Když člověk plánuje cestu do Egypta, většinou se mu vybaví pojmy jako nejstarší civilizace, jejímž odkazem jsou dodnes honosné pyramidy, plavby po Nilu s návštěvou jedinečných chrámů či celkem dostupná a levná dovolená u moře s hezkým potápěním. Málokomu však přijdou na mysl jedinečné skalní útvary v poušti s beduínskými oázami, kde slunce stále žhne a lidé žijí v podzemí. Bílá a Černá poušť, dva klenoty v Libyjské poušti …

Cesta do pouště

Dostat se až sem znamená absolvovat dlouhé hodiny v autobuse z Káhiry, kdy vás od úporného horka nezachrání ani otevřená okna, neboť teplý vítr, který vane dovnitř z pouště, nejenže vás neosvěží, ale ještě vám vžene i značnou dávku písku do očí. Člověk při pohledu ven žasne, jak v této pustině může vůbec někdo žít. A přesto je tu několik městeček, oáz, která jsou zcela ukrytá pískem. Při příjezdu má dokonce člověk pocit jakoby okolní domky z písku přímo vyrůstaly. Cestovní kanceláře, turistické autobusy a značené hotely, kterých je na pobřeží a v povodí Nilu nespočet, by tady turista jen stěží hledal. Místo toho ho tu hned při příjezdu obklopí řada místních beduínských naháněčů, kteří mávají svými letáky a nabízejí výhodné slevy na pobyt právě v jejich hotelu, tedy spíše jakémsi pouštním homestayi. Je to boj, nelehký boj o turistu, který sem zavítá jen sporadicky a to vždy jen jednou denně tím stejným jediným autobusem z Káhiry. Není tedy divu, když pak slibovaný hotel místo minuty od autobusu leží minut patnáct a to ještě cestou v dodávce. Čas zde evidentně nehraje žádnou roli. Zde v poušti je důležitá jen voda, což člověk pociťuje velmi silně, když do sebe obrací jednu balenou vodu za druhou a přitom kroutí nechápavě hlavou nad místními, kteří si dají jen třikrát denně horký čaj.

Písečná bouře v Černé poušti

V Černé poušti si připadáte jako byste se ocitli v měsíční krajině. Nikde ani živáčka, jen černá poušť s kuželovitými homolemi kam oko dohlédne. Slunce se sklání k obzoru a poušť přitom mění barvy do tmavě červených, stříbrných a modrých tónů. Je skoro absurdní, že se děti v našich školách učí malovat poušť žlutě, když je tu přitom taková škála barev, která přímo oslňuje. Euforie z barevného podvečera brzy mizí, když se v dáli objeví zdvihající se písek ve větru. Písečná bouře. Člověk o ní četl, viděl řadu pořadů, ale strávit noc ve stanu pod jedinou palmou v mini oáze uprostřed rozlehlého oceánu písku, kdy ona bouře zuří všude kolem, to se nepoštěstí jen tak každému. Beduíni jsou ohromní se svými znalostmi o pobytu v poušti. Dalo by se říct, že se tu pohybují jako ryby ve vodě. Znají všechny tajné prameny a malé oázy, které dokáží člověku zachránit i život. Umějí stavět přístřešky, které nerozbije ani ta největší bouře, o níž vědí, že přijde, již několik hodin dopředu.

Probuzení v bílé poušti

Ráno, když bouře skončí, objeví se jedinečné vápencové útvary Bílé pouště. Všude absolutní ticho, desítky kilometrů od nejbližší civilizace. Bílá poušť byla kdysi mořským dnem, všude jsou zkamenělé mušle a stopy ztraceného mořského života. Vápencové útvary jakoby vytesávali zruční sochaři. Některé vypadají jako zvířata, rostliny či lidé. Je to vlastně taková velká přírodní galerie, jenž nejvíce vyniká právě v ranním slunci.

Ztracené údolí Agabat

Dalším pokladem v poušti je údolí Agabat. Cesta hlubokým pískem, do kterého se boří každé auto, je nekonečná, ale návštěva utajeného údolí stojí rozhodně zato. Krajina je zde na první pohled opět plochá a těžko si představit, že někde zde má být údolí…najednou vjíždíme na plný plyn do lehce se zvedajícího kopce a na jeho vrcholku Mohamed prudce zastaví a ukazuje dolů před nás: „Toto je posvátný Agabat“. Před námi se odkrývá hluboké údolí s obřími skalami červeno oranžovo žlutých barev. Kde se vzalo uprostřed rovinatých písečných plání? Takovou a mnoho dalších podobných otázek si člověk klade pokaždé, když se setkává tváří v tvář životu v poušti. Při pohledu na Agabat slova ztrácejí význam. Ta krása a atmosféra jsou nepopsatelné.

Balát - město v písku

Jedna z nejstarších oáz v Libyjské poušti je Balát, jehož uličky jsou zastřešené trámy a větvemi se stěnami z hlíny. Je to úzké bludiště chodeb pod pískem, kde je příjemně chladno, ale šero. Občas zabliká nějaká žárovka. Lidé žijí v malých příbytcích na jednoduchých pelestích a chleba pečou v tradičních hliněných pecích. Uchvátí vás staré citadely, mešity ze 12. století, trámy nad vchody s datem řezby 1137 nebo staré islámské hroby. Najde se zde i řada míst se starými římskými památkami. Tolik tajemství a krás je schováno v písku a to je jen zlomek, který poušť dala lidem odkrýt, kolik dalších pokladů asi leží stále pod vrstvou navátého písku?

Návrat do civilizace

Když opouštíte tuto zapomenutou část Egypta a přijíždíte zpět do civilizace v povodí Nilu je to jako byste přejížděli do jiné země. Všude ruch aut, luxusní hotely, turistické kanceláře. Na každém rohu restaurace, obchody s potravinami, tržiště s výhodnými slevami na zboží všeho druhu…to už není ten osamocený dům v oáze, který byl současně jediným homestayem a restaurací široko daleko. Tohle už je moderní islámský svět profitující z turismu na pobřeží Rudého moře a z povadající slávy pyramid a Luxoru. Přesto žádná pyramida ani chrám nedosahují takového lesku v našich očích jako domácí chléb od stařenky v Balátu, který právě vyndala z pece a s přátelským úsměvem nám ho nabízela k mátovému čaji. V životě pouštních beduínů, ve světě, kde se čas jakoby zastavil, mají ještě stále přátelství a pohostinnost vyšší hodnotu než dolar. Otázkou však zůstává, na jak dlouho ještě…

Text: Jana Wolfová, foto: Karel Wolf