, Kuba, Laos, Malajsie, Malawi, Malta, Maroko, Mexiko, Namibie, Nepál, ŘeckoTanzanieTibet, Thajsko, VietnamZambie

RADY PRO CESTOVATELE

Líbí se mi ...
Spolupracujeme s ...


Fotosoutěž
Soutěž s Koktejlfaktorem
Poslední články
Cestovatelský festival Kolem Světa v Brně6 tipů na cestu kolem světaEgyptské klenoty pouštěEgypt nejsou jen velbloudi a slunečníky na pláži
Poslední komentáře
3.08.2012 16:54 Kolik stojí Barma: je to passe
20.05.2012 23:05 Vtipkovat zakázáno!: Re: Proč se nepouštějí do opravdové satiry?
6.05.2012 11:54 Vtipkovat zakázáno!: POCHVALA ZA INFORMACE
16.04.2012 10:47 Václav Špillar - Afrika - Jiný svět: AFRIKA
4.04.2012 00:32 Hanoj – kouzlo tradiční Asie: dekuji
Anketa
Na festivalu budeme postupně představovat zahraniční cestovatele a fotografy. V kterém jazyce byste uvítali prezentaci?
V angličtině se simultánním překladem
1695716957
V angličtině bez překladu
1572115721
V němčině se simultánním překladem
1579115791
Další ankety
Počítadlo
2005 (c) Smartware s.r.o., Powered by MultiCMS