Ladislav Tajovský - Jezera a sopky Altiplana (Bolívie)
Bolívie patří k vůbec nejchudším zemím jihoamerického kontinentu. Těžko říct jestli přesto či právě proto uchvátí Evropana fascinující směsicí pradávné kultury, strhující přírody a výjimečně vstřícného obyvatelstva. V Bolívii se můžete toulat hlubokými pralesy,stejně jako žasnout po majestátními vrcholky šestitisícovek pokrytých věčným sněhem, vdechovat tajemství inckých a preinckých kultur poblíž jezera Titicaca. Tím, co ve Vás uvízne navždy je pak legendární Salar de Uyuni, největší solné jezero světa, nacházející se ve výšce téměř čtyř kilometrů a vytvářející scenérie, které si dovede představit jen ten,kdo je viděl na vlastní oči.
Koncem ledna 2007 se vypravila do
Jižní Ameriky dvoučlenná delegace Euthanasie ve složení Ladislav Tajovský a
Petra Říhová; plánem byla zprvu společná cesta do Ohňové země a Patagonie, a
poté již čistě pánská cesta po chilských, argentinských a bolívijských horách.
Po dvouměsíčním pobytu v Ohňové zemi
a Patagonii se Petra Říhová vydala koncem března zpět do Evropy, aby ponechala
svůj mužský doprovod jeho osudu. Ten se takřka naplnil počátkem dubna při pokusu
o výstup na nejvyšší horu západní i jižní polokoule, 6962m vysokou Aconcaguu.
Poměrně chladný výlet (teplota klesala ažk - 40°C) musel být ukončen
asi osmdesát metrů pod vrcholkem zcela opuštěné hory a po strastiplném sestupu,
ztrátě některého vybavení a deseti kilogramů ještě pořád trochu živé váhy se mi
jako zbylému zástupci Euthanasie přes Puente del Inca podařilo přesunout se do
chilské metropole Santiaga, kde jsem nabíral ztracené kilogramy a energii do
dalšího pobytu v Jižní Americe.
Další cesta směrovala na úplný sever
Chile a shodou více či méně pravděpodobných náhod jsem se uprostřed jedné
dubnové noci ocitl na předměstí hlavního města Bolívie La Pazu rozkládajícího se na
rozlehlé náhorní plošině Altiplano zhruba ve výšce čtyř kilometrů nad hladinou
moře. Po několikahodinovém rozkoukávání, shánění map a vymýšlení programu jsem
své kroky nasměroval do oblasti nedalekého jezera Titicaca, jednoho z divů
jihoamerické přírody. Toto nejvyšší splavné jezero světa (jeho hladina leží ve
výšce 3810 mnm) se rozkládá na hranicích Bolívie a Peru a nabízí neuvěřitelné
přírodní scenérie doplněné o dávné památky inckých a preinckých civilizací. Z
bolívijské strany jsem si jako přirozené východisko zvolil překrásné koloniální
městečko Copacabana s úžasnou katedrálou a inckými památkami rozesetými po
okolních vršcích. Odtud jsem se vypravil na bájný Ostrov slunce (Isla del Sol),
kde jsem strávil nezapomenutelnou noc ve stanu na břehu jezera kousek od ruin
inckého labyrintu a Chrámu slunce s výhledem na zasněžené panorama Královských
Cordiller.
Další cesta pak vedla na peruánskou
stranu jezera do města Puno a zejména na přilehlé ostrovy - plovoucí rákosové
Uros jako výkvět turistické komerce a pak na Amantani, kde jsem se na noc a den
nastěhoval do domku jedné domorodé rodinky. Od Titicaca vedla cesta přes
centrum pradávné kultury Tiahuanaco zpět do La Pazu a pak už autobusem směrem na jih do kdysi
největšího města celého amerického kontinentu, hornického Potosí. Sláva tohoto
města stála a padala s bohatstvím získávaným z obrovských nalezišť
nejrůznějších rud skrytých po povrchem kopce Cerro Rico, na jehož úpatí Potosí
leží.
Cesta
pak pokračovala autobusem směrem na západ k hranicím s Chile, kde se nachází
div přírody, kterému se ve světě jen tak něco nevyrovná - obrovské (největší na
světě) solné jezero Salar de Uyuni. Jedná se vlastně o vrstvu ztuhlé soli
hlubokou až stodvacet metrů nacházející se na ploše stovek kilometrů
čtverečních v průměrné výšce 3600 mnm. Okolní sopky dosahují výšky přes šest
kilometrů a celá oblast tak skýtá pohledy,při nichž se tají dech. Zde jsem podnikl sedmidenní výlet, jehož první
část se skládala z přejezdu solného jezera terénní Toyotou s noclehy v domorodých
vesničkách na jeho okraji, zatímco druhá byla vyplněna necelými třemi dny
strávenými na břehu Laguny Verde pod svahem vulkánu Licancabur (5930 mnm). Ten
neodolal a stal se dalším na seznamu vršků, na nichž stanula noha zástupce
Euthanasie.
Od
Laguny Verde jsem se přesunul do Chile (vše se odehrávalo v průměrné výšce
čtyř a půl kilometrů), kde se kousek za hranicemi uprostřed nejsušší pouště
světa Atacama nachází jedno z center chilského Altiplana, rázovité městečko San
Pedro de Atacama. Zde jsem strávil den a noc a pokračoval směrem k pacifickému
pobřeží, ale to už je další kapitola mé jihoamerické cesty.