Oficiální stránky na internetu avízovaly, že přijedou miliony lidí a na hlavní den slavnosti jich může být i přes dvacet milionů. Chystal se tam kde kdo a v tisku se psalo, že se připravují i luxusně zařízené stany pro hollywoodské super hvězdy (například Demi Moore, Madonna, Sharon Stone, Richard Gere). Něco takového jsem ještě nezažil - budeme natáčet největší duchovní slavnost na světě.

První den
S kameramanem Michalem Hýbkem odlétáme do Dillí a odtud do Váránasí - doprava je v Indii předimenzovaná i za běžných okolností, na místo ve vlaku se čeká i několik dní, a tak neriskuji a volím letadlo, přestože náš rozpočet je minimální. Ve Váránasí nasedáme do přeplněného autobusu a přes tři hodiny jedeme k cíli naší cesty. Mahá kumbhaméla se koná na soutoku řek Gangy a Jamuny u města Illáhábád. Těsně před městem přejíždíme vysoký dlouhý most nad řečištěm Gangy - pohled dolů nás šokuje první jedinečnou podívanou - na obě strany několik kilometrů širokého koryta se do nekonečna táhnou stanové tábory. Z autobusu přesedáme na kolorikšu a vydáváme se na další tříhodinovou cestu úchvatným táborem Mahá kumbhamély, která už je v plném proudu. Je to i jedinečná přehlídka všech druhů svatých mužů - přes vnější rozmanitost je však jejich úsilí stejné - dosáhnout jednoty s absolutnem.

Mahá neboli velká kumbhaméla začala 9. ledna 2001 a skončila 21. února 2001. Z toho14., 24. a 29. ledna byly konstelace hvězd nejvhodnější pro očistnou koupel - a ta je právě tím rozhodujícím, o co tu jde. Není na světě podivuhodnější setkání lidí, než slavnost kumbhaméla, kde všichni hledají vnitřní očistu. Indové věří, že každý čin i myšlenka se člověku vrací, ale přesto je možné se tíživého nánosu svých činů, myšlenek a emocí zbavit silou víry a rozhodnutí. Lze to však jen tehdy, je-li toto úsilí opravdu upřímné. A Mahá kumbhaméla vzbuzuje v lidech city, které jim pomáhají oprostit se od minulosti. Známý jógin Pilot baba, který byl kdysi válečným letcem, aby se později rozhodl hledat mír ve svém srdci, vystihuje hlavní myšlenku tohoto jedinečného shromáždění:

"Na kumbhaméle je krásné to úžasné sjednocení myslí mnoha milionů lidí, kteří společně, s jedinou myšlenkou podstupují rituální koupel, nenechávají se ničím rozptylovat, nemají obavy, nemyslí na své trápení a starosti. Je v tom tolik krásy, víry a jednoty… V lidech probíhá mnoho změn - jdou do vody a ví, že se mění, že jsou očištěni, že z nich odchází všechen prach a provinění a že teď mají větší šanci dát prostor tomu nejlepšímu, co v nich je. To se tady skutečně odehrává..."

Mahá znamená velký, významný, kumbha je pohár a méla slavnost. V dávných dobách před stvořením světa se nejvyšší bůh Brahma vznášel v prvotním oceánu a hluboce spal. Probudil se ve všech projevených formách a vlastně tím stvořil vesmír. I bohové a démoni se později chtěli na tvorbě vesmíru podílet a začali zahušťovat prvotní oceán ve snaze objevit jeho skryté divy. Z jejich společného úsilí vznikl nektar nesmrtelnosti, který se ve zlatém poháru pomalu vynořil z hlubin oceánu. Bohové se nápoje napili, ale nechtěli nesmrtelnost pro zlé démony. Začal boj o pohár. V jeho víru jej uchopil božský pták Garuda a odnesl na Měsíc. Během zápasu upadlo několik kapek nektaru nesmrtelnosti na města Haridvár, Udždžájin, Násik a Illáhábád. V každém z těchto míst se koná střídavě jednou za tři roky kumbhaméla. Nejvýznamnější z nich je Illáhábád neboli Prajág, kde se kapky nektaru nesmrtelnosti vždy vynoří v soutoku posvátných řek. Kdo se jich dotkne, dosáhne nejen očisty, ale i vysvobození z neustálého koloběhu životů, tedy převtělování se všemi jeho radostmi i utrpením. Právě jen zde se také koná Mahá kumbhaméla. Běžná kumbhaméla je zde každých dvanáct let, tato je však velice zvláštní a významná. Mahá kumbhaméla označuje každou dvanáctou kumbhamélu v pořadí. Tato velká kumbhaméla se pořádá jednou za 12 krát 12, tedy jen jednou za 144 let. A jak mi vysvětlil jeden indický pandit - učenec, rozhodující je tu konstelace planet, která nastává, když planeta Jupiter, v Indii nazývaná guru neboli duchovní učitel, vstupuje do astrologického domu Býka. Záleží ovšem i na pozici dalších vesmírných těles, především Slunce a Saturna.

Naším útočišťem na Mahá kumbhaméle byl stanový tábor svámího Mahéšvaránandy. Byli jsme jeho hosty a přijali nás tu velice hezky. Mám zde řadu přátel a známých. Hned jsme se ubytovali ve velkém stanu, kde spí asi dvacet mužů - evropských jóginů z různých zemí. K noclehu slouží skládací lehátka, deky a vlastní spacák, poblíž stanu je tekoucí voda a záchody. V areálu je i jídelna, kuchyně, čajovna, obchod, směnárna, telefon a velká hala na společná setkání - na indické podmínky to je velmi komfortní.

Jenže hned jedna z prvních zpráv v táboře nás poněkud zaskočila - nejvyšší indický soud vydal zákaz fotografování a filmování všech koupajících se lidí. Světová média se totiž v prvních dnech zpravodajství soustředila na polonahé koupající se ženy a ty svaté muže, kteří se koupou zcela nazí. Indické ženy se sice koupou zásadně jen oblečené, nepoužívají ani plavky, ale během koupele se může stát, že se částečně poodhalí. A určitá část svatých mužů - nágové - chodí úplně nahá pořád. Tento rok to bylo poprvé, co indické úřady povolily natáčení koupajících se lidí na kumbhaméle, ale po první zkušenosti to hned zase zakázaly. Bez koupele by však film neměl smysl, nějak to budeme muset vyřešit…

Den druhý
Hned druhý den ráno vyrážím s kameramanem Michalem pěšky na obchůzku. Sluníčko svítí, teplota stoupá nad 25 stupňů Celsia. Obrovské stanové město u Illáhábádu je složeno z jednotlivých táborů, které se hlásí k různým duchovním proudům, různým duchovním učitelům. Co tábor, to trochu jiné pojetí duchovního světa. Lidé sem přijíždějí na několik dnů, týdnů, nebo tu jsou od začátku až do konce. V jednotlivých táborech se konají přednášky, setkání svatých mužů, zpívají se duchovní písně, které lidovou formou předávají hluboké pravdy indických světců a myslitelů - často tyto písně skládají právě oni sami.

Neustále se tu konají nejrůznější obřady a modlitby. Některé z obřadů si zachovaly svůj ráz po dlouhá staletí nebo dokonce tisíciletí. Jako obětiny přinášejí lidé ovoce, květiny, rýži nebo různé druhy čočky. Při důležitých obřadech se z obětin vytvářejí zvláštní barevné geometrické vzory.

Pro Indy je živá celá příroda, veškeré stvoření. Řeka Ganga je pro ně matkou, zvířata považují za své bratry, a jsou tedy většinou vegetariány. Ve svých modlitbách projevují vděk za to, že chodí po zemi a dýchají vzduch, za to, že je hřeje oheň a že mají co jíst.
Nejvýznamnější část tábora leží asi na dvou tisících hektarech, všude je jen písek, ale jsou tu dobře udělané vodovody, kanalizace, elektřina, osvětlení, cesty zpevněné železnými deskami, pošta, tiskové centrum, obchodní část a další. Je vidět, že indická vláda celou akci pojala prestižně a vše výborně připravila. Na kumbhaméle bylo čistější prostředí než ve velkých městech, organizace byla opravdu velmi dobrá a na Indii překvapivá. Na vybudování celého areálu (zahrnujícího například i 22 000 toalet) a pontonových mostů poskytla indická vláda 1,2 miliardy rupií (v té době je za 1 USD asi 46 rupií a pro lepší názornost - dělník z továrny na výrobu koberců má denní výdělek 35 rupií). V období monzunových dešťů se však hladina řek zvedne o několik metrů a celé prostranství, které tu teď nerušeně žije, zmizí pod hladinou.

Viděli jsme zde také velmi oblíbená divadelní představení, která zachycují mytologické příběhy staré tisíce let. Čerpají především ze starobylých eposů Mahábhárata a Rámájana, které patří k nejstarším literárním památkám lidstva. Kumbhaméla je samozřejmě pouť se vším všudy. Na mnoha místech se prodávají různé cetky, růžence, sladkosti a na poutníky čekají také tradiční atrakce - vystoupení cvičených opiček a slonů. Jarmareční ruch kumbhamély útočí na člověka ze všech stran a dvacet čtyři hodin denně - ze stovek ampliónů se ozývá hudba a zpěv v lepším i horším provedení. Není před tím úniku ani v noci, mnozí zpívají bez přestání a střídají se. To, co se Evropanovi může jevit jako příliš silná káva, je v Indii, pro níž je typická pestrost barev a zvuků, zcela běžné.

Když však vcházíme do stanu ke svatým mužům a jóginům, usedáme k nim, popíjíme s nimi čaj a trochu hovoříme, přichází ztišení a uvolnění. Pro Michala, který je zvyklý žít rušným životem, často natáčí i televizní zpravodajství a je neustále v pohybu, je to úplně nová zkušenost. Nezvyklé je pro něj už to, že jen tak spolu sedíme a mlčíme. V Indii je to běžné i u obyčejných lidí nejen u sádhuů - lidé se prostě navštíví, posedí, popijí spolu čaj a nemusí padnout jediné slovo - prostě sdílejí společné bytí, vnímají se na jiné úrovni. V bezprostřední blízkosti svatých mužů však Michal cítí, jak se na něj přenáší jemná vibrace vnitřního klidu a harmonie - uvědomuje si, že zažívá zcela novou a dosud nepoznanou dimenzi bytí, zcela nový pohled na své konání. Jakoby je vše jasné, není tu žádný problém, jen klid a pohoda. To je dar sádhuů, o kterých lidé Západu říkávají, že jen sedí a nic nedělají…

Pokračujeme ve své pouti táborem. Všude proudí tisíce lidí, ulice i pontonové mosty jsou přeplněné, občas se lidmi prodírá auto, motorka nebo kolorikša - lidé se před nimi rozestupují jako voda před člunem a za nimi se dav hned slije. Každý však může jít, kam chce, dav ho vždy pustí, vše je v klidu, žádná agrese, nepokoj. Jdeme pod hlavním mostem, který se klene nad táborem a po kterém jsme včera přijeli - stále přijíždějí noví poutníci - přeplněný vlak je obsypaný lidmi i z venku, každý se drží sebemenšího výčnělku na vlaku a ušetřena není ani lokomotiva. Kolem nás prochází spousta zajímavých lidí. Jeden muž nese na hlavě celý svůj obchod - tác s konvicí naplněnou čajem a pár hrnečků - je to malá mobilní čajovna.

Konečně přicházíme na hlavní místo akce, které je nejvýznamnější pro posvátnou koupel. Je jím Sangam - místo na soutoku, kde zprava přitéká čistá modravá Jamuna a zleva zkalená hnědá Ganga. Na soutoku se voda zvláštně "vaří" - je to asi tím, jak se k nim přidává podzemní řeka Sarasvatí. Každý se sice chce rituálně vykoupat především o hlavním dnu, což je 24. 1., ale koupání probíhá pořád. Pokoušíme se z povzdálí něco natočit a zatím se to daří, nikdo nás neodhání. Po chvíli kolem nás prochází starý sádhu se skupinou žáků, který se vrací z koupele na břeh. Asi je to významný světec, protože usedá do zdobeného křesla pod baldachýnem a vedle něj si sedají jeho nejbližší - vše je umístněno na velkém nákladním autě. Auto se dává do pohybu, začíná hrát kapela, lidé přibíhají a zdraví velkého sádhua. Ten se usmívá, mává na lidi a rozhazuje drobné mince. Ty se stanou cennou rodinnou relikvií a proto se o ně téměř svádí boj.

Pomalu se stmívá, jdeme až ke břehu a čekáme na večerní obřady na počest posvátného soutoku. Duchovní krouží nad hladinou velkými lampami, na kterých hoří 108 kahánků. Je to působivé a strhující, obřady probíhají po celém břehu Sangamu. Na jednom místě se na mě usmívají a předávají mi hořící lampu a talíř s obětinami, abych pokračoval v obřadu. Něco takového jsem nečekal. Kroužím s lampou nad temnou hladinou a vychutnávám přítomnou chvíli.

V noci se vracíme do našeho tábora. Míjíme vchody jednotlivých táborů - z plátna, papíru a bambusového lešení tu vyrostly velkolepé brány různého architektonického pojetí a jsou přebohatě ozdobeny různobarevnými blikajícími neóny. Spíš mám pocit, že jsem někde na Broadwayi nebo na Champs Elysées, než na kumbhaméle. I když se tento svátek koná od nepaměti a mnohé jeho rysy jsou stále stejné, nemůže se ubránit vlivům moderní doby. I sem proniká svět obchodu, reklamy a peněz.

Dny další
Zajímavý a zvláštní je už jen život v jednotlivých táborech. Třeba ten náš - je tu téměř pět set jóginů a drtivá většina je ze dvaceti sedmi zemí Západu. Bydlí se ve velikých stanech, ale je tu i obrovitá hala z plátna, kam se vejdeme všichni najednou. Ve stanech je elektrické osvětlení a ve společných prostorách i zásuvka, kde jsem první dva dny nabíjel baterie do kamery. Mezi dnem a nocí je veliký tepelný rozdíl. Ve dne je většinou jasno a teplota se někdy vyšplhá až ke třiceti stupňům Celsia, v noci pak zase klesne skoro na nulu. Takže každý den se tu střídá naše roční období léta a zimy. Stany mají dvojité stěny a na vnitřních pak kondenzuje voda. Právě ta mi třetí den nakapala do nabíječky, která pak shořela. Tušil jsem, že tu mohou být problémy s elektřinou a před cestou jsem koupil i solární napájení. To nás zachránilo a v podstatě celý film byl natočen z energie ostrého indického sluníčka.

Ale ještě k našemu táboru - v místní kuchyni se vaří pro pět set lidí. Aby každý mohl mít k obědu dvě tři placky, které se tu jí místo chleba, začíná se vařit už od čtyř hodin ráno. Vše se dělá ručně bez jakékoli mechanizace. Příprava jídla však nevyžaduje jen zručnost. Každý indický kuchař ví, že všechny pocity a myšlenky, které má při vaření, se přenášejí do jídla a tím ovlivňují i strávníky. Je proto běžné, že kuchaři při práci odříkávají mantry a modlitby, aby své jídlo povznesli těmi nejušlechtilejšími vibracemi. Indickému stylu stravování se přizpůsobili i Evropané. Při jídle se tu sedí na zemi a jí se pravou rukou. Mlaskání zde není nezdvořilé, naopak - projevujete tak, že vám chutná. Pestrá indická kuchyně se širokou škálou koření uspokojí i chuťové nároky největších labužníků.

Poutníci, kteří nocují mimo tábory pod širým nebem, vaří a stolují velmi prostě, jídla jsou však podobná. Potraviny i palivo si poutníci většinou nosí s sebou. Kamínka vytvoří pár cihel nebo kousek suchého jílu. Vedle oblíbených nerezových talířů se používají i jednorázové talíře spletené z listí. A tak se po jídle nádobí jednoduše vyčistí pískem, nebo se vyhodí.

Jednou jsme byli pozváni na oběd do sousedního tábora. Je zde běžné, že jednotlivé tábory zvou ke společnému obědu nebo večeři stovky sádhuů, asketů a duchovních přátel. S představou, že k nám přijde na oběd o pět set lidí více, bychom se my v Evropě smiřovali asi poněkud déle než Indové. Tady se to však řeší jednodušeji. Všichni sedí na zemi, mají před sebou talířek z listí, jídlo se roznáší v nerezových vědrech a naběračkou se servíruje. Chodů je několik, takže mezi lidmi pobíhá odpovídající počet číšníků s nerezovými vědry. Ti vyvolávají název svého chodu, neustále procházejí kolem řady sedících strávníků a přidávají do té doby, než má každý dost.

Na kumbhaméle se setkáme s mnoha pro nás překvapivými zvláštnostmi a kuriozitami. Je to například plovoucí kámen, o kterém se hovoří už v prastarých mýtech. Jsou to jógini, kteří dokážou zaujmout neobvyklé pozice. Jsou to asketové, kteří podstupují různá fyzická utrpení, aby především sami sobě dokázali, že mají nad svým tělem vládu, aby dokázali, že nejsou jen toto tělo, ale především nesmrtelná duše. Potkáváme tak chlapce natřeného červenou hlinkou a s atributy opičího boha Hanumána. Jednu ruku má v lokti skrz naskrz probodnutou nožem - demonstruje tím nejen svou vůli, ale i Hanumánovu oddanost a lásku, jíž není na překážku ani fyzické utrpení. Také si tím přivydělává a hned nám nastrkuje misku na peníze.

Zvláštní místo mezi svatými muži zaujímá již zmiňovaný bývalý vojenský letec Pilot baba. Jeho jméno zde nesou mnohé transparenty - je známý mezi Indy i v zahraničí. Tábor Pilot baby není daleko od našeho, a tak jsme se za ním vypravili. Tu největší atrakci jsme ale prošvihli - mezi jeho slavné žákyně patří i japonská jóginka Keiko, která se na začátku Mahá kumbhamély nechala zakopat hluboko pod zem, uvedla se do samádhi a setrvala tak tři dny. Potom ji vykopali a Keiko v plné slávě odjela domů. Neohlášeni tedy vstupujeme do stanu velkého jógina - po chvíli nás přijímá a souhlasí s rozhovorem. Nechává dokonce instalovat světlo navíc - sám byl nějaký čas i filmařem - a jde se připravit. Mezitím přicházejí tři krásné mladé indické jóginky, nesou nám čaj a do příchodu Pilot baby nám dělají společnost. Anglicky mluví jen jedna, ale ty dvě se zase půvabně usmívají. Anglicky hovořící dívka mluví velmi rozumně a moudře o duchovních naukách, říká, že už zažila samádhi a že to není nic nedostupného. Pilot baba má krásný ášram v oblasti himálajského Nainitálu, kde je veliká přírodní rezervace se slony a tygry, a každému vážnému zájemci o duchovní poznání slibuje, že pokud k němu přijede na čtyřicetidenní kurs, určitě prožije nějakou zkušenost se samádhi. Po chvíli přichází Pilot baba a dívky se zvedají k odchodu.

Pilot baba je velice vstřícný a milý. Původně se jako vojenský pilot zúčastnil i několika bojů a uvědomil si hrůzy násilí a zabíjení. Odešel z armády a zkoušel různá zaměstnání. Zažil hluboké vnitřní stavy samádhi a nakonec se stal jóginem, svámím. Dávám mu dvě otázky a on na ně plynně, klidně a moudře odpovídá padesát minut. Říká, že pro zkušenost samádhi je nezbytná meditace, soustředění nestačí, to vede jen k sjednocení pozorovaného s pozorovaným. Samádhi je tu stále, je to náš původ, není vlastně co objevovat a dotek s ním zažíváme v hlubokém spánku. Jsme narozeni pro univerzální lásku, pomoc lidem a máme rozvinout moudrost, harmonii, mír mysli. Samádhi je třeba i v tom, že on nemusí chodit po Měsíci a zná ho líp, než ten, kdo po něm chodí. On ho totiž přenese do sebe a stane se Měsícem.

Den nejvýznamnější
24. leden byl nejvýznamnějším dnem z celé kumbhamély - hvězdné konstelace byly nejpříznivější. Noc před tímto vrcholným dnem je rušná. Neustále přicházejí miliony poutníků z celé Indie i ze světa. Mezi tisíci cizinci je tu kolem stovky návštěvníků z Čech. Z obrovské masy shromážděných lidí vyzařuje slavnostní až magická atmosféra. Vzduch je prosycen prachem a kouřem z milionů ohýnků. Teplota v noci klesá až téměř k nule. Lidé usínají za neustálého zvuku ampliónů, které vyvolávají jména ztracených lidí (denně se jich ztrácejí tisíce a jejich hledání je oblíbeným námětem indických hraných filmů) a udělují různé pokyny. Policie s holemi a na koních probouzí některé spící hloučky, aby uvolnily cestu. Lidé v klidu vstávají, přesunují se a zase v tichosti uléhají. Celý prostor na soutoku velkých řek je zaplněn spícími těly, která se choulí k sobě.

Všichni lidé z našeho tábora, který je na okraji stanového velkoměsta, se přesunují do malého tábora blíže Sangamu. Jdeme již hodinu a půl a Indové překvapeně pozorují stovky cizinců - tolik najednou většina z nich neviděla. Jsme namačkáni v jednom stanu a máme sotva místo na sezení. Mnozí, stejně jako my, nespí a zpívají, meditují. Radím se se svámím Mahéšvaránandou, jak vyřešit zákaz natáčení koupele. Svámídží navrhuje, že můžeme s kameramanem jet na jeho zdobeném voze a když by nás někdo chtěl zarazit, tak řekneme, že točíme jeho a doprovod žáků. To je nabídka velkorysá a slibná.

Kolem čtvrté hodiny ráno všichni vyrážíme a já s Michalem se držíme hned za svámídžím. Všude kolem je neskutečné množství lidí, které proudí a různě se přelévá. Atmosféra je vzrušená a strhující. Šťastně přicházíme k traktoru s nazdobeným valníkem, na kterém je trůn pro svámídžího. Nasedáme spolu s ním a zůstáváme stát u trůnu. Z výšky valníku se naskýtá úžasný pohled. Je ještě tma, ale elektrické osvětlení dostatečně nasvětluje do nekonečna a na všechny strany se táhnoucí masu lidí. Traktor se rozjíždí a pomalu se přesunujeme k místu koupele. Žáci zpívají a poutníci zdraví duchovní učitele. Pro poutníky je velkým požehnáním už jen to, že mohou tyto velké duchovní osobnosti vidět. Podobných traktorů tu je několik desítek. Významní mahámandaléšvarové, mezi něž patří i náš svámídží, v doprovodu svých žáků totiž zahajují koupel těsně před východem slunce. Dříve nebyl jejich trůn umístněn na valnících a autech, ale na hřbetech vznešených slonů. Z jedoucího valníku se natáčí přepychově, nikomu dalšímu z médií to dopřáno nebylo, jen je pořádná zima a máme zkřehlé ruce. Svámídží nám je zahřívá ve svých dlaních. Atmosféra je opravdu zvláštní, radostná, až extatická.

U Sangamu sesedáme, svámídží jde hned k vodě a za chůze shazuje ze sebe oděv, nechává si jen bederní roušku. Michal s kamerou vbíhá za ním do soutoku posvátných řek. Koupel svámího Mahéšvaránandy probíhá přesně v duchu starých rituálů. Svámí se ponoří až po krk do vody, panditové - učenci pronášejí posvátné matry a pak ho začnou polévat vodou. Na závěr koupele dává svámí požehnání přítomným žákům. Michal vše natáčí a pak obrací kameru i na břeh zcela pokrytý lidmi - neuvěřitelně obrovská masa plynule přechází z pevniny do soutoku Gangy a Jamuny. Na břeh Sangamu se vejdou najednou až dva miliony lidí.

Svítá, spektakulární podívaná dostává čitelnější rysy. Mahámandaléšvarové odcházejí, ale už se připravuje další podívaná. Vlastně ta největší. Je jí koupel několikatisícového davu nágů. Ti tvoří zvláštní skupinu mezi askety a svatými muži. Nágové jsou zcela nazí a své tělo natírají popelem. Svámí Mahéšvaránanda o nich říká: "Před mnoha tisíci lety sloužili nágové jako armáda, byli to ochránci duchovní nauky. Jde o velkou tradici. Stát se nágou vždy znamenalo zříci se všeho pro svou zemi, pro hledání řádu bytí, pro duchovnost a lidstvo. Nágové se prostě zříkají svého života. Chodí tak, jak jsme se narodili, nazí, nemají žádné ego, připoutanost, žádné uspokojení, touhy nebo vášně. Jsou božští jako Šiva. To je původní pojetí nágů. Některá média je bohužel představují v negativním světle, nechápou, o co vlastně jde, a ukazují je, jak kouří hašiš a podobně. Pár jich to dělá, ale ne všichni. A šťastni jsou ti, kdo uvidí božské nágy."

Společná koupel nágů je tedy největší a nejvýznamnější podívanou pro všechny poutníky. Nágové přicházejí těsně ke břehu a řadí se. Někteří mají meče a trojzubce a divoce s nimi mávají. Svámí Mahéšvaránanda odešel, už nejsme pod jeho ochranou. Zařadili jsme se do hloučku filmařů a novinářů a pořadatelé s policií nás neustále zahánějí daleko od nágů - pískají na nás a mávají dlouhými holemi. Točíme jen velmi obtížně a z dálky. Zákaz filmování a focení se dodržuje. Některým nágům natáčení nevadí, ale jiní házejí po filmařích a fotografech kameny a kusy hlíny. Uhýbat musíme i my. Jeden nága se divoce vrhá na Michala s úmyslem vyrvat mu a zničit kameru. Já stojím kousek dál. Michal utíká, ale v cestě mu stojí zátaras z kulatiny. Dobíhám k němu a na poslední chvíli chytám kameru, kterou Michal hází směrem ke mně. Na základní škole jsem dva roky dělal závodně košíkovou, nikdy jsem nevěděl proč vlastně, ale jen kvůli této přihrávce to stálo zato.

Nágové s křikem vbíhají do vody. Na evropského diváka mohou nágové působit jako divoši, ale indičtí poutníci vědí, že jejich divokost je jen znakem jejich odhodlání a vytrvalosti na duchovní cestě. Nágové jsou si vědomi své totální odlišnosti, uvědomují si, že žijí zcela jiným a pro mnohé zcela nepochopitelným životem. Proto přebývají o samotě v horách, lesích a v džungli. Pro všechny je velkým požehnáním, že je mohou vůbec spatřit v tak velkém množství. Nágové se soustřeďují především na poznání sebe sama, na poznání podstaty bytí, ale někteří dosud ovládají i bojová umění. Oproti ostatním jóginům a asketům, kteří přebývají jen ve vnitřním klidu a míru, nágové dokážou projevit razantní ohnivé energie proměňující zlo v dobro. Vždyť jsou aspektem boha Šivy, který má na starosti proměnu, ničení starého. Proto nágové iniciují celou slavnost.

Po koupeli nágů je Sangam otevřen pro koupání všech poutníků. Začíná ještě větší mumraj, lidé proudí do vody a z vody. V soutoku jsou postaveny speciální bariéry z kulatiny, které znemožňují koupajícím jít daleko do vody a ponořit se hlouběji než do půl těla. Deset tisíc policistů a pořadatelé pomocí píšťalek a holí popohánějí střídání statisícových davů. Poutníci mohou zůstat ve vodě nejdéle patnáct minut. Voda je ale stejně velmi studená. Na břehu všude vlají sárí, dlouhé pruhy látky, které ženy po koupeli hned suší ve větru na slunci. Tisíce poutníků připlouvají k soutoku na loďkách, protože břeh je neustále přeplněn. Přestože na břehu je více lidí než v celé Praze, kamkoli se člověk vydá, okolní dav se rozestoupí a umožní mu projít. Aby se členové rodiny a přátelé vzájemně neztratili, drží se za ruce, a tak se tu proplétají i různě dlouzí "hadi" spřízněných lidí. Cestou davem potkáváme i skupinku s transparenty protestující proti věnu, které se musí dávat mladým ženám - to často danou rodinu zcela vyčerpá, a proto jsou jako potomci žádanější chlapci.

Vše probíhá poměrně v klidu a bez agrese. Lidé jsou úžasně ohleduplní. Převládá v nich pocit radosti z vnitřní očisty, která přináší lepší život. Na hlavní den kumbhamély se přišlo vykoupat přes třicet milionů lidí. Je to bezesporu největší shromáždění lidí na světě, které se kdy konalo (co naše paměť sahá). Na očistnou koupel přicházejí Indové od počátku své existence, historie nezná začátek této tak zvláštní slavnosti.

Každý si prožívá vzrušenou a mystickou atmosféru kumbhamély po svém. Na břehu hraje několik kapel a jedna žena se dostala tancem až do transu. Sváteční atmosféra působí i na asketické nágy. Někteří z nich se poddávají až dětské radosti a při živé hudbě tančí. Sádhuové si však stále zachovávají svůj vnitřní klid. Všemi prochází tichá radost, která se člověka zmocňuje jakoby samovolně. Ve svých myslích, modlitbách a meditacích jsou zde přítomni i ti, kteří sem z nejrůznějších důvodů nepřijeli.

Unaveni, ale nabiti zážitky a energií slavnosti se vracíme pěšky po hlavní cestě do našeho tábora. Sluníčko ostře pálí a vítr neustále víří prach. Náhle na mě někdo volá - naproti jde Góvind, který má v Praze indickou prodejnu a kulturní centrum - přijel sem jen na pár dní. Potkat v tomto mumraji známého z Prahy je ještě absurdnější než najít jehlu v kupce sena. Je to milé.

Jdeme pěšky až do tábora, žádná rikša kolem stejně není a taky můžeme pořádně vstřebávat slavnostní atmosféru z lidí kolem. Už se těšíme, jak se natáhneme ve stanu - předchozí noc jsme nespali a navíc jsme si dnes dali půst, když je tento den tak výjimečný. Po šesti kilometrech chůze na ostrém slunci konečně vcházíme do stanu. Místo vytouženého zázemí nás čeká šílená spoušť - táborem se prohnala písečná bouře a kompletně vše je zaváto vrstvou jemného písku a prachu nejen venku, ale i uvnitř stanů - postele, spacáky, deky, batohy, pověšené ručníky, vyprané oblečení… Prostě hrůza, ale jsme tak unavení a navíc máme i úžeh, že se zavrtáme do pískových dek a hned usínáme.

Mezi nágy
Hlavní akce je tedy natočená, ale ještě to chce blíže zachytit nágy a zajímavé askety, kteří předvádějí neobvyklé věci. Tady je jedinečná příležitost, všichni jsou pohromadě a člověk je nemusí honit po celé Indii. Jenže ani zde není snadné je najít. Proto jdu za naším svámídžím a prosím ho, zda by mi mohl dát nějakého průvodce, který ovládá hindštinu i angličtinu. Svámídží bez váhaní vysloví jméno Sukhdév a říká, že ho najdu ve svámídžího malém táboře u Sangamu. Jdeme tam s Michalem, sluníčko zase pálí, už jen ty přesuny jsou náročné. Po více než hodině chůze jsme na místě a ptáme se hlídačů na Sukhdéva. Je tady a spí. V poledním horku nakonec nikdo nic nedělá. Strážce tábora ho budí. Rozespalému Sukhdévovi vysvětlujeme, co chceme a ten přikyvuje. Je oblečen do kusu oranžové látky a má oranžový turban - je to také svámí. Říká, že nejprve musíme jít za jeho učitelem - gurudžím Mahantem Girim.

Vstupujeme do části tábora, kde žijí nágové a největší asketové - míjíme malé stany s bizarními obyvateli - tady to vypadá stejně jako před staletími - nágové jsou nazí, jógini mají jen bederní roušku, stany jsou jen z kusu plachty, v každém stanu je malé posvátné ohniště, u kterého často nehybně sedí podivuhodní světci. Zatím si nedovolíme točit, Sukdév nám to zakázal. Nakonec vstupujeme do většího stanu, kde sedí několik nágů a jóginů a na zvýšeném sedátku sedí gurudží. Jeho pohled je silný a pronikavý, ale zároveň i laskavý a podmanivý. Usedáme před něj mezi nágy a Sukhdév mu něco říká - gurudží mluví jen hindsky. Všichni dostáváme čaj a mlčíme. Gurudží působí opravdu krásně a čistě. Všichni přítomní jsou jeho žáci a občas někdo z nich něco prohodí. Michal se už nediví, že se nic neděje a nemluví a je mu dobře - gurudží na něj působí neobyčejně blahodárně. Asi po dvou hodinách gurudží vytahuje dva zvláštní pestrobarevné znaky a podává nám je. Dovídáme se, že s tímto znakem můžeme kamkoli, všem totiž oznamuje, že jeho nositel patří do tábora nágů. Takovou poctu jsme nečekali.

Se Sukhdévem vyrážíme do téměř bájného tábora nágů a velkých asketů. Už jen jejich obličeje jsou pozoruhodné a značí hluboký vnitřní klid. Na kumbhamélu přijedou i světci, kteří jinak žijí zcela v ústraní a o samotě, většinou vysoko v Himálaji. Je mezi nimi i sto sedmnáctiletý himálajský jógin, který opouští klid velehor jen jednou za dvanáct let právě na kumbhamélu. Zvláštním asketou je muž, který stojí sedm let stále na jedné noze a v této poloze tedy i spí. Je přitom zavěšen do jakési houpačky, která mu pomáhá udržovat rovnováhu a odlehčit tělo. Noha, na které stojí, je ale stejně pořádně oteklá. Právě teď podřimuje a jeho přívrženci na nás pokřikují, že nesmíme fotit. To respektujeme, ale záběr kamerou jsme pořídili. Jde o tradiční způsob askeze podobně jako u jiného muže kousek vedle, který má zdviženou ruku nepřetržitě dvacet sedm let a přitom stále sedí se zkříženýma nohama v pozici lotosového sedu. Lze tomu věřit, protože neobyčejně dlouhé zkroucené nehty na prstech a celkově výrazně atrofovaná končetina tomu nasvědčují. Askeze je důležitou součástí hinduistické náboženské praxe od nejstarších dob. Schopnost odříkání je nezbytná pro duchovní pokrok na cestě k osvobození. Když se něčeho zřekneme, uděláme tím prostor pro něco nového lepšího. Takovéto sebetrýznění je však zřídkavé a jeho motivací je víra, že se tak urychlí odpykání špatných myšlenek a činů z tohoto i minulých životů.

Jak jsem se už zmínil, nágové jsou zcela nazí a popel, kterým si natírají tělo, slouží jako ochrana před teplotními vlivy. Tenká vrstva popele vytváří izolaci, která udržuje v těle správnou teplotu. Nágové žijí v ústraní a běžně se s nimi v Indii nesetkáte. Hodně času tráví v meditacích a často meditují na pohřebištích.

Zdravíme jednoho mladého nágu a přisedáme k němu. Ten po chvíli vstane, vezme mosazné kleště na dřevo, které má u ohniště a uchopí do nich pevně svůj penis. Potom na ně penis navíjí jako provázek na špulku. Když už to nejde, otáčí navinutým penisem kolem dokola v rovině kolmé k navíjení. Pak si nága dřepne, nohama přišlápne k zemi kleště i s navinutým penisem a zvedne ruku na znamení pozdravu a požehnání. Jsme poněkud konsternováni, ale vše natáčíme. Nágové jsou ochotni přinést jakoukoli oběť. Aby získali absolutní vládu nad tělem a nepřipoutanost k touhám a vášním, propichují si určité specifické centrum na penisu - to je pak zbaví citlivosti i žádostivosti, což výjimečně demonstrují jako právě teď. Jednání nágů nám sice může připadat velmi podivné, možná si však sami neuvědomujeme, kolik z našich konvencí může připadat podivně až směšně lidem z jiných světadílů nebo lidem s jiným kulturním zázemím.

Jdeme do stanu za gurudžím a děkujeme mu. Viděli jsme a natočili opravdu zvláštní věci. Gurudží se usmívá a dává nám nalít čaj. Sedíme, popíjíme, mlčíme. Po čase se celá místní parta jóginů a nágů zvedá a Sukhdév nám říká, že gurudží pro nás zařídil výlet. Jdeme tedy s celou skupinkou na nejbližší širší cestu a tam už na nás čeká větší auto. Řidičem je k našemu podivu také nága. Když je zapotřebí, dokážou i nágové řídit. V autě je nás celkem devět, ale to je v Indii běžné i mimo konání masových akcí. Neuvěřitelné ovšem je, jak rychle auto jede mezi davem proudících lidí. Každou chvíli mám pocit, že někoho přejedeme, ale lidé se před autem rozestupují a za ním opět slévají jako voda, když na ní jede člun. Auto zastavuje u Sangamu, který je stále plný lidí, očistné koupání probíhá neustále. Odcházíme na místo, kde se pronajímají loďky a jedeme doprostřed soutoku lodí. Sotva několik desítek metrů od břehu nágové začnou mávat rukama a vydávají zvuky jako rackové. Vzápětí přiletí obrovské hejno skutečných racků a létají v těsné blízkosti. Nágové jim házejí krmení nebo je krmí přímo z ruky. Smějí se přitom a prožívají dětskou radost. Je to nezapomenutelná chvíle. Uprostřed soutoku se všichni rituálně koupají a stále v nich je ta dětská radost. My se s ohledem na naši techniku smočíme jen symbolicky. Očistný obřad s panditem absolvujeme ale celý.

Všichni se pak vracíme do stanu za gurudžím. Sukhdév tlumočí naše díky a nadšení. Gurudží se opět jen usmívá a vytahuje další eso - nabízí nám, že poslední významný den Mahá kumbhamély můžeme jít s nimi v průvodu, nágové budou brzy ráno zahajovat koupel pro poutníky. Nadšeni a nabiti zážitky se za tmy vracíme do našeho tábora. Jsem tak povznesen, že mě ani nerozruší důvěrná kamarádova zpráva - dnes odvezli sanitkou do nemocnice s tyfem našeho kuchaře, který tu vaří pro stovky lidí. Nemám to nikomu říkat, aby nevznikla panika, protože ale s Michalem cestujeme samostatně, je dobré abych to věděl, kdyby se objevily potíže. Michalovi zatím nic neříkám.

Poslední velký den
Poslední velký den Mahá kumbahmély byl 29. leden. Vstáváme před pátou hodinou a jdeme do tábora nágů. Všude kolem je temná mlha a lidé se z ní vynořují a mizí v ní jako přeludy. Ve stanu u gurudžího jsou všichni v klidu, panuje tu ranní pohoda, ke které patří dýmka a čaj. Keramické pohárky z nízkopálené hlíny jsou jen na jedno použití. Když se čaj vypije, pohárek se rozbije o zem a první déšť ho recykluje.

Nágové se před vstupem do posvátné koupele umyjí - polévají se vodou a z jejich těl v chladném ránu stoupá pára. Za sváteční oblek jim - jako vždy - slouží popel z posvátného ohniště. Posypou jím celé tělo a pomáhají si navzájem. Na mokrém těle popel dobře přilne. Je tedy oděvem i připomínkou pomíjivosti všech věcí - vše se nakonec v prach obrátí.

Přípravy skončily a skupinka nágů v čele s gurudžím ověnčeným květy vyráží do průvodu. Jeden z nich má velký meč. Zbraně, které někteří ještě nosí, mají dnes už jen symbolický význam. V dobách, kdy nágové byli armádou, podporovali a ochraňovali svou silou jen ty panovníky, kteří žili v souladu s morálními a duchovními hodnotami. Pomáhali ctnostným a zbožným králům duchovně osvojovat svět. Nágové ovládali nejen bojová umění, uměli například i neobyčejně rychle utíkat, nic je nezastavilo. Dodnes ale všechny své síly a zvláštní schopnosti získané askezí dávají pro dobro všech.

Jdeme tedy společně s nágy a vstupujeme s nimi do jejich velkého průvodu. Blížíme se k Sangamu a procházíme zvláštním koridorem z kulatiny speciálně připraveným pro svaté muže. Za kulatinou se tísní statisícové davy poutníků. Zákaz natáčení nágů a koupajících se lidí stále platí, ale odznak od gurudžího, který máme na tričku, zázračně funguje. Přestože celý koridor je lemovaný policisty a pořadateli, nikdo nás nezastavuje a nebrání nám natáčet - skutečně nás berou jako součást průvodu nágů. Ze všech médií, která tu vůbec nesmí být přítomna, tak máme zcela jedinečnou pozici. Náhle jeden nága, který nahý sedí na koni bez sedla, začíná bubnovat. Celý průvod se dává do běhu a my utíkáme také. Nágové křičí, lidé na ně mávají, zdraví je. Atmosféra je velmi vzrušená, jen my z toho průvodu poněkud vyčuhujeme. Asi jsme se měli také svléknout a natřít popelem. Průvod vbíhá na pobřeží soutoku, nágové běží dál do vody a my z břehu vše točíme. Je to opět strhující a velkolepé.

Mahá kumbhaméla neměla žádnou reklamu, přesto se tu sešlo během jejího konání téměř sto milionů lidí. Mezi významné účastníky patřil i dalajlama. A to nepočítáme ty, kteří mohli vykonat virtuální koupel prostřednictvím internetu, kde jste dostali všechny pokyny, jak koupel vykonat, jaké pronášet modlitby a mantry. K pozitivnímu vyznění velkolepé akce přispěla i pokora všech poutníků. Na Západě by podobná událost stěží proběhla tak hladce, přestože máme lepší techniku, organizovanost a jsme vzdělanější, gramotnější.

Svámí Mahéšvaránanda před odjezdem poznamenal: "Kumbhaméla je příkladem pro celý svět už tím, že na malém kousku země může žít tolik milionů lidí šťastně a harmonicky, s jediným cílem, s jedinou motivací, jíž je duchovnost, osvobození, Bůh, svoboda. Kumbhaméla má velký význam pro světový mír."

Největším zážitkem celé Mahá kumbhamély byli lidé - proudili mezi sebou jako buňky jediného organismu, který si je vědom vyššího celku, vyšší sounáležitosti. Fenomén prastaré kumbhamély se tak na prahu třetího tisíciletí stává velikou výzvou lidstvu. Kéž se tato slavnost stane předobrazem nového věku, předobrazem nových motivací a vztahů, které nám jednou dovolí ochutnat na jazyku kapku z poháru nesmrtelnosti…