Projekce se bude konat v rámci Cestovatelského festivalu v Praze. Kompletní program je ZDE >>>Má první cesta na Island byla inspirována mojí matkou, která se tam vydala v šedesáti letech s batohem na zádech a pak napsala o Islandu poetickou knížku „Chvála putování“, tak jsem to chtěl taky prožít. Dílem proto, že jsem tušil, že Island je krásná země se zvláštní atmosférou, historií, kulturou, mentalitou lidí a samozřejmě přírodou. Kouzlo Islandu není jen v nádherné přírodě, ale je dobré pokusit se nahlédnout i do historie svobodných norských sedláků, kteří se sem kdysi rozjeli se vším svým majetkem na otevřených lodích přes nemilosrdný oceán, aby si uchovali svobodu. Přežívali sopečné erupce, zemětřesení, morové rány a hladomor, a přesto už za návštěvy prvního Čecha na ostrově Daniela Vettera v sedmnáctém století, neváhali mluvit o tom, že Island je nejlepší místo na světě.

UKÁZKA Z KNIHY: Jan Burian - Sága o cestě na Island
Není tolik času, aby člověk objel celý svět. Není tolik času
ani na to, aby důkladně poznal zemi vlastní. Není pomalu ani čas na lidi, které
má člověk rád, ani na knížky, které nezná… Spočítal jsem si ovšem, že se více
než sedm a půl dne (180 hodin) za rok dívám na zprávy v televizi. To je pro
normálního pracujícího čtvrtina dovolené, a když k tomu připočítám čtení novin,
je půlka dovolené pryč. Co s tím?
Naučit se žehlit, abych při zprávách mohl alespoň něco
důležitého dělat? Jednodušší bude, když navštívím zemi, která mě láká nejvíc, řekl
jsem si. A pojedu tam třeba jen proto, že se tam rodí nejvyšší lidé, je tam
nejčistší vzduch, občané se dožívají nejvyššího průměrného věku a vydávají
nejvíc knih na jednoho obyvatele na světě. Můj výběr měl jen jednu malou vadu –
ta země je taky nejspíš nejdražší v Evropě. Turistický průvodce se obrací na
podstatně bohatší švýcarské a německé turisty: Když se uskrovníte, můžete
prožít pěknou dovolenou… Kde jenom najít někoho, kdo ze mne udělá většího
Švýcara a Němce, než jsem…
S přesvědčením, že štěstí sedá na lidi jako já, jsem se
jednoduše ponořil do příprav a poznenáhlu se začal vzdalovat reálnému životu. Moje
blízké osoby mě jako obyčejně respektovaly, sem tam, když už to jinak nešlo, mě
i vyslechly, ale občas jsem měl pocit, že se o mě trochu začínají bát. Třeba
když se mě zeptaly, co zrovna čtu, a já řekl, že o ovci, která se zatoulala na
skaliskách a nemůže dolů, a o lidech, kteří se rozhodují, jestli tam pro ni
mají vylézt, nebo ne.
V naší takzvané rušné době, kdy kolem zuří transformace, privatizace
či restituce, kdekdo kdekoho žaluje u soudu a chystají se volby, demise, inaugurace
a jiné mesaliance, může se leckomu zdát, že se svými ovcemi nejsem zrovna
aptudejt. Pan místopředseda Kalvoda mě dokonce v jedné televizní debatě nazval
pasivním občanem, neboť jsem pravil, že mě osobně diskuse na téma nonprofitních
organizací nezajímají. Nerozumím jim a jako volič jsem si na to zvolil příhodné
osoby, které to, doufám, ve své pracovní době udělají za mne.
Pasivní občan… A to jsem ještě ani popravdě neřekl, že mě ty
ovce zajímají mnohem víc.
Našel jsem řešení: nedostatek financí nahradím vyšší
produktivitou práce a – co si budeme nalhávat – konexemi.
Nedlouho po mém rozhodnutí vydat se na ostrov jsem shodou
okolností (!) dostal pozvánku na islandský večer Severské společnosti a tam se
mohl seznámit s lidmi nejdůležitějšími – s paní Helenou, která je stálým, nezplnomocněným,
nicméně o to nepostradatelnějším velvyslancem všeho islandského u nás, s paní
Lidmilou, předsedkyní islandské sekce oné společnosti, a s řadou dalších
bytostí, které sice ve skutečnosti žijí mezi námi, ale duchem jsou tu jen
částečně. V duchu se potulují po lávových polích a žijí z minulých či příštích
návštěv této prachpodivné země. Vetřel jsem se mezi ně a ony mě vybavily na
cestu radami, knihami, mapami, adresami a především vírou, že to bude stát za
to a že koneckonců nic lepšího, než jet na Island, vlastně ani nemůžu udělat. Jen
paní Helena, nejzkušenější z nich, mi hned na první návštěvě opatrně řekla:
"Ale pozor, abyste nebyl zklamán, i Island se mění, i
tam jsou dneska McDonaldovy jídelny a tak." "Já se toho nebojím," řekl jsem domýšlivě. "Nejsem
zas takový snílek, jak vypadám."
A paní Helena se jen tak lehce usmívala, protože věděla
svoje.
… Dimmuborgir…
Naše průvodkyně Kristin o té "bráně do dalekého světa"
říkala opak:
"Je to brána do království skřítků."
"Vy opravdu věříte na skřítky?" zeptal jsem se
pohotově. Řekla, že jen tehdy, když se jí to hodí.
"Very scientific!" poznamenal norský psycholog, který
nás odposlouchával. A pak jsme všichni psychologicky zmlkli protože nás ty
pratvary černých skalisek přemohly. To ony vedly další dialogy, postávaly proti
sobě jakoby zastaveny v pohybu a jediné, co jsem v tu chvíli mohl, bylo
vzpomenout si na Thórbergura Thórdarsona a jeho "mluvící" kameny. Tyhle
kameny spolu rozmlouvaly docela určitě, ale my jsme byli svědky jejich slov jen
v nějakém trapně nepatrném zlomku času. A tak bych spíš řekl, že v Dimmuborgiru
je další brána do světa trpasliků, a ti trpaslici, to jsme byli zaručeně my.
Very scientific!!!
… Thórbergur Thórdarson, Kameny mluví…
Nejvíc jsem si prohlížel Měsíc. Zdálo se mi, že je docela
blízko a že by se na něj dalo dohodit kamenem, kdyby člověk stál na Kamenném
nose, když Měsíc právě za ním vycházet. Problém však byl v tom, jak se dostat
na Kamenný nos. Dohodit na Měsíc, to by už bylo snadné.
… a ještě konec knížky
V autobuse směr mezinárodní letiště v Keflavíku jsem seděl
vedle řidiče. Míjeli jsme naposledy lávová pole, a také místo, kam jsem před
několika dny vyhodil z okna ohryzek, pak zastavil, vrátil se pro něj a raději
ho zase sebral. Nějak mi do té lávy nepasoval.
Vracel jsem se domů a byl jsem zaručeně úplně jiný než dřív.
A nad palubní deskou autobusu, pár centimetrů před mým
obličejem, se na šňůrce houpala plyšová figurka tlustého vikinga. Na hlavě měl
velkou rohatou helmu… 
|